Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 27. kapitola - Spojení?

16.11.2011 (15:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 8934×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

27. kapitola

Spojení? 

Bella

Tohle snad nemohla být pravda. Cože mi to Edward udělal a… kdy že se tak vlastně stalo? Do hlavy se mi nahrnulo tolik otázek, že jsem ani netušila, kde vůbec začít. Na kterou z nich se zeptat dřív, protože já chtěla znát odpovědi na všechny.

„J-jak?“ vypadlo ze mě v překvapeném zakoktání.

„To asi víš, ne? Musí k tomu být dva, kteří se milují a… No a dál, tak na to už bys měla přijít sama.“

„Sexem?“ zašeptala jsem to zakázané slůvko. Tváře mi zrůžověly a já jako na povel i nasucho polkla.

„Hm… Jo!“ Odsouhlasila mi tohle podezření Elizabeth a moje víčka se automaticky semkla k sobě. Zhluboka jsem se nadechla a pak z plic všechno zase uvolnila. Ještě jsem to asi dvakrát zopakovala a pak se mi paže samovolně zvedla a donesla až k nosu. Další hluboký nádech, ale… Nic! Nosem jsem přejela po celé délce až k prstům. Necítila jsem vážně nic zvláštního, až na jemný podtón úžasné pánské kolínské… Vlastně to nebylo nic takového, tohle byla slabounká… vůně Edwarda. A do prdele!

„Já si to nepamatuju, nic jsem u toho neříkala…“ vybrblala jsem nepřítomně. Můj mozek to ještě pořád odmítal všechno pochopit, a tak můj obličej i přesto, že souvislosti byly naprosto srozumitelné, se pořád tvářil dost nechápavě a vyděšeně.

„Líbilo se ti to? Brněla, pálila nebo ti nějak jinak reagovala kůže?“

„Jo,“ hlesla jsem zmateně a odpovídala tak zároveň na oba její dotazy, i když jsem netušila, jestli to tak pochopila i Elli. Takže to bylo to šimrání po celém těle, a proto se mě ten mizera jeden ptal na to, jak je na tom moje pokožka. Jestli se vrátí, tak tohle si ten magor rozhodně za klobouček nedá. Je mi naprosto jedno, že už ho vlastně miluju víc jak-jak samu sebe, ale něco podobného se mnou měl prvně prodiskutovat. Co když se tady teď ukáže Defton? Ucítí ho ze mě a nechci ani domyslet, co udělá…

„Tak to je celý, teď jsi jeho,“ pronesla jakoby nic.

„Cože?“ prskla jsem vztekle. „On mi něco podobného udělal, aniž by cokoliv řekl, nebo jen naznačil? A proč jsi mi sakra neřekla, že upíři tohle můžou udělat!“ štěkla jsem naštvaně na moji najednou vážnou sestru. Přesto jen já sama věděla, že si na ni i trochu chladím žáhu a hořkost nad mou vlastní blbostí. Prozatím bylo dobře být pořádně naštvaná, protože tu nebylo místo k smutku a pláči.

„Netušila jsem, že to jde i mimo náš druh nebo spíš jsem vlastně neočekávala, že by se upír mohl natolik zamilovat do lidské ženy, aby byl něčeho podobného schopný,“ objasnila mi obhajujíc se Elli.

„A co Defton?“ Věděla jsem, že to bylo jen divadélko, ale ne všichni s tím byli obeznámeni…

„Nikdy jsem nevěřila, že by něco podobného udělal, aniž by ti to řekl. To u Edwarda bylo pravděpodobnější, jen už nikdo neočekával, že si označí lidskou ženu. Vlastně až tak lidskou ne, že?“ povzdechla si ztrápeně, omluvně na mě koukla a pokračovala.

„Vlastně… Chci se ti moc omluvit zato, jak jsem tam v kuchyni vyjela, ale skutečně je toho na mě moc. Já vím, neměla jsem tohle naše tajemství jen tak prozradit, ale všechno to na mě najednou padlo. To, že už nemáme ani ampulku, nebo že si nedokážu to zatracený zápěstí prokousnout sama tak, aby z něj uniklo alespoň pár kapek krve. Nenávidím se za to!“ vybrebtala naštvaně a mě se nad jejím přiznáním sevřel žaludek a srdce. Ona se o to skutečně pokouší? Hned jak to vypustila z pusy, jsem ji měla zase o něco radši a k odpuštění měla hnedle blíž, ale ona ještě nekončila.

„Možná to byl ten šok, když jsem zjistila, že si tě označil. Každý upír ví, že je to možné jen pokud k sobě dva chovají skutečně hluboké city, takže jsem ztratila zábrany a všechno provalila. Bylo toho určitě moc, Edward by to přijal líp, pokud bych toho na něj navalila podstatně míň, ale teď už tu svoji hloupost vzít zpátky nemůžu,“ chrlila ze sebe nezadržitelně. „Kéž by to šlo…“ Vzlykla.

„V pořádku, odpuštěno, ale příště se pokus líp ovládat… Teda v případě, že ještě nějaké příště bude,“ zaplakala jsem tentokrát pro změnu zase já.

Kam asi šel? Celé tělo se mi nervózně napjalo a zvláštně zabrnělo. Vyděšeně jsem si uvědomila, jaký ten samolibý hlupák vlastně je. Naposledy, když se pokoušel pohřbít všechny city ke mně, vyhledal k tomu přítomnost upírky. Co když to udělal i tentokrát? A jestli se nebude držet zpátky a dojde to dál jak jen k polibku. Srdce mi bolestivě zaprotestovalo jen nad pouhou vzpomínkou cukrové vaty. Tehdy po ní Edward taky voněl…

„Elli, dá se to spojení zrušit?“ zeptala jsem se vystrašeně.

„Proč?“ zeptala se nechápavě. „Nechceš, aby na tobě zůstával jeho pach?“ Stáhla obočí k sobě.

„Ne, jen se ptám…“

„No, vlastně to není trvalé,“ vydechla potichu a já zalapala po dechu. Moje nejhorší obavy se potvrdily. Žilami se prohnalo něco jako ledová žíravina, nebo alespoň tak mi to přišlo. Snad po celém těle mi vystoupil studený pot. Takže on mě teď skutečně podvede, jen aby se pomstil… A ve skutečnosti nemá proč!

„Sice chvíli trvá, než se jeho, nebo tvoje vůně z kůže dostane, ale časem skutečně vyvane. A naopak, když ti dva jsou stále spolu, dotýkají se, milují nebo projevují náklonnosti, při kterých je v kontaktu jejich pokožka, tak se tohle spojení jen posiluje. Záleží na…“

„A co když jeden toho druhého podvede?“ uniklo mi znovu zděšeně, ale Elizabeth se jen zamračila.

„No já nevím, Bell, tohle svázání není až tak jednoduché, jak si ty myslíš. Pochybuju, že city toho, kdo tohle spojení provede, jsou natolik chabé, aby na to hned hupnul s někým jiným… To nedává smysl. Možná časem, nebo pokud by došlo k nenapravitelné zradě a myslím, že ani v tomhle případě by to nebylo nic jednoduchého. I po čase, když spojení odloučením zeslábne, tyhle srdcové záležitosti přetrvávají. Řekla bych, že mají doslova stejnou výdrž jako my. Většinou jsou nesmrtelné…“

Tak takhle dlouhý proslov jsem opravdu nečekala. Trochu mě to její povídání uklidnilo, ale opravdu jen malinko. Byl tak totiž jeden bod, který se přesně shodoval se mnou. Nenapravitelná zrada… Co když se Edward cítí zrazený? A díky tomu na mě zapomene… No ale nemá proč, já bych mu to časem stejně všechno musela říct, už jen kvůli tomu, že ho budu muset stejně opustit, vlastně… Tušila jsem, že by to bylo to nejtěžší rozhodnutí, jaké bych kdy udělala, ale jinak to nešlo.

Možná to už ani nedokážu?

„Bell, teď se zkus prospat a zítra popřemýšlej, jestli chceš zůstat s Edwardem nebo se zabal, a co nejdřív se pohneme dál. Sami,“ pověděla smířlivě a já jí to jen souhlasně odkývala. Elli mi pomohla pod peřinu, a ještě než odešla z mého pokoje, dala mi pusu na čelo. „Dobrou,“ pípla tiše a hned na to se za ní zaklaply dveře mého pokoje.

Dlouhou dobu jsem nedokázala usnout, a to mi už za čtyři hodiny měl zvonit budík, protože moje neodpočinuté tělo se mělo dostavit do práce. Povzdechla jsem si, přetočila se na pravý bok a oči zapíchla někam směrem k oknu, které bylo ale zatažené těžkými tmavými závěsy. Bylo tu téměř nedýchatelně a celá dnešní dusná atmosféra s příchutí zrady mě zaplavila a naprosto mě v sobě utopila.

Edward byl někde venku a jistě si užíval s nějakou jinou. Byla jsem si téměř jistá, vzhledem k jeho výbušnému a arogantnímu charakteru. Pohled se mi zamlžil a z oka mi sklouzla první neposlušná slza. Stekla napříč tváří, až k mému uchu a já se znovu zhluboka nadechla, jen abych zastavila vzlyky. Nakonec se mi podařilo nebrečet nahlas, ale jen němě nechat stékat tyhle proradné slané kapky po mojí tváři, aby se hned na to vpily do polštáře.

A mezitím, co se mi v hlavě kupilo nepřeberné množství všech možných i nemožných otázek, někdy kolem čtvrté ráno jsem se rozhodla. Začít nový život někde, kde nás nikdo nezná, znělo úplně jako moje tolik potřebné záchranné lano. Časem, jak říkala Elli, spojení s Edwardem stejně vyprchá a já budu opět svobodná. Tentokrát si k sobě žádného chlapa, ať už upíra nebo člověka nepustím. Alespoň ne tam, kde to později tolik bolí. Myslím, že jsem můj srdeční sval už dostatečně potýrala.

Přetočila jsem se na levobok a nechala těžká víčka pomalounku klesnout. Ještě než jsem se propadla do říše snů a mých nočních můr, poslední myšlenka byla na moje zítřejší balení. Edward se nevrátil a to znamenalo jediné… Mezi námi je konec. Úplný! Definitivní! Neodvratný…

Tentokrát se mi nezdálo o mých rodičích nebo tom drobečkovi, který nikdy nekoukl na svět, ale o Edwardovi. Přišla jsem domů a našla jsem ho v posteli s Elizabeth.

Koukala jsem se na tu scénu z otevřených dveří její ložnice. Jejich propletená těla, jak se společně řítí k mocnému vrcholu. Bože, žaludek se mi otočil a žaludeční šťávy se najisto draly jícnem nahoru. Polykala jsem a polykala, přesto mě plenil pocit naprosté bezmoci a zbytečnosti. Tohle všechno dohromady už nešlo nijak zastavit. Proč zrovna Elli?

Vzal mi nakonec úplně všechno, včetně mojí sestřičky. A ke všemu byli rodinní příslušníci, třebaže vzdálení a navíc i upíři, přesto to bylo něco naprosto nechutného. Vzbudila jsem se vystřelením do sedu v momentě, kdy se na mě v tom nejlepším podíval ten snový Edward. Na jeho ústech mu pohrával ten nepřekonatelně samolibý úšklebek a z očí mu čišelo neskutečné uspokojení. Těžko říct, jestli to bylo Elli nebo tím, že mi vlastně ublížil…

Lapala jsem po vzduchu, jak polomrtvá ryba kterou vyhodili na souš a moje tělo mělo neustále ten mizerný pocit nedostatku kyslíku. Očima jsem překotně proběhla po celém pokoji, ale on nikde. Nebylo tu po něm ani památky…

„Fajn,“ zašeptala jsem si sama pro sebe. „Čas na to, si zabalit kufry!“

Budík mi prozradil, že už je téměř osm. Vyhrnula jsem se z postele jak velká voda a první, co jsem udělala, bylo, že jsem rovnou zavolala mojí zaměstnavatelce, paní Ritchmondové. Moji výpověď nevzala moc dobře, no nakonec stejně nemohla nic udělat, než mi popřát hodně štěstí v příští práci. Jo, to budu určitě potřebovat, protože tentokrát začnu znovu pracovat u Elli, jakmile si tam, kam se přestěhujeme, zařídí další z těch jejích hvězdně prosperujících podniků.

Nevím, jak to dělala, ale každý klub, který si kdy vypiplala, měl za chvíli plno a stal se okamžitě jedním z nejoblíbenějších. Bude to sice namáhavé, ale já už si život zařídím tak, aby mi nikdo další nemohl ublížit. Navíc příští rok touhle dobou už ze mě nebude docela obyčejná Bella. Kdo ví, jestli to vůbec přežiju?

Elli mi v kuchyni nechala vzkaz, že se odpoledne vrátí, jen co dá do pořádku podlahu u ní v klubu. Nachystala mi dokonce snídani. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tahle upírka je jediná bytost, která mě má skutečně ráda a já ji vlastně taky. Navíc, ačkoliv včera jednala zbrkle, alespoň se Edwardův charakter ukázal zavčas. Třeba nebude tak bolestivé ho opustit… Ne, to ani náhodou. Bude to bolet a jak!

Edward

Tohle byla ta nejhorší podpásovka, jakou mi kdo kdy v mojí dlouhé existenci uštědřil. Bella a to její šílené tajemství. Enefred? Co je to vůbec za druh? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. A až po hlavu jsem se zamiloval do někoho, kdo není ani člověk, ani upír… A co teda vlastně nakonec je?

Jisté bylo jedno, i Carlisle má teď naživu jednoho rodinného příslušníka. Ona byla vlastně jeho jediná žijící neteř. Ten se z toho pomine, až se tohle dozví. No alespoň někdo tu bude mít náladu na oslavy, když ne já! Škoda jen, že Ezechiel zemřel. Byl to jeho jediný skutečný bratr, a pokud jsem si dobře pamatoval, Carlisle stále ještě doufá, že je někde v pořádku a hlavně naživu.

Složil jsem si hlavu do dlaní a pozoroval klidnou hladinu jezírka přede mnou. Hlavu mi v okamžiku naplnilo hned několik nestoudných obrazů Belly a našeho společného koupání. Její stydlivé myšlenky. Nádherné bledé tělo a ty vlasy… Divoký závěs, který vypadal jako správně udržovaná zemina. Ne, spíš jak horká čokoláda, která pokud se s ní pohne, vytvoří stejně dokonalé jemné vlny, jaké má můj mazlík.

Hrdelně jsem zavrčel do ztichlého lesíka. Všude okolo mě se vznášela ta nová vůně. Má a její, smíchaná v jednu speciální společnou. Takový měl být i náš život. Jeden bez druhého bychom vůbec neměli existovat. Ona byla moje a tak to zůstane až do doby… vlastně jak dlouho?

Neměl jsem nejmenší tušení, jak dlouho už tady vlastně sedím a pláču si pod nos. Jak se mnou jedna malá polo-lidská mrcha dokázala vyjebat? Oblafnout někoho tak arogantního, kdo ke všemu čte myšlenky, není vůbec jednoduchý úkol. Edwarde, jsi váženě naprosto ztracený případ!

Celý život jsem si před podobnými city dával zatraceně bacha, a teď do toho padnu jak nezkušenej jelimánek, a ke všemu si ze všech možných a dostupných upírek vyberu někoho absolutně nemyslitelného. Někoho, kdo už vlastně téměř… vyhynul?

Očima jsem bezradně přejel po zelenající se trávě okolo mě a znovu si dlouze povzdechl. Možná se mi bude daleko lépe rozmýšlet, když si něco pořádného ulovím. Beztak tady bezcílně bloumám a rozmýšlím nad něčím, co se tak jednoduše vyřešit nedá.

Moje srdce už mělo ve všem jasno a to i přes to, jak mě Bella zradila. I když na druhou stranu, ani já jí neřekl o našem spojení. Měl jsem to sice v plánu, ale jaksi mě překvapila Eliz a ty její šokující myšlenky. To co mi v nich ukázala, se mnou doslova málem na místě seklo.

Jak mi tohle obě dvě mohly tak dlouhou dobu tajit? Někomu, kdo jim do těch jejich makovic vidí lépe, jak kdokoliv další. Byl jsem vážně naprostý nepozorný idiot!

Rozběhl jsem se do hustého lesa, který byl ještě součástí hradeb. Ven se mi nechtělo, oni totiž pokaždé ucítili, že jdu na vycházku, a přestože jsem povolení měl snad jako každý upír, který lovil zvěř, nechtěl jsem se nechat lokalizovat. Ne po včerejšku s Deftonem.

Zavětřil jsem srnu a tak jsem se nechal na okamžik zaplavit mými loveckými instinkty. A jakmile mi její tělo v náručí ochablo, zahodil jsem tu mrtvolu mezi vysoké křoví opodál. Však čas nebo jiná zvěř se už o ni postarají…

Podíval jsem se na oblohu a poprvé si uvědomil, že už musí být nejmíň poledne. Slunce se tyčilo vysoko na obzoru a moje kůže jiskřila na okolí. Nešťastně jsem si uvědomil, že se budu muset vrátit, a všem těmhle novinkám se konečně postavit jako chlap a ne jako vytřesená padavka. Už teď mi bylo jasné, že to nebude hezké představení. Tohle si ty dvě mrchy za rámeček rozhodně ještě dlouho nedají!

Přihnal jsem se k bytu jak velká voda. Zabralo mi to ještě méně, jak když jsem odcházel. Tělo mi zaplavil podivný uklidňující pocit z toho, že moje malá Bella je nablízku a nic jí není. Zhluboka jsem se nadechl a tiše odemknul dveře bytu. Vůbec jsem netušil, odkud by náš rozhovor měl začít, ale to co jsem spatřil uvnitř, naprosto zchladilo veškeré moje předešlé vzteklé chování.

Možná by mě normálně tenhle obrázek ani nijak nevyděsil, spíš naopak, kdyby bytost, která pro mě znamenala víc, jak cokoliv jiného na téhle planetě a ještě dál, chvatně neskládala oblečení do jednoho obrovského kufru. Pod oknem se válely další dva, prozatím prázdné. Slunce sice zaplavovalo celý pokoj svými paprsky, ale dávalo jim jakýsi smutný a truchlivý nádech.

Nejenže mi neřekla to svoje tajemství, když to mezi námi bylo bez jakéhokoliv smítka pochybnosti naprosto vážné, ona se mi navíc chystala zdrhnout. Kolem srdce se mi omotal chlad a stáhl mi hrudník do jednoho ledového krunýře. A třebaže moje tělesná teplota by mi nikdy neměla dovolit pocítit ani náznak zimy, tentokrát jsem měl pocit, jako by mě vymáchali v pořádném mrazu…

Bella se najednou narovnala, povzdechla si a dlaní si třela místo, kde měla své srdce. Bolí to co? Jediný záchvěv naděje bylo naše spojení. Tohle by se nikdy nepovedlo, pokud by ke mně můj mazlík necítil to samé, co já k ní. Malinko mě to uklidnilo a já jsem udělal krok kupředu a konečně překročil práh jejího pokoje.

„Co to děláš?“ štěknul jsem dopáleně a pokud jsem se dřív necítil dostatečně zrazený, teď mi tenhle odporný pocit zaplnil naprosto celé tělo. Bylo to něco úplně nového a nepoznaného. Stejně jako moje láska k Bells.

Vyděšeně zamrzla v půli pohybu. Její ruce se společně se štosem oblečení zasekly v polovině cesty do kufru. Srdce poskočilo, jako by ho někdo nakopnul a rozbubnovalo se jako splašené. Vtáhla jeden šokovaný nádech, než dokončila předchozí úkol a pomalu se neotočila mým směrem. A než se úplně narovnala, stál jsem už před ní.

„Edwarde?“ pípla zděšeně. „Jak dlouho…“

„Ptal jsem se, co to má znamenat!“ zavrčel jsem nedočkavě a rukou máchl ke kufru hned za ní.

„Balím se,“ pověděla potichu. „S Elli odcházíme,“ dodala už o poznání jistějším hlasem a mě se konečně dostal kompletní náhled do jejích myšlenek. Po tom mém včerejším úprku si bláhově myslela, že je mezi námi konec. No to se zatraceně spletla, jako s těma jejíma dalšíma absurdníma myšlenkama… Copak jí to Elizabeth včera v noci nevysvětlila dostatečně jasně? Ona si vážně myslí, že jsem jí zahnul? Jak bych vůbec mohl, po tom, co jsem si ji vlastně svým způsobem přivlastnil. Bez jejího svolení…

To bylo ale naprosto vedlejší. Na prvním místě byl můj mazlík a její hloupá hlava, která jistě nefungovala tak jak by měla, ale nakonec není tak úplně člověk a ani upír. Myslím, že tenhle osobní vtípek se mi k odlehčení mysli moc nepovedl… Každopádně snad si moje hloupoučká Bella nemyslela, že ji nechám upláchnout?

„Tak na to ale rychle zapomeň…, vlastně zapomeňte!“ vyhrkl jsem vztekle. Takhle se mnou zametat nebudou. Moje prsty se omotaly okolo jejího zápěstí a ona sebou překvapeně cukla.

„Co to děl…“

„Ty už se mě rozhodně nezbavíš,“ pohrozil jsem jí a koutek mi vyskočil v tom dokonale samolibém úšklebku. Nemohl jsem si pomoct, ale nešlo to bez toho, abych ji alespoň trošinku nepotrápil. Nepostrašil!

„Pusť mě!“ vřískla úplně bez zábran a začala rukou horečně kroutit. Myslí mi blesklo jedno nedávné Dejavu a aniž bych to sám dobrovolně chtěl, okamžitě mi tyhle obrázky napěchovaly moje doposud jakž takž volné kalhoty. „Nešahej na mě!“ ječela, ale v mysli vlastně nechtěla nic jiného, než abych ji hodil do postele a ubezpečil o tom, že se mezi námi vlastně ve skutečnosti nic nestalo. A to nebylo jediné. Taky měla sto chutí mi nakopat do zadku za to, že jsem tak zbaběle utekl a… že jsem ji podvedl? Kde tohle proboha vzala?

„Uklidni se nebo…“

„Nebo co?“ prskla celá navztekaná, až mi to na kratičký okamžik přišlo naprosto roztomilé. Nemohl jsem si pomoct, ale byla vážně kouzelná… Konečně si vzala alespoň jednu z mých rad k srdci.

„Nebo tě budu muset zpacifikovat!“ zavrněl jsem nebezpečně, ale nemá provokovat hada bosou nohou, pokud nechce přijít k pořádnému kousanci, který jí ale jak na potvoru ode mě rozhodně nehrozil. No stejně se překvapeně nadechla a stáhla obočí nechápavě k sobě. Rozmýšlela, jestli bych jí skutečně ublížil. Už zase? Tak přece nakonec vůbec nezmoudřela!

Jediná polehčující okolnost pro ni bylo to, co měla právě na sobě. Vytahaný triko těsně pod zadek a pod ním už jen kalhotky. Doufal jsem, že se moje rázem mlsná nálada neodrazila i na… No bohužel už to tak vypadalo, ale Bella se tam naštěstí ještě nekoukla.

Horečně jsem přemýšlel, jak tohle vyřešit…

„Pusť mě!“ štěkla znovu svoji podle ní skromnou prosbu a já ji na pár sekund skutečně vyhověl. Než se ale stihla zaradovat a zatetelit krátkým vítězstvím, jsem jí ve svém ledovém stisku uvěznil paži. A přitáhl blíž.

„Jak už jsem řekl, nikdy se mě nezbavíš, miláčku,“ zavrněl jsem zlobivě, ačkoliv jsem byl pořád naštvaný a navíc moje hlava neustále bubnovala pod náporem nespočtu otázek o jejím původu a toho, co to vůbec Enefred je, nedokázal jsem ani uklidnit můj najednou znovu probuzený chtíč.

Čeho tak je ten její druh schopný? Jak dlouho žijí? A dá se vůbec někdo takový proměnit na upíra?

Nestačil jsem se v tom ale pitvat dlouho, protože Bella začínala panikařit. Nakonec mohla si za to sama, jí bych nikdy v životě nezkřivil ani vlas na hlavě, přesto se mě pořád bojí. Nikdy bych si taky nedokázal připustit, že mě to může až takhle moc ranit, protože jako upír jsem si zakládal hlavně na mé nebezpečné a výbušné povaze, ze které měli obavy snad úplně všichni. Včetně upírů.

No Bella byla jiná. Především byla moje a to jí jako jediné dávalo jistotu, že bych se jí ani prstem nedotkl. Dokonce jsem byl pořád zticha a neurážel, nenadával ani nehanil její jedinečnou bytost.

Bella

Hlavou mi brouzdala Elliina slova o tom, že se naše spojení prodlužuje i pouhým dotykem a ten mizera mi teď držel paži. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nedokázala jsem se osvobodit a on se na mě navíc pořád koukal tím nejnaštvanějším obličejem allá: ‚Jsem moc zlej kluk!‘

Srdce mi v hrudi sprintovalo a marně hledalo nějaký záchytný bod v podobě cíle, ale tohle žádný normální konec nemělo. Edward mi tady teď jasně ukazoval svoji nadřazenost, to mi bylo víc jak jasné. On je pan upír a my ostatní jen obyčejné nicky. A najednou na mě protočil oči. Proč?

„Bello, ty seš vážně tak hloupá, až mi to občas bere dech,“ povzdechl si a jeho obličej najednou úplně roztál.

„To si vyprošuju a pak… ty dýchat nepotřebuješ,“ vyhrkla jsem dopáleně a ještě si opatrně podupla nohou. Bylo to možná dětinské, ale když on mě tak štval!

„Takže podle tebe jsem si to v noci rozdával s nějakou upírkou?“ pověděl tvrdě. No na tohle můžou být i dva.

„Jo, jako odplatu,“ vylétlo ze mě jako zaprskání a z ničeho nic se mi jeho tvář rozmlžila. Ale ne, ty zatracený zrádný slzy!

„Tak zaprvé, byl jsem u jezírka, abych mohl v klidu porozmýšlet nad tím, co mi tady Elizabeth v noci prozradila. Podle tebe se to dalo v klidu všechno strávit? Podle tebe jsem měl zůstat tady a dělat jako že nic? Co to sakra je Enefred? A jak to, že jsi napůl upír a ke všemu je můj adoptivní otec tvůj skutečný strýc?“ říkal sice mírně, ale taky naprosto chladně. Jako tundra…

„Cože?“ nadechla jsem se překvapeně.

„Nepřerušuj mě laskavě!“ štěkl popuzeně. Pusa mi jen naprázdno sklapla a srdce snad ještě zrychlilo… Z oka mi utekla jedna zbloudilá slaná kapka, která si to drze brázdila po mé tváři. A jeho obličej najednou bez jakéhokoliv náznaku ve vteřině zněžněl. Palcem setřel tu přebytečnou vodu.

„Bože, Bello,“ vydechl zmučeně. „Ani zlobit se na tebe nedokážu, když mi tady brečíš…“ Volnou rukou si prohrábl ty svoje vždy dokonale rozdrbané vlasy.

„Ne, to je jenom… alergie na prach,“ zalhala jsem dost chabě. Myslím, že jsem tu hlášku slyšela někde ve filmu… A podle mého očekávání mi to neuvěřil. Dlaní si přejel po obličeji, hodil na mě pohled, ze kterého by roztála i celá Antarktida a nedočkavě si mě přitáhl do náručí.

„Mám na tebe takovej vztek!“ zašeptal mi do vlasů a zhluboka dýchal. „No pořád tě miluju, i kdybys byla z jiné planety. Je mi to úplně jedno, já… tě pořád chci, potřebuju!“ dodal rezolutně a odtáhl si mě jen o takový kousek, aby se mi mohl podívat do obličeje. A já konečně znovu uviděla toho Edwarda, kterého jsem tak neskutečně milovala. Byl tu se mnou. Srdce mi tentokrát bilo jak splašené jen proto, že mě konečně objímá on a je mu jedno, kdo vlastně jsem. A pak i z důvodu, že mě skutečně nepodvedl, teda alespoň to tvrdí…

„Pořád stejně nedůvěřivá,“ zamrmlal na oko naštvaně a chytil si moje hořící tváře do dlaní, aby mě hned v zápětí mohl políbit. Ve chvíli kdy se naše rty konečně dotkly, jsem měla pocit, že se snad můžu vznést. Edwardovi paže mě ale pevně, přesto nanejvýš jemně svíraly a držely u sebe. Jakmile se o mě dole otřel, zasněně jsem si povzdechla. Pořád mě chtěl…

„Navždycky,“ zamumlal v najednou vášnivějším polibku a vytáhl si mě do klína. Úplně jsem zapomněla i na to, že jsem mu chtěla vynadat za to jeho označení a naprosto automaticky mu omotala nohy okolo pasu. Teď bylo všechno vedlejší a já potřebovala nablízku jen Edwarda a všechny jeho náklonnosti, něžnosti a to co mi vlastně mohl poskytnout jen on sám… sebe.

____________________________________________________________________

 Tak doufám, že se vám nakonec moje řešení líbilo... ;-)

____________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 27. kapitola - Spojení?: