Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 47. kapitola - Probuzení

07.10.2012 (09:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 7142×

Kapitolku bych tentokrát ráda věnovala BabčeS. a všem, kterým NnN předčítá!!! Vyřiďte ode mě děvčatům moře pozdravů a že nemusí mít strach, protože následující kapitoly už nebudou tak nervácké! ;) Slibuju! Kikketka :)

____________________________________________________________________

47. kapitola

Probuzení

Bella

Vyděšeně jsem sledovala jeho ostražité, pomalé pohyby a veškerá slova se mi najednou zadrhla někde na půli cesty ven. Srdce mi v hrudníku mlátilo na poplach, i když jsem tak docela nechápala proč. Tohle byl Edward! A on by mi přece nikdy neublížil! Polkla jsem tedy ten obrovský knedlík, který se mi v krku udělal v momentě, kdy se ke mně přiblížil natolik, aby se posadil na postel, hned kousek od mého pravého boku. Ruce držel pokojně složené v klíně, ale jeho oči plné optimismu si mě s nadějí prohlížely.

Posadila jsem se a posunula se na posteli tak, abych se mohla opřít o její pelest. On se samozřejmě okamžitě přisunul mým směrem a já za to byla ve skrytu duše nesmírně ráda, ačkoliv můj tep byl stále zrychlený. Sebrala jsem zbytky odvahy a rozhodla se zeptat na to, co mě tolik zajímalo.

„Edwarde, jak se to vlastně…?“ Ne! Nedokázala jsem pořádně zformulovat jednu jedinou smysluplnou větu. A nečekala jsem, že by mě pochopil, ale když ke mně zvedl pravou ruku a ukázal na její zápěstí, kde byl pořád vidět jasný otisk zubů, ten záchranný půlměsíc, pochopila jsem vše.

Opravdu obětoval své upírství!

Elizabeth mi nikdy pořádně nevyprávěla o mém otci a jeho proměně. Věděla jsem, že to udělal jen kvůli mně, to ano, ale detaily? S těmi se Elli nikdy neobtěžovala, vlastně… Spíš mi to asi ani říct nechtěla. Já byla tehdy ještě malá a moje matka už taky nebyla lidská, prošla proměnou ještě předtím, než mě měla, takže ona žádnou pomocnou krev mého otce nepotřebovala, jenomže… Co když moje maličké, až se narodí, ji bude potřebovat? Kdo mu ji pak poskytne, když Edward už není upírem?

Nebo ji třeba potřebovat nebude?

Bylo tu neustále tolik otázek a přitom žádná odpověď, což by mě možná mělo děsit, ale já byla momentálně… šťastná? Ano, to bylo to správné rozpoložení. Moje zrníčko bylo stále uvnitř, schované pěkně v bezpečí až do doby, kdy bude chtít vykouknout na svět. Mohla jsem jej donosit! A neměla jsem v plánu vyhodit tuhle novou a jedinečnou šanci jen tak do luftu.

Ne, budu bojovat!

A to společně s Edwardem, který je možná pořád ještě… mým?

Natáhla jsem k němu důvěřivě prsty, přičemž se cosi uvnitř mě automaticky obrnilo proti chladu, a jejich bříšky opatrně přejela po otiscích jeho vlastních zubů. Dokázal to! Pro mě, pro to maličké, pro… nás? Na co jsem však nebyla připravená ani trošičku, byl pulz a teplo, které z jeho těla vycházelo. Hřál tak dokonale, až se mi z toho do očí natlačily ty protivné slzy. Naštěstí jsem je ale však hned zpočátku zahnala. Trošku jsem na jeho pokožku přitlačila a odpovědí mi byla její pružná poddajnost a měkkost.

Šokovaně jsem se nadechla.

„Edwarde,“ špitla jsem tichounce. Tohle bylo úplně jiné, než jsem si to představovala. Změnil se. Tolik se změnil. A to všechno jen pro nás.

Chtělo se mi tak strašně moc plakat. Celý ten měsíc jsem ho já hloupá ignorovala nejen z důvodu, že viděl všechno, co mi Defton udělal, ale taky proto, že byl upír a jeho kůže byla stejně odporně ledová jako toho psychopata. Všichni upíři teď pro mě byli nechutně studení…

Jenomže to nebyla pravda!

Všechno bylo úplně jinak!

Edward se zničehonic maličko ošil a odkašlal si. Pohled měl najednou zvláštně hřejivý a navlhlý, ale barva jeho očí, tak ta byla ze všeho nejkrásnější. Světle zelené jako nové jarní listí a ty medové kroužky okolo duhovky musely být znakem, že stále ještě pije krev. I můj otec občas utekl na lov, ale povětšinou, co si tedy pamatuji, jedl lidské jídlo společně s námi.

Z úst mi utekl další spokojený výdech.

„Bello?“ oslovil mě tiše a velmi opatrně. Odtrhla jsem pohled od jeho povznesených koutků a podívala se mu zpříma do očí.

„Ano?“

„Já... Víš, asi je to moc brzo, jenomže…“ Znovu se podíval na jeho nervózně propletené prsty. „Chtěl bych… Tedy, pochopím, pokud to odmítneš, ale…“ Pohledem se mi opět zavěsil do obličeje a já doslova nervózně čekala, co z něj vypadne. „Můžu si sáhnout?“ Jeho jasně nedočkavé oči mi sjely přímou linkou dolů na břicho. Vyděšeně jsem se nadechla a tělo mi na okamžik hrůzou ztuhlo. Paralyzovaně jsem ho pozorovala a absolutně netušila, jestli tohle kdy dokážu. Jestli mi jeho dotek, i když teplý, nebude pořád odporný. Tak moc jsem se bála, a to hlavně proto, že Edward by si něco takového nezasloužil a... „Tak ne,“ vydechl. „To nevadí, já…“

Dál jsem ho už ale neposlouchala a vytáhla si to dlouhé tričko pod prsa. Automaticky, aniž bych nad tím nějak hlouběji přemýšlela, jsem se natáhla po jeho ruce, abych si ji v další vteřině zaparkovala pod můj pupík. Ne, že by tam snad bylo ještě cokoliv znát nebo vidět, to ne, jenomže jsem potřebovala zjistit, jak bude moje tělo reagovat na mužský dotek. Horký dotek. A navíc to, co se tam uvnitř ukrývalo, bylo zčásti i jeho dílo.

Edward vytřeštil překvapením oči, ale nic neřekl. Ani se nezastavil a roztáhl ty jeho štíhlé prsty do šířky tak, až mi naskočila husí kůže, když mi jimi pokryl půlku břicha. Naštěstí to nebylo odporem, jak jsem si vzápětí radostně uvědomila, a tak jsem jeho velkou ruku překryla mojí drobnou dlaní. Usmívala jsem se. Po dlouhé době mi bylo nádherně a lehce.

Jako by hrůzy minulosti nikdy neexistovaly…

„Ještě tam nic neucítíš,“ pověděla jsem co nejvíc tiše a sledovala přitom naše ruce. Edward tou svojí začal v jemných kroužcích hladit moje prozatím ploché břicho. Teď už jsem se usmívala tak široce, až mě z toho začínaly bolet tváře. Konečně. Příjemně hřál a zahříval mi tak moji prokřehlou duši. Bylo to něco naprosto perfektního. Žádný strach, nic a já konečně znovu zacítila to ztracené teplo okolo mého raněného srdce.

Zvedla jsem průzkumně oči k jeho tváři. Pozoroval mě. Sledoval mě něžným pohledem a jeho obličej přitom vypadal naprosto spokojeně.

„Co myslíš? Bude to holka nebo kluk?“ zeptal se zničehonic zaujatě, když už zase koukal dolů. Sundala jsem dlaň z hřbetu jeho ruky a prsty ho opětovně pohladila po jeho pokousaném zápěstí.

„Je mi to jedno, hlavně že…“ zarazila jsem se. „Edwarde? Chtěla jsem ti poděkovat za to, co jsi udělal. Já vlastně ani nemám slov, protože díky tobě se to zrníčko bude moc podívat na svět,“ mluvila jsem nezastavitelnou radostí a děkovným tónem, totálně šťastná. Byla jsem mu zavázaná. Nemusel se vzdávat ničeho, ale udělal to! Jen pro mě a pro to maličké. On svoji ruku však zničehonic stáhnul a pro mě jeho odtažení po tom všem bylo iracionálně bolavé.

Necítit ho.

Na tváři se mi ale hned nato zničehonic objevila teplá dlaň a moje srdce lehce poskočilo. Vtiskla jsem se mu do ní hlouběji a urychleně zavřela víčka. Slzy jsem však uvnitř udržet nedokázala.

„Zrníčko?“ zeptal se takovým měkkým a teplým tónem.

„Jo,“ vydechla jsem naprosto blažená a spokojená. Bylo mi dokonce jedno, že tu sedím skoro polonahá.

„Takhle ho ale nebudeš chtít pojmenovat, že ne?“ ptal se s vtipnou poplašeností.

„Ne,“ vylez ze mě bezstarostný smích. „Nevím, jak bych ho chtěla pojmenovat. Nepřemýšlela jsem nad tím. Strach mi to nedovoloval. Nechtěla jsem mu dát jméno, když…“ Hlas mi odumřel z představy, že bych to maličké uvnitř mohla tak jednoduše ztratit. Vlastně jsem o tom byla ještě před půl hodinou přesvědčená.

„Pšt,“ ovál mě Edwardův sladký dech a já na něj konečně pohlédla. Byl rozmazaný, ale za to mohl můj němý pláč. „Vy dva už jste v bezpečí, v mojí péči a já vás oba strašně moc miluju. Vím, že to zní jako trapné klišé, ale pro mě jste -“ Nedořekl to, protože ho zarazil můj hlasitý štkavý pláč.

On ke mně po tom všem vážně ještě něco cítí?

Přitáhl si mě k sobě a já se ocitla uvězněná v jeho pevných pažích, a i když mi to zprvu nebylo dvakrát příjemné, postupně jsem moje nervová zakončení uklidnila. Edward nebyl Defton. To, jak se mě dotýkal, bylo jiné. Vše bylo odlišné. A pak… Stále mě miluje a já jeho taky, a to tolik, že jsem v sobě dokázala pohřbít odpor proti všemu, co se týkalo tohoto muže.

Všichni mi byli odporní!

Všichni byli stejní!

Jen Edward ne! On byl jedinečný. Výjimečný. A co bylo nejpodstatnější – pořád můj!

Zavrtala jsem mu nos do prohlubně u krku a zhluboka se nadechla. Ano, tohle byla ta nejúžasnější esence domova a bezpečí. Absolutního klidu a lásky. Neexistovalo nic víc uklidňujícího než tenhle muž a jeho náruč. Byl tu pro mě a já už od něj nechtěla nikdy utéct! Přesto mi bylo jasné, že zvyknout si na jeho blízkost a doteky mi bude chvíli trvat. Ale měla jsem v plánu bojovat.

Prát se jako lev.

„Děkuji,“ špitla jsem mezi vzlyky. Jeho paže se kolem mě ještě malinko poutáhly, ale nevyděsilo mě to.

„Lásko, to já bych ti měl poděkovat,“ zavrněl mi radostně do vlasů a zhluboka se nadechl.

„Ne,“ odbyla jsem ho vážně. Za všechno jsem mohla hlavně já. Kdybych mu dřív na sto procent věřila, nic z tohohle by se nepřihodilo! „To já jsem tady ta vinná!“ rozzlobila jsem se tiše. „Kdybych neutekla, nemuselo by se nic z toho stát.“

„Tak to není,“ uklidňoval mě a jemně s námi pohupoval. „Měla jsi důvod. Vidět mě s těmi upírkami, to muselo… Já se ti ani nedivím, víš? Byl jsem hlupák. Měl jsem ti to říct, ale myslel jsem si, že tě tak líp ochráním. Marně. Hledali jsme tě jako šílení. Všichni. Jenomže jsi zmizela až příliš rychle a…“ Zbytek věty už nedořekl, i když jsem naprosto jasně věděla, co chtěl říct. Ten vyšinutej hajzl si mě našel dřív! A kdybych teď neměla naději na lepší zítřky, zůstala bych dál odevzdaně ležet na posteli a koukat doblba. Bylo by to tak pro mě jednodušší.

Tohle všechno se však s Edwardovou prolitou krví změnilo.

Otevřel mi tajné dveře, které mi daly možnost utéct před beznadějí a sebelítostí. Utopila bych se v ní, kdyby mě nezachránil a já mu za to byla vděčná tak moc, až to nešlo ani trošku popsat. Milovala jsem ho nade všechno a ten hřejivý cit mi dával sílu bojovat.

Pro něj.

Pro zrníčko.

A v neposlední řadě i pro mě samotnou.

„Nechceš se jít projít?“ zeptal se znenadání rázně. „Byla jsi tu zavřená celý měsíc.“ Rty se mu přitom jemně otíraly o vršek mojí hlavy a nos musel mít stále pohřbený v mých vlasech. Cítila jsem to.

Jeho nabídka, ať už jakkoliv nevinná, mi však rozdivočila pulz, který jsem se okamžitě snažila uklidnit, a naštěstí se mi to i podařilo, ačkoliv jsem měla neustále nehorázný strach. A to hlavně z upírů v okolí…

„Nemusíš, jestli nechceš,“ brouknul smírně a měla jsem pocit, jako by mi na temeno hlavy vtisknul drobný polibek.

„Myslím, že by to mohlo být fajn. Nadýchat se trochu čerstvého vzduchu,“ doplnila jsem roztřeseným hlasem.

„Bello, víš, že ti nikdo neublíží, že ano?“ ptal se mě vážně.

„Ano,“ zamumlala jsem skoro nesrozumitelně, třebaže moje nitro křičelo – Ne! Bálo se. Bylo vyděšené. Po dlouhé době jsem musela opustit moji ochrannou ulitu, ačkoliv to bylo v hnízdě upířím, přesto… Ať to bylo jakkoliv iracionální, tady v mém útočišti mě nikdo nijak neobtěžoval. Stačilo, aby mi srdce jen nepatrně zrychlilo a stejně tak pulz a okamžitě se ve vší diskrétnosti vytratili.

A teď bych najednou měla čelit všem?

Emmettovi, kterého jsem viděla všehovšudy dvakrát, a stejně tak Jaspera? Neznala jsem je. Netušila jsem, jestli jsou skutečně tak neškodní, jak je popisovala Esmé s Carlislem. Pak tu byla taky Elli a její časté návštěvy, u kterých jsem vždycky mlčela a tvářila se, že jsem duchem nepřítomná, ačkoliv to tak nebylo. Kdybych však projevila co i jen trochu iniciativy, mohlo by se to dostat k… dotekům, objetím, a to bych nesnesla. Ne od nich.

Od Edwarda se mi dařilo to překonat. Počáteční strnulost hodně rychle vystřídal takový podivný pocit potřebné přítulnosti. Chtěla jsem se nechat hýčkat a konejšit v jeho pevném náručí, mém bezpečném přístavu. A on mi to teď tak ochotně dopřával.

Dřív bych si o to netroufla říct, ne, když jsem si myslela, že jak já, tak zrníčko nemáme šanci. Teď tu ale byla v dohlednu jedna obrovská a já se jí hodlala chytit. Nebyla jsem pro Edwarda čistá a nezasloužila jsem si ho hlavně proto, že jsem mu už od začátku, kdy se naše vůně sloučily, nedůvěřovala. Moje impulzivní jednání nás všechny skoro zničilo, ale i přesto jsem najednou byla rozhodnutá to nevzdat. Ne potom, co mi pověděla Rosalie, a už vůbec ne kvůli tomu zvířeti, které mi tak moc ublížilo.

„Jestli nechceš jít, nikdo tě nenutí,“ dodal mile.

„Ne, to je v pořádku, jen… Asi budu potřebovat čas,“ doplnila jsem ustrašeně a zamuchlala se hlouběji do jeho náruče. Kdyby to šlo, spokojeností bych vrněla. Edward tu byl konečně se mnou a já se ho mohla po tak dlouhé době opět dotýkat.

„Máš ho mít tolik, kolik jen budeš chtít,“ vydechl mi do vlasů a spokojeně si povzdechl.

Konečně jsem byla zase doma.

≈

Následující dny byly asi ze všeho nejtěžší. Musela jsem se sžít s tím, že už nejsem uzavřená v mém tichém světě, ve kterém jsem jen koukala z okna a snažila se na nic nemyslet. Tentokrát jsem přemýšlela tolik, že se mi z toho div nezavařil mozek, což bylo jak dobré, tak i špatné.

Všechno se začínalo měnit, a to včetně mě.

Můj vztah k upírům se sice vůbec nezlepšil, zato s Edwardem to bylo něco úplně jiného.

Vysvětlil a objasnil mi události, ke kterým došlo, když jsem byla mimo. Jak to bylo s jeho proměnou, a i to, proč za mnou do nemocnice nepřišel nebo nezavolal. A k mojí smůle jsem znovu zjistila, že moje dedukční schopnosti nestojí za moc, protože všechny závěry ohledně Edwarda byly jako obvykle mylné. Už se z toho pomalu začínal stávat zvyk. Skoro vše, co jsem si domýšlela, bylo většinou naopak.

Edward mě pořád miloval a teď většinu svého času trávil se mnou a zrníčkem.

Bylo to báječné hlavně proto, že se přitom o nic víc nepokoušel. Žádné líbání, osahávání nebo jiné intimnosti. Nic, co bych nezvládla. Netlačil na mě a já mu za to v duchu nekonečně děkovala. Každý den mi několikrát, vlastně spíš skoro pořád ohmatával bříško, třebaže tam pořád nic vidět ani cítit nemohl, a pokaždé se u toho tvářil tak hrdě a zároveň spokojeně, že to nafukovalo pýchou i moje pochroumané srdíčko.

První dny jsme ještě spali odděleně. Nezvládala jsem ho mít u sebe i v noci, ale postupem času se i tohle změnilo. Chyběl mi, a to tak strašně moc, že neuběhl ani týden a už jsem jej prosila, aby se přestěhoval ke mně. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Spíš právě naopak, a já konečně mohla všechny následující noci usínat v jeho teplém a měkkém náručí. A i díky tomu se moje šílené noční můry omezily téměř na minimum.

Kdo by to byl řekl?

Myslela jsem si, že už se to uvnitř mě nikdy spravit nedokáže, ale teď to vypadalo, že možná ano. Vlastně mi bylo nádherně. A to jen díky mému Edwardovi. Tomu kdysi arogantnímu a nesnesitelnému upírovi, který se změnil takovým způsobem, jakým bych to u něj nikdy nečekala.

To já byla pořád ta samá…

Pak tu bylo i další zajímavé překvapení. Elli mi oznámila, že má přítele. Upíra, který mě prý pomáhal hledat. Nějaký kamarád Edwardova kamaráda, ale… Koneckonců to byl pořád jen odporně ledový kus tvrdého kamene. A mrzelo mě, že jsem si to samé myslela i o všech ostatních, včetně Esmé, která byla tou nejsrdečnější osobou, jaká v upířím druhu snad mohla existovat. I lidé s tou jejich fiktivní lidskostí nesahali Esmé ani po kotníky. Byla dokonalá, přesto jsem nedokázala přijmout její dotek. Ani od Elizabeth, mojí sestřičky. Prostě od nikoho. Všichni byli stejně chladní a jen pohled na ně ve mně dokázal okamžitě vyvolat staré vzpomínky, které bych si z hlavy nejraději vygumovala jednou provždy.

Marně.

Nebylo mi dovoleno zapomenout.

Nikdy nebude…

Přesto jsem se s nimi snažila žít co nepřirozeněji. Sice to znamenalo bez jakéhokoliv fyzického kontaktu, ale zato jsme s Esmé, Rose, Elli nebo Alice dokázaly mluvit skoro o všem. Byly to skvělé upírky. Všechny. A stejně tak i jejich protějšky.

Jasper byl odtažitý, čímž u mě stoupnul v ceně. Zato Emmett mi neskutečně lezl na nervy a dokud nepochopil, že ho opravdu nedokážu obejmout, nebo vlastně že nedokážu vystát ani to jeho obyčejné poplácání po rameni, párkrát to i tak zkusil. Vždycky jsem se pak celá vyděšená zabarikádovala v ložnici a div u toho nekolabovala. V mysli se mi hned vzápětí začal odvíjet ten nechutný vzpomínkový film z minulosti. Ten, kde jsem byla zavřená v zatuchlém sklepě…

Naštěstí to ten obr nezkoušel často, což za celou dobu znamenalo asi tak dvakrát a Edward mě pokaždé kavalírsky chránil vlastním tělem. Poprvé se mu sice zasáhnout včas nepodařilo, ale podruhé, to už si Emmett vyzkoušel, jak chutná hněv rozzuřeného poloupíra, i když… To vlastně i poprvé.

Jediný studený dotek, který jsem – ne, že bych chtěla, ale spíš – musela vystát a byla ochotná jej tolerovat, byl ten Carlisleův. Jako doktor a k mojí smůle dokonce ten nejlepší, který v tomhle městě byl, mě chtěl kontrolovat každý den, což jsem odmítla a nabídla mu jednou, maximálně dvakrát týdně. Nakonec se z toho vyklubal obden, víc jsem usmlouvat nedokázala. Naštěstí se však moje psychické překážky mírnily a podivné rozpoložení se s každou následující návštěvou jen lepšilo. A možná to bylo i tím, že tu pokaždé byl Edward.

Poklidně sedával vedle mě a držel moji ruku. Uklidňoval mě.

A já ho za to neskutečně milovala.

≈

Jedna z prvních těžkých zkoušek mě však čekala už o měsíc později. Začínala jsem třetí měsíc a v té době jsme byli s Edwardem zase tak nerozluční jako na začátku našeho rozkvétajícího vztahu, tedy až na některé podstatné detaily. Prozatím žádné přílišné intimnosti, invazivní vpády do mého soukromí…

Jenomže pak najednou přišla ta neočekávaná pusa.

Nahnul se ke mně tak rychle, že jsem nestihla včas zareagovat a ukradl si polibek. Jemný jako pohlazení pírkem, nanejvýš něžný a Edward se u toho dokonce tak dokonale uličnicky usmíval.

Já se však vyděšeně odtáhla a opět uzavřela do mé ochranné ulity. Pro jeho dobro jsem ho dokonce vykázala z naší dočasně společné ložnice. Byla jsem vyděšená, ale ne snad proto, že bych ho po tom všem už nedokázala políbit, to ne, spíš… Necítila jsem se pro něho být dost dobrá.

Defton mě nutil k věcem, na které bych nejraději zapomněla, a to svinstvo bylo pořád uvnitř mě. Jako by se mi nitro neustále rozkládalo díky tomu, co mi tam několikrát denně vpouštěl, a já prostě nechtěla, aby se někdo tak vzácný, kým můj Edward jistojistě byl, těch odporných míst musel dotýkat.

To jsem přece nemohla dopustit!

On si to nezasloužil.

V noci jsem poprvé po delší době spala bez něj a opět mě doslova zavalily zlé sny. Měla jsem dojem, že snad vědí, kdy nemám mou vzácnou polovičku poblíž, a tak mě nenechaly v klidu spát. Ale co na tom? Stejně bych to nedokázala... Myšlenky ohledně toho jednoho jediného nevinného polibku mě nepřestávaly stíhat a bombardovat v každé možné i nemožné situaci. Neměla jsem mír a tušila, že ho ani nedosáhnu, pokud si s Edwardem vážně nepromluvím.

Musel vědět, jak se kvůli tomu cítím já!

A tak jsem ho nakonec po dvoudenním ignorování večer sama vyhledala.

Seděl ve svém pokoji a němě koukal z okna. Vypadal tak moc smutně a osaměle, až mě z toho rozbolelo u srdce. A i když jsem ho nadevše milovala, tak jsem taky věděla, že ho svým způsobem zároveň i ničím. A nebylo to vůči němu fér.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho opatrně.

„Bello,“ vydechl překvapeně – což bylo opravdu zvláštní – a pohotově vyskočil na nohy.

„Já... chtěla bych se ti omluvit za to, jak jsem se zachovala, když -“

„To je v pořádku,“ skočil mi do řeči. „Měl jsem tě na to připravit. Byla to moje chyba, lásko,“ povídal mile a přitom se ke mně krok po kroku pomalu blížil. Stála jsem nehnutě mezi futry a napjatě pozorovala jeho najednou znovu šťastně rozsvícenou tvář. Oči mu zářily spokojeností a i koutky měl lehce povytáhlé vzhůru.

Bylo to nakažlivé, přesto…

„Chtěla jsem jen, abys věděl, že to nebylo kvůli tobě! Teda… No, možná malinko ano, ale jen proto, že jsem nechtěla, aby ses ode mě… ušpinil?“ zaobalila jsem to do otázky, protože mě jemnější slovo než ušpinil právě nenapadalo.

Jak jinak to nazvat?

„Ušpinil?“ zopakoval po mně nechápavě. Obočí se mu tak hezky narovnalo. „Co tím, sakra, myslíš?“

„To, co říkám!“ rozčílila jsem se. Copak mě nechápe? „Nemůžeme se líbat, když…“ Slova mi jednoduše odumřela kdesi uvnitř. Prostě tam najednou nebyla, třebaže moje vzpomínky měly všechno jak na talíři a já společně s nimi.

„Bello,“ pověděl klidně, když už stál naproti mně. „Já to prostě asi vážně nechápu… Ty nejsi špinavá, jestli je tohle to, co si o sobě myslíš! Jsi to nejčistší stvoření, co znám a miluju tě tak, že to ani sám nedokážu pobrat, tak proč se mě bojíš?“

„Já z tebe nemám strach, Edwarde, jen… Nechci tě něčím z toho nakazit. A to ty si tu ten, co nic nechápe! Copak vážně nerozumíš? On…“ odmlčela jsem se a pokusila se uvolnit najednou bolestivě sevřený krk. Žaludek na tom nebyl mimochodem o nic lépe, ale nakonec se mi to podařilo. „Nutil mě k jistým věcem a -“

„Nechceš tyhle vzpomínky nahradit něčím jiným? Novým? A krásným?“ přerušil mě vážně. A třebaže měl pravdu, nemohla jsem obětovat jeho. Vždyť už se kvůli mně vzdal poloviny svého milovaného upírství a teď? Ještě by se pak ode mě znechuceně odtáhl, protože by všechny ty odporné zvrácenosti určitě ucítil i on sám.

Už tak musel žít s tím, co mu ukázal ten bastard!

„To nejde, věř mi, kdyby to -“

Víc jsem toho říct nestačila, protože mě Edward pohotově uvěznil ve svém horkém náručí, vtáhl do pokoje, aby za námi hned nato zavřel dveře a opřel mě o stěnu. Srdce se mi pokoušelo zbaběle utéct z hrudi a kolena se vystrašeně třásla.

Tohle je zlé!

„Nedáváš mi jinou možnost, Bello,“ vydechl sladce mé jméno a já se na okamžik uklidnila, dokud mi hloupě nedošlo, co to vlastně říkal. „Promiň, ale já to prostě musím zkusit,“ dodal měkce a pak se jeho hebké rty po dvou dnech opět natiskly na ty moje. Tentokrát to však nebyl žádný neočekávaný polibek. To ani náhodou. Ve skrytu duše jsem věděla, že se něco takového chystá udělat už v momentě, kdy mě vtáhnul do jeho ložnice dřív, než pověděl ty následující dvě věty.

Ani tak jsem však na to nebyla připravená.

Zpočátku jsem mu sice vycházela vstříc, ale to jen proto, že jsem mohla nechat pusu zavřenou. Když se pak ale jeho jazyk začal dobývat dovnitř, zpanikařila jsem. Naprosto a totálně. Moje tělo sebou divoce mlelo a ruce se ho ode mě snažily automaticky odstrčit. Marně, protože mi jeho pevné paže okolo mých ramen nedávaly možnost úniku.

Věznil mě vlastně celým tělem.

A já pořád nechtěla, aby se dostal na místo, kam mi to ještě nedávno násilím strkal Defton…

Z očí se mi spustily hořké slzy a ochabla jsem v okamžiku, kdy se opravdu dostal dovnitř. Mysl mi zděšeně hučela a já se ji pokusila vypnout. Naštěstí se mi to povedlo.

Edward zničehonic zpomalil hned nato, kdy jsem sebou přestala zmítat. Jeho sevření povolilo a já se od něj mohla kdykoliv odtrhnout, jenomže… Bylo pozdě. A když můj opatrný jazyk vyšel naproti tomu jeho, Edward dokonce tiše zavzdychal. Hruď mu tak příjemně vibrovala, zřejmě tichounce předl. A tenhle zvuk měl i svoje pozitivní účinky, klidnil totiž každičké nervózní vlákýnko v mém už pomalu se uvolňujícím těle. Bylo neuvěřitelné, že mě po tom všem ještě chce. Zničila jsem všechno!

„Už mě netrap,“ zašeptal mi mručivě v polibku a já tála.

Nebudu. Teď, když jsem tě s sebou stáhla do pekla… Už neunikneš.

______________________________________________________________________

Ještě bych ráda poděkovala za spoustu krásných komentářů k minulé kapitole a vítám zpátky Danku2830! :)

Děkuji Vám všem. Kikky 

_______________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 47. kapitola - Probuzení: