Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 19. kapitola - Edwardovo odhalení

14.08.2011 (12:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 64× • zobrazeno 9640×

19. kapitola

Edwardovo odhalení 

Bella

„Kdo je to?“ zašeptala jsem rozespale do ticha pokoje, ale k mému údivu se už nikdo neozval. Moje hlava začala pracovat na plný úvazek. Proč by někdo bouchl s hlavními dveřmi a pak klepal na ty moje? Raději jsem vyskočila z postele a ze skříně vytáhla tričko a kraťasy na spaní, přeci jen v županu nikomu přehlídku dělat nebudu. A jestli to byl Edward, tak už vůbec ne.

Nasoukala jsem se do pyžama, župan pověsila do koupelny a pak se konečně vydala k zamčeným dveřím. Díky svojí prozíravosti jsem zamknula i dveře v koupelně, které vedly do pokoje k… Ach, jak jen mě ten namyšlený upír štval. Stačilo si vzpomenout na to, co mi povídal v autě, když jsme se vraceli z toho nádherného výletu a veškeré kouzlo předchozích chvil bylo pryč.

Otevřela jsem a vykoukla do chodby. Nikde nikdo. Zvláštní. Proč by to někdo dělal? Buď to byla Elli nebo… Edward. V lepším případě to první. Omotala jsem si ruce okolo těla a tichými krůčky se vydala do kuchyně, třeba byl ten dotyčný pořád tam. A pokud ne, stejně jsem měla pořádnou žízeň, takže úplně bezúčelně tam rozhodně nejdu.

Jak se dalo očekávat, bylo tu naprosto pusto a jednolitou temnotu rušilo jen modré světlo radiobudíku zavěšeného na lince. Došla jsem až k ledničce a otevřela ji. V momentě byla polovina prostoru osvětlená právě světlem z ní, včetně celé mojí figury. Skenovala jsem obsah a popřemýšlela, jestli mě třeba netrápí i noční hlad, ale upřímně, měla jsem jen tu zatracenou žízeň.

Nahmátla jsem plastovou láhev minerálky z dvířek na ledničce, a aniž bych ji zavřela, odšroubovala jsem uzávěr a v další vteřině mi už krkem stékal studený proud vody a hasil tak požár celého mého těla. Oči se mi labužnicky přivřely a tělo se automaticky uvolnilo.

O čtvrt litru chudší plastovku jsem vrátila zpátky na svoje místo, spokojeně a zároveň úlevně si oddechla a zavřela lednici. V tu chvíli se celá kuchyně opět pohroužila do husté tmy. Vpravo jsem vnímala jen to modré světýlko a… ještě něco. Hlava se mi prudce otočila po směru, kterým jsem cítila, že se na mě někdo dívá a moje srdce bilo jako splašené.

Edward. Zatraceně, tak to byl on, kdo mi klepal na dveře pokoje? Proč? A to se vrátil až teď? Kde byl vůbec tak dlouho? Všechny možné i nemožné otázky mi křižovaly makovicí a já se za to nesnášela. Nechtěla jsem, aby věděl, co mi letí hlavou, ale jednoduše se tomu nedalo zabránit. Nešlo to už jen z toho důvodu, že si prostě nikdo normální myšlenky nehlídá. Pořád jsem ještě nebyla vytrénovaná k tomu, abych okamžitě v jeho přítomnosti nezapomněla vypnout nebo alespoň začít myslet na slunečnou pláž a nic víc. Moje srdeční činnost se opět začínala zklidňovat a já si ho prohlédla od hlavy až k patě. Zatraceně mu to… Ach jo…

„To je v pořádku, mazlíku,“ zašeptal do ticha ten náfuka a ještě si pozvedl koutky vzhůru, do toho jeho typicky arogantního úsměvu. Chlapeček si pořád myslí, že je pán galaxie? Na to už se mírně zamračil a tentokrát jsem to byla já, kdo se nepatrně usmíval.

Napětí v místnosti bylo až neskutečně hmatatelné, když pak Edward popostoupil o krok blíž, ten sval v mém hrudníku opět zpustil tu svoji unáhlenou melodii. Jo, tebe taky nesnáším! Za to, že vždycky pod Edwardovým horkým pohledem začalo ihned zrychlovat. Tělem se mi prohnalo tornádo vzteku.

„Je tu Elli?“ zeptala jsem se ho, i když mi bylo víceméně jasné, že bude v klubu.

„Není,“ odpověděl klidně, přesto v jeho hlase zaznělo potěšení. Tvář i jeho rysy byly napjaté, a tak zvláštně mě pozoroval, což v žádném případě nepomohlo mému uklidnění. Byla jsem nadmíru vytočená ze všeho, co se mezi mnou a Edwardem dělo a hlavně z toho, jak se ke mně on chová…

„Kde jsi byl,“ štěkla jsem na něj a o krok přistoupila tentokrát já. Ruce založené v bok a moje pravá noha až neskutečně svrběla z toho, jak si chtěla začít podupávat. Zúžil na mě oči, a přestože v kuchyni byla tma, tak nějak jsem tušila, že mají barvu stejně temnou jako dnešní noc.

„Do toho ti nic není,“ pověděl opět naprosto klidně, ale jeho štěrbinky, z kterých mě tak horečně pozoroval, se nezměnily. A… měl pravdu, nic mi do toho není, stejně tak nějak tuším, kde byl. Tak proč se vlastně dál trápit?

„Máš pravdu, nic mi do toho není,“ odvrkla jsem už naprosto klidná, ale hořkost v hlase se nedala úplně celá ukrýt. Vzdala jsem to. Nemínila jsem se s Edwardem bavit, natož hádat nebo s ním mít ještě někdy znovu sex. Ani omylem. Já už rozhodně tohle chybné období mého života znovu opakovat nechtěla.

Možná bych se mohla vydat do klubu a trochu vypomoct Elli, přece jen to není ten starý pajzl, má dva vyhazovače a s žádnými odpadky taky nepůjdu. Tělo mi polil ten odporně studený pot už jen při pouhé vzpomínce té smradlavé uličky. Okamžitě jsem zatřepala hlavou, aby nezašla ještě dál. Mělo by to totiž hodně špatné psychické následky pro mě a ten sebestředný pacholek přede mnou by zase věděl o něco víc…

Rozhodla jsem se už tuhle trapnou chvíli nijak neprodlužovat a raději takticky vzít roha. Měla jsem v úmyslu kolem toho neřáda jen projít, ale jeho ruka mě zastavila. Chytil mě za paži a přitáhl až úplně k sobě. Obličej k obličeji, i když on ten svůj musel sklánět. Potlačila jsem jedno lidské zavrčení. Už je to tady zase, zasténalo moje podvědomí a nedočkavě se připravilo, ale mým oparem vzrušení se prokousalo ještě něco… Cukrová vata.

Co to… je? Edward voněl jako cukrová vata? Tohle nebyla ani omylem jeho vůně, takhle by byla totiž cítit jedině ženská nebo chlap, který se za ženskou převlíká, což u Edwarda nehrozilo. Vanilka a cukr. Byla to hodně intenzivní vůně, a to jasně říkalo, že zřejmě s dotyčnou skončil teprve nedávno. To upíří prase! Edwardovi se napjala čelist.

„Pusť mě,“ štěkla jsem mu do toho jeho strnulého obličeje. Bože, byl mi vážně odporný. Tak on skutečně po tom dnešku vyhledal ještě někoho jiného. Zřejmě upírku, huso… Kdo jiný by ho taky dokázal pořádně uspokojit, že? Posmívalo se mojí naivitě a zároveň i mně moje podvědomí. Oči se mi nebezpečně zaleskly, ale já ten zatracený pláč zatím držela pěkně na uzdě. Tenhle parchant nesmí nikdy vidět moje slzy. Ztěžka jsem polkla, jako bych se snažila spolknout hořkou pilulku nasucho a nechala rysy mé tváře ztvrdnout stejným způsobem, jako jsem to poručila mému srdci.

„Neslyšels? Mám ti to zopakovat?“ syčela jsem jedovatě mezi zuby. Nenáviděla jsem ho. „Sakra tak už mě pusť,“ vyštěkla jsem rozzuřeně, vyškubla mu ruku z té jeho pracky a odpochodovala do pokoje. Znovu jsem se zamknula s vědomím, že kdyby ten kretén chtěl, mohl by se sem dostat i tak. Obešla jsem postel a z nočního stolku sebrala můj stříbrný kroužek. Nasadila jsem si ho na ruku a chvíli jej pozorovala.

S hlavou opět vzhůru a očima konečně suchýma jsem se vydala do koupelny připravit. Nebudu tady čučet do stěny nebo brečet, a stejně neusnu. V mysli se mi bohužel neustále prohánělo stádo neukojitelných otázek, a mezi nimi i některé bolestivé odpovědi. A ani sprcha mi je nevyhnala. Nakašlat! Už nikdy si žádného upíra ani nevšimneš, jasné? Hudrovala na mě moje hlava, když jsem se utírala a následně oblékala do jedněch titěrných minišatů. Dárek od mojí milované sestřičky.

Musela jsem jí dát za pravdu. Tihle bezcitní pitomci si přece nic dobrého nezaslouží. Správně, i když ne všichni jsou bezcitní, ne? Dožadovalo se úpravy moje podvědomí. Ne, všichni nebyli špatní, ale pro mě bude nejlepší člověk, vlastně…

Nechala jsem myšlenku nedokončenou, protože by to mohlo být nebezpečné a raději se začala upravovat. Pročísla jsem si vlasy, ale jinak je nechala rozpuštěné a nalíčila si řasy. Nemám to moc ráda, ale řasenka přeci nemůže nikdy ublížit. I když tam půjdu jako výpomoc, možná bych se mohla konečně po dlouhé době i pobavit a… z Edwardova dočasného pokoje se ozvalo hrdelní zavrčení.

Vyděšeně jsem se otočila, když se ozvalo prudké bouchnutí z jeho strany na dveře koupelny. A pak další odspodu, až to chabé dřevo na protest zanaříkalo.

„Neotravuj!“ zakřičela jsem nazlobeně, ale uvnitř jsem byla vyděšená jak myš chycená v pasti. Nechápala jsem, proč se tak najednou chová jako dokonalý pitomec. Divnějšího tvora aby pohledal. Stála jsem stále s pohledem upřeným na křehké dřevo dveří a moje ruce křečovitě svíraly okraj umyvadla. Srdce bubnovalo jako zběsilé a dech se mi strachem zadrhával.

Další hrozivé zavrčení. Ozvala se další rána, tentokrát jsem už ale nepozorovala zavřené dveře, ale moje strachem rozšířené oči se koukaly do Edwardovy tváře. Pokusila jsem se couvnout, ale jen jsem se víc natlačila na kraj umyvadla.

Edward

Už jsem nedokázal vydržet ty její pomstychtivé myšlenky. Co jiného to taky mohlo být, než že mi to chtěla prachsprostě oplatit? A to nedovolím, protože ať chce nebo ne, už je jen moje a… navíc mi nemá absolutně co oplácet. Nancy se mnou sice něco chtěla mít, ale já se musel zatraceně přemáhat. Pouhá její vůně mě škrábala v krku. Nedokázal jsem si představit, že bych měl být uvnitř téhle upírky a bezstarostně si to s ní rozdávat.

Bože, miloval jsem Bellu a bylo to víc jak jasné. Možná… Snad je to jen dočasné… Snažil jsem si namlouvat, že nic z toho není pravda, ale nešlo to. Přes žádnou z těch lží jsem se neprokousal. Přestával jsem pomalu doufat, že by to bylo jen na čas.

Jo, hlupáku, jen ty se můžeš zabouchnout do lidské holky, která shodou okolností nechce být ani přeměněná, štěbetal mi rozverně ten slušný Edward, který byl pořád za mřížemi. Vyděšeně jsem sledoval ten vetchý zámek, který ho tam držel. To snad ne, ještě jeden útok a ten zatracený budižkničemu bude zase volný a ta paseka, kterou tady může nadělat… S nechutí jsem se celý otřásl a raději se znovu soustředil na vyděšený obličej přede mnou.

„Co… co tady děláš?“ šeptala tím svým najednou vystrašeným hláskem a já se momentálně cítil jako naštvaný král.

„Nikam nepůjdeš!“ zahřměl jsem a její oči se ještě nepatrně rozšířily, načež je okamžitě zúžila a zapíchla přímo do mě. Z mysli jsem jí vyčetl, jak moc by chtěla umět ublížit pouhým pohledem… Naštěstí to nehrozí, takže si mazlík bude muset nechat zajít chuť.

„Cože?“ prskla. Spokojeně mi zacukal koutek, ale jen do chvíle, než jí hlavou prolétla myšlenka, že to tady skutečně není bezpečné a raději by se možná měla přestěhovat k Deftonovi. Jen na čas… To určitě! Hrdlo se mi rozvibrovalo pod náporem dalšího zavrčení. Mazlíkova tvář se opět vyděsila a oči měla jako dva pinpongáče. Přesto jí to až neskutečně slušelo. Nedokázal jsem se dál držet, navíc jsem potřeboval přebít tu sladkou pachuť v ústech něčím dokonale svěžím. Něčím, co chutná jako upíří mana. Bože, zase jsem byl v plné pohotovosti a to jen díky myšlence na mazlíčkovy rty. Bezradně jsem si olízl ty moje a Bellino srdce teď dokonce vynechalo úder.

Ale než jsem stihl svůj záměr dotáhnout do konce, vytasila se na mě s tím zatraceným stříbrným prstýnkem. Odskočil jsem od ní, jako by byla jedovatá, ale v dalším okamžiku už se jí má najednou vytočená část chystala znehybnit. Moje dlaň se jí omotala okolo zápěstí ruky, kterou se mě snažila ohrožovat. A to rozhodně neměla dělat. Zamilovaný, nezamilovaný upír je pořád stejně nebezpečný, když se po něm oženete stříbrem.

„Prosím,“ zakňučela Bella a snažila se ruku vykroutit s mého sevření, a přitom si pomáhala tou druhou, tak jsem uvěznil i tu. Z tohohle by se nedostala, jedině by si obě skutečně ukroutila.

„Chtěla jsi mě napadnout,“ vrčel jsem jednotlivá slova do jejího vystrašeného a napjatého obličeje. Viděl jsem rudě a… najednou mazlík začal skutečně hlasitě fňukat. Snažila se vzlyky krotit a udržet uvnitř, ale moc se jí to nedařilo. Oči se jí zalily tak moc, jako by někdo najednou pustil kohoutek. Moje hlava pracovala na plné obrátky a já si uvědomil, že jí skutečně nikdy neublížím, i když se možná momentálně tvářím jako masový vrah.

„Neboj se mě, Bello,“ zašeptal jsem v celku klidným hlasem a i moje nálada byla jako mávnutím kouzelného proutku zase docela normální. Běžná upíří krize zažehnána. „Neublížím ti.“ I když jsem neustále držel její ruce, nic mi nebránilo v tom, abych si její roztřesené tělo vtiskl do náručí a nechal ho v mém pevném objetí uklidnit. Snad to pomůže…

„Nikdy ti neublížím,“ slíbil jsem jí tiše a vtiskl polibek do těch voňavých kaštanových vlasů. Zvedla ke mně uplakané oči a řasenku měla momentálně rozmazanou všude okolo, přesto byla… nepřekonatelná.

„Proč se takhle chováš? Vidíš mi do hlavy a přesto…“ mě trápíš… Poslední dvě slůvka si jen pomyslela, ale věděla, že jí momentálně nekoukám jen do očí, ale i do její sladké hlavinky. Jak z tohohle ven? Ten zatracený zámek povoloval čím dál víc a citlivka Edward se na mě zpoza mříží jen spokojeně usmíval.

„Bello,“ vydechl jsem bezradně. „Já s tou ženskou vážně nic neměl,“ vysvětloval jsem a doufal, že až ji pak pustím, neudělá nějakou volovinu. Nebyl jsem ještě připravený jí říct, že jsem se zamiloval. Kdo ví, jak by to vůbec přijala? Sám jsem tomu totiž pořád odmítal uvěřit, i když moje mrtvé srdce mluvilo naprosto jasně. Vězeň uvnitř mě se znovu rozesmál a mně jako by tím dal kopanec do zadku.

„Popravdě, snažil jsem se s ní vyhnat tebe. Tvoji vůni, chuť, prostě všechno, ale dál jak k puse jsme se nedostali… Nešlo to, já… to nedokázal,“ vydoloval jsem ze sebe veškerou pravdu, kterou jsem Belle mohl prozradit. O mých citech, které vůči ní chovám, takhle naplno mluvit nedokážu. Zatím ne. Dokud odmítá být proměněna, ani já nemůžu odhalit víc. I když možná… ano? Bezradně jsem si povzdech a podíval se do jejích překvapených očí.

„Záleží mi na tobě víc, než si asi myslíš.“ Tak a je to venku… Alespoň částečně.

Belle se hlavou mihotalo tolik otázek, že jsem nevěděl, jestli mám možnost vůbec všechny zodpovědět. Jednu jsem ale mohl okamžitě. „Opravdu jsem s nikým nespal,“ přiznal jsem. „Už od našeho poprvé jsem s nikým jiným kromě tebe nebyl. Sám se divím a věř mi, že jsem si tě chtěl s někým jiným vyhnat z hlavy, ale nikdy jsem to nedotáhl dál než k myšlenkám a dnes k jednomu polibku.“ Spokojeně jsem se pousmál, protože říct pravdu najednou bylo daleko snazší, než bych si kdy pomyslel. Mazlíkovy oči se protentokrát rozšířily sladkým překvapením a ne strachem. Její tělo naprosto ochablo a nechala se úplně celá podpírat mnou. A já to dělal nadmíru rád. Poprvé za celou dobu, co se známe, jsem jí taky věnoval ten nejupřímnější úsměv, jakého jsem byl momentálně schopný, a dál poslouchal její rozdivočené srdce.

Když se konečně po několika minutách dala znovu do pořádku a její tep už nevyšiloval, pokusil jsem se opatrně propustit její zápěstí. Obezřetně si mě měřila, ale já neměl v nejmenším úmyslu jí jakkoliv ublížit. O dva kroky jsem couvnul a zvedl ruce, abych jí dal prostor. Zmateně se podívala na ruku, na které měla nasazený stříbrný kroužek a chvíli jej pohledem jen tak fixovala. Pak zvedla svůj zamračený pohled ke mně.

„Opravdu mi neublížíš?“ zeptala se víceméně nedůvěřivě.

„Nikdy, slibuju,“ dodal jsem tiše a položil si dlaň na moje mrtvé srdce. Mohl jsem být sebestředný parchant, arogantní ničema, idiot a plno dalšího, jak mě před chvíli v myšlenkách nazývala, ale jedno jsem byl taky, totiž čestný. I když to tak nevypadá, všechno, co jsem kdy slíbil, jsem vždy taky dodržel. A právě kvůli téhle vadě jsem raději nikdy moc nesliboval… Zámek na mé mříži už držel jen silou vůle a Edward uvnitř se mlsně díval právě jeho směrem. Bože, tohle panství už dlouho neubráním. Pokud padne zámek, ten citlivka se dostane ven a…

Z mých pochmurných myšlenek mě vyrušilo tiché cinknutí. Bella položila svůj ochranný prstýnek na umyvadlo vedle pumpičky s mýdlem a opět se nervózně podívala mým směrem. Kdyby mi mohlo tlouct srdce, asi by se teď rozbubnovalo na celou koupelnu. Takhle jsem si to jen představil.

„Bello,“ vydechl jsem překvapeně. I když jsem se jí přiznal, nečekal bych, že udělá zrovna tohle. Věřila mi, což bylo hodně zvláštní, vzhledem k mému předchozímu chování a tomu, jak moc jsem ji vyděsil.

„Edwarde…“ dodala tiše a jistě si právě užívala můj překvapený obličej. Koutky se jí držely mírně vzhůru, jako by zadržovala úsměv a její hlava mi prozradila, že tomu tak skutečně je. „Smrdíš jako cukrárna,“ vyhrkla, „možná bychom s tím měli něco udělat a…“

Nestačila to ani doříct a už jsem drtil její svěží rty. Byla opět v mém náručí a já se konečně cítil… dokonale. Správně. Jo, přesně po tomhle jsem tak moc prahl… jako Sahara po vodě, jako upír po krvi… Nedokázal jsem bez ní být. Teď už to vím. A zámek se najednou rozpadl…

Bella

Edward si mě k sobě tiskl tak silně, jako bych mu snad měla utéct, ale toho se rozhodně bát nemusel, protože u něj mi bylo překrásně.

Když se ode mě jeho ústa vzdálila, abych mohla nabrat dech, v duchu jsem nadávala svému lidství. Opřela jsem se čelem o to jeho a snažila se uklidnit toho divocha u mě v hrudníku. Tak takovýhle sled událostí není ani v telenovele, ne že bych na ně snad koukala… Zvedla jsem ruku a dlaň mu položila na jeho studené srdce, protože ačkoli bylo mrtvé, já ho bohužel milovala. Edward najednou celý ztuhnul…

Ups. Zatracená práce, nad čím to zase přemýšlíš… To už jsem měla ale zase vybíleno a Edwardovy rty tančily s těmi mými. Ach, jak výborně chutnal. Věděl to vůbec? Z našeho polibku se protlačilo jeho zamručení a já si představila jeho arogantní úšklebek, jak mi oznamuje, že on přece chutná nejlíp na světě. A asi bych mu to i uvěřila. Úsměv, jeho samozřejmě. Čtyřiadvacetihodinový odposlech vašich nejtajnějších myšlenek je silný kalibr pro kohokoliv, no ne? Za chvilku se z toho možná zcvoknu.

„Nepovídej,“ dobíral si mě, když už neokupoval moje ústa. Možná mi i zářily oči, ale ten úsměv, kterým mě teď Edward obšťastňuje, je úplně… „Jiný,“ dokončil pohotově za mě. „A bude jen tvůj, musím si přece zachovat svoji masku bezcitného a arogantního predátora, ne?“ dodal a zachechtal se.

„Tak to beru, ale teď by ses měl opravdu umýt,“ vypadlo ze mě taky žertovně, ale myslela jsem to naprosto vážně. Doslova páchnul jako slečna přesladěná vanilkou a posypaná cukrem. Opravdu jsem doufala, že mi říkal pravdu a nikde se s ní neválel… nespal. Koukla jsem se raději na špičky svých nohou, než kamkoli do jeho tváře, když jsem měla zrovna tyhle žárlivé myšlenky. Do tváří se mi nahnala krev. Bože, jsi naprosto ztracená…

„To není pravda. Jsi roztomilá a s tím ruměncem naprosto neodolatelná,“ pošeptal mi Edward do ucha a pak mi prstem zvedl hlavu. Nechtěla jsem se na něj kouknout. Styděla jsem se, ale nedalo se tomu odolat.

Neměl už zdaleka zlaté duhovky, ale tmavly… V tu chvíli se mi tělem prohnal žár. Bylo mi jasné, co to znamená. Sprcha bude ale společná. Edwardův spokojený úšklebek mi to potvrdil, a tak jsem mu pomalu začala rozepínat knoflíčky od košile. A jakmile bylo hotovo, stáhla jsem mu ji z ramenou a on se nechal. Jen mě pozoroval tím chtivě temným pohledem, pod kterým mě zalechtalo v podbřišku a dole se mi rozlilo známé teplo.

Dneska dopoledne na louce u jezírka to bylo pohádkové, ale teď je to něco víc a reálnější. Srdce mi z toho poznatku zmateně poskočilo a hlava říkala ‚nevěř mu‘, ale já nedokázala nedůvěřovat. Když si vzpomenu na toho náfuku, který k nám s Elli přišel před pár dny, připadá mi to skoro nereálné. Buď se změnil, nebo je holt vynikající herec… Ne, tak nějak jsem tušila, že Edward by mi tyhle věci nikdy neřekl, kdyby nebyly pravda, na to byl až moc arogantní.

Rozepnula jsem mu kalhoty, ale Edward najednou z ničeho nic zmizel, aby se mohl v další sekundě objevit opět přede mnou s úsměvem velkým jak Afrika. Co? Neměl na sobě vůbec nic… Byl úplně nahý a sprcha byla puštěná…

„Bello, přestaň pořád přemýšlet…“ Políbil mě na ušní lalůček a celé tělo se mi chtivě roztřáslo. Cítila jsem, jak jeho studené a hbité prsty kloužou z ramenou až k zapínání mých šatů, a pak se pomalu společně s tím dlouhým zipem sunul dolů. Když skončil na kolenou přede mnou, stáhnul mi zbytek oblečení dolů a zůstal hledět na to místo, které bylo jediné stále zahalené. Jeho ruce mi malinko roztáhly nohy a dlaněmi po nich prvně jemně přejížděl, pak dvěma prsty vklouzl pod ten kousek látky přímo v mém rozhořeném středu.

„Voníš naprosto neodolatelně,“ pověděl zastřeně a já se vzrušením mohla celá rozpadnout. Stáhnul mi ten poslední kousek oblečení a odhodil jej kamsi do mého pokoje. Bylo zvláštní, že mě nohy ještě držely nahoře. V uších mi totiž doslova hučelo. Tak moc jsem si přála, aby už byl zase ve mně… jako by na tom snad záleželo moje bytí. Zatím se ve mně pohybovaly jen jeho prsty, a tak, když se k tomu přidal i nádherně studený jazyk, málem mě v tom okamžiku smetl.

Nohy se mi zatřepaly a já si přála, aby mě ještě na chvilku udržely ve vzpřímené poloze. Ruce jsem mu zabořila do těch jemně bronzových vlasů a nedočkavě si ho tlačila k místu činu, ne snad, že bych s ním jakkoliv pohnula.

Takhle si se mnou pohrával ještě chvilku, dokud mě nedovedl k vrcholu, a pak si spokojeně olízl rty i prsty a konečně se narovnal.

„Tak, a teď už můžeme do sprchy, drahoušku,“ zacukroval, chytil mě okolo pasu a doslova mě tam dotáhl. Odsunul skleněná dvířka a vlezl dovnitř jako první, pak mi podal ruku, a jakmile jsem ho chytla, přitáhl si mě k sobě a zavřel za námi.

„Takhle je to rozhodně lepší,“ pronesl spokojeně, když se moje záda opírala o Edwardův hrudník a jeho ruce mě společně se sprchovým gelem masírovaly skoro všude. Tentokrát si dal obzvlášť záležet na mých prsou… Jak dlouho to míníš protahovat? zabrblala jsem vzrušeně v mysli.

„Pořád stejně nedočkavá?“ zeptal se sladce a krátce se zasmál. Dočkal se jen mého souhlasného zamručení. Byla jsem doslova jak hadrová panenka, se kterou si Edward hrál, a byla jsem za to neskutečně ráda. Tedy alespoň na chvíli. Když ze mě smyl veškerý gel, obrátila jsem se a stejnou proceduru aplikovala na něm. Neprecizněji jsem vymydlila to, čeho už jsem se nemohla dočkat. Edward se rychle omyl vodou, a než bych stihla dvakrát mrknout, byla jsem zase v jeho náruči, zády opřená o kachličky. Vytáhl si mě nahoru a omotal nohy okolo jeho pasu. Jednou rukou mi podpíral pozadí a druhou měl opřenou o vykachlíkovanou zeď sprchy.

Čekala jsem stejný vpád jako minule. To mi do sprchy doslova vtrhnul a vzal si mě bez toho, abych mu cokoliv dovolovala. Tentokrát ale otálel, když já naopak potřebovala, aby už byl uvnitř.

Edward

A je to tady. Tohohle okamžiku jsem se nemohl dočkat od chvíle, kdy jsem byl naposledy uvnitř. Což nebylo zas tak dlouho, ale mně to připadalo jako věčnost. Vážně jsem jak posedlý… ale zatím to nechám tak, jak to je. Důležitější teď je, že je Bella jen a jen moje. Byl jsem naprosto spokojený a šťastný s myšlenkou, že i když je jen obyčejný člověk, patří mně. Můj mazlík. Však dříve nebo později ji přemluvím k tomu, aby se i ona stala upírem a zpečetila tak svoji věčnost s tou mojí. Jediné v co jsem doufal, že po proměně neztratí nic z její chutě a vůně. To by byla doopravdy nedozírná škoda…

Stál jsem tam s mazlíkem v náručí a čekal, až mi dovolí si ji vzít. Další novinka. Dřív mě absolutně nezajímalo, jestli mi nějaká dovolí do ní vstoupit ,nebo ne, a proč taky? Vždyť se prvně muchlují, aby to pak utnuly a řekly mi ne? Žádná neměla na výběr, i když ani vlastně nechtěly mít, protože každá to zatraceně chtěla… ale Bella šanci dostane. Vždycky. Když se dokázala probojovat až do mého mrtvého srdce, tak jako jediná si zaslouží rozhodnout o tom, jestli můžu, nebo ne.

„Edwarde,“ zakňourala prosebně a to mi úplně stačilo. Dál už jsem vůbec neváhal a konečně ji nedočkavě naplnil. Když propnula záda, její ňadra mi pohladila hrudník a já měl nehoráznou chuť vzít si jednu z těch růžových perliček do úst a pohrávat si s ní, mezitím co bych ji uspokojoval i dole. Jak neodolatelné. Moje Bella je neodolatelná! Zavzdychal Edward citlivka, ten co utekl a já s ním poprvé po dlouhé době musel souhlasit.

Její vzdychání bylo jako rajská hudba pro moje uši. Dech se jí trhal stejně jako mně, třebaže já ho nepotřeboval… vlastně ano. Bylo to jako milovat se někde na horské louce v dešti, takovou moc nade mnou měla a já si poprvé za celou věčnost přál, aby to nikdy neskončilo.

Zrychlil jsem pohyby. Mazlík se mi v náručí zazmítal, zasténal a zvrátil hlavu tak moc, až bylo slyšet jemné bouchnutí o kachlíky. Dřív by mě to nezajímalo, tentokrát jsem zastavil a Bella se na mě vyděšeně podívala.

„Nepřestávej,“ vydechla prosebně, a já neměl na výběr. Byla moje a já bych jí splnil téměř všechno. Rty jsem líbal a okusoval její sladké hrdlo a přitom si ji zběsile bral. Tentokrát jsem ale dával zatracený pozor, abych mazlíčkovi nijak neublížil. Na ty modřiny už se znovu dívat nehodlám.

Najednou se ke mně přitiskla jako klíště a já ucítil, že přichází… a jakmile to skutečně přišlo, okamžitě mě odstřelila společně s ní. Zase ten dokonalý pocit… Takhle jsme tam stáli, teda já s Bellou v náručí, ještě několik minut a snažili se uklidnit.

Rozpojil jsem nás a postavil mého mazlíčka na její vratké nohy, třebaže jsem ji částečně pořád podpíral. Co kdyby se mi odporoučela k nohám? No… pouhá myšlenka na klečící Bellu jak mě má v ústech… Zatraceně, zase jsem byl tvrdý jak kámen, vlastně úplně jako beton. Povzdechl jsem si. Tohle bude běh na dlouhou trať.

Opláchl jsem nás, utřel a pak si Bellu vyhoupnul do náručí a odnesl k ní do pokoje. Položil na postel a lehl si k ní. Pod hlavu jsem jí podstrčil moji paži a ona se opřela o můj hrudník a spokojeně vydechla. Budík ukazoval půl dvanácté a myšlenky mojí sestřenky jsem prozatím odnikud neslyšel, ale musel jsem začít přemýšlet nad tím, jak tohle vysvětlím… nebo prostě jakmile Bella usne, odejdu k sobě? Žaludek jako by se mi nad pouhou myšlenkou, odtáhnout ji ode mě, zauzloval. Políbil jsem ji do vlasů a ona jen spokojeně zavrněla.

„Nevadí ti chlad?“ zeptal jsem se starostlivě, přece jen ležela nahá na… mně. A moje teplota nebyla zrovna nejteplejší, ani po té horké sprše.

„Ne, je mi… dokonale,“ vydechla a spokojeně se zavrtěla. Přitáhl jsem si ji blíž k sobě, aby mezi námi nebyla ani zatracená mezera a nechal se kolébat její dokonalou vůni. Poprvé mi to přišlo, jako bych snad skoro dokázal usnout. Naprostá spokojenost a blaženost se mi rozlévaly mým už dlouho mrtvým tělem. Proč jsem se tomu tak dlouho bránil?

„Edwarde?“ zašeptala. „Jak to teď bude dál?“ dokončila a pak se mi v náručí otočila čelem s roztomilou vráskou mezi obočím.

 ____________________________________________________________________

Doufám, že nevadí Edwardovo přiznání, co skutečně k mazlíčkovi cítí, ale jsme už u 19. kapitoly, takže si myslím, že už bylo na čase! ;-) Otázkou zůstává, jestli se to bude snažit utajit, nebo naopak. Dokázal by odolat tlaku sestřenky a veřejného mínění? Zveřejní svůj vztah s Bellou? A jak se na všechno vlastně kouká náš zamilovaný mazlík? A co sama chce?

Chtěla bych i strašně moc poděkovat všem, kteří mi tady zanecháváte komentáře, protože si jich opravdu moc vážím a cením. Je super číst si vaše reakce a komenty! A já vám za ně ještě jednou moc děkuju!

_____________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 19. kapitola - Edwardovo odhalení: