Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 37. kapitola - Edwardovo pátrání

07.05.2012 (16:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 6123×

37. kapitola

Edwardovo pátrání  

Bella

 V hlavě mi zběsile třeštilo, jako by mi v ní hulákal roj rozzuřených včel, kterým někdo vyfoukl med, a než jsem vůbec stihla rozlepit oči, došlo mi, že se nemůžu pořádně hýbat. Byla jsem svázaná. Do zápěstí na rukou se mi při každém co i jen nepatrném pohybu něco ostrého zařezávalo. Nohy na tom asi byly podstatně líp, ačkoliv těžko to posoudit, protože mě mrtvily.

Jak mě proboha našel?

V puse jsem kromě toho smrdutého hadru cítila i nasládlou kovovou pachuť. Netušila jsem, co se mnou bude dál a co má ten hajzl v plánu. A ať jsem se sebevíc pokoušela uklidňovat tím, že by mi přece neublížil, rozbolavěný spánek se proti tomuhle tvrzení dost pevně ohradil. Ostře mě v něm píchalo a tím pádem jsem ani nedokázala pořádně přemýšlet.

Už jsem vlastně ani nevnímala horké slzy, které se samovolně spustily a přes kořen nosu a tvář mi zatekly až do ucha. Byla jsem schoulená v tom temném, stísněném prostoru, kde chyběl kyslík. Měla jsem dojem, že se tu každou chvíli musím zákonitě zadusit. A podle tichého předení motoru, jemného drncání a dalších nepatrných zvuků a pachů mi došlo, že mě prachsprostě narval do kufru auta.

Jako odpad…

Nedokázala jsem v sobě všechen ten děs jednoduše pohřbít a apaticky vyčkávat, kdy se ten magor umoudří a pustí mě. Ne, v takovýhle pozitivní vývoj událostí jsem si zakázala doufat. Štěstí jsem na svojí straně nikdy neměla. Tak jak by mě mohlo najít teď?

Pořádně jsem se zakousla do té páchnoucí látky, abych udusila bezmocný výkřik, který se mi dral z hrdla. Marně. Naštěstí ho ta věc v mojí puse zároveň i utlumila. Nechtěla jsem na sebe prozatím přivolávat pozornost. Jeho pozornost.

Během jednoho jediného, prašivého dne se mi můj pohádkový život obrátil doslova naruby, zároveň však tou špatnou stranou. Tohle muselo být peklo. Fňukla jsem. Prvně tiše, ale postupně hlasitěji. Docházela mi závažnost celé situace a taky to, na co bych nejraději zapomněla. Byla jsem těhotná, tedy alespoň podle toho malého bílého plastu. Jo, bylo to zlý, moc zlý, to mi bylo jasný.

Prosím! Snažila jsem se obměkčit toho nahoře… Ale nepomáhalo to.

V okamžiku, kdy ten kočár do podsvětí pomalu zpomalil a nakonec i úplně zastavil, mi srdce nepříčetně akcelerovalo. Zešílelo. Bušilo tak silně, jako by z celé téhle hororové situace chtělo utéct a nechat mě na holičkách. Do uší mi dolehly chroupavé kroky, jak jistě kráčel po štěrku k zadní části auta a rychle se přibližoval.

Tlak v hlavě zesílil a zmohutněl. Třeštilo mi v ní. V celém těle. Levé rameno jsem měla jak v ohni od přeležení, ale nemohla jsem se hnout, abych mu ulevila, protože to, co mi věznilo zápěstí, se mi při každém novém pohybu zakouslo hlouběji do kůže. Tak šíleně moc to bolelo.

Slyšela jsem cvaknout zámek. Jako by mi v tu chvíli u ucha vybouchla bomba, tak hlasité to bylo. Vyděšeně jsem sebou zazmítala a hned nato toho zalitovala kvůli rukám. Muka…

Skláněl se nade mnou a vypadal jak anděl pomsty. Na tváři se mu objevil krutý potěšený úsměv.

„Ahoj Bells. Tak jak ses prospala?“ pověděl spokojeně a jeden koutek zdvihnul výš.

„Pfme... Pfme pfím!“ Pokoušela jsem se mluvit, ale zbytečně, vycházely ze mě jen nesrozumitelné pazvuky. Už jsem ho ani pořádně neviděla, jak mi do očí opětovně hrkly slzy.

„Ale copak?“ optal se laskavě. „Něco tě snad bolí?“ Alespoň na to jsem v chabém náznaku souhlasu cukla hlavou nahoru a dolu.

„Možná to půjde líp bez tohohle?“ ušklíbl se a ukazováčkem namířil k mým ústům a pak mi velkoryse sundal roubík. „A jestli máš v plánu začít křičet, klidně si posluž, nikdo tady poblíž není,“ zasmál se potěšeně. „Neuslyší tě n-“

„Prosím, pusť mě,“ orodovala jsem sama za sebe, aniž bych přestala brečet.

„Ne, nikdy!“ zamračil se a jeho hlas ztvrdl. „Zmizelas mi a já už tě podruhé upláchnout nenechám!“ Pak mě jeho oči chamtivě sjely. „Stejně ti to nejvíc sluší právě takhle,“ zapředl smyslně. Žaludeční šťávy se ve mně začaly bouřit, ale díky Bohu jsem je prozatím umlčela. Jeho chladné prsty přejely po hraně mojí čelisti až k bradě a já se pokusila uhnout. Nepomohlo to. Chňapl mě hrubě za vlasy a vztekle mi zavrčel do obličeje.

„Nehrab na mě!“ vyštěkla jsem hystericky. Tvář se mu uvolnila a shovívavě se usmál. „Hajzle jeden za-“ Plesk! Z jeho strany to možná byla jen slabá facka, ale já zas měla před očima roj hvězd.

„Neurážej mě! To ty seš jen obyčejná lidská mrcha!“

„Tak mě nech jít,“ radila jsem mu. „Co budeš dělat s člověkem jako já?“

„To už nech na mě, Bello. Vím přesně, co s tebou chci dělat,“ zapředl vzrušeně a ve mně se to tentokrát opravdu všechno zvedlo a začala jsem zvracet. Na silnici, protože mi půlku těla vytáhl z kufru dřív, než jsem mu to ohodila vevnitř. V zápěstích mi explodovala další šílená dávka bolesti a já teď zvracela i proto. Ke konci, kdy ze mě už nic nevycházelo a já dávila jen nasucho, mě tam nechal na okamžik viset, aby mi před pusu strčil hrdlo láhve.

Neviděla jsem ji. Oči jsem měla plné slz a nezmohla jsem se na to je vypnout. Nešlo to. Po tom, co mi vypláchl pusu a otřel tím špinavým hadrem, mě znovu položil na původní místo, aby opět zmizel. Rozpoznávala jsem jen hrubé obrysy, navíc jsem nebyla schopná zaostřit. Ani pořádně mluvit, protože jsem nepřestala hlasitě vzlykat. Tiše jsem si mezi tím nezastavitelným štkaním odříkala modlitbičky a hrůzou se třásla.

Co se mnou bude?

‚Vím přesně, co s tebou chci dělat!‘ Znovu se mi děsem a znechucením navalilo, ale už jsem ze sebe neměla co dostat.

„Myslím, že bude lepší, když použiju tohle,“ pověděl klidně a napřáhl ruku. Netušila jsem, co v ní drží, ale zjistila jsem to v momentě, kdy se přiblížila až k mojí hlavě. Chloroform. „Prospíš se a bude ti líp.“ Snažila jsem se zadržet dech a zběsile kroutila hlavou. Zavrčel a uvěznil mi ji volnou dlaní tak, aby ta druhá mohla přesně zamířit a společně s hadrem nasáklým tím humusem mi přistála na nose a ústech.

Pokoušela jsem se ze všech sil nedýchat, ale nebylo zbytí. Nakonec mě tedy znovu pohltila milosrdná temnota.

Edward

Vyběhl jsem schody do osmého patra a bylo mi naprosto jedno, jestli cestou někoho srazím nebo ne. Nezajímal mě nikdo a nic. Jen Isabella. Byl jsem vzteklý jak na ni, tak sám na sebe. Jak jsem mohl dopustit, aby mě viděla? Vždyť bylo jasné, že ji něco podobného rozruší natolik, aby ode mě utekla. Byl jsem vážně idiot. A dvojnásobný proto, že jsem ji necítil.

Vytáhl jsem mobil a znovu se pokusil dovolat Belle. Dobrá zpráva byla, že to vyzvánělo, ale ta špatná, že telefon vyzváněl tady v pokoji. V ložnici. Měla ho mít sakra u sebe! Jak jinak ji teď vypátrám? Pokusil jsem se tedy dovolat na její staré číslo, ale bylo vypnuté.

Zhluboka jsem se nadechl a pak tiše a rezignovaně vydechl. Všechno jsem to podělal! Vevnitř jsem měl hotové emocionální tornádo a netušil jsem, co je silnější. Vztek? Panika? Strach? Byl to ten nejodpornější citový koktejl, jaký se mi kdy uvnitř namíchal, přesto jsem se nevzdával naděje, která tam byla taky někde schovaná. Malinká a vyčkávající.

Nakonec mi svitlo a já okamžitě vytočil Raula. Musí mi pomoct! Chvíli to vyzvánělo.

„Hmmm,“ protáhl kysele.

„To jsem já,“ vybafnul jsem v rychlosti.

„Edwade? Co se děje?“ vyzvídal překvapeně.

„Bella,“ vydechl jsem zdrceně a chtěl pokračovat, ale skočil mi do řeči.

„Ne, počkej! Hlavně mi teď neříkej, žes ji zakousl!“ křičel na mě rozběsněně z aparátu Raul.

„To bych nikdy neudělal,“ ohradil jsem se vztekle. „Ale… zmizela! A já potřebuju, abys mi ji našel! Musím zjistit, kde se pohybuje. Počkej, seš vůbec v práci?“

„Nejsem, tos uhodl, přece tam nebudu čtyřiadvacet hodin. Mám mít službu až dneska v noci.“

„Potřebuju, abys mi zjistil, kde se Bella pohybuje,“ vydoloval jsem ze sebe.

„Zdrhla ti?“ zeptal se výsměšně.

„Jo, ale je to mnohem horší. Viděla mě s někým, s kým neměla.“

„A to byl kdo?“ Proč ho to sakra zajímá?

„Jane,“ pípnul jsem tiše a věděl, že Raul její příjmení lehce uhádne. A taky že ano…

„Volturi?!“ vyštěkl běsnivě. „Kde to bylo?“

„Ve městě.“

„Ve městě,“ zopakoval suše. „Ty seš vážně kretén! Jak tě mohlo něco podobného napadnout? To té tvojí zasrané palici nedošlo, jak nebezpečný to je? Oni sem nesmí, i když mají zlatý oči. Nikdo je tady nechce, chápeš?!“

„Já to vím, ale poprosil mě o to Aro a -“

„Ten africkej bastard tu byl taky? I za hradbami?!“ zavrčel nevěřícně.

„Ne!“ vypěnil jsem i já. Místo, aby mi pomohl najít Bellu, tak mě tady bude sekýrovat, vyslýchat a napomínat! „Nemusíš se bát, nikomu nic nehrozilo. Obě jsem je hlídal a teď už jsou stejně zase pryč!“

„Obě,“ konstatoval s hysterickým uchechtnutím. „Měl bych to nahlásit, víš to? Už i proto, aby toho debila, co vás bez sebemenších problémů ráčil pustit, potrestali, ale vzhledem k tomu, že k ničemu nedošlo a ty seš můj kámoš, přivřu oko. A teď mi pověz, co se stalo s Isabellou.“

Konečně!

„Utekla ode mě,“ pověděl jsem rádoby klidně.

„A já se jí ani nedivím, když si ji k sobě připoutáš a pak si to rozdáváš s někým, jako je ta malá blonďatá čubka,“ pověděl úplně normálně. Jako bych tu ten nechápavý byl jen já. „Taky bych ti zdrhl.“

„Drž zobák!“ vyprskl jsem vztekle, div mi neruply nervy. Jestli se mojí Belle cokoliv stane jen proto, že mi tu můj kamarád imbecil dává přednášku, tak ho zkopu do krychličky. A tu pak pro jistotu ještě zapálím. „Je to vážný! Nikdy bych jí nezahnul a ty to víš! U tohohle druhu spojení to přece nejde, takže sklapni a konečně mi pomoz!“ Poslední tři slůvka jsem málem zasyčel.

„Fajn, jen zapnu počítač,“ pověděl klidněji.

„Nemusíš do práce?“

„Ne, blázníš? Každý z nás se může přihlásit do sítě téměř odkudkoliv. Je to naše ochranářská výhoda. Máš přístup ke všem centrálním informacím, k registrům osob ve městech a tak dál. To víš, samý vymoženosti,“ vychloubal se a ve mně začínalo narůstat podivné znepokojení. Proč? „Tak, už tam jsem. Takže... Isabella Marie Swan, jestli si to pamatuju správně,“ mumlal si pod nos, zatímco jsem poslouchal klapání kláves, jak do nich vyťukával její jméno.

„Jo, je to tak,“ potvrdil jsem.

„Fajn. Jsem tam, ale… nevypadá to moc slibně. Povím ti, že ta tvoje křehotinka rozhodně zdejší území neopustila a není ani nikde jinde vedená, čímž chci jen říct, že se ještě nikde neubytovala.“

„Můžeš mi to hlídat?“

„Že seš to ty, Edwarde. Mám i číslo jejího auta. A jen taková otázečka. Jsi si jistý, že je to její skutečné jméno? Protože nevím, jestli je to nějakou chybou v systému, ale byla registrovaná před osmi lety, pak společně s jednou upírkou opustila bezpečí hradeb a nebylo po ní ani vidu ani slechu a za pár let se najednou mysteriózně objeví a znovu s tou stejnou upírkou. Dokonce snad ani nezestárla? Že by dokázala přežít mimo hradby několik let, aniž by ji zdivočelí a hladoví upíři nedostali?“

„Dobrá, pokusím se zeptat Elizabeth,“ mlžil jsem. Bylo mi jasné, že jakmile Bella použije řidičák, aby se někde ubytovala, vypátrám ji. Teda on… „A Raule? Může to zůstat jen mezi námi? Ať už o ní zjistíš cokoliv, prosím, nech si to jen pro sebe.“

„Dobrá, ale rovnou ti řeknu, že se mi to vůbec nelíbí. Dělám to jen proto, že vím, jak moc ji miluješ.“

„Jo,“ povzdychnul jsem si zničeně. „Miluju.“

Zaklapl jsem telefon a tvrdě dopadl na roh matrace postele. Pode mnou to jen hlasitě zapraskalo, ale jinak nic víc. Hlavu jsem si nešťastně svěsil do dlaní a měl chuť se rozfňukat. Jak krátké bylo tohle naše společné období… Možná jsem si nikdy nezasloužil být šťastný déle jak měsíc. Nikdy jsem nebyl dvakrát dobrý a než jsem se stal vegetariánem, zabil jsem nespočet lidí. A bylo mi to jedno… Ještě teď je mi to fuk.

Nezajímaly mě jejich bezcenné, krátké životy. Potřeboval jsem jen ukojit hlad, vlastně spíš žízeň. Nakonec mě z toho nejhoršího bahna vytáhl právě Carlisle. Vlastně se mu vůbec nepovedlo můj pokřivený charakter napravit, ale stačilo mu, že jsem se dobrovolně vzdal lidské krve.

Ale dělalo to ze mě snad menší bestii než tu, kterou jsem býval dřív?

Pochyboval jsem o tom. O všem. A teď i o tom, že bych mohl být po boku Isabell, šťastný, ačkoliv tu pořád strašila její záhadná proměna. K čemu mi bylo všechno tak dokonale ututlat, když mi stejně zmizela. Z úst mi znovu uteklo jedno tiché povzdechnutí.

Očima jsem se zaháknul na displeji mobilu v mojí ruce. Vyťukal jsem Elizabeth a přemýšlel, jestli se mám pokusit najít co nejlepší výmluvu nebo raději vyjdu s pravdou na světlo.

„Edwarde?“ ozval se z telefonu známý hlas.

„Eliz,“ vydechl jsem zdrceně. Přesně tři sekundy bylo ticho, než se vyděšeně nadechla.

„Co se jí stalo?“ hystericky jí přeskočil hlas.

„Utekla mi.“

„Proč by to dělala?“

„Nevím,“ pípnul jsem tiše. Poprvé jsem se cítil jako zatracenej padouch, co tady sprostě lže. To byla ta choroba zvaná svědomí. Dřív jsem to nemíval…

„Nelži mi!“ okřikla mě rozčíleně.

„Fajn, viděla mě v doprovodu dvou upírek, ale -“

„Cože!“ vyjekla nevěřícně. „Jak jsi jí to mohl udělat, i já ti věřila a -“

„Nic jsem neudělal!“ ohradil jsem se a doprovodil to vzteklým zavrčením. „Sama víš, že to nejde. Nikdy bych jí nezahnul, ale Carlisle potřeboval, abych ty dvě provedl po městě, mezitím co on a moje rodina hostili ostatní.“

„Jak-jak na to zatraceně přišla? To jí nečteš myšlenky? A jak se, do prdele, ty dvě dostaly tak blízko?“

„Dobrá otázka, sám to nevím. Byli jsme ve městě a Bella měla zůstat v bezpečí hotelového pokoje, ale zřejmě se rozhodla udělat si menší vycházku beze mě!“

„Jako bys ji neznal dostatečně!“ vyčetla mi.

Jo, mohl jsem to čekat. Možná bylo rozumnější jí napsat, že naši rodinu přijeli navštívit staří známí, upíři, kteří se ale živí lidskou krví, tak aby pro jistotu zůstala v pokoji. Jasně, jako by mě někdy poslechla. Levá dlaň se mi srolovala do pěsti. Vztekle jsem ji mačkal a pokoušel se nerozdrtit si zuby o sebe.

Měla pravdu! Byl jsem debil a idiot. Vlastně bych si zasloužil i horší nadávky, ale nebyl čas se jimi teď titulovat. Později.

„Nemohla se přihlásit pod falešným jménem? Nemá nějaké dokumenty, které nejsou jen na její jméno?“ Na druhé straně aparátu bylo ticho. „Sakra! Eliz, tak řekni mi to!“

„A jak ji chceš najít? Pomocí ochranářů? Seš asi vážně na palici!“

„Ne,“ zavrčel jsem konsternovaně. „Raul je můj přítel už téměř jedno desetiletí. Taky jsem mu pomohl -“

„A on ti je tak vděčný, že až zjistí pravou identitu Belly, neudělá nic neočekávaného,“ povídala normálně, ale z hlasu jí odkapával těžký sarkasmus.

„Věřím mu!“ vyštěknul jsem dopáleně. Další zbytečné zdržování!

„Tvoje chyba. Já teď zavolám Belle a zjistím si, kde je,“ pověděla klidně a než jsem se stačil ohradit, do ucha se mi ozývalo už jen zrychlené pípání. Zavěsila. Hlasitě a absolutní bezmocí jsem se rozvrčel. Měl jsem chuť někoho zmlátit, až by prosil o milost nebo rovnou zavraždit. Mohl bych začít s Jane… a skončit Arem!

Bellin nový telefon se rozdrnčel a nezadržitelně tančil po nočním stolku. Zmohl jsem se na něj jen tupě civět a přát si, aby mi ta tvrdohlavá Elizabeth znovu zavolala a dala konečně informace, které potřebuji k pátrání. Nebo ještě líp, aby se Bella s kukučem raněného štěněte vrátila pod moje ochranná křídla. Tak moc jsem ji potřeboval.

Automaticky jsem si přičuchnul k mojí kůži a nechal si mysl zaplavit její vůní smíchanou s tou mojí. Byl to takový malý luxus pro moje raněné smysly. Přidušeně jsem vzlykl. A znovu. Opět. Prsty jsem si zatlačil na zavřená víčka a pokoušel si namluvit, že to tak hrozné, jak to momentálně vypadá, není. Byl jsem na dně a to se mi ještě nikdy nestalo. Já! Tvrdé, hrdé a nesmrtelné stvoření. Nikoho jsem si pod tu tvrdou slupku mého tichého srdce nepustil. Jen ji. A to mám za to…

V mysli mi vyplula její tvář. Klidná, usměvavá, jak mě pozoruje s tím svým zlomyslným nádechem v jejích jiskřivě čokoládových očích. Věděl jsem na co myslí a...

Telefon v dlani se mi opětovně rozdrnčel.

„Nebere mi to,“ zabručela zničeně a povzdechla si. „Tak co se stalo?“

Cítil jsem ten její napnutý hlas. Měla strach. A já vlastně s ní. Při představě, že můj mazlíček je tam někde venku a sám.

„Jak jsem řekl, asi si myslela, že bych ji dokázal podvést nebo co,“ odfrkl jsem rádoby nechápavě.

„A byl?“

„Ne!“ syknul jsem jedovatě.

„Fajn, budu ti muset věřit, ačkoliv ti povím na rovinu, že se mi to nelíbí. Bella by něco tak svéhlavého, impulzivního a naprosto idiotského neudělala. Tobě by nejspíš pořádně nakopala, i když by si přitom asi zlomila nohu a mně by alespoň zavolala,“ konstatovala napjatě. „Nebo možná ne,“ dodala tiše. Smutně. „Takže,“ zaúpěla, „Elisa Capriccio, Amanda Weber nebo Helen Douglas.“ Bylo z ní cítit, jak moc nerada mi tyhle informace dává, ale mně to bylo jedno. Ať mi věří nebo ne, já to potřeboval vědět.

„Děkuju,“ vypadlo ze mě klidně. První z těch falešných příjmení na ni sedělo jak ušité. Byla centrem problémů a obratně je vyráběla. „Zavolám ti hned, jakmile budu mít další informace.“ A bez dalšího prodlužování jsem jí to típnul, abych v další nekonečně dlouhé vteřině okamžitě vytočil Raula.

„Už jsem myslel, že nezavoláš,“ bafnul na mě. „Máš něco?“

„Jo, měls pravdu. Má tři falešná jména,“ vyhrknul jsem v rychlosti.

„Tak sem s nimi,“ pověděl nadšeně.

„Dobrá, ale pamatuj, cos mi slíbil!“

„Jasně, ať už zjistím cokoliv, bude to jen mezi námi dvěma.“

„Díky, jsi nejlepší a moc si toho vážím,“ vypadlo ze mě rozrušeně. Nikdy jsem moc dobrých přátel neměl, tím míň mezi ochranáři. Vlastně normální upíři ty idioty nesnášeli a naopak tomu bylo úplně stejně. Samozřejmě se našly výjimky potvrzující pravidlo. Já a Raul.

„Oho, koukejme, velkej Edward namyšlenej Cullen mi pochlebuje! Zázrak, stal se zázrak,“ zachechtal se potěšeně Raul a já se zmohl jen na zuřivé zavrčení, ačkoliv se mi pravý koutek jemně pozvedl. „Tak a teď laskavě přestaň s těma mileneckými návrhy, když víš, že na to stejnak nejsem, a přejdeme raději k věci, ne?“

„Jo,“ zabručel jsem hořce.

Nadiktoval jsem mu ta tři jména a příjmení, pod kterými by se můj mazlíček mohl skrývat, a s dalším tichým povzdechnutím zavěsil. Slíbil mi, že jakmile na cokoliv nového přijde, ozve se mi. Navíc byl čas zabalit zbylé věci a odejít. Už tak jsem tu zůstal příliš dlouho.

Kolem osmé jsem tedy se vším vylezl z hotelu. Před ním už na mě čekal Emmett s Carlislem. Nenáviděl jsem je, i když si to vlastně nezasloužili, ale oni byli šťastní a já ne. Měli svoje drahé polovičky a jmenovitě právě Alice mohla za všechen tenhle nepořádek. To kvůli ní se můj život změnil v čiré inferno.

„Pojď, Edwarde, hodíme tě domů a pak se vydáme hledat ji. Vlastně,“ podíval se na mě pevně můj bratr. „Alice s Jasperem už vyjeli,“ dodal hrdě. „Hned jak tě doručíme domů, vyrážím i já s Rose a Carlisle s Esmé. Rozdělili jsme si teritoria a neboj se, najdeme ji!“

„Ano, chlapče,“ vydechl smutně můj otec. Podíval jsem se do jeho zlatých očí a uvědomil jsem si, že vlastně ještě neví celou pravdu. A už teď mi bylo jasné, o čem se na zpáteční cestě budeme bavit. A taky že ano.

Carlisle si na moji žádost přisedl ke mně dozadu a já mu konečně mohl objasnit celou záhadu. Párkrát nevěřícně zamrkal, zvláště když jsem vyslovil to kouzelné slovíčko neteř. Nezmohl se na slovo. Ezechiel byl jeho rodný bratr, a když teď můj adoptivní otec zjistil, že je mrtvý a kdo za to všechno vlastně může, celý zbledl víc, než bylo pro upíry snad i možné.

Bylo mi ho, i přes mou vlastní sebelítost, líto taky. Neustále doufal, že je pořád naživu a někdy se opět setkají. Teď když ví, že už se to nikdy nestane, drtil svoje ruce zatnuté v pěsti na klíně. Viděl jsem, jak mu křečovitě cuká v čelisti a jeho oči nenávistně zčernaly.

„Jestli ho ještě někdy uvidím, vlastnoručně ho zabiju!“ zavrčel tak vztekle, jak jsem to u něj ještě nezažil. Celý rozrušeně vibroval, tak jsem mu v smírném gestu položil dlaň na rameno a doufal, že se mi do ní nezakousne. Byl na hraně. Znal jsem to a nemusel mu přitom nahlížet do mysli. A pak, zničehonic začal jeho pohled světlat. „Jak vypadá?“

„Je nádherná,“ vydechl jsem zamilovaně a bylo mi fuk, že si mě Emmett ve svých myšlenkách dobírá. Popsal jsem mu ji do nejmenších detailů a Carlisle mě zaujatě a se zasněným úsměvem poslouchal. Z jeho hlavy jsem se žádného odsouzení nebo posměchu nedočkal. Byl… šťastný. Třebaže byl jeho bratr mrtvý, něco tu po sobě zanechal a Carlisle se nemohl dočkat, až Isabell osobně pozná.

Nakonec, než jsme o dvacet minut později dojeli domů, znal už skoro celý příběh. Teda alespoň to, co jsem věděl i já. Povyprávěl jsem mu o Lili, Ezechielově manželce, ale to, že byla výjimečná, jsem si nechal na později, kdy budeme doma a sami. Bez dalších upířích uší. A on to naštěstí chápal.

Emmett zaparkoval před vilou, ze které v okamžiku vyběhla Rose. Její hlava na mě křičela a valila tolik soucitu, až jsem měl pocit, že se v tom musím utopit. Tak moc si přála Isabellu najít, abych byl znovu kompletní i já. Věděla, co znamená milovat, a tudíž jí bylo naprosto jasné, jak mi je. A třebaže jsme se kvůli našemu předešlému, fyzickému vztahu, který násilně utnul právě Emmettův příchod, nesnášeli, teď veškerá nenávist vyvanula. Sestersky mě objala a potlapkala po zádech.

„Neboj se, Ede, my ji najdeme. Ať už je kdekoliv,“ řekla soucitně. Pak její výraz ztvrdnul, vyhledal jejího manžílka, který jakmile ho zbystřil, se napnul. „Jak to že ještě nesedíš v autě?! Jedeme!“ zavrčela na něj, políbila mě letmo na tvář a zmizela. Když jsem se za nimi zmateně ohlédl, mizela mi jejich zadní světla pomalu z dohledu.

„Tak pojď,“ pobídl mě Carlisle.

Ve dveřích mě ještě objala Esmé, až mi ty jejich soucitné pohledy a myšlenky začínaly jít těžce na hlavu. Nemusel jsem se na to však soustředit dlouho, protože mi začal vyzvánět mobil. A na displeji blikal Raul.

„Čau fešáku,“ brouknul falešným ženským hláskem, hned jak jsem ho přijal. Naprosto jsem to ignoroval. Dokonce ani nezavrčel.

„Máš něco?“

„Jop, ale nemyslím, že se ti to bude líbit,“ mlžil.

„Sakra, tak už mi to pověz!“ rozkázal jsem běsnivě.

„Fajn,“ odfrkl si načučeně a pokračoval. „Kamery ji a její auto zachytily nedaleko Mediny. Brala zatáčku v plné rychlosti a málem…“ Vyděšeně jsem se nadechl a srdce mi v hrudníku snad skutečně začalo freneticky tlouct. „Ale ustála to a mířila si to po B8 od Mediny směrem k Mazseně. Dál už nevím, protože v menších městech se lidi znají, a tak tam moc kamer, co monitorují prostředí, není. Možná to nakonec byl její záměr.“

„Díky,“ vyhrkl jsem v rychlosti a už si to samovolně mířil do garáže.

Bylo tu sice moje ošlehané Volvo, ale na tuhle misi jsem potřeboval něco o hodně rychlejšího a spolehlivějšího. Pohledem jsem přejel po mém odpočívajícím a nablýskaném Astonovi a bez ladu a skladu do něj nasedl. Mobil byl uvězněný mezi mým uchem a ramenem, když jsem startoval.

„Nemáš zač a podle zvuků bych si dovolil tvrdit, že vyrážíš na lov.“

„To si piš!“ zabručel jsem naštvaně.

„Budu se průběžně hlásit. Na dnešek jsem si vzal volno, naštěstí mi to dovolili, takže budu pátrat dál. Buď na příjmu, hřebče,“ oslovil mě jako nějaká nadržená lidská ženská a já na malý okamžik málem zdeformoval volant.

„Můžeš toho nechat?!“ vyštěknul jsem se vší tou agonií a strachem, co se uvnitř mě mísily.

„Tak sorry, snažím se tě malinko uvolnit,“ bránil se. Vytáhl jsem si nabíječku a připojil si na ni telefon. Nemohl jsem si dovolit, aby mi teď chcípnul.

„Já vím, promiň. Jenomže když je ona sama venku, nedokážu být klidný.“

„Chápu, ale neměj mi to za zlé, pro mě je to pořád jen obyčejný člověk.“

„Pro mě ne.“ Zmáčknul jsem knoflík na ovladači od garáže a čekal, dokud ta vrata slimáčím tempem vyjedou vzhůru. A měl jsem chuť jim trochu pomoct. Urvat je a hodit stranou.

„Jo,“ souhlasil. „Takže padej, ať se co nejdřív vrátí můj starej Edward.“ Byl jsem skoro volný. Sešlápl jsem spojku, zařadil a hned co jsem měl cestu volnou, jsem z garáže téměř vyletěl. Za mnou se v okamžení vynořil černý Carlisleův Mercedes. Můj otec řídil a Esmé už obvolávala všechny, aby věděli kam se vydat.

„Ten už neexistuje,“ dodal jsem v rychlosti a zavěsil. Mobil doplachtil na sedadlo spolujezdce a já se plně koncentroval na cestu a na to, co udělám, až tu malou potvoru najdu. Tohle nemůžu přejít jen tak! Chápal jsem, že mi po tom, co asi viděla, nevěří. A tak jí budu muset dát jasný příklad toho, proč mi znovu uvěřit.

Nakonec predátor jsem tu já.

A já si ji chytnu.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 37. kapitola - Edwardovo pátrání: