Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 43. kapitola - Potřebuje krev!

20.07.2012 (17:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 6909×

43. kapitola

Vyžaduje krev!

 Bella

Pomalu, opravdu jen velmi pomalu a pozvolna jsem otevřela prvně jedno oko a opatrně nakoukla, kde to vlastně jsem. Kde jsem skončila, protože poslední, co jsem si pamatovala, byl Edward a tucet dalších upírů… Jenomže co když i oni byli pouhými přeludy, jako moje matka? Co když jsem znovu omdlela a ten magor si mě odtáhl zpátky do svého brlohu, aby mohl dokončit to, co začal? Pokud to tak skutečně bylo, musel mi ten bastard ublížit tak moc, abych viděla nemožné a…

Ne!

V rychlosti jsem otevřela i druhé oko a pohledem přejela po sterilně bílé místnosti. Ze srdce mi spadlo tak obrovské závaží, až jsem si pořádně nahlas oddechla. Došlo mi okamžitě, že už nejsem zavřená v tom odporném sklepě. Byla jsem někde úplně jinde a ne v té malé, smradlavé špeluňce, věčně zahalené v šeru, a páchnoucí po plísni.

„Bello...,“ vydechl známý hlas hned kousek ode mě. Vyděšeně jsem se ohlédla a spatřila tam stát Edwarda. Jeho postoj byl napjatý a stejně tak tón, jakým mluvil. Tvářil se vážně. Moc vážně. Bože… Okamžitě jsem si rukou, která byla volná, zajela dolů pod břicho, abych se ubezpečila, že se mi to skutečně jen nezdá a všechno je v nejlepším pořádku.

„Neboj se, nepotratilas,“ odpověděl mi na moji němou otázku a posadil se na židli hned vedle postele. Nohy zkřížil v kotnících, dlaně zapřel do stehen a křečovitě se opřel do opěrky. Úleva, která mě okamžitě zaplavila, když jsem zjistila, že moje maličké je skutečně v pořádku, musela být ze mě čitelná na míle daleko. Pocit to byl až nepředstavitelně nádherný…

Nakonec jsem tedy nebojovala marně!

Ovšem získala jsem jen trochu víc času…

Nedokázala jsem mluvit nebo jakkoli nahlas reagovat. Nemohla jsem najít hlas, hlasivky nechtěly poslouchat, a tak moje hlava jen němě přikyvovala a výraz mého obličeje jistě taky mluvil za mě. Po dlouhé době jsem se opět cítila v bezpečí. Znovu mi neskutečně odlehlo, když mi došlo, že i mezi mýma nohama je všechno tak, jak má být. Neznásilnil mě! Z očí se mi štěstím skutálelo pár horkých slz, které mi okamžitě zatekly do uší.

Edward se natáhl pro papírový kapesník a opatrně mi tváře a spánky otřel. Snažila jsem se zůstat klidná, ačkoliv ve mně ten jeho ledový dotyk vyvolával všechny odporné a bolavé vzpomínky. Bojovala jsem proti tomu, abych se vyděšeně neodtáhla a nezačala křičet. Dokonce jsem se i pořádně zahryzla do jazyku, jen abych ven nepropustila byť jedinou vyděšenou hlásku. Tohle byl přece Edward! Nechtěla jsem ho urazit, když mi vlastně zachránil život, přesto… Srdce mi v hrudním koši mlátilo jako šílené a tak divně to bolelo.

Když se konečně znovu posadil, v duchu jsem si oddechla. Neušlo mi ale, jak divně si mě přitom přeměřoval a já vnitřně tušila proč. Edward četl myšlenky a Defton mu jistě ukázal všechno to, co mi provedl. A já si to raději nechala líbit, než abych se nechala zabít. Což bylo konec konců stejné, jako bych mu to ochotně dovolila, a tím Edwarda zradila. Přesně takhle jsem to cítila, byla jsem jen odporná špína.

A tohle si o mně teď jistě myslel i Edward.

V hlavě se mi začínaly nebezpečně přehrávat všechny ty hnusné vzpomínky. Pokoušela jsem se to sice zastavit hned v začátcích, ale nešlo to. Moje pokusy vyšly úplně naprázdno. Znovu a znovu jsem na sobě cítila jeho hnusné, ledové pracky. Opět se na mě oplzle usmíval a nakazoval mi, abych si klekla a… Žaludek se mi odporem rozvlnil a plíce najednou nestíhaly. Lapala jsem po vzduchu, když mi mysl předhazovala všechno, co jsem tam dole, v tom pekle, musela dělat. Byly to sice jen dny, ale mně to připadalo jako dlouhé roky. Hrůza, děs a šílenství, které mě téměř bez ustání vnitřně stravovaly, se objevily i teď.

Bylo to sice všechno už za mnou, ale nezapomenutelné, jako by to nikdy neskončilo… A skončit ani nemělo. Navíc mi až teď došla jedna věc… Nedokázala jsem vystát další ledový dotek! A Edward mě právě v tenhle okamžik držel za paže a snažil se mě uklidnit. Uchlácholit. Přesto mi ten jeho chlad byl tak moc odporný… Jeho dotek, který by mě dřív s naprostou jistotou uklidnil, mě teď doslova pálil jako nějaká zatracená žíravina, a já si jen přála, aby ze mě ty jeho ledové ruce okamžitě sundal.

No, neudělal to.

Něco mi sice povídal, ale jediné, co jsem dokázala v tomhle momentě vnímat, byly jen moje vzpomínky na minulost, bolest v místech, kde mě Edward držel a… jeho podivnou barvu očí. Byla nádherná.

A to byla poslední věc, kterou jsem stihla zaznamenat, než se nade mnou uzavřela temnota.

 Edward

Ten přístroj doslova bláznil, když jsem se moji Bellu snažil uklidnit. Prvně byla celou dobu nervózní a vyděšeně těkala očima po místnosti. Chápal jsem to. Po tom všem, co si prožila, bylo tohle zcela normální, přesto… mě z toho tak moc bolelo u srdce. Nikdy jsem neměl dovolit, aby se tohle stalo. To já byl ten silnější a zklamal jsem ji na celé čáře.

Nejen, že mě viděla s upírkami z Volterry, ale to, co si prožila teď… Nedokázal bych si představit ani zlomek z toho, jak jí může být, kdybych necítil její pocity. Vnímal jsem všechno, i to, když jsem se jí dotýkal. Děsil jsem ji… Žaludek jako by mi v ten okamžik sevřela ledová dlaň a pořádně ho zmáčkla. Všechno se ztrácelo v temné budoucnosti. Netušil jsem, co nás dva ještě čeká a… jestli nás vůbec něco čeká.

Pochyboval jsem o tom.

V hloubi duše mě i děsily a pronásledovaly ty její vyděšené oči. Jako by něco naznačovaly, ale já je pořádně nechápal. Nakonec znovu omdlela, než do pokoje vtrhla horda sestřiček.

Byla pro ně hlavní prioritou, protože jsem to tak zařídil, a nemínil jsem s personálem smlouvat. Carlisle jim samozřejmě dal nemalý příspěvek na provoz nemocnice, a tak bylo teď okolo jejího lůžka plno.

„Co se stalo?“ zeptala se mě jedna.

„Vyděsil jste ji?“ chtěla vědět další. U obou jsem postřehl uctivý tón, ale i tak jsem běsnivě zavrčel, až všichni v místnosti ztuhli. A to včetně jednoho upíra. Mého otce… Tyhle debilní dotazy si můžou odpustit.

„Edwarde!“ napomenul mě příkře.

„Na pár okamžiků se probrala,“ začal jsem mu vysvětlovat a zazdil všechny okolo. Nenáviděl jsem lidi a ty jejich trapné reakce, když byli v mojí blízkosti. Strach z nich čišel jako čpavek a plnil mi tak ústa jedem. Idioti neschopní! „Vypadala dezorientovaně a pak omdlela.“

„Má mokré tváře,“ konstatoval ten člověčí doktor, který se nakláněl nad její obličej.

„Plakala,“ vypadlo ze mě chladně a ztuha jsem polkl další várku jedu. Odolával jsem nutkání po něm skočit, když jí otíral tváře. „Nemusím být Freud nebo číst myšlenky, aby mi došlo, že jistě nemá výpadek paměti, ale na všechno si bohužel pamatuje!“ zavrčel jsem zostra.

Musel jsem to těm debilům neschopným, kteří si snad mysleli, že jsem to děvče, lásku mojí prokleté existence, snad vyděsil já a záměrně, vysvětlit! Jejich myšlenky mluvily jasně a já měl nehoráznou chuť je všechny do jednoho okamžitě zlikvidovat. Dokonce bych to i udělal, kdybych ale s jistotou nevěděl, že mě pak ochranáři vyhodí nebo rovnou upálí. A kdo by pak chránil tuhle malou katastrofu jménem Isabella?

Nikdo, a tak jsem se zase rychle uklidnil.

Doktor jí zkontroloval obvazy, sádru a životní funkce. Co mě však dost vyděsilo, byla teplota jejího těla. Byla o dva stupně nižší než u normálního člověka a všichni teď bádali nad tím, proč tomu tak je. Pokud si však dobře vzpomínám, znamenalo to, že není daleko od proměny.

Kurva!

Nemůže se to stát tady, v nemocnici, kde je na očích všem. Navíc se to ve městě hemží tolika upíry, že by se nepovedlo nikomu ji před nimi uchránit. Musím se zeptat Eliz, až se vrátí z lovu, co dál. Byla tu sice celou dobu, ale ten temný pohled mluvil naprosto jasně, jako její hladové myšlenky. Měla namále. Vypadalo to, že si z hladu snad zaloví přímo v nemocnici.

Taky bych se měl jít napít, ale copak můžu? Ne, nesmím to tu opustit. Ještě chvíli to počká! Co když bude Bella potřebovat mou krev? A i když mi dřív z očí tekly ty šílené krvavé slzy, tak teď už ne, a to ani po změně barvy mých duhovek. Mé oči byly opět zelené. Tak světle zelené jako jarní tráva, ale s jasně zlatým kruhem okolo černé zorničky. Carlisle mě samozřejmě hned po mém mazlíčkovi prohlédl, nic důležitého nebo zásadního však nezjistil. Tedy skoro… Vybádal jen tolik, že se mi oči z hladu a jiných emocionálních situacích zabarví do černa, tak jako dřív, když se pak ale vrací do normálu, už nejsou karamelové, ale silně zelené s tím medovým pruhem okolo zorničky.

Nechápal jsem, proč tomu tak je, ale uvnitř jsem měl pocit, že jsem překročil něco, čeho bych bez mojí Belly nedosáhl. Něco uvnitř mě se zlomilo v momentě, kdy jsem zjistil, že mi ji unesl ten zkurvysyn.

„Edwarde, všechno v pořádku?“ ptal se mě starostlivě Carlisle. Byl tu jediný, ostatní se pomalu vrátili domů. Zůstala tu jen Esmé, Carlisle a Eliz. I Raul už byl dva dny doma, a jak jsem poznal podle jeho kontrolních telefonátů, užíval si přítomnost svojí manželky. Dokázal jsem ho pochopit. Potom, co viděl utýranou a zdevastovanou Bellu a moje utrpení, si teď svoji ženu chránil daleko líp. A bylo naprosto zbytečné mu vysvětlovat, že ona je na rozdíl od Belly upírka, takže by jakýkoliv pokus o její únos byl o dost složitější, přesto… ne nemožný.

„Jo,“ štěknul jsem vztekle, ale emoce se uvnitř mě bouřily jako neklidná mořská hladina. Byl jsem totálně nestabilní.

„Měl bys jít na lov,“ konstatoval můj otec klidným hlasem.

„Ne! Ještě chvíli to vydržím,“ odbyl jsem ho v rychlosti a modlil se za to, aby už z tohohle pokoje konečně vypadl. Chtěl jsem být s mojí Bellou sám. Znovu jsem se posadil na židli hned vedle její postele a Carlisleovi už nevěnoval jediný pohled. Měl jsem úplně jiné priority. On nebo kdokoliv další pro mě v tenhle moment neexistovali.

„Edwarde, až se Esmé a Eliz se Zoem vrátí, půjdeš se mnou a nemíním o tom diskutovat!“ rozčílil se tentokrát i Carlisle. Avšak nekřičel. Nikdy nezvedal hlas, jen ho napěchoval autoritou. Jenomže mě vůbec nezajímalo, co má v plánu, co po mně chce nebo požaduje, protože jsem dál seděl u její postele a pozoroval tu klidně oddechující tvář, doufaje, že se jí nezdá nic odporného. Stačilo, že se s tím musí vypořádat za plného vědomí, ještě aby jí to prase lezlo i do snů. „Bude teď chvíli spát,“ objasnil mi Carlisle ještě předtím, než vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.

Konečně!

Klidná samota ve společnosti mojí lásky…

Seděl jsem takhle další půlhodinu a pozorně studoval její rysy. Znal jsem je sice už dávno nazpaměť, přesto bych se do její tváře mohl koukat pořád. Nepřetržitě. Byla dokonalá, a to i přes všechny ty modřiny v obličeji. Ležela tu tři dny a teprve dneska se probrala. Jenomže doktoři ji chtěli alespoň dva dny v umělém spánku, aby se zotavila rychleji, a já jen doufal, že to neublíží dítěti.

Dítě.

Je skutečně moje? Pořád bylo tak těžké tomu uvěřit…

Stoupnul jsem si a opatrně ji odkryl až k pasu. Bříško měla úplně ploché, ani ten sebemenší náznak, ale já s jistotou věděl, že uvnitř není sama. Rostl v ní život. Podle lékařů otěhotněla zhruba v době, kdy jsme spolu byli týden, čtrnáct dní. Kdybych to měl odhadnout, troufnu si tvrdit, že to bylo té noci, kdy jsme si sloučili vůně… Ten okamžik byl vždycky delikátní a bylo to jediné možné vysvětlení.

Nebyl jsem její první upíří partner… Před očima mi zaplála rudá mlha, když jsem si vzpomněl, kdo byl ten druhý, s nímž byla, než jsem ji poznal. Ale to teď bylo vedlejší, beztak už je po něm. Eliz to s ním vybavila prvotřídně. Líp bych to ani já sám nevymyslel.

Jenomže ve vzduchu zůstávala viset ta jedna jediná otázka.

Proč neotěhotněla s Deftonem, když se mnou ano?

Podle mě to skutečně muselo být tím naším spojením a taky v tom sehrálo svoji roli to, čím Bella byla. Její matka přece porodila dceru upírovi, ačkoliv ona už měla dávno po proměně. A Bella? Ta je teď v jiném stavu se mnou a já netuším vůbec nic.

Bude jako její máma?

Nebo spíš jako já?

A jaké bude vlastně tohle těhotenství?

Vyhraje nad ním jeho upíří nebo enefredská podstata?

A pak tu byla asi ta nejzákladnější… Bude to holka nebo kluk?

Upřímně mi bylo naprosto fuk, jestli bude mít pindíka nebo ne. Říká se, že chlapi, ti smrtelní samozřejmě, chtějí vždycky alespoň jednoho mužského potomka. No, mně bylo vážně úplně jedno, jestli to bude holčička nebo chlapeček, pro mě to byl dar. Dar, o kterém jsem od mé proměny věděl, že nikdy nebude můj. Jenomže teď tu byl můj jedinečný mazlíček s ještě jedinečnějším pokladem uvnitř.

Bříšky prstů jsem jemně projel její podbřišek a v duchu si představoval, jak se nafukuje a vzdouvá. A nejen to, chtěl jsem vidět i to, jak se vlivem těhotenství celá mění. Byl jsem na mého mazlíčka tak pyšný, jak nikdy na nikoho. Dokázala přežít všechny ty hrůzy a ještě udržet v bezpečí plod naší společné lásky. Musela pro to dělat věci, na které jistě nikdy nezapomene, to mi bylo jasné, ale… zvládla to! To já byl ten neschopný babrák, který všechno posral. Doslova a do písmene. Podělal jsem, co se dalo!

A toužil jsem přímo nehorázně to všechno zase napravit!

Zohnul jsem se k její tváři a opatrně se mými rty otřel o ty její. Povzdychla si, ale jinak se nepohnula. Teď, když byla umytá, voněla znova mnou. Sice ne tak intenzivně jako dřív, ale bylo to cítit dostatečně. Hrdě jsem se vypnul, znovu ji přikryl a posadil se zpátky na svoje místo.

Ona byla ten nejsilnější člověk ne-člověk, kterého jsem kdy poznal. Tohle přece musí zvládnout…

Hlavně kvůli sobě samotné, a pak i pro mě a to maličké. Kvůli naší rodině… Budoucí rodině.

 Elizabeth

Na lovu jsem strávila pouhé tři hodiny, a to byl vážně rekord, protože dostat se z města tak daleko, abychom nezavětřili člověka ale jen zvěř, bylo docela složité. Navíc mě rozptylovala neustálá prezence Zoeho. Zůstával s námi dokonce i v nemocnici, což jsem tak úplně nechápala. Prozatím jsem ani nedostala možnost si o tom promluvit s Edwardem, který dennodenně seděl u Belly a koukal jen jejím směrem.

Rozuměla jsem mu, teda ne úplně, ale ona pro mě byla jako moje malá holčička, i když teď byla sama v jiném stavu.

Těšila bych se z toho, kdybych netušila, co to znamená. Při proměně o to přijde, ten plod to prostě nepřežije. I Edward to věděl, jenomže slzy se už u něj znovu neukázaly, a to mě trápilo. Dokázalo by to totiž vyřešit všechno. Bells mohla dostat jeho krev a v klidu to maličké donosit a porodit, jenomže teď to nevypadalo vůbec slibně.

A pak ty jeho barevné oči…

Kdo to kdy viděl?

„Hotovo?“ ozval se za mnou už celkem familiérní hlas. Překvapeně jsem sebou cukla, až se pod náporem mého loktu ulomil strom, o který jsem se opírala. Otočila jsem se k narušiteli tváří v tvář. Jeho obličej byl opravdu krásný, to ano. Dokonalý. Jenomže to byl ochránce. Měli bychom se nesnášet, ale když on se tak nádherně smál. Ten zvuk mě přímo pohladil…

„Ehm… Jo, už jsem najezená,“ odpovídala jsem mírně zmateně, ale kdo by nebyl? Místo, abych se zajímala o Bellu a to, jak na tom právě teď asi je, tak tady koukám na tohohle upíra a tajně fantazíruju… A to nebylo ani v nejmenším správné. Přesto jsem svoji mysl zastavit nedokázala. V okamžení mi hlavu zavalila tolika obrázky, až by mi z nich bylo dost horko, nebýt upír.

Viděla jsem ho nade mnou, jak mě jeho uhlově černé vlasy šimrají na krku a klíčí kosti, zatímco mě jeho rty na stejných místech líbaly. Smyslně se ve mně pohyboval. Byl to překrásný tanec našich pánví. V představách jsem úplně jasně viděla, jak jeho dokonale úzké boky rytmicky pumpují…

Zaplavila mě další vlna vzrušení.

Za to jeho obočí se překvapivě vyhouplo a zkrabatilo, když mi koukal do obličeje a studoval mě. Ještě, že se nemůžu červenat!

„Jsi si jistá, že už nemáš hlad?“ zeptal se tak zvláštně. To by mě zajímalo, proč… K čertu! Moje oči!

„Ne,“ vylezlo ze mě tak nesměle, tichounkým ševelem, až jsem se najednou ani já sama nepoznávala. Kam se poděla hrdá Elizabeth? Kde se sakra schovává? „Jsem úplně plná,“ osvětlila jsem, ale obrázky v mojí hlavě mě viděly plnou něčeho úplně jiného… Oči jsem teď musela mít jako nejtemnější půlnoc.

Čitelněji už to nejde?

„To je dobře,“ promluvil po delší chvilce mírně zmateně, přesto bylo z jeho hlasu patrné i potěšení. Pak našlápl a udělal mým směrem jeden rázný krok. Srdce by mi asi vyletělo až do krku, kdyby nebylo už staletí mrtvé, a bušilo by mi až v hlavě, ale takhle mi celé tělo zalila jen neředěná a nebezpečná touha. Jeho tmavě hnědý pohled se nenechal nijak pobízet a rovnou mi padl do výstřihu, což mě snad poprvé v životě potěšilo. Chtěla jsem se mu líbit. Hloupé, já vím, ale bylo to tak. Vzrušoval mě a moc a byl to první upír od… no, hodně dlouho!

„Tady jste!“ ozvalo se za mnou a já se poprvé v mojí upíří historii skutečně polekala. Přišla jsem si, jako by mě Esmé načapala na švestkách. I Zoe ztuhl a křečovitě se pousmál. Moje koutky se po něm opičily a řekla bych, že byly stejně podivně zakroucené jako ty jeho. „Jdeme?“ dodala Esmé, když jí pohled skákal z jednoho na druhého.

„Jo, jasně,“ pověděla jsem už opět klidně a rozběhla se směr nemocnice. Musím si tohohle ochranáře vyhodit z hlavy dřív, než bude příliš pozdě. On není pro mě a já se nehodím pro něj. Jsme úplně odlišní. A pak, přátelství není to samé co partnerství, protože v případě toho druhého je to daleko intimnější. Sakra, ale tak jsem ho chtěla.

Hned, co jsem prošla hlavním vchodem, veškeré hlasy v mojí hlavě umlkly. Teď byla nejdůležitější jen moje holčička a ne nějaký zatracený ochránce. Pomalým, lidským krokem jsem došla skoro až k pokoji, když mě však zastavil Carlisle.

„Elizabeth?“

„Ano? Stalo se něco?“ ptala jsem se okamžitě vyděšeně. To už za mnou stál i zbytek mého doprovodu.

„Ne, jen… Potřebuji, aby sis promluvila s Edwardem a poslala ho na lov, protože to takhle dlouho nevydrží. Myslí si, že ano, ale až tady pak na někoho skočí, následky by byly strašlivé. Přinejmenším by ho jen vyhodili, ale v tom horším případě, který je bohužel víc reálný… Nechci na to ani pomyslet,“ povzdechl si skoro utahaně.

„Promluvíme si s ním,“ ozvala se za mnou vystrašená Esmé. Edward byl její syn a ona ho bezmezně milovala. Nedopustila by, aby to zašlo až takhle daleko.

„Dobře, prvně si s ním popovídám já,“ oznámila jsem pevně a bez dalších průtahů se rozešla k Bellině pokoji. Mého bratránka jsem našla sedět u její postele, tak jako obvykle. Nejevil skoro žádné známky života. Vypadal spíš jako krásná socha, dohlížející na spící dívku. A tím on vlastně byl. Jejím osobním strážcem.

Nikdy by mě ani v těch nezvrácenějších snech nenapadlo, že by někdo jako Edward, krvelačná bestie, kterou dřív byl, mohl takhle moc milovat. Pro něj teď už byla jen Bella. Neviděl, neslyšel nikoho kolem. Staral se jen o to, aby téhle křehké dívce bylo dobře, a aby se jí už nic nestalo. A kdybych mohla plakat, teď už bych jistě měla tváře mokré…

„Edwarde,“ oslovila jsem ho opatrně.

„Eliz?“ vydechl překvapeně, což se mu vůbec nepodobalo. Poslední dobou byl úplně mimo, ale nebylo se čemu divit.

„Měl bys jít na lov, já tu teď zůstanu a budu dávat pozor,“ ubezpečovala jsem ho.

„Hm? Jo, no, měl bych jít, ale prvně jsem si s tebou chtěl o něčem promluvit.“

„A to?“ vyhrkla jsem zmateně. Snad mi nechce dávat přednášku o neslučitelnosti vztahu ochranář a normální upír. To bych ho asi poslala do horoucích pekel, ačkoliv… Myslím, že tam už dávno je.

„Ne, nechtěl jsem se s tebou bavit o Zoem, ale o Belle. Klesla jí teplota. O dva stupně…“

„To… ne,“ vydechla jsem zdrceně. Začínalo to. Proměna se hlásila o slovo a za všechno mohlo její těhotenství. „Takhle to začíná,“ zopakovala jsem moji předešlou tichou myšlenku nahlas. Edward jen chápavě přikyvoval. „Co budeme dělat? Musíme ji odtud co nejrychleji dostat. Daleko od všech upírů…“

„Já,“ promluvil šeptem, „se pokusím… Něco vyzkouším. Počkej tady,“ dodal a už ho nebylo. Když se pak o vteřinu později vracel, v rukou opatrně svíral plastový kalíšek. Co to…?

Postavil ho na stolek vedle postele. Sklonil se k Bellinu obličeji a zasypával jí tváře, víčka, rty a čelo tolika polibky…

„Na chvíli se probrala, ale… Není to dobrý, Eliz. Vůbec se mi to nelíbí. Byla tak vyděšená a pak omdlela,“ objasnil mi, o co jsem během lovu přišla. Moje maličká se probudila? Že mi to Carlisle neřekl. Proč?

„Myslím, že po tom, čím si prošla, to jen tak dobrý nebude, Edwarde,“ vypustila jsem nahlas moji krutou domněnku. Po tom, co jí ten hajzlovskej šmejd udělal, bych se dost divila, kdyby se hned po probuzení na všechny usmívala, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Ne, to nebylo možné… A jediné, co zahřívalo moje nemrtvé srdce, byl fakt, že ten zmrd trpěl tak, jak si zasloužil!

Nikdy bych nevěřila, že si ho sám rozžvýká. Prvně samozřejmě nechtěl, ale když jsem mu plamínek zapalovače přiblížila k noze, začal ochotně kousat… Raul i Zoe se tehdy odporem otočili. A i když stiskl čelisti jen třikrát, protože to přes jeho jekot víckrát nedokázal, byla jsem nanejvýš spokojená. Pak taky přišly na řadu další citlivé části…

Kruté? Možná, ale zasloužil by si toho ještě daleko víc!

„Ne, jen… jsem si přál, aby na všechno zapomněla. Bylo by to tak jednodušší,“ pověděl bolavě. „Nemá takhle kurevsky trpět. Ona ne!“ Tiše vrčel a přitom bříšky prstů klouzal od jejího spánku až k bradě.

„Já vím, ale nezbude nám než doufat, že se z toho časem dostane,“ vypadla ze mě tahle trapná fráze. Trochu to znělo jako odrbané klišé z nějakého špatného filmu, ale… Byla to pravda. Museli jsme čekat a doufat, že čas zhojí všechny rány.

Edward se nahnul, naposledy jí vtiskl pusu na čelo a pak si do rukou vzal znovu plastový pohárek. Přitáhl si zápěstí k obličeji a já šokem ztuhla. Netušila jsem, že se o to skutečně pokusí… Chvíli se tím směrem koukal, než vycenil zuby.

„Edwarde! Neřekla jsem ti jednu důležitou věc!“ zastavila jsem ho v momentě, kdy se chystal zakousnout.

„Co ještě?“ vyštěkl netrpělivě.

„Ezechiel, když se mu to povedlo, přišel o… svoji moc a část upíří síly,“ šeptala jsem tak, aby to zůstalo jen mezi těmihle čtyřmi stěnami. „Proč si myslíš, že nás Volturiovi tak jednoduše dostali? Musíš si rozmyslet, jestli ti za to Bella stojí. Jsi moje opravdová rodina, a tak musíš znát risk. Navíc tě čeká alespoň půlhodina křečí, protože…“ Hlas se mi vytratil. Copak jsem mu mohla říct, že ho to polidští? Jenomže než jsem stihla cokoliv dalšího dodat, zaslechla jsem už jen zvuk kamene, který se láme. Moje oči vyděšeně vyhledaly Edwardův odhodlaný pohled. Jako by mi naznačoval, že ho to stejně vůbec nezajímá…

Láska.

Nedokázal by bez Belly existovat a bylo mu jedno, co pro to musí obětovat… Odtáhl hlavu od nové ranky, ve které se zaperlila červená, pak se spustil krvavý proud. Edward si pod něj okamžitě strčil kelímek a chytal do něj svou vzácnou krev.

Třeštila jsem oči a pořád nemohla uvěřit tomu, že se mu to skutečně podařilo. Pokusit se o to? To ano, už kvůli jeho lásce, protože když upír miluje, je to navěky. Ale že by mu skutečně mohla téct krev jako Ezechielovi? Ne, tomu jsem tak lehce uvěřit nedokázala.

Usmíval se šťastně jako malý kluk. Opravdu jsem ještě tohohle namyšleného a arogantního upíra neviděla smát se od srdce. Bylo to všechno úplně nové a tak překvapivé, že jsem tam stála jako zařezaná.

„Povedlo se, vidíš?“ mumlal si radostně spíš sám pro sebe.

„Jo.“ To bylo všechno, co jsem ze sebe dokázala vymáčknout.

Nachytal polovinu kalíšku, což bylo tolik, aby to vystačilo na hodně dlouho. Úsměv se mi spokojeně rozšířil, ale okamžitě mi zamrzl, když se Edward bolestivě chytil za břicho. Doslova jsem skočila po té vzácné tekutině určené pro Bellu, aby ji v záchvatu nerozlil nebo nezmáčkl tu plastovou nádobku, a postavila ji na stolek. Můj bratránek už samozřejmě ležel na zemi v křečích a tiše vrčel. Víčka měl pevně sevřená, dlaně v pěst a byl schoulený do klubíčka. Trpěl jako zvíře…

Nesměli ho takhle najít. Už tak bude těžké utajit jeho podivnou proměnu před ostatními, ale zachrání tak nejen Bellu, ale i své nenarozené dítě. Edward byl to nejlepší, co jí kdy vstoupilo do života, a já se o něj teď musela postarat. O oba dva!

Postarám se o to, aby na tohle nikdo nepřišel… Když mi bude štěstí přát. Třeba bych mohla-

Ťuk, ťuk, ťuk… „Je všechno tam uvnitř v pořádku?“ ptal se starostlivě Zoe.

Sakra!

____________________________________________________________________

Doufám, že se kapitolka líbila a nenudily jste se u ní. 

Za vaše komentáře a názory Vám předem strašně moc děkuji. Kikky 

 ____________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 43. kapitola - Potřebuje krev!: