Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 16. kapitola - Únos? Ne, jen výlet!

03.06.2011 (20:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 9857×

16. kapitola

Únos? Ne, jen výlet!

Edward

„Tak zaprvé, kde máš prstýnek?“ zavrčel jsem do toho jejího, najednou vyděšeného, obličeje a Edwin hned vedle se ještě víc nahrbil. „A ty si dej laskavě pohov, mladej, jestli nechceš skončit jako hromádka štěrku!“ namířil jsem na něj výhružně ukazováček a vrchní ret se mi samovolně malinko ohrnul… Se mnou si hrát nebude! Nikdo!

„Nevyhrožuj mi!“ zavrčel stejným způsobem ten zelenáč. Jestli se mě opravdu pokouší zbavit ovládání, soudnosti…, zdravého rozumu, tak se mu to i celkem daří. A když tak postával jen kousek od mazlíka, neskutečně mě z toho mravenčila ruka, jakou jsem měl nehoráznou chuť ji od něj dostat. Však počkej, Isabello, tohle mi ještě draze zaplatíš! Tohle všechno se mi děje jen kvůli tobě!

„Zapom… nechala jsem… si ho doma a…“ blekotal mazlík. Jistě, takže přece jen má tu hlavu tak děravou, jak říkala Eliz. Tahle lidská holka mě opravdu přiváděla na pokraj všeho doposud poznaného, a navíc mě ještě neustále popostrkovala dál a dál k netušenému. Nevěděl jsem, proč zrovna na ni takhle reaguju a kde se ve mně vůbec vzal všechen tenhle majetnický… pud? Jak jinak to něco uvnitř mě nazvat… Co to se mnou sakra udělala? „A co je vůbec tobě do toho!“ křikla, založila si ruce v bok a ještě k tomu na mě vystrčila bradu a vyšpulila rty. Poskočilo mi v hrudníku… Teď mě ale vážně provokuješ, zlatíčko! A zase ty představy, jak mě tou sladce vystrčenou pusinkou líbala a nejen to, ale i… Co? Dost!

„Jestli chceš, aby Eliz jednoho dne přijeli oznámit, že se tvoje tělo našlo někde v příkopu za městem, tak… pokračuj, nedávej si pozor,“ přimhouřil jsem na ni moje temně černé oči. Vztek mi bublal tělem jako žhavá láva.

„Já bych jí nikdy neublížil,“ ohradilo se silným hlasem to mládě. Ten mi má tak co povídat o odolávání lidské krvi. Jak dlouho že je z něj upír? Pár let? Jedno desetiletí? Já několik století! Bože, jak mě ten zmetek drzej štval. Jak si mohl dovolit tvrdit, že jí neublíží, když je to v upírství úplnej nováček. Hlavou mi proletěl nápad ho roztrhat a naházet do jednoho rodinného grilu tady poblíž. To maso, které si tam dělali, stejně vonělo jako týden starý… A navíc by bylo o jednoho blbce na světě míň! Komu na tom sejde? Mně ne!

Popošel jsem o krok blíž a ten zmetek se výhružně nahrbil, přesto moje oči ještě hodily zběžný pohled k mazlíkovi, kterému momentálně letěl tep kamsi do nebes, protože jí konečně došlo, kam tahle napjatá situace spěje. A můžeš za to ty, děvče! Přece jen až půjde do tuhého, budu ji muset dostat pryč. Její vyděšený pohled doslova přeskakoval ze mě na Edwina a zase zpátky.

„Tak a dost!“ zavřískla z ničeho nic jak smyslů zbavená, až se po nás otočilo snad celé osazenstvo parku, a ona se pořád ještě tvářila vytočeně.

Puso, nikdy jsem ženský neposlouchal a obzvlášť ne ty lidský… Tak proč zatraceně stojím na místě a čekám? Když šlo o útok, nikdy jsem neváhal. Nikdy! Teď mě však na místě přimrazilo jedno jediné mazlíčkovo ‚dost‘. Stejně mi ale v hlavě zůstával veškerý ten vztek a nepříčetnost a snažily se vyšroubovat ven…

„Můžeš nás tu na chvíli nechat, zlato?“ vrkl jsem její směrem.

„Nejsem žádný tvoje zlato! Rozumíš?!“ zaprskala na mě a já dostal nehoráznou chuť přitáhnout si ji do náruče a ukázat, kdo z nás dvou si může dovolit toho druhého komandovat. Přesto jsem jí věnoval jen svůdný úsměv, jeden z těch mých prvotřídních, a dalšímu nutkání jsem jen horko těžko odolal. A sladko-škodolibou odměnou mi bylo Bellino škobrtající srdce.

„Edwine,“ otočila se na něj. No, on se na ni podíval taky, ale periferním pohledem stále sledoval moji osobu. To bych ti radil, zelenáči! „Dneska to s tebou bylo moc hezký a taky ti musím poděkovat za ten oběd,“ pohrdlivě jsem odfrkl nad tím slovem oběd a Bella se na mě škaredě zamračila, „ale bude lepší, když už půjdeš. Uvidíme se raději příště, jo?“ povzdechla si.

„Pochybuju,“ zasyčel jsem tichounce.

„Buď ticho!“ štěkl na mě mazlík a já jí oplatil zavrčením. Bože, ta mě ale štvala…

„Přece tě tady nenechám s… tímhle!“ Ukázalo mým směrem to mládě, jako bych snad byl nějaký póvl, někdo navíc. Tak to si asi trošku popletl… Jediný do počtu je tu, sakra, on! Nebo snad já?

„Neboj, Edward mi neublíží, ale nepotřebuju, abyste se tady vy dva do sebe pustili. Lidi už teď vyděšeně koukají a já jen doufám, že ještě nevolali ochranáře…“

Jistě, aby náhodou nepřijel tvůj Defton, co? Nahodil jsem svůj arogantní škleb, který jasně prozrazoval, že tuším, o co jí jde, i když v hlavě se ani myšlenkou neotřela o toho jejího upířího přítelíčka. Že bych se spletl?

„Dobře, buď na sebe opatrná, Bell.“ Koukal na ni tak starostlivě. A nejhorší na tom bylo, že se o ni skutečně bál. Bože, to jsem tak strašný? Nemyslím… On nemá ani tu nejmenší představu, jak moc je pro ni sám nebezpečný, a bude ze mě dělat nějaké zdivočelé zvíře…

„Jasně,“ odpověděla mu na můj vkus až moc hezky. Rychle se rozloučili a já poslouchal mazlíčkovo uhánějící srdce. Doslova jí v hrudním koši bláznilo… A čím víc se ten zelenáč vzdaloval, tím rychleji její tep běžel. Bojí se mě snad? To asi ne, vždyť jsme spolu před pár hodinami…

Pohledem jsem přejel po její postavě. Od shora až dolů a zase se vrátil. Na lidskou ženu mě k sobě až k zbláznění vábila, a ačkoliv jsem ji měl celkem nedávno, chtěl jsem znovu… A pak se na mě otočila. Ve tváři vztek a ruce výhružně v bok.

„Co to mělo znamenat?“ vyštěkla nasupeně.

„Do auta!“ přikázal jsem zdánlivě klidně, ale můj rozvážný tón byl opravdu, ale opravdu jen na oko.

„Nikam s tebou nejdu!“ vyjela vytočeně. „A teď mi laskavě řekni, co to sakra bylo?“

Tak to na mě nebude zkoušet ani omylem! Nervy mi málem začaly praskat ve svých chabých švech a tohle lidské nic mě neustále popouzelo. To se nechtěla dožít zítřka? Fajn, to už přeháním, jí bych nikdy neublížil, ale to neznamená, že bych mazlíkovi třeba nemohl dát za vyučenou nějakým jiným způsobem… Moje podvědomí si spokojeně mlasklo.

Bella

Byla jsem jak vzteky bez sebe, tak mi Edward naháněl strach. Byl jak rozzuřený býk, pardon… upír! Nechápu, co má proti Edwinovi? Vždyť je milý a hodný, tak co má jako za problém? No dobrá, malinko mě rozhodil ten jeho balící pokus, ale co se dá dělat. Dřív nebo později si s ním, i s Dým budu muset seriózně promluvit. Jenomže ani Edward není můj přítel, aby tady předváděl tyhle scénky.    

Na otázku, co to má jako znamenat, jsem se podle mého očekávání žádné kloudné odpovědi nedočkala. Naopak, když jsem na Edwarda koukala, nějak nebezpečně se mu blýsklo v očích a koutek mu cukl vzhůru. To by mě zajímalo, nad čím ten magor přemýšlí…

„Pozor na to, co ti běhá v hlavičce, zlatíčko,“ zacukroval a přiblížil se o další krok. K mé smůle za mnou už byla jen ta hloupá lavička, která mi velmi hezky bránila v odsunu. Už ani krok! Zakřičela jsem na něj v duchu. „Neříkala jsem ti snad, ať mi tak neříkáš?“ vydralo se ze mě jakési lidské zavrčení.

„Jak… zlatíčko?“ Provokoval mě dál.

„Jo!“ Teď už jsem vážně pěnila jak teplý a našťerchaný pivo… no, možná malý, ale nepořádek bych dokázala udělat pořádný! Ale Edward nedbal žádných mých duševních protestů o tom, že s ním nikam nepojedu ani… prostě za nic, a čapl můj loket a táhl mě jako psa k autu. Vystrašeně jsem za ním klopýtala a strachy raději ani nedutala. Bože, co mi chce ten magor udělat?

„Už jsem ti řekl, aby sis dávala pozor na myšlenky! Nejsem žádnej magor!“ zasyčel na mě vztekle, když jsme zabrzdili před Elliiným autem.

„Nikam s tebou nejedu,“ fňukla jsem vystrašeně, „musím se vrátit do práce… Nevím, o co ti jako jde!“

Jeho tvář se přiblížila těsně k té mojí a oči měl přivřené jen na tenké, vytočené štěrbiny. Bože…

„Teď je z tebe najednou upíří štětka?“ zavrčel mi tiše do obličeje. „To ti to se mnou zřejmě nestačilo, že už nadbíháš tomu mláděti ze včerejška, co?“

Koukala jsem na něj jako opařená. To nemohl myslet vážně… ani trošičku… Zdálo se mi, že moje oči párkrát překvapeně a nevěřícně zamrkaly nad všemi těmi nesmysly, které tomu potřeštěnému upírovi vylezly z té jeho nevymáchané papuly. Nebyla jsem to, co říkal, třebaže se to tak mohlo jevit. Dý, teď Edwin a tahle scéna na lavičce a pak Edward, kterého jsem ale nepřemlouvala já. Byl to on, kdo mě vyhledal… Dvakrát! Ale než jsem vůbec stihla nad vším znovu popřemýšlet, a třeba i něco blafnout na svou obranu, Edward pokračoval.

„A pokud vím, tak ten zelenáč je upírem jen chvilku, a ty nemáš ani ten prokletej prsten…“ Teď už mě chytil i za paže a mírně mnou třásl. Nezmohla jsem se na víc, než na něj vyděšeně koukat. Jako by jeho vztek vyvanul a on měl strach… O mě? To těžko… Možná o Elli, protože ta by mojí ztrátou na jisto trpěla.

Konečně jsem našla vnitřní rovnováhu a navíc se mi vrátila i dřívější navztekaná nálada.

„A čí je to vina!“ vyjela jsem na něj. Za všechno mohl jen on! Za to, že nemám ten stříbrnej kroužek, za to, že… že… Byla jsem tak vzteklá, že jsem ani netušila, jestli mě někdo za můj život dokázal takhle vytočit. No, Edwardovi to šlo jedna báseň. Prvně mě použije tak, až nemůžu chodit a pak odejde za nějakou jinou a… a… a teď tady bude dělat dusno! Proč?

„Proto, zlatíčko,“ řekl tím svým povýšeným tónem, „a mimochodem byl jsem na lovu, abych si pročistil hlavu a ne obrážet nějakou… jinou!“ Oči měl tentokrát opravdu výhružně přivřené. A mě tohle Edwardovo chování víc jak strašilo.

„Nasedej!“ rozkázal a pustil mě.

„Ne,“ kuňkla jsem.

„Neodmlouvej,“ zavrčel, otevřel dveře spolujezdce a nacpal mě do auta. Z krku se mi vydralo jen další fňuknutí a oči se mi taky nějak nebezpečně mlžily. Co když mě chce odvést na nějaké odlehlé místo a pak… pak mě zabije?

„Nebuď bláhová, uděláme si jen takový menší výlet,“ dodal jakýmsi temným hlasem a mně se vyděšeně sevřely útroby. „Bello, vážně ti nic neudělám,“ uklidňoval mě hned potom, co si všiml, že se mu tam asi každou chvílí strachy rozbrečím. Tobě tak budu věřit! vyštěkla jsem na něj jen v mysli a snažila se tím hnusným tónem zakrýt mou absolutní beznaděj… I kdybych chtěla sebevíc utéct, nemám nejmenší šanci…

„Chytrá holka,“ pochválil mě potěšeně a já se na něj zamračila jak zatažená obloha.

„Okamžitě mě pusť, musím se vrátit do práce!“ Chtěla jsem mu to říct hnusně, ale vylézalo to ze mě dost prosebně. Chvilku přemítal a pak mi čapl kabelku a vylezl s ní z auta. Mě uvnitř samozřejmě zamknul.

Tloukla jsem do skla a řvala, ať okamžitě odemkne a pustí mě! A jediným, čeho jsem se od něj dočkala, byl ten proklatě arogantní a přitom až nebezpečně svůdný úsměv.

„Počkej tady na mě,“ zabručel sladce u mého okna a poslal mi vzdušný polibek. Já ho přetrhnu jako hada, jako obyčejnou užovku! Počkej tady na mě? A kam bych jako zdrhla ze zamčeného auta? Teda pokud… Bello, proč sis jen dneska nevzala podpatky? Proč asi, rozčilovalo se moje podvědomí.

Začala jsem okamžitě jednat. Podívala jsem se po palubní desce, do kaslíku, ale nikde nic, co by mi mohlo být nějak nápomocné. Počkat, možná bude nějaký knoflík na dveřích řidiče, protože klika je tuhá. Natáhla jsem se tam, abych našla příslušné tlačítko a jedno zapípání mě konečně osvobodilo… No, jenomže další zase hezky uzamknulo uvnitř. Jak? Zvedla jsem hlavu a podívala se na culícího se Edwarda opodál. Jednu ruku napřaženou s klíčem na dálkové ovládání, která mířila mým směrem, a v té druhé telefon… můj mobil a s někým volal. Komu zatraceně!

„Okamžitě mě pusť,“ zaječela jsem, až se po mně otočil i nějaký okolo procházející upír. Zastavil se a přistoupil blíž. Ano, moje spása! Podíval se na mě opovržlivě, jak jinak, a pak se natáhl ke klice, když se vedle něj objevil ten magor Cullen a zavrčel. Něco k němu šeptem promlouval a ten druhý pak v klidu odešel, aniž by na mě jen koukl. Zasraní upíři! Musela jsem si prostě ulevit.

Edward obešel auto, odemknul a zase si sedl na volant.

„Zatraceně, Edwarde! Tohle nemůžeš,“ zasyčela jsem a namířila na něj můj ukazováček.

„Já vím…, jenomže musím,“ promlouval ke mně potichu a naléhavě, a přitom držel moje oči utopené v jeho zlatavém pohledu. Pak mi najednou chytil tu ruku, kterou jsem stále držela nahoře, přitáhl si ji k sobě a políbil do dlaně. Tentokrát už jsem na něj vážně zírala úplně opařeně. Co to… dělá? Prvně Edwin a teď Edward? Z myšlenek mě probralo podrážděné zavrčení… Nemáš mi lézt do hlavy!

„Ale já stejně musím do práce…“

„Nemusíš,“ zazubil se spokojeně.

„Cože?“ vylétlo ze mě překvapeně. Jak to mohl zařídit tak, abych už nemusela… To nejde. Nemůže…

„V klidu, Bell, volal jsem tvojí kolegyni, a slíbil jí, že pokud za tebe vezme zbytek šichty, má na pultu překvapení… ale to tobě může být jedno, co to vlastně je,“ mrkl potěšeně, když si všiml mého nechápavého výrazu, „protože ty máš od teď volno!“ A svoje slova ještě doplnil vítězným zazubením. Ach, jak moc mu tenhle úsměv… Dost! Edwardovy koutky byly najednou ještě výš, než před momentem. Bože, to je ale tak sebestřednej a…

„Ukaž, zapomněla bys na pás,“ zašveholil mi u ucha a pak se natáhnul pro pás a zapnul mi ho. Seděla jsem narovnaná jak pravítko, tak vsazená do sedadla, jak mi to jen umožňovalo, a moje srdce pádilo jak splašený kůň. Jo, přesně tohle se mnou Edward dělá. Takže není divu, že už se ani nesnažím utíkat… no, vlastně by mě stejně dostal, ne? Tak proč se namáhat…

„No, konečně rozumné uvažování,“ zasmál se mým myšlenkám. Taky nemá nic lepšího na práci, než mi neustále prohrabávat hlavu.

„A kam mě to vlastně chceš unést?“ pronesla jsem popuzeně, protože moje nálada byla pořád kdesi na stupni nula a níž… Nesnášela jsem, když mi někdo něco ordinoval nebo poroučel, takže jakmile mě teď Edward chtěl odvést někam ‚kdo-ví-kam‘, nemohla jsem si nalhávat, že nemám strach. Měla jsem a jaký. Ale jemu by šlo jen těžko utéct, a kdybych se o to přece jen pokusila, měla jsem takové neblahé tušení, že by mě odchytil a zařídil si to tak, abych mu už podruhé utéct nemohla…

„Uvidíš, je to takové malé překvapení. Našel jsem to dneska, když jsem se vracel z lovu a… je to uvnitř hradeb, takže nemusíš mít strach. Byl jsem se po dnešním lovu ještě projít a prostě na to narazil,“ pochleboval se. Teď, když se Edward usmíval, vypadal o tolik příjemněji, než ve skutečnosti mezi lidmi byl. Bože, tyhle změny jeho nálad jsem zase tak dobře nechápala. Prve div nevyletěl z kůže a teď je jak mílius. Usmívá se jak… fajn, teď už se zase mračí. To je jen tvůj problém, Edwarde, říkala jsem ti už tolikrát, ať mi do hlavy prostě nelezeš, když se ti nelíbí, nad čím přemýšlím. Odfrknutí… Jo, jo, tak tohle jsem očekávala.

Cesta ubíhala rychle a já si vzpomněla, že toho mám na srdci ještě tolik, že to ze sebe prostě musím dostat!

„Edwarde,“ vyhrkla jsem a pozorovala jeho profil. Upíral svůj pohled jen na ubíhající silnici a nevěnoval mi pozornost, ale mně bylo úplně jasné, že mě slyší… „Už mi nikdy neříkej, že jsem nějaká upíří běhna!“ procedila jsem skrz zatnutou čelist. Moje nálada klesla pod mínus a nebylo to jen proto, co jsem teď řekla, ale taky z toho důvodu, že doposud ani nemrkl na znamení jakékoliv pozornosti. Holomek jeden zatracenej! Moje chladná a rozvážná povaha mě pomalu opouštěla a moje ruka přímo pálila touhou se natáhnout a jednu pořádnou mu plesknout, abych ho z té letargie probrala.

Edward

Věděl jsem, že říká pravdu. Nebyla žádná šlapka, jak jsem ji před chvílí nazval, ale v ten moment jsem prostě vůbec nemyslel. Můj mozek byl jakýmsi divným způsobem mimo provoz a byl jsem opravdu schopný zabít všechno a všechny, kteří by se jí jen prstíčkem dotkli a… tohle mě vážně znepokojovalo. Zatraceně, co se to se mnou děje? Tohle se mi ještě nikdy nedělo. Tělo mám jak v jednom velkém zmatkovém ohni, který šlehá na všechny strany, pálí a spaluje a… já to prostě nemůžu zastavit. A i kdybych třeba sebevíc chtěl, prostě nevím jak…  Ale Bella toho měla na srdci daleko víc.

„Byla jsem jenom s tebou, a to po zatraceně dlouhý době!“ štěkala celá vytočená a já nehnul ani brvou, abych jí naznačil, že skutečně poslouchám. Sám ze sebe jsem byl tolik zmatený, že jsem prostě nedokázal předstírat, že jí věnuju pozornost, třebaže to tak bylo.

„Zatraceně, posloucháš mě?“ vyjela a čapla mi zápěstí, aby tak uloupila moji pozornost. A to se jí v okamžení podařilo. Zatraceně moc se jí to povedlo. Ten stisk mě tak krásně hřál, jak se to ještě nikomu nepodařilo. Vysílala mi tyhle teplé paprsky do celého těla. Ach, ulevilo si moje najednou roztoužené nitro. Podíval jsem se na ni temným pohledem, který rozhodně nebyl zapříčiněn vztekem. Oh, to ne. Stáhlo se mi hrdlo a já si musel odkašlat…

„Poslouchám,“ zasyčel jsem. Moje nálady se skutečně střídaly jak květnová obloha a to doslova. Prvně vytočený, pak vzrušený a teď zase totálně nasraný. Jak jen se mnou mazlíček mával. Ještě chvíli a budu jí snad ležet u nohou? Byla to skutečná hrozba a já se jí dobrovolně, a co bylo snad ještě horší, i rád vystavoval.

Pustila moje zápěstí, což mě dost nesmyslně naštvalo… Bože, tohle už je skutečně vážný, že? Jo! Hodně vážný! Zasraně moc vážný! A taky že bylo, protože já nikdy nebýval moc sprostý… Dokonce jsem tajně začínal uvažovat o její proměně. To bychom pak spolu mohli být… Sakra, dost!

„Kdy už tam konečně budeme?“ vztekala se a já jí to rozhodně neměl za zlé. Sám jsem byl uvězněn se všemi těmi myšlenkami…

„Za moment, ale pak je to ještě kousek pěšky,“ dodal jsem hezky, až mě to samotného překvapilo. Jedno však bylo jasné, tak blízko, jak jsem tvrdil, to rozhodně nebylo…

Jeli jsme dál a cestu začínaly obklopovat lesy jak zprava a leva, tak i před námi. Za chvíli budeme v našem počátečním bodě, kde jsem měl v plánu zaparkovat a odtud se bude pokračovat pěšky. Bella koukala z okna a v mysli jí běželo tolik věcí, až to snad ani nebylo možné. Neustále se jí ale vracela jedna otázka… Proč to všechno dělám? Ta byla vážně dobrá, a ani já sám jsem na ni nedokázal odpovědět. Fajn, kecám, bohužel už asi dokázal, a proto mě to ještě víc vyděsilo. Vyhýbal jsem se pravdě, seč mi síly stačily, ale netušil jsem, jak dlouho to vlastně ještě můžu popírat? I mazlík už začínal uvažovat nad tím, jestli mi na ní přece jen nezáleží, ale pak si to okamžitě vyhodila z hlavy. Mně prý nezáleží na ničem jiném, než na mně samém. No, nebyla až tak daleko od pravdy, skutečně mi záleželo na mojí budoucnosti, ale nejen na ní. Pro mě hodně znamenali i Cullenovi. Moje jediná rodina, společně s Elizabeth, která k mému štěstí byla moje skutečná rodina a ne jen adoptivní. Jenomže najednou mě přepadalo takové divné, opravdu hodně divné tušení, že mi na Belle záleží víc, než jsem si ve skutečnosti ochotný připustit. Mnohem víc, než na mojí rodině… a to přece není možné! Kolik jí stačí, aby přeskočila i mě? Až se dostane na první místo a vyšťouchne mě samotného?

„Jak daleko je to ‚něco‘ pěšky?“ pronesla nenuceně s rukama neustále zkříženýma přes hrudník i pás.

„Asi deset kilometrů,“ zašveholil jsem potěšeně, když už jsem parkoval na jedné odlehlé lesní pěšince. Tak nějak jsem tušil, že ji tohle čísílko vyděsí a… nemýlil jsem se ani v tomhle!

„Cože?“ vyjekla. „Já se nikam tak daleko tahat nebudu! To ani náhodou,“ vypadlo z ní vyděšeně, a přitom jí myslí projely obrázky jejích… stehen? Co to… má znamenat? Prvně jsem se podíval na její najednou hodně vyděšený obličej, ale nezastavil jsem se a přitom můj pohled začal padat směrem dolů, tam kde si rukou křečovitě držela lem šatů. V sekundě se mi ale její odpor podařil překonat a naskytl se mi pohled na už skoro vybledlé modřiny. Ty, které jsem viděl v její mysli, byly daleko horší než to, co moje oči měly možnost spatřit teď, ale přesto se mi nelíbily ani tyhle… Jak? Jak asi idiote, nadával mi ten rozumně myslící Edward uvnitř mě.

„To já?“ zeptal jsem se krapet rozrušeně. Jako by mi najednou padl těžký kámen až na dno žaludku. Může se mi udělat nevolno?

„Nic to není,“ postěžovala si potichu, ale tvář měla otočenou pryč. Předstírala, že kouká z okýnka a pozoruje přírodu.

„Bello,“ oslovil jsem ji měkce, až jí z mého tónu poskočilo srdce.

„Co je?“ ptala se na oko nezaujatě, ale v hrudníku jí doslova sprintovalo. Dokonce se ještě ani neotočila, a tak jsem se natáhl po její tváři a navedl ji směrem k té mojí. Přesto se ale její oči pořád odmítaly podívat do těch mých. Kroužila jimi všude okolo a ve tvářích byla temně růžová jak přezrálá ředkvička. A mě z toho pohledu píchlo u mého mrtvého srdce…

„Podívej se na mě,“ přikázal jsem jí mile a kupodivu mě poslechla. Ve chvíli, kdy se její oči vpily do mého pohledu, jí ten sval v hrudníku začal doslova vyvádět. A já poprvé potlačil ten můj arogantní úšklebek. Teď se to opravdu nehodilo.

„Omlouvám se za to.“ Ukázal jsem k jejím stále ještě odkrytým stehnům. Chtěla si je přikrýt, ale nedovolil jsem to. Odvrátila pohled, kterým teď pozorovala přes čelní sklo stromy před sebou. A nervozita pozvolna zaplavovala její nádherné a dokonale voňavé tělo.

„To nic, a pak není to jen tvoje vina,“ odsekla, ale mě její tón už nevytočil. Nahnul jsem se k ní, vtisknul jí polibek na tvář a ona se v okamžiku vyděšeně otočila. Její zmatený pohled hovořil za vše, ale upřímně, sám jsem byl ze svého sladkého jednání naprosto popletený. Třebaže kdesi uvnitř jsem tak nějak tušil, že dělám správně…, a to mě částečně uklidnilo.

„Tak jdeme?“ Shrnul jsem její sukni zase zpátky na své místo a Bella nepatrně kývla hlavou. Vylezl jsem rychle ven v náhlém popudu, že jí otevřu dveře, ale už k mé smůle byla venku, a tak jsem raději z kufru auta vylovil deku, kterou tam Eliz kvůli Belle vozila neustále. Díky za to! Bude se hodit.

„Na co to?“ ukázala nechápavě na tu věc v mých rukou, když pomalu a opatrně došla až ke mně.

„Aby ses měla na co posadit,“ vylezlo ze mě mírně škádlivě a mazlík zase nabral lehce červenou. Rychle se otočila, snad aby přede mnou schovala svoji stydlivost, beztak jsem četl její myšlenky, které by momentálně měly být cenzurované. Nechtěla na ní sedět… Určitě mi na sekundu potemněly oči, než jsem se z toho chtivého obležení dostal.

Doběhl jsem ji, protože už byla na cestě, a to dokonce správně, což bylo divné. Tentokrát se snažila moc nepřemýšlet a kochat se přírodou, nebo rozmýšlela nad věcmi, u kterých měla jistotu, že je můžu slyšet, aniž by ji uvedly do rozpaků. Bože, byla tak sladká… a to vlastně doslova. Určitě mě zase prozradila moje černá v pohledu, protože když na mě nesměle koukla, srdce jí škobrtlo a rychle zase zírala před sebe.

Cesta lesem byla velice pomalá, protože Bella neustále zakopávala a jen díky mojí pohotové ruce nikdy neskončila na zemi. Její mysl už doslova zuřila a… wow, byla sprostá jak dlaždič. Po chvíli už jsem ale neodolal a vyhodil si ji do náruče. Vyděšeně vykvikla.

„Klid, takhle tam budeme rychleji a ty se tam navíc dostaneš i v celku!“ Věnoval jsem jí jeden mírně samolibý úsměv s jedním koutkem výš, načež se jí tep doslova zbláznil a mně naopak vykouzlil dobrou náladu. Mazlík se na mě zamračil, až se jí mezi obočím utvořila jedna drobná vráska. Že jsem si toho nevšiml dřív? Přidávalo jí to na ceně. Tak křehká a roztomilá, když byla takhle načučená a vlastně i absolutně bezbranná. V klíně držela deku a její prsty nervózně žmoulaly jeden její kraj. V mysli mě chtěla… A to mě hodně překvapovalo, protože ty modřiny na jejích stehnech mluvily samy za sebe. Přesto jsem byl ale nějak moc šťastný z faktu, že po mně pořád touží i přesto, co jsem jí udělal.

„Raději bys měla zavřít oči,“ poradil jsem jí vlídně. Nesměle souhlasně kývla a půlku tváře stočila do mého ramene a skutečně udělala to, co jsem jí řekl. A tak jsem se rozběhl a Bella mi přitom celkem v klidu spočívala na hrudi.

Bella

Cítila jsem prudký vítr, který mi čechral vlasy a možná šlehaly i Edwardovu tvář. Doufala jsem ale, že ne, abychom nikam nenarazili…, i když to by se asi stejně nestalo. Byl upír a na světě už nějaký ten pátek. Oči jsem pro jistotu nechala zavřené, abych neviděla ty míhající se šmouhy okolo, a raději do sebe zhluboka vdechovala Edwardovu vůni, protože to bylo vážně něco… Uklidňovalo mě to.

Do pěstičky jsem si nacpala jeho triko na hrudi, snad mu nebude moc vadit, že bude sežmoulané… a druhou jsem přidržovala deku. Jeho běh by mě měl možná děsit, zvlášť protože to byl arogantní Edward, který mě mohl jednoduše a bez svědomí rozplácnout o nějaký kmen stromu a pak mě ze sebe sloupnout jak mastný flek…

„To bych nikdy neudělal,“ pošeptal mi do ucha a zastavil tak tok mých hloupých myšlenek. Jak jsem v tu chvíli nenáviděla moji akcelerovanou srdeční činnost. Zasmál se, to jsem slyšela, ale přesto ve svojí rychlosti nepolevoval. Neběžel ještě ani minutku, když jsem ucítila, že začal zpomalovat.

Nepatrně jsem rozlepila jedno víčko, abych mohla nakouknout, kde to jsme a… dech se mi doslova zastavil v hrudníku. Pohádka? Byla to naprostá a dokonalá nádhera. Nic takového jsem ještě nikdy v životě neviděla. Bylo tu menší jezero, plné temně modré vody se skalkou, ze které stékal drobný čistý pramen, a okolo té nádhery se táhla překrásně zelená louka. A všechno tohle kouzlo do sebe uzavíral hustý a tmavý les. Skrz ty velké stromy sem občas prosvitl nějaký ten sluneční paprsek, který celé téhle scenérii dodával na dokonalosti, která podle mého snad ani nemohla existovat.

„Líbí?“ potěšeně se uchechtl.

„Je to nádhera,“ vylezlo ze mě oblouzněně, pak jsem si odkašlala, „už mě můžeš položit.“ Nespokojeně jsem se v jeho náruči zavrtěla a Edward mě skutečně položil na zem. Poodešel, rozprostřel deku na trávníku poblíž jezírka a pak… se začal svlékat. Koukala jsem na něj zaraženě, a teprve až zůstal jen v boxerkách, otočil se na mě.

„Co tam tak stojíš, jdeme se koupat…“

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 16. kapitola - Únos? Ne, jen výlet!: