Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 4. kapitola - Nevhodné chování

02.01.2011 (21:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 6320×

EDIT: Tenhle článek neprošel korekcí.

4. kapitola

Nevhodné chování

Edward

        Netrvalo dlouho a pomalu odbila dvanáctá. S Eliz ten čas utíkal tak rychle, až to bylo chvílemi neskutečné. Povídali jsme si o minulosti, a kdo co během těch let dělal. Zdálo se mi však, že ona přede mnou něco velmi úspěšně tají, a i když mi to zprvu celkem vadilo, věděl jsem, že jednou se to stejně dozvím. Prozatím ale měla hlavu plnou zítřejší večeře. Byl jsem tak zabraný v myšlenkách Eliz a nepostřehl tak, že se někdo přiblížil až ke dveřím bytu. Oba jsme zpozorněli, když zarachotily klíče v zámku a po bytě se rozlehl ženský hlásek.

       „Elli?“ Tak to musela být ona. To lidské nic.

     „Bello!“ vykřikla šťastně Eliz a už stála na nohou. Její myšlenky se najednou úplně vyjasnily. Bylo to opravdu zvláštní, jak na ni to stvoření působilo. Jenže já pochytil ještě další mysl. Upír, a ke všemu ještě ochranář.

       Co ten tady jako chce?

     Dlouho jsem na odpověď čekat nemusel. Sestřenka mi ve svých myšlenkách všechno okamžitě prozradila, a že to nebylo zdaleka tak, jak jsem čekal. Fuj! On a ta lidská nicka? Spolu? Kdy se tenhle svět takhle zvrhl? Dokázal bych pochopit, kdyby ji proměnil, ale být s ní ještě v době, kdy je obyčejným člověkem?

       Zjevně už ale mezi nimi nic nebylo. Absolutně jsem nechápal ten tristní tón upíra nad tím, že už spolu nechodí. Měl by děkovat nebesům, že ho od sebe to děvče oprostilo. Jemu však bylo naprosto jedno, co si o něm budou upíři nebo lidé myslet. On ji jednoduše zbožňoval… 

         Pche!

       Ani z jejích myšlenek nebylo těžké pochopit, proč ho nechala. Přesněji kvůli tomu, aby mu tak zjednodušila existenci, a aby ho ostatní nezavrhli. 

         Ó, jak ušlechtilé… Dva chudáčci!

      Vynořil jsem se zpoza Eliziných zad, abych si ty naše dvě holubičky prohlédl pěkně zblízka. Trochu mě překvapila Bellina krása, ale ne tolik, abych v sobě vydoloval starého dobrého Edwarda gentlemana. Tedy původního lidského Edwarda. Ten už byl ale mrtvý. Nezbylo po něm ani smítko prachu jeho smutné existence. Naštěstí!

       Když si ji ten obr ochranářsky strčil za záda, měl jsem nehoráznou chuť se alespoň škodolibě ušklíbnout nad jeho počínáním, no ovládl jsem se. Byl to tak hloupě zamilovaný upír.

        „Přišel jsem na kontrolu. Ze severu přišlo hlášení, že máte návštěvu a já se musel přesvědčit, že je všechno v pořádku.“ Co by tak asi mělo být? Nepřišel jsem ti vysát to tvoje lidské štěňátko. I když…

      Bavili se, nevěnoval jsem jim však přílišnou pozornost. Nezajímalo mě pletichaření těchhle pomatenců, kteří šli rovnou přímo proti přírodě. Pokusil jsem si představit lva, který se snaží spářit se svým jídlem, ale nepodařilo se mi to. Nechutné a… Neměl jsem slov. Nad drzostí té člověčiny mi zůstával i rozum stát. Copak si to ten ochranář nechá líbit? Vždyť ho drze přerušila!     

       „Nešťastná, plakala…“ prozradil jsem její tajemství. Pokud si myslela, že se to nedostane na světlo, pak se děvče seklo. Měl jsem vnitřně nehoráznou radost z toho, jak se mi daří. Chudinka… Nechtěla, aby se Eliz dověděla, jak se v krámku zhroutila a brečela jak obyčejná, bezvýznamná troska nad… ztrátou? Dítěte? Bože! Lidé jsou opravdu rasa hodna vyhubení. Ubohé a patetické. Celé to jejich plémě je zavrženíhodné. Místo toho, aby si udělala nové, když má možnost a zvýšila tak populaci, raději bude nespočet let smutnit nad něčím, co už stejně nelze změnit. Mé křehké ovládání dostávalo pěkně na prdel a zvláště pak potom, když se Eliz začala strachovat o to děvče, které mi momentálně všechno vyčítalo a přemýšlelo nad tím, jestli opravdu dokážu číst myšlenky.

       „Jo, trefila ses,“ vychloubal jsem se, ale povznesená nálada mi dlouho nevydržela, když mě nazvala… Onen? Ta drzá mrcha! Klid, chce to jen tvrdé ovládání!

       „Edward Cullen,“ vyštěkl jsem a natáhl ruku k tomu upírovi. Přijal. To děvče si moji pozornost absolutně nezasloužilo, a už vůbec ne nějaké slušné chování z mé strany. Bylo mi líto, že zřejmě nebudu moct dodržet podmínku, kterou mi Eliz dala, ale copak to šlo? Štvala mě už samotnou svojí existencí! Až se naučí chovat, pak se třebas i já malinko polepším. Ale to opravdu jen… možná!

         To se dalo čekat, zase jeden, co pohrdá lidmi.

     „Zase trefa, maličká.“ Jízlivost mi z hlasu téměř ukapávala. Ta holka byla opravdu chytrá. Kdy na to asi tak přišla? Snad z mého příjemného vystupování? Nebo možná z toho, jak ochotně jsem jí podával pravici?

      Jestli tohohle cynika budu muset snášet dlouho, zešedivím. Jak že mě to nic nazvalo? Cynikem? Dokonce mě tak naštvala, že jsem přešel to její strkání kůlu do oka. Zašilhal jsem na krční tepnu, která přede mnou doslova smyslně tepala. Zuby bolestivě zabrněly.

       Snažil jsem se v rámci dobrého vychování udržet nenucenou a z mé strany i dostatečně slušnou konverzaci, ale ta drzá malá holka pořád provokovala, proto jsem tak zdvořilý být nedokázal, což se mi nakonec i vymstilo. Když totiž doslovně poflusala moji dokonalou existenci tím, že mě nazvala kamenem bez citů, to přehnala. Hrozivě jsem zavrčel a horko těžko odolával nutkání jí rozervat hrdlo. Ta coura! Kdyby tu nebyl ten zaslepený idiot Defton, nebo moje stejně pitomá sestřenice Eliz, už by to zvířátko vědělo, jak se chovat. Dal bych jí takové garde, že by na to do smrti nezapomněla.

         Málem jsme se tedy kvůli té nicce porvali.

        Trval na tom, že si ji vezme k sobě. Jupí! Chceš, abych ti ji ještě převázal růžovou mašlí? Nálada mi malinko stoupla z představy, že se toho lidského odpadu zbavím. To by však nebyla stupidní Isabella, aby nechtěla zůstat doma. Pro ni jsem byl vyvrhel, co sem nepatřil. Já to viděl zase obráceně. Takže? Pojďme poměřit síly, a kdo vyhraje, zůstává. Platí? Možná to mělo menší trhlinku v tom, že by mazlíček tak jako tak prohrál, a jen v tom nejlepším případě zůstal naživu.

          Toliko k našim pozicím v potravním řetězci!     

       Právě horečně vysvětlovala Eliz, že tu zůstane, když mi do hlavy vplula první neznámá ukázka. Posílal mi je ten hajzl. Bože, ukazoval, jak si to s Bellou užívá. A že mu její lidství vůbec nevadilo. Viděl jsem sprchu a její mokrý obličej, kapky vody na plných a růžových rtech. Samozřejmě nechtěl, abych viděl víc, ale naschvál si nechal uniknout jednu zvláště pikantní vzpomínku. Bella na něm, rozkročená a klečící, řítící se vstříc uspokojení, které jí jejich spojení přinášelo. On sledující nádherná dokonalá ňadra v jejich pohybu. Neskutečně ho vzrušovala. Přidržoval si ji za boky a hrubě na sebe narážel s neskutečně spalující vášní, kterou potřeboval uhasit. Pozastavil jsem se snad jen nad tím, že ani jednou nezatoužil po její krvi. Nebo to bylo to, co chtěl, abych si myslel. Jistě to bylo tak jednoduché! Upocené tělo, jehož krevní oběh zrychluje na maximum? Ano, absolutně nepřitažlivé…

       „Fuj, přestaň s tím!“ vyjel jsem na toho šmejda, co mi nedával pokoj. Ne, že by se mi snad nelíbil tenhle porno kanál, nebo to, co jsem viděl, ale ona byla pouhá člověčina! Jak to může dělat s něčím tak podřadným? I když na druhou stranu i docela pěkným mazlíčkem. Jenže já taky neobrážím dobrmany, protože je to moje oblíbené plemeno!

      Alespoň jsem mu zavařil. Když se totiž ta jeho nulka dozvěděla, co mi právě ukazoval, začala se vztekat. Chci tě zachránit, chlape! pokoušel jsem se mu telepaticky vnutit, ale bohužel neposlouchal.

      Nakonec se krátký duel přece jen konal. Kdybych tušil, že je ten kretén tak nevyzpytatelný, a při přirovnání Isabelly k dobytku na mě ten pošahanec skočí, byl bych rozhodně víc ve střehu. Nebyl jsem vůbec zvyklý na to, že se tu někdo může zastat i obyčejné lidské holky. 

      Slíbil jsem mu sice, že se jí nedotknu, ale pokud mě opravdu vytočí, možná se neudržím. Bohužel vynucené sliby měly stejnou váhu, jako ty pronesené spontánně a bez nátlaku. A já je všechny plnil do puntíku. Doufal jsem tedy, že má mazlíček dostatek rozumu, aby se chovala slušně a uctivě, prostě tak, jak si to upír zaslouží.  

      Elli mi nakonec pomohla ho ze mě dostat. Naštěstí se nebránil, ačkoliv mě pozoroval, jako bych byl nějaký masový vrah… Ups, jo, to jsem dřív taky býval. V mém perfektním obličeji však nemohl najít ani špetku souhlasu s jeho debilní teorií o rovnosti ras. Naopak, spíš jsem ho němě vyzíval k dalším hrátkám.

       Nepodařilo se mi toho přihlouplého ochranáře přesvědčit, a tak jsem se nechal Eliz zatáhnout zpátky do bytu. Cestou jsem nepřetržitě sondoval v hlavách těch dvou za zavřenými dveřmi. Hotová telenovela…

        „Edwarde! Víš, že ses nezachoval ani trošinku mile?“ vyjela na mě hned, co se moje mysl trošku zkoncentrovala. Stála tu jak rozzuřený tur, podupávající si nožkou s rukama výhružně založenýma v bok. Povzdechl jsem si. Můžu tohle přežít? A to všechno jen kvůli té zmiji Isabelle! Za tohle jí to společné bydlení teda pořádně zpříjemním! „Co jen s tebou udělám?“ vydechla zmučeně a já nahodil provinilý obličej, samozřejmě falešný, a omluvně pozvedl ramena. Neměl jsem však v plánu se k té lidské holce chovat slušně.

         Tak to ani náhodou!

       Jenže než jsem stačil cokoliv dodat, z ničeho nic mi do hlavy vpluly jejich myšlenky. Vlastně spíš ne-myšlenky, jen pocity. Muckali se totiž! A mě to, ač naprosto nepochopitelně, docela dost vadilo.

       „Asi bys měla jít zkontrolovat ty dva venku,“ poradil jsem Eliz prozíravě. K mému údivu mě opravdu uposlechla, a alespoň tak překazila to jejich nechutné olizování.

       Nechtěl jsem se dál zabývat tím, co se tam venku dělo, nebo se k nim dokonce přidat. Co kdybych byl zase neuctivý? Ano, určitě bych se zas zachoval ošklivě a vytočil tak moji sestřenku ještě víc. Kdepak. To jsem tedy neměl zapotřebí. Isabellu si pěkně vychutnám, ale to až budeme sami… Nehledejte však za tím nějaké perverzní myšlenky, tak to totiž určitě není.

       Zavřel jsem za sebou dveře mého prozatímního pokoje a začal vybalovat. Nebylo toho moc. Doufal jsem, že mě sestřenka zavolá, až bude své spolubydlící osvětlovat fakt, že odedneška tu s nimi budu bydlet i já. Rozhodně jsem nechtěl přijít o šokovaný výraz, až jí tenhle drobný detail odhalí. Možná si myslela, že jsem jen návštěva a ne nový přírůstek. Třeba nakonec bude chtít opravdu odejít? To by bylo celkem snadné vítězství, přesto… Vůbec by mi to nevadilo.

      Vyložil jsem veškeré oblečení a zarovnal ho úhledně do skříně. Knihy poskládal do police, a pár oblíbených disků hned vedle nich. No, moc jsem toho neměl, ale co už. Peněz mám dost, a tak nebude problém něco přikoupit.

        „Edwarde!“ zavolala na mě Eliz. A je to tady!

      Nemohl jsem si dovolit neuposlechnout, ačkoliv jsem taky netušil, jak následující rozhovor přežiju. Budu se muset chovat mile? Asi bych měl…, ale zřejmě to nedokážu.

       Nejde jen tak ze dne na den radikálně změnit váš stávající a neoblomný názor na věci okolo lidí. Pro mě to byli opravdu jen obyčejná zvířata, i když některé samičky samozřejmě nebyly k zahození, kdyby dostaly šanci být proměněny. A úplně nerad jsem si musel přiznat, že Isabella se k nim rozhodně řadila. Nebyla vůbec škaredá, jen prostě příliš měkká a člověčí. Všechny ty jejich nechutné lidské potřeby! Horšími hovadinami už jsem se v myšlenkách rozhodně zaobírat nemohl, co?

        Doštrachal jsem se tedy až do obýváku a nešlo si nevšimnout, že ani jedna z těch dvou se netváří příliš šťastně. Tak to vypadalo, že jsem to oznámení o tom, že tu s nimi teď zůstanu bydlet, jaksi propásl! Nevadí, času mám dost a příležitosti, jak vytočit mazlíčka do vrtule, se jistě dřív nebo později najdou samy.

       „Ede, tohle je Bella, moje spolubydlící a sestra v jedné osobě,“ povídala klidně a ukazovala na tu lidskou osobu vedle sebe, která mě nyní propalovala přimhouřeným pohledem, a já nemusel být čtenář myslí, abych pochopil, o co se to nedochůdče snaží.

       „A tohle je Edward Masen, tedy teď už Cullen. Můj opravdový bratranec z lidského života, sukničkář, a samozřejmě jako většina z nás i on pohrdá lidmi. To už jsi ale zřejmě pochopila sama,“ mluvila znuděným hlasem. Neuniklo mi, kolik toho o mně pověděla, a ke všemu takovým nelichotivým tónem. A Bellu nijak víc nepředstavila. Však já přijdu, co mezi sebou máte. Alespoň budu mít o zábavu postaráno.

       Eliz mi ještě oznámila, že zítra večer jí budu dělat doprovod na obchodní večeři. Já s tím neměl nejmenší problém, ale trochu mě zklamalo, když oznámila, že s námi půjde i Isabella s Deftonem. Takže jeho to vážně ještě nepřešlo, ukazovat se s tou lidskou holkou na veřejnosti? Zřejmě to bylo jedno i mé drahé sestřence.

       Každopádně doufám, že tu zítřejší večeři přežiju bez zbytečných katastrof!

 _____________________________________________________________

Tak jak se vám tenhle Edward líbil?

Docela sympaťák, že?

______________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 4. kapitola - Nevhodné chování: