Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 11. kapitola

29.05.2012 (13:45) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1086×

Alice

Už jsem se nemohla déle dívat na to, jak Jasper trpí. Sice nekřičel, obličej měl ale stažený bolestí. Jane na něj upřeně hleděla a usmívala se. „Prosím, přestaň! Neubližuj mu! Já… Já půjdu s tebou a nebudu se bránit. A ostatní mě nechají jít, viděla jsem to. Jen mu neubližuj, prosím.“ Pohlédla na mě. Oči jí zasvítily a natáhla ruku směrem k naší skupině.

„Tak pojď a já mu už neublížím.“ Popadla mě silná ruka a držela na místě. Byl to Jasper.

„Ne,“ prosil mě on i jeho oči. Bylo mučení, opustit ho.

„Není jiná možnost. Vím to. Miluju tě, Jaspere.“ Obličej se mu stáhl bolestí a smutkem. Zbytek naděje z jeho tváře vyprchal ve chvíli, kdy jsem mu vtiskla poslední polibek do dlaně.

„Miluju tě,“ odpověděl a zezadu ho popadli Noah s Perrym. Nijak se nebránil, jen smutně hleděl. Pohledem jsem se se všemi rozloučila a vydala vstříc zkáze své i mé lásky. Jane to celou dobu sledovala pohrdlivým pohledem. Vítězně se na nás usmála a pokynula mi, ať přistoupím. Šla jsem jako na popravu s vědomím, že snad neublíží ostatním. Vize se mi pořád měnila, jednou jí vévodil obrovský plamen, ve kterém se škvařilo maso mé smečky, podruhé mě Jasper objímal a jindy jsem neviděla nic, než Arův obličej.

Jane luskla prsty a přiskočil ke mně jeden upír.

„Nakonec to nebylo tak složité, že? Je trošku nečekané, s jakým úlovkem se vracíme. Aro bude jistě potěšen. Jaspere, nesnaž se nás zastavit. Zabijte je,“ zavrněla mi do ucha.

„Ne!“ vykřikla jsem a znovu v duchu uviděla plameny. To nesmí, nemůžou. Jaspere… Pohledem jsem vyhledala ten jeho a spatřila smíření a starost. Starost o mě.

„Je mi líto.“ Jane se hodně přemáhala, aby se nerozesmála na celé kolo.

„Udělám, co budete chtít, jen je nezabíjejte.“ Pak mi zrak zastřela nová vize. Teď už vím, čím si vykoupím svobodu ostatních.

„To uděláš i tak, má drahá. Tím jsem si jistá.“ Zhluboka jsem se nadechla a tak tiše a rychle, aby to nikdo nepostřehnul, jsem Jane zašeptala: 

„Řeknu mu, co po něm chceš. Víš, o čem mluvím, protože určitě téměř o ničem jiném nepřemýšlíš. Pusť je a budeš mít, co chceš.“ Zarazila jsem ji, ale nedávala to znát. Zachmuřila se a uvažovala. Po očku se na mě podívala a pak, jakoby se v něčem utvrdila, rázně kývla hlavou.

„Dobrá tedy. Nechte je jít. My už si to spolu vyřídíme později, že? Jsi můj dlužník, nezapomeň na to.“ Pak pokynula ostatním a před nechápavým zrakem mé lásky jsme odcházeli.

Zasáhlo mě zoufalství a strach z odchodu. Taky trápení, nervozita, beznaděj a mnoho dalšího… Nejsou to ale moje emoce. Jsou jeho. Někteří se začali třást a nervózně rozhlížet, ale Jane je okřikla.

„Jsou to jen emoce toho kluka, ne vaše. Koukejte se ovládat, nebo vás srovnám. Jaspere, je to zbytečné, proti nám nemáš šanci.“ Rychle jsem se ohlédla, ale už jsem je neviděla.

Byli jsme už hodně daleko, když jsem zaslechla zmučený výkřik. Volal mé jméno a bylo v tom tolik bolesti, až jsem vzlykla.

„Jaspere,“ zašeptala jsem a snažila se vytrhnout svému vězniteli. Držel mě pěvně jako skála. „Jaspere, lásko,“ vykřikla jsem zoufale. Ozval se smích, ale bylo mi to jedno. Všechno mi už bylo jedno, odtrhli mě od mého smyslu bytí a ještě z toho měli legraci. K pláči.

Pokračovali jsme dále lesem, čas mi začal splývat. Jen občas jsem zaslechla poznámky typu: „Jak to bez tebe asi miláček vydrží?“ A jiné zesměšňování. Začínala jsem je nenávidět.

***

Za hurónského smíchu mě dovlekli na mýtinu, která byla celá lemovaná jehličnatými stromy. I na velkou dálku jsem viděla malé veverky, které ve spletitých kořenech hledaly semínka na obživu. Víc detailů jsem nezaregistrovala, protože se mnou smýkli na zem přímo před Jane. Má snaha vstát se neukázala jako úspěšná, protože mnou vzápětí projela ostrá, bodavá bolest. Dopadla jsem tváří k zemi a vykřikla. Po chvíli jsem nevnímala nic jiného, než svůj jekot a bolest. Jako by mi někdo propichoval kůži rozžhavenými noži a lil do ní žhavou lávu. Ne, bylo to ještě horší.

A pak, když jsem měla pocit, že víc vydržet nejde, bolest náhle ustala. Zalapala jsem po dechu a posadila se. Pohlédla jsem Jane do očí a spatřila v nich divokou radost. Pak se v nich opět objevila lhostejnost a neúčast.

„Takže, Alice,“ utrousila Jane a začala mě pomalu obcházet, „kdo tě přeměnil?“ Připadala jsem si jako první den u Marie. Posbírala jsem zbytky své roztříštěné sebedůvěry a ušklíbla se.

„To nevím, a i kdybych to věděla, neřeknu ti to.“

„Jak chceš,“ pronesla vražedně sladkým hláskem a znova jsem pocítila bolest, kterou ale v půli narušila vize. Takhle to bude pokračovat ještě hodiny. To mi moc nepomohlo, cítila jsem se ještě hůř. „Jak ses dozvěděla o svém daru a jak tvůj dar funguje?“ Zarytě jsem mlčela a po chvíli vykřikla bolestí.

Když odezněla, nenávistně jsem si ostatní změřila. Stále se smáli a povzbuzovali Jane, aby mi ublížila ještě víc. „No, Alice, stojí ti to za to?“ Aniž počkala na odpověď, seslala na mě svůj dar. A takto to pokračovalo ještě dlouho, ale ničeho tím nedosáhla. Když to zjistila, přestala mi ubližovat a sloupla si naproti mně.

„Felixi,“ povzdechla si a předstoupil můj věznitel, „co mám s tou holkou dělat? Co myslíš?“ Zdálo se, že opravdu čeká na odpověď. Felix se zamyslel, a pak se nebezpečně zazubil.

„Paní, vy víte, co by mě potěšilo.“ Nelíbí se mi, jaký dal na slovo mě důraz, Jane to ale očividně potěšilo.

„Ano, to je mi jasné. Ale máš pravdu, to by také šlo. Tak mě napadá…,“ zamumlala do neurčita. Zaostřila na mě. „Alice, ty miluješ Jaspera, nebo jenom on tebe?“ Co je to proboha za otázku?

„Samozřejmě ho miluju. Jak tě mohlo napadnout něco jiného?“ Vtom mě pod krkem popadla něčí silná ruka.

„Jak se opovažuješ tykat své paní?“ zavrčel mi do ucha Felixův hlas. Snažila jsem se vykroutit, ale měl příliš velkou sílu.

„Ona není moje paní.“ A došel mi dech.

„Teď už je. A svým pánům máš vykat, že?“ Pak ho ale Jane okřikla.

„Nech ji, vždyť ona to zjistí sama. To je jen a jen její problém. No, Alice,“ obrátila se opět na mě, „myslím, že jsi natolik chytrá, abys poznala, že někdy je lepší říkat to, co chce druhý slyšet. Takže mi teď řekni, že nemiluješ Jaspera a tvé srdce že je svobodné. Řekni to.“

„Nikdy,“ odsekla jsem a zhroutila se pod náporem bolesti. Stočila jsem se do klubíčka, ale nepomohlo to.

„Alice, o tom se nebudeme víc bavit. Řekni to a pak můžu dál Felixovi to, po čem tak touží.“ V mých očích musela vyčíst otázku, protože se rozesmála dívčím smíchem. Nebezpečným smíchem, který vám slibuje jen bolest a utrpení. „Chce tebe.“ Ztuhla jsem. „Ach, ano, zdá se, že jsi ho zaujala. Je to neuvěřitelné, protože své… No, své milenky si obvykle vybírá velice pečlivě. Mohla bys být poctěná.“

To si snad dělá legraci. Myslí si, že budu s tímto… S tímto netvorem? „Ale, jak jistě sama uznáš,“ pokračovala, „je tu ta komplikace s Jasperem. Proto se ho okamžitě vzdáš!“ Zavrtěla jsem hlavou a poněkolikáté spadla k zemi pod náporem bolesti.

„Ne,“ vyhrkla jsem a začala vzlykat. Slzy mi netekly a byla jsem za to vděčná. Nemusím své ponížení ukázat ještě v slzách. Vzlykala jsem, protože se s Jasperem už nikdy neuvidím. Taky proto, že Felix mě určitě jednou dostane. Proto, že jsem nevěděla, jak dál. Žádné východisko nebylo. Zůstala jen beznaděj a budoucnost bez lásky.

„Vzdej se ho, Alice. Nebo to bude ještě horší. Nepocítilas ani zlomek z mé skutečné moci.“ Tak tomu jsem věřila. Ale nemohla jsem to udělat.

„Nikdy! Nikdy to neudělám!“ Znovu mučení, tentokrát opravdu ještě horší, než předtím. „Můžeš mi dělat, co chceš, ale nikdy se ho nevzdám!“ Myslela bych si, že si už zvyknu na týrání, ale bolelo to stále stejně. Svůj křik ani smích ostatních jsem už nevnímala.

Jane se rozesmála. „Neblázni. Nijak ti nepomůže odmítat. Vzdej se své lásky k Jasperovi a přestanu ti ubližovat.“ Tak tomu ale opravdu nevěřím. Zavrtěla jsem hlavou a vzlykla.

„Nemůžu se vzdát něčeho, co je mou součástí, a ani to nechci.“ Zase se rozesmáli, jako bych snad řekla nějaký vtip.

„Radím ti, vzdej se dobrovolně. V Itálii se tě ujme Chelsea a na Jaspera si ani nevzpomeneš.“ Chelsea? O té mi možná Jasper říkal, teda pokud je to ta, která umí ovlivňovat vztahy. Pokud ano, nemám asi žádnou naději. Ještě ale není pozdě. Ještě pořád ho miluju.

„Tak si na něj uchovám vzpomínku tak dlouho, dokud to půjde,“ zašeptala jsem zlomeně.

Zdálo se, že Jane chce zase zaútočit darem, když mě zasáhl strach. Tak silný strach, jaký jsem nikdy nepocítila. A spolu s ním vkročila na mýtinu má láska.

No, příště se už vrhnu na nějaké smysluplné pokračování. Doufám, že další kapitolu přidám dřív, protože ani mě nebaví tak dlouho čekat na to, jaký ohlas u vás vyvolá. :) Děkuju vám moc za krásné komentáře.

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 11. kapitola: