Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! Prolog + 1. kapitola

02.03.2012 (19:45) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 8720×

Prolog

Cestuji tímhle světem už několik desítek let. Asi si říkáte, jak je to možné? Co jsem? Kdo jsem? Jmenuji se Isabella Marie Swan. Ve skutečnosti je mi 138 let, ale vypadám na pouhých devatenáct či osmnáct let. Jsem poloupír; z části upír a z části člověk. K životu potřebuji jídlo i krev. Bez krve vydržím dlouho, ale cítím se po tom slabá. Jako poloupír můžu mít děti, ale pouze s upírem. Dětí ytím, amohu mít hodně, ale pouze v časových intervalech, ob čtyři roky. Od upíra se moc neliším. Můžu chodit na slunce, pro lidské oči se netřple pro upíří trochu ano. Můj zrak a sluch je vyvinutější než u lidí. Jsem krásná asi jako kterýkoliv pravý upír. Rychlá jsem jako upír, to mám proto, aby se mi líp lovilo. Krví se živím jen zvířecí, ta mi k přežití stačí, ale když se mi něco vážného stane, musím si dát lidskou, aby se mi to pořádně zahojilo a měla jsem víc síly. 

Právě teď se stěhuju do malého městečka, teda jestli tomu můžu tak říkat, ve státě Washington, Forks. Většinou zde prší a sluníčko vykoukne párkrát do roka. Nastupuji zde do posledního ročníku.

1. Stěhování

Právě teď jedu svým milovaným autíčkem značky Porsche Panamera Turbo z Kanady do Forks. Jedu takovou rychlostí, že kdyby mě viděli policajti, tak už mám dávno pokutu. Teď se nacházím v Seattlu kousek od Forks, jedu si nakoupit oblečení a jídlo. Jak jsem se procházela po obchodu, udeřil mě do nosu pach cizích upírů. Takže tady nejsem sama, jsou tu další. Pro jistotu jsem si sbalila své saky paky a jela domů, můžou být i nebezpeční. Dům mi zařizovala nějaká Esmé Cullenová, na co bych si to zařizovala sama, když mám peníze, aby mi to zařídili další. No, nemám pravdu?

Už jsem parkovala před svým novým domovem, musím uznat, že vypadá nádherně. Dole v přízemí se nachází krásná světlá kuchyň, obývací pokoj, malá jídelna a pracovna s velkou knihovnou. V prvním patře jsou tři pokoje s koupelnou a šatnou. Šla jsem si přenést svoje věci. S mojí rychlostí to bude raz dva, pak navečeřet a spát.

„Hhh!“ Zase ten otravný budík, zase jdu do školy, to bude nuda, pořád vše dokola. Můj každodenní rituál, sprcha nebo koupel, obléct se, trochu se namalovat, upravit vlasy, a pak v neposlední řadě snídaně. Dneska musím udělat dojem, ale ten bych udělala i tak. Oblékám se moderně. Občas, když mě to chytne, tak si obleču něco ulítlého. Vždy je to teda podívaná. Nachystaná a upravená, můžu vyrazit.

Nasedla jsem do svého miláčka a vyrazila směr škola, kde mě čeká další představování, seznamování a kdoví, co ještě. Na parkovišti bylo to moje autíčko asi jedno z nejlepších, pak tu bylo jedno Volvo a Jeep. Jakmile jsem přijela, i přes zavřené okno jsem ucítila pach upíra, tedy upírů. Všechna pozornost se upřela na mě. Vystoupila jsem, radši se neohlížela a vydala se do kanceláře pro papíry. No, tak tam jsem to zvládla na jedničku.

Učebnu 105, kde mám španělštinu, jsem našla raz dva. Mít paměť upíra je někdy výhoda, kterou s radostí přijmu. Jakmile jsem došla před učebnu, zazvonilo. Teď jen počkat na profesora a budu mít první představování za sebou.

Čekala jsem na něho 10 minut, ačkoliv byl profesor o mém příchodu informovaný, protože v takovém městečku se nic neutají.

„Dobrý den.“ Podíval se na mě.

„Vy jste ta nová, Isabella, že?“ Kývla jsem na souhlas.

Společně jsme se vydali do třídy. Už u dveří jsem ucítila pach upíra. Okamžitě jsem se podívala, kdo že to je. Byla to dívka, krátké černé vlasy, menší postavy, na první pohled vypadala jako elf.

Podala jsem učiteli lísteček, aby mi ho podepsal. Zeptal se mě, jak dlouho se učím španělsky a jaké další jazyky ještě umím. Po našem kratičkém rozhovoru mě vybídl, ať se představím spolužákům.

V plynulé španělštině jsem se představila.

„Ahoj, jmenuji se Isabella Swanová. Přistěhovala jsem se z Kanady. Hraju na piano. No, to je asi všechno.“ Učitel na mě kývnul a posadil mě na poslední volné místo, vedle upírky.

„Můžu?“ Přikývla na znamení souhlasu.

Posadila jsem se, ona se mnou chtěla navázat jakýkoliv kontakt, ale já jsem zatím nechtěla. Jediné co jsme jí dovolila, bylo představit se. Musím vědět, s kým mám tu čest.

„Jsem Alice Cullenová.“ Usmála jsem se a podala si s ní ruku.

Počkat, přece má stejné jméno jak ta designérka, která mi zařizovala dům. Takže je tu víc upírů, než jsem čekala. Myslela jsem si, že nějaké časem potkám, ale ne teď.

Celou hodinu jsem byla duchem mimo, a když se mě učitel zeptal na otázku, Alice mi ji potichu řekla, abych mohla odpovědět. Na znamení díků jsem jí kývla a usmála se na ni. A dál se věnovala svým myšlenkám.

Všechny hodiny byly na stejném principu, představení, a pak myšlenkami mimo. V jedné hodině jsem byla společně s Alice a ještě dalšími dvěma upíry. Jeden byl vyšší, štíhlejší a svalnatý, s medově blonďatými vlasy. A ten druhý byl vysoký a hubený, ne tak svalnatý jak ten první, vlasy měl rozcuchané, zbarvené do bronzova. Celou hodinu si povídali a hádejte, kdo byl hlavní téma. No přece já. Vše, co si povídali, jsem slyšela a ostražitě poslouchala.

„Neslyším její myšlenky.“ Ostatní se na něho vykuleně dívali.

„Edwarde, klid, to přece nic neznamená. Ale já taky nevidím její budoucnost. A co ty, Jaspere, taky nic?“ Ten na znamení přikývnul.

„Cítíte to samé, co já? Já z ní cítím upíra a její krev mi moc nevoní. Určitě ne tak, jako lidská,“ říkal Jasper.

„Jo, máš pravdu. Budeme si dávat pozor, co když je nebezpečná. Doma se zeptáme Carlislea, třeba něco vědět bude,“ mluvil teď pro změnu Edward.

Cože, já a nebezpečná? Není to naopak? To já bych se vás měla bát, ne vy mě. Já nikomu nic neudělám. No toto, to je hrůza, já poloupír, takové hodné stvoření, mám být nebezpečná, kdo to kdy slyšel?

Do oběda jsem se stihla seznámit s pár lidmi, nejsympatičtější mi přišla Angela. Tichá, milá a přátelská holka. Pozvali mě, jestli si s nimi na obědě sednu a já s radostí přijala. Aspoň můžu pomalinku zjišťovat informace o Cullenových.

Do jídelny jsem šla společně s Jessicou, Lauren a Angelou. Celou dobu se mě vyptávaly, odkud jsem přijela, jaké jsou mé koníčky a další věci. Prostě jsou zvědavé a já jim, i když neochotně, odpověděla. Rodiče mě naučili, co je slušnost.

Oběd proběhl docela dobře, jen jsem na sobě cítila pohledy Cullenovic famílie. Už jen tělocvik a biologie. Tělocvik dopadl dobře, jen jsem se musela krotit, abych neběžela svou běžnou rychlostí. Tělocvik se mnou měli všichni Cullenovi, celou dobu si mě podezřele měřili, ale já si jich nevšímala. A biologie? Tam jsem musela sedět s Edwardem. Jako slušný mladý muž se mi představil a to bylo asi vše za celou hodinu. Ale proč si připadám dotčeně, že na mě už víckrát nepromluvil? Momentálně nemám čas to řešit, musím řešit jiné věci než pohledy Edwarda.

Na parkovišti okolo mého auta bylo naskládaných pár kluků, kteří si ho s obdivem prohlíželi. Došla jsem k nim a slušně je požádala.

„Uvolníte mi, prosím, cestu?“ zeptala jsem se jich.

Otočili se na mě a s neochotou mi ji uvolnili. Dálkovým ovladačem jsem si své auto odemkla a sedla si za volant řidiče. Všichni kluci se na mě dívali jak na vyorané tele a jejich pohled mi říkal „To je její!“. A Cullenovi pozorovali každý můj pohyb, ale já jsem je ignorovala. Vycouvala jsem a svou obyčejnou rychlostí se vydala domů, kde nebudu na očích nikomu a budu mít konečně klid.

Prosím o názory, mám pokračovat? Jen pište budu vděčná. Děkuji. Irmicka1. :)

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! Prolog + 1. kapitola: