Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 42. kapitola - Záchrana

20.06.2012 (07:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 7506×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

MaryAngel – Bella otěhotněla s obyčejným člověkem. Bylo to ve městě, ve kterém s Elizabeth žily dříve. Prozatím ti ale nepovím, jestli se to bude v některé kapitolce rozebírat. Možná ale ano… ;-)

BabčaS. – Ani netušíte, jak moc mě mrzí, že musíte povídku před děvčaty zatloukat, takže… Doufám, že to tímhle méně infarktovým dílkem napravím! :-)

Rosalie – Povídky mám v plánu dokončit, ale nevím, jestli všechny… Na sto pro (pokud se nic vážného nestane) chci dotáhnout do finiše NnN, BC, BCE, Housl. a NT.

DanaS. – Wow, ani netušíte, jak jsem šťastná! I když se blížíme ke konci, pořád vás to baví! :-) Díky.

JanaZ – Ano, další kapitolka čehokoliv až v červenci!

Anissska a Kikuska – Myslím, že Bella je na tom s psychikou tak v háji, že by klidně mohla vidět i Elvise… Ne, bylo to zjevení její matky. Tím, že utekla a dostala se z domu co nejdál, má svoje vysvětlení. Více ale dole! :-)

A ještě poslední věc! Strašně moc bych vám chtěla poděkovat za komentáře, které mi pod kapitolkou necháváte. Jste úžasné, skvělé a já vám za to neskutečně děkuji!!! 

:-) 

____________________________________________________________________

42. kapitola

Záchrana

 Bella

„Ty hloupá čůzo, to sis jako myslela, že mi utečeš?“ zavrčel mi za zády vzteklý Deftonův hlas. A zase ty jeho rázné kroky, které se ke mně nemilosrdně přibližovaly. Dýchalo se mi hrozně, vlastně jsem se spíš vší tou panikou začínala dusit. „Mám tady štít, který mi okamžitě poví, že jím někdo prošel,“ povídal opovržlivě. Já jen držela křečovitě sevřená víčka, ze kterých už mi naplno zase tekla ta zrádná slaná voda, která padla na špinavou lesní zem.

Musím to nějak zastavit. Někdo…

„Když si představím, že jsem s takovou debilní krávou ztrácel čas, je mi ze mě samotnýho špatně. Věř mi! Nesnáším slabochy a ty, Isabello, jsi jedním z těch největších, s kterým jsem měl kdy tu čest. Podívej se na sebe!“ vyštěknul. „Třeseš se tu jak opelichaný kuře a pořád brečíš!“ vrčel a já cítila, jak to pod jeho povrchem vře. Tentokrát už se skutečně spálím. „Bože, jak já jen nesnáším pláč, ale to je teď jedno. Máme tu přece něco rozdělanýho, co je potřeba dotáhnout do zdárnýho konce a zároveň i… ukončit,“ dodal posměšně a já zaslechla, jak se chroupání větviček a jehličí zastavilo těsně u mojí hlavy.

Tohle bude bolet…

Čapnul mě sice za vlasy, ale instinktivně jsem se překulila na záda. Chtěla jsem na toho šmejda vidět. Když už musím zemřít, alespoň budu bojovat, i když mi bylo nad slunce jasný, že proti upírovi nemám tu nejmenší šanci. Tvář se mi vztekem stáhla a ta jeho se pro změnu spokojeně vyjasnila.

„No konečně!“ vyštěkl nadšeně. „Budeme se předtím trochu prát?“ brouknul nadrženě a já nechtěně zaznamenala, jak se mu najednou napnuly kalhoty. Žaludek se mi znovu rozbouřil, ale zakázala jsem mu teď cokoliv posílat vzhůru.

„Tak pojď, ty děvko! Kousek odtud je takový úžasný palouk. Je sice mimo můj štít a vytvářet nový vyžaduje čas, ale já risk zbožňuju! Navíc… kdo by tebe hledal, co? Takový bezcenný nic! Můžeš být ráda, že jsem o tebe kdy zavadil pohledem. A neboj, garantuju ti, že se ti to bude líbit… při měsíčku. Uvidíš, budeš prosit, abych nikdy nepřestával. Jo, budeš žadonit, křičet a nakonec řvát,“ zavrněl a nedočkavě si přitom olízl vrchní ret. Neodpovídala jsem, nehýbala se a nechtěla jsem ani dýchat, avšak to bylo to jediné, čemu jsem zabránit nedokázala. Vyděšeně jsem do plic pumpovala kyslík a doufala, že do mě třeba uhodí blesk, i když je obloha jak vymetená.

Chtěla jsem zemřít v tenhle moment, protože on by tak nade mnou konečně ztratil moc!

„Půjdeš? Nebo tě tam mám odtáhnout?!“ zavrčel běsnivě. Nepromluvila jsem ani tentokrát. Nestál mi za to. „Fajn, jak chceš,“ brouknul s falešnou sladkostí a pak si moje vlasy okolo ruky omotal daleko pevněji. A zatáhl.

Slzy mi brázdily tváře a nepřestávaly kanout, zvlášť teď ne, když mě ta bestie táhla za sebou. Držela jsem se jeho zápěstí a pokoušela se zmírnit tu hroznou bolest, jenomže i tu prvotní vystřídala okamžitě jiná. Na žebrech mě příšerně pálilo už dřív, ale teď, když jsem měla ruce vzhůru, to bylo holé šílenství.

„Pusť mě,“ vyjekla jsem z posledních sil. Tohle bylo hnusné peklo a já musela být ta nejhorší ze všech, abych si zasloužila takovýhle trest. Myslela jsem, že ke mně byl život už dost krutý, ale zřejmě jsem se pořádně zmýlila. Kostrč tvrdě narazila do vyčnívajícího kořene stromu a bohužel nebyl ani zdaleka poslední.

Plakala jsem, brečela a skučela nad vším, co mi tohle zvíře působilo a nemělo v plánu s tím přestat. Byl naprosto umanutý! Vlekl mě nemilosrdně za sebou i přes všechny moje nářky a protesty, kterými jsem ho bez ustání zahrnovala. Nic nezabíralo a já ve skrytu duše tušila, že z tohohle se už živá nedostanu.

Pak jsem k mojí úlevě na okamžik musela ztratit vědomí, protože když jsem se opětovně probrala, ležela jsem na zemi, uprostřed zeleně a drobných fialových kvítků. On se samozřejmě skláněl nade mnou. Tou neutrální maskou, za kterou schovával veškeré svoje emoce, jsem nedokázala proniknout. Kdo věděl, jestli toho teď lituje, ale dost jsem o tom pochybovala. Spíš byl rád, že jsem mu tu ještě neskapala.

Netuším, jestli mě dotáhl po zemi až sem nebo odnesl, ale ono to nakonec bylo úplně jedno, protože mi bylo zcela jasné, co se teď stane. Tohle byla ta konečná stanice. Tady mě naposledy poníží, zneužije a nakonec… Ztěžka jsem polkla a jedním rychlým pohledem zavadila o můj podbřišek.

Mrzí mě to, poslala jsem tomu drobečkovi, který to všechno protrpěl se mnou. A nepřestávala jsem ho chránit ani přesto, že jsem naprosto jasně věděla, jak tohle všechno nakonec skončí. I kdyby mě našli, upíří krev nedostanu…

„Šípková Růženka se nám konečně probrala?“ brouknul šťastně ten hajzl a koutky se mu výrazně pozvedly. „Už jsem myslel, že mi zhebneš dřív, než si tě naposledy užiju,“ pověděl zcela upřímně. Srdce se mi hrůzou sevřelo a právě bilo na poplach.

Stoupnul si, aniž by ze mě spustil ten svůj pronikavě temný pohled a začal si rozepínat kalhoty. Cinknutí přezky pásku, pak knoflík a nakonec vrznutí zipu. Všechny tyhle zvuky se mi najednou zdály milionkrát hlasitější. Džíny si ovšem nestáhnul. Jen si po té odporné věci, která odtamtud hbitě vyskočila, hrdě přejel.

„Krása, co? Viděla jsi už někdy něco lepšího?“ řekl hlasem napěchovaným samolibostí a sám si ho spokojeně prohlížel, zatímco dlaní jezdil nahoru a dolů. „Myslím, že ne! Tak teď laskavě roztáhni nohy nebo to udělám sám a… bude to pak bolet mnohem víc, věř mi,“ pohrozil a u toho se ještě mlsně pousmál. „A nemysli si, že když mě i tentokrát pochčiješ, tak přestanu. Ó ne, to ani omylem, jen to pak bude daleko brutálnější! Takže si předem pořádně promysli, jestli to chceš po dobrém nebo po zlém. Mně je to srdečně u prdele, vlastně… Popravdě?“ zeptal se celý natěšený a přeměřil si mě svým slizce chlípným pohledem. „Možná by se mi líbilo daleko víc, kdyby ses vzpouzela jak divokej, neosedlanej kůň, protože tě mile rád usměrním a naučím slušnějšímu chování ke mně, jakožto nejsilnějšímu druhu na téhle posrané planetě. To ty seš jen podřadnej odpad, naše jídlo, a někdo by ti měl už, kurva, konečně ukázat, kde je tvoje skutečný místo, couro!“ řval na mě a bylo znát, že ho to přímo nelidsky vzrušuje.

Já se jen dál nezadržitelně třásla.

Tohle byla noční můra. Tentokrát vypadal vážně nebezpečně a já pochopila, že se něco zásadního změnilo. Oči mu svítily jakýmsi příslibem, který jsem ani nechtěla znát. Bohužel jsem však věděla, co je tohle monstrum zač. Co se mu líbí a co ho vzrušuje… To mi za ty poslední dny dokonale předvedl.

Nevypadalo to, že má v plánu se držet při zemi, aby mi neublížil, a už vůbec jsem nedoufala, že to tentokrát přežiju. Na jeho natěšeném obličeji bylo znát, jak je nedočkavý, ale zároveň i pomstychtivý. Potřeboval se ukojit a… bude to na úkor něčího života.

Zakousne mě?

Zlomí mi vaz?

Nebo mi jen rozdrtí tělo tím svým v zápalu upíří vášně?

Hlavně že to bude rychle! Kéž by se to stalo ještě předtím, než si ten dobytek užije. A ano, měla jsem v plánu ho počůrat i tentokrát. Plánovala jsem si, jak mu naplivu do obličeje jen proto, abych ho rozzuřila tak nepříčetně, že se neudrží a zabije mě dřív, než stihne dokončit to, čeho jsem se bála víc jak smrti. Divné, ale bylo to tak. Nechtěla jsem, aby se mi dostal dovnitř, tam, kde jsem ukrývala to maličké tajemství.

Nemohla jsem dovolit, aby mě zlomil úplně…

Kleknul si mezi moje nohy, které od sebe předtím jedním prudkým pohybem roztáhl tak, až mi málem vyhodil kloub. Bolelo to, ale to jsem věděla, neuměl rozsévat nic jiného než muka a zkázu. Jak jsem mohla být tak blbá a nevšimnout si toho hned, jakmile jsme se poznali? Ne, já mu tenkrát ještě ochotně roztahovala nohy! Úplně dobrovolně… Žaludek se mi zase výhružně zhoupnul a já mu protentokrát nebránila.

Nenechám ho to udělat!

 Edward

Eliz mi sice volala, ale bylo mi to jedno, ať se snaží. Jistě mi jen chtěla oznámit, že zatím nic nemá a jak jsem na tom s hledáním já sám. No, nemohl jsem se zdržovat, když hlavní kousek skládanky postával na okraji lesa a netrpělivě vyčkával toho zmrda s papírovým sáčkem v té jeho vyklepané pracce.

No jen vylez, ty červe!

Nervy mi nedočkavostí pumpovaly a já se nemohl dočkat okamžiku, kdy si to s tím zkurvysynem vyříkám jednou provždy. Raul už obvolal všechny a i oni teď společně se Zoem pročesávali okolní lesy. Snad na něco přijdou a potají jsem doufal i v to, že mi toho čůráckýho upíra nevyplaší.

On je jen můj!

Zničehonic mi však zavibroval mobil. Došla mi smska a na tu jsem se mohl bez problému mrknout, aniž bych kohokoliv vyrušil. Svým darem jsem bez přestávky pročesával okolí a čekal, kdy v mých sítích konečně přistane ta jedna zkažená mysl, kterou jsem netrpělivě vyčkával. Prozatím však v okruhu jednoho kilometru nebylo živáčka.

Sakra!

Otevřel jsem zprávu a nevěřícně četl její obsah. Dvakrát! Byla tam adresa, tedy přesněji řečeno spíš přesné koordináty toho, kde Defton drží moji Bellu.

„Kurva!“ vyštěknul jsem polohlasně.

Jak Raul, tak ten lidský mladíček se po mně otočili. On mě však na rozdíl od mého upířího kamaráda neviděl.

„Pane Deftone?“ promluvil ustrašeně. Už jen to uctivé oslovení ve mně vyvolalo mocný výbuch vzteku. Ve vteřině jsem se přemístil až k tomu lidskému odpadu, chňapnul ho pod krkem a divoce mu zavrčel do tváře. Pomočil se téměř okamžitě.

„Za to, že jsi tomu zmrdovi pomáhal, zaplatíš,“ pověděl jsem vztekle a pak jím mrsknul na tvrdou zem. „Najdu si tě!“ vyštěknul jsem běsnivě a v dalším okamžiku už jsem běžel směrem, kde ta stvůra držela můj život. Za tohle bude pykat. A bude ho to bolet!

Raul mi byl v patách a něco vyťukával na mobil, bylo mi však fuk, co si tam spisuje, protože já byl blízko mého vysněného cíle. Jak to všechno nakonec ale dopadne, bylo pouze ve hvězdách. Kdybych vzal Elizabeth telefon okamžitě, mohl jsem ho už dávno mít. Takhle jsem vyhodil do vzduchu dvě až tři cenné minuty.

Do prdele! Sakra…

Kdo ví, co se mezitím už mohlo stát?

Běžel jsem už dobrou půl minutu, když jsem na můj myšlenkový radar zachytil to, po čem jsem už pár dní toužil. Deftonova mysl. Koutek mi vyskočil vzhůru a já se ještě rychlejším tempem rozběhl k místu, kam mě jeho zkažené myšlenky lákaly. Byl jsem opravdu blízko a Raul za mnou dost zaostával. Fajn, třeba mu stihnu urvat palici dřív, než mě ti zkurvení ochranáři budou chtít zastavit!

Utíkal jsem a připadalo mi to, že jsem příliš pomalý. Už jsem jasně viděl, jak můj maličký mazlíček vypadá a… Tu okamžitou rudou clonu, která mi v další setině zablokovala veškeré empatické myšlenky a pomohla mi tak udržet chladný odstup ode všeho okolo, jsem uvítal s otevřenou náručí. Kdyby ne, už bych se tu v agónii válel po zemi a prachobyčejně bulel! A to teda ne!

Fajn, po obličeji mi i přes tu monstrózní citovou zeď, co jsem si pohotově vystavěl, kutálely krvavé slzy. No a co? Bolelo to. Srdce jako by mi někdo mačkal upířím stiskem, nemluvě o dalších částech…

Ještě pár vteřin!

Sledoval jsem skrze jeho oči ten odhodlaný Bellin pohled, kterým ho ostražitě sledovala, když si klekal mezi její nohy. Nevěstilo to nic dobrého… Jestli jsem kdy byl vzteklý, teď jsem byl naprosto nepříčetný. Ona byla jen moje! A já ho za tohle sprovodím ze světa… Nevěděl jsem ještě jak, ale bude ho to bolet! Hodně! Musí trpět! Za všechno, co jí udělal, čeho se na ní dopustil. Za to, že na ni vůbec šáhl!

„No tak se uvolni, nebo to bude daleko horší,“ nabádal ji a já měl chuť běsnivě zavrčet. To bych ho ale na sebe upozornil a já už byl zatraceně blízko!

Poslední, co jsem ještě skrze jeho hlavu uviděl, bylo, jak mu Bella plivla do obličeje, pak už se přede mnou konečně rozprostřela ta mýtina hrůzy. Ten zmrd se ji chystal švihnout a v tu samou chvíli ji i znásilnit, ale to už jsem letěl vzduchem a on se mnou.

Dopadl jsem na něj. Moje ruce mu už za letu nemilosrdně svíraly hrdlo a pokoušel jsem se mu utrhnout hlavu. Moje pomstychtivá nálada se jak mávnutím kouzelného proutku vytratila a já s tou upíří chamradí musel skoncovat co nejrychleji. Hlavně z toho důvodu, že Bella potřebovala ošetřit a nechtěl jsem ji dlouho vystavovat přítomnosti toho zmrda.

Šlo o sekundy!

„Ty?“ vyštěknul překvapeně a přitom mu hlava automaticky rekapitulovala okamžiky s uvězněnou Bellou. Viděl jsem snad všechno, do čeho ji to prase nutilo. Tohle nesmí přežít!

Na jeho bledou tvář dopadlo pár červených kapek, ale nedokázal jsem to zastavit… Defton se proti mně samozřejmě pokusil použít štít, ale díky Raulovi nemohl. Blokovali se navzájem. Můj kamarád měl výjimečně pravdu v tom, že bez něj bych ho nepřepral. O to víc jsem si teď mohl užívat ten překvapený ksicht toho šmejda pode mnou, když přišel na to, že tady se svým darem nepochodí. Za to já s tím mým ano, bohužel. Viděl jsem toho tolik, až mě z toho nebolel jen žaludek, ale hlavně u srdce. Všechno, čím si moje křehká Bella prošla.

Mou pomstychtivou clonou zdálky prošel vyděšený ženský křik. Byla to ona, Bella, když se nad ní skláněl Raul, aby jí mohl pomoct. Vyděšeně ječela a ani po delší době nepřestávala. Lámalo mi to ten můj nefunkční sval v hrudi ještě víc nadrobno, než už byl... Tolik, že už to snad ani nebylo možné!

„Jo, já, ty zmrde!“ pověděl jsem jak zničeně, tak zuřivě, když jsem se pohledem vrátil zpátky k němu. „A teď za to zaplatíš,“ vypadlo ze mě potěšeně, když na mýtinu dorazil i Zoe se zbytkem mojí rodiny. Konečně! Normálně bych Deftona jen těžko udržel, ale vztek, který mě uvnitř živil, hořel tak silně, že by proti mně v tuhle chvíli neměl šanci vůbec nikdo. Držel jsem ho přišpendleného na zemi, a i když se mě snažil zbavit, nedařilo se mu.

Carlisle naštěstí okamžitě přešel k mojí Belle, která se choulila do klubíčka a nahlas vzlykala, aby ji prohlédl. Třásla se nepředstavitelně moc, řekl bych přímo šíleně, přitom však stíhala skenovat okolí. A koukala hlavně mým směrem… Neměl jsem však čas zabývat se tím, co mému otci běhá hlavou, protože jsem se musel soustředit hlavně na toho zmetka pode mnou, aby se ode mě nedokázal oprostit.

Když Zoe společně s Raulem konečně znehybnili ten odpad, po kterém jsem se válel, Defton jen vztekle vrčel. Nemohl se hýbat, a tak mi byl vlastně vydán na milost a nemilost, a jen Bůh ví, co všechno jsem měl s tím zasrancem v plánu, přesto… Prioritou číslo jedna teď pro mě byl můj mazlíček, a tak jsem se, ač nerad, z toho zmrda nakonec zvedl. Na pomstu bude čas později, teď musíme vyřešit důležitější problém!

Carlisle ji už dobrou minutu ošetřoval, teda snažil se o to, ale Bella nepřestávala brečet a odstrkávat ho od sebe. Pořád se celá klepala a plakala. Chápal jsem to. Prošla si něčím, na co zřejmě nikdy nezapomene… Navíc jsem pochyboval, že snese další ledový dotek, i když můj nebo mého starostlivého otce.

 „Ne, už ne, prosím,“ zaskuhrala zničehonic vyděšeně a mně bylo teď ještě hůř.

Její psychika se přepnula do obranného módu a nebyla schopná vnímat, chápat, že už jí skutečně nic nehrozí. Jak jsem mohl dopustit, aby se do něčeho takového vůbec dostala? Proč jsem nebyl opatrnější? Měl jsem ji chránit a zklamal jsem na plné čáře. Cítil jsem, jak mi rudé slzy brázdí tváře, když jsem sledoval počínání mého otce. Snažil se být nejen citlivý, ale i neinvazivní, přesto ho k sobě Bella odmítala pustit.

Bude to tak i se mnou?

„Alice,“ oslovil Carlisle moji sestru. „Potřebuji, abys mi ji podržela. Musím ji prohlédnout,“ dodal klidně, ale jakmile se ta malá upírka rozešla jejich směrem, Bella vyděšeně vyjekla, přitáhla si násilím kolena až pod bradu a pak zničehonic omdlela.

Nikdo na nic víc nečekal a začalo se s okamžitým vyšetřováním. Klekl jsem si vedle Carlislea a Alice, abych jim pomohl a… viděl jsem úplně všechno. Každou sebemenší modřinku, nemluvě o těch, které svou velikostí přímo bily do očí. I v obličeji jich měla moře. Některé plně rozvinuté do modročerné barvy, jiné o dost starší, takže už na okrajích bledly, a další byly stále tak čerstvé, že se ještě ani nestačily pořádně vybarvit! Už teď jsem si dokázal vybavit, jak hrozně to bude za pár dní vypadat. Tělo plné modřin, podlitin, oděrek a sem tam i nějakou otevřenou, krvácející ránu. Pravé oko bylo téměř celé podlité krví a z nosu a pravého ucha jí vytékal pramínek krve…

Tohle bude pořádný trauma.

Všude na těle, ale hlavně na stehnech, pažích, ramenech a bocích měla tolik otisků prstů, že mě nebezpečně svrběla dlaň, jakou jsem měl chuť se vrátit za tím zkurvencem a utrhat mu jeden prst po druhém. Jo, přesně tohle pak udělám…

„Asi tu budeme mít jen pohmožděná žebra, což je celkem dobrá zpráva. Na vnitřní krvácení to naštěstí nevypadá, i když si prošla peklem. Jenomže kotník má s největší pravděpodobností v tom lepším případě jen pohmožděný, ale zápěstí pravé ruky nevypadá dobře, to zřejmě zlomené bude,“ dával mi výčet všeho. „Otřes mozku a naražená kostrč,“ mluvil dál a já měl najednou pocit, že mi tělo tuhne nepředstavitelnou bolestí. Jasper tu vůbec nebyl a Rose vypadala, jako by viděla ducha. Byla bledší než kdy jindy. Takhle vyděšenou jsem ji jaktěživ neviděl…

„Je těhotná?“ vypadlo ze mě překvapivě klidně. No, místo otce mi na to však odpověděl úplně někdo jiný. Ten, koho bych už nejraději nikdy neslyšel, pokud by to šlo a asi bych se měl vážně přesvědčit, že tu svou špinavou držku už opravdu neotevře.

„Těhotná?“ vyprsklo v záchvatu smíchu to prase. „Takže ta nicka tě taky podvedla?“ chechtal se dál a moje nervy už nebezpečně pulzovaly. Tohle dlouho nevydržím… „Pěknou štětku sis to vybral, kokote,“ prudil dál a nezajímalo ho, jak se tvářím. Nikdo mu asi nevysvětlil, že zahrávat si s ohněm, nebo s tím, kdo oheň vlastní, se nevyplácí…

Rázně jsem se rozešel jeho směrem s jedním koutkem o malinko výš. „No to mě poser! Ty vážně bulíš krev?! Tak se mi to přece jen nezdálo…“ Nedopověděl to, protože jsem ho znovu zatížil vlastním tělem a do huby mu narval hrst hlíny. Nějak jsem ho umlčet musel. Co kdyby se Bella probrala a on tady pořád mlel svou? Nemluvě o tom, jak šíleně mě to nervovalo…

Překvapeně vykulil oči a začal kuckat zeminu, ale to už jsem mu utrnul první prst. Palec na pravé ruce a hodil jsem ho kousek od nás.

„A teď se dobře dívej,“ usmál jsem se pro změnu já, a utrhl mu další. Ukazováček. Bolestivě zavrčel a dál se z té jeho tlamy nevymáchané snažil dostat veškerý bordel, co jsem mu tam tak prozíravě nacpal. A jakmile se mu to téměř povedlo a nejen díky jedu, kterým se mu naplnila pusa, ale taky proto, že prskal všude okolo, napral jsem mu dovnitř další várku. Nemínil jsem ho šetřit! A tak jakmile už znovu mlčel, začal jsem mu ulamovat další a další.

Pukalo to, jako bych od sebe odděloval kusy skály, obyčejného kamene, ale to vlastně upíři byli. Bezcitné šutry, a to včetně mě. Nebudu lhát, když povím, že to bylo celkem uspokojující. Trhal jsem mu ty odporné paznehty, kterými se dotýkal a mučil mého mazlíčka. A ihned co jsem to skončil s jeho pravačkou, začal jsem stejnou proceduru aplikovat i na levačce.

Řval a snažil se mě ze sebe setřást, ale Raul se Zoem dělali svoji práci skvěle. Dokonce ani brvou nehnuli, když jsem jednoho z jejich druhu ochránců mučil, ale na druhou stranu… Oba viděli Bellu, živoucí důkaz Deftonových odporných skutků. Raul věděl, co znamená milovat, a tak měl alespoň nějakou představu toho, co cítím… takže mi nebránil. Zoe se však tvářil daleko méně neutrálně.

Ta zrůda pode mnou byla za chvíli díky mojí perfektně precizní prácičce bez jediného prstu. Vypadal jako by měl místo normálních rukou dvě šutrovité plácačky na mouchy… A jeho prstíky se teď všechny do jednoho válely notný kus od něj na menší hromádce. Ani netuším jak mi to přišlo na mysl, ale když jsem si tu kupku prohlížel, vypadala spíš jako hromádka zkamenělých psích hoven, kterých bylo potřeba se zbavit!

Z kapsy jsem bez prodlení vytáhl zapalovač, a ještě stále posazený na jeho břiše, jsem mu věnoval jeden výsměšný pohled. Zoe našlápl, že mě asi zastaví, ale než stačil i promluvit, zarazila ho Raulova ruka na jeho hrudi, která jasně říkala, ať se do toho nemontuje. A dělal dobře, pokud sám nechtěl přijít o ruce!

„Možná jednou pochopíš,“ pověděl Raul svému příteli, aniž by odtrhl pohled ze mě a Deftona. Zoe si jen tiše odfrknul, ale dál už se do ničeho nepletl. A to ani poté, co jsem přiložil k té kupce oválných kamínků plamen. Oheň se v sekundě rozrostl, jako bych ty věci předtím polil litrem benzínu, a všechno v pár dalších sekundách zničil a rozložil na prach.

To zvíře jen pleštilo oči na místo, kde ještě docela nedávno spočívaly jeho slizké prsty a asi si vážně myslel, že bych něčeho podobného nebyl schopný. Nebo doufal, že další ochranáři mu zachrání prdel… Chyba lávky, já bych v tenhle okamžik udělal naprosto všechno. Zasloužil si trpět. Toužil jsem, aby prožíval muka!

Za to, co mému nejkřehčímu mazlíčkovi udělal, musí zaplatit.

Opatrně jsem se z něj zvedl, a až teprve teď mi došlo, že má nejenže pořád rozepnutý zip, ale navíc mu ještě z kalhot lezl ven. Žaludek se mi prudce zhoupnul při představě, že byl možná uvnitř mojí Belly, jenomže on si doposud nic podobného nepředstavoval. Tedy… Spíš na nic podobného nevzpomínal, což mohlo znamenat jedině dvě věci. Buď tedy Bellu neznásilnil, nebo ano, ale nechce mi to ukázat, abych neztratil nervy úplně. A já s veškerou nadějí, která mi uvnitř ještě zbyla, doufal, že to bude tím prvním případem.

Věděl jsem, že nezměním nic z toho, co jí udělal. Do čeho ji nutil. Přesto… Snad se z toho jednou vzpamatuje a pokusí se zapomenout stejně jako moje sestra Rosalie. Možná by jí Rose mohla dokonce pomoct, kdyby si s ní o tom promluvila? To teď ale bylo vedlejší, tyhle věci budu řešit až tehdy, kdy na ně přijde řada, protože já měl v plánu toho zkurvysyna zlomit úplně a jak jinak, než ho připravit o to nejcennější?

„Ne, to neuděláš,“ vyštěknul hystericky, když mu konečně došlo, kam koukám.

„Ale ano,“ usmál jsem se potěšeně. Sice na to budu muset šáhnout, ale za tu zábavu potom to rozhodně stojí. Zvlášť proto, že upírům stejně jako lidem části těla nedorostou. Můžeme je spojit zpátky, když je najdeme, ale pokud jsou na prach… Pochyboval jsem, že povstane z popela! Tvář mi teď asi musel zdobit šílený, možná spíš maniakální úsměv, ale já se vážně moc těšil, až svoje představy naplním.

Tenhle už nikdy nikomu neublíží…

„Okamžitě ho ze mě sundejte!“ vřískal vyděšený Defton a pokoušel se osvobodit z dvojitého štítu Zoeho a Raula. Marně samozřejmě. „Jsem ochránce, tohle mi nemůžete udělat!“ kvičel jak divoké prase na lesy, ale z tohohle neměl nejmenší šanci se dostat.

„Edwarde!“ křikl na mě známý hlas. Elizabeth dorazila v opravdu rekordním čase, a než jsem jí vůbec stačil odpovědět, už klečela u Belly a objímala její bezvládné tělo, i když jí Carlisle nabádal, že by s ní prozatím neměla hýbat. Slezl jsem tedy z toho bastarda dolů a bylo jasně vidět, jak se mu ihned ulevilo.

„Neboj se, já se vrátím,“ slíbil jsem mu zkaženě, aby si nemyslel, že tomu jen tak uteče. Nevyřízené účty jsou nevyřízené účty…

„Eliz,“ oslovil jsem ji potichu, když jsem si klekal vedle ní. V náručí pořád svírala Isabellu a nemínila ji pustit. „Nech Carlislela pracovat,“ promluvil jsem konejšivě, ale jen divoce zavrčela. Jako matka, která brání své dítě a ono to tak nakonec vlastně i bylo. A tak jsem ji tedy nechal ještě chvíli v klidu, aby s Bellou na klíně tichounce vzlykala. Nakonec mi ji však velmi opatrně předala a já se konečně mohl alespoň trošinku uklidnit. Můj nejmilovanější mazlíček byl v bezpečí mojí náruče a neměl jsem v plánu ji odtamtud už kdy víc pustit. Elizabeth se pomalu, jako v transu zvedla ze země a stejně nepřítomnými kroky se vydala za tím zmrdem.

„Edwarde, měli bychom ji odnést do nemocnice,“ navrhoval mi starostlivě Carlisle, klečící z druhé strany ode mě. „Vím, že ho chceš potrestat, ale musíš si ujasnit priority. Buď ona nebo Defton a pomsta,“ dodal klidně. No uvnitř mě to však doslova vřelo jako olej v naplno rozpálené pánvi, ale můj otec měl nakonec pravdu. Budu se muset vzdát právoplatné pomsty, protože se nehodlám od mojí křehké Belly víc rozdělit.

Už nikdy!

„Fajn, jdeme do nemocnice,“ zavrčel jsem navztekaně mezi zuby. Takhle jsem si to nepředstavoval.

„Utíkáš, srabe?“ zakřičel na mě už znovu vysmátý Defton. Ten má ale koule! Strkat krokodýlovi ruku do tlamy… Taky by o ni mohl přijít! Otočil jsem se k němu s mým drahým pokladem na rukou a proklál ho nenávistným pohledem. Eliz ke mně přistoupila a zatarasila mi na něj výhled. Láskyplně pohladila Bellu po zacuchaných, špinavých vlasech a pak mi ukazováčkem setřela tu rudou brázdu na obličeji. Pokoutně se usmála, šáhla mi do kapsy džínů, která byla viditelně napěchovaná a vytáhla z ní zapalovač…

Taky jsem se spokojeně pousmál.

Věděl jsem, že to vyřeší stejně brilantně, jako bych to udělal já sám…

„Co se tlemíš, zasranej vegetariáne!“ vyprskl rozhozeně ten kretén, když se Eliz posunula a já ho zase mohl vidět. „Máš radost? A z čeho? Že jsem ti tu malou bezcennou couru konečně pořádně zaučil?“ Začalo mi nebezpečně tikat v oku.

Kurva…

„Edwarde, běž, já se o to postarám,“ pověděla smírně moje sestřenka, ale stejně mě to neuklidnilo. Tohle měla být moje práce! To já se měl mstít!

„Jo, vyhulí ti ho teď jedna báseň, to mi věř! Ale vopíchat jsem ti ji bohužel nestihnul, aby pochytila, jak se to správně dělá. Tak… snad příště!“ Tentokrát už to ve mně doslova pumpovalo. Cítil jsem se zlostí celý ztuhlý, ale z jeho myšlenek, které si nestihl zakrýt, bylo patrné, proč takhle mluví. Provokoval! Chtěl mě vyburcovat k nepříčetnosti, abych ho pak zabil co nejrychleji. A já přece nemůžu být takový debil, abych mu to dopřál…

S velkým sebezapřením jsem se otočil a poodešel za mým otcem, který se na mě šťastně usmíval. V hlavě mu rezonovalo, že jsem se rozhodl správně, a jak jsem se vlastně za tak krátkou dobu změnil. Měl jsem chuť vztekle zavrčet, ale raději jsem zůstal zticha.

„Buzerante jeden podělanej! Jsi obyčejnej srab, ty hovno!“ vrčel na mě, ale z jeho hlasu byl patrný i pořádný strach. To jediné mě drželo při smyslech, když jsem si to společně s Carlislem mířil pryč. Do nejbližší nemocnice, kde moje maličká dostane tu nejlepší zdravotní péči!

A já tam s ní budu!

„A co tahle podělaná upírská coura, co? I tu mám naučit, jak se správně píchá?“ štěkal dál ten vystrašený idiot. Z jeho tónu bylo jasně znát, že nebýt upír, nadělal by si do textilu. „Stačí, když si klekneš na všechny čtyři a…“ Jedno Zoeho vzteklé zavrčení proťalo tichý les.

„Takže? Je jenom můj?“ Zaslechl jsem ještě z dálky Eliz, jak se baví s kluky.

„Ano, madam,“ odpověděl jí Zoe. Dokonce mile, až uctivě…

Poslední obrazy, které jsem ještě stihnul zahlédnout, byly, když se nad ním moje nejdražší sestřenka sklonila a na tváři jí pohrával stejně šílený úsměv co mně. Nakonec mu ho opravdu vlastnoručně utrhla a lesem se ve stejné vteřině prohnalo jedno zoufale bolestivé zavití. A pak už jen jekot…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 42. kapitola - Záchrana: