Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 3. kapitola

22.03.2012 (07:30) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1132×

3. kapitola

Alice

Pomalu mě vedl přes rozlehlou louku. Celou ji obklopovaly temné jehličnaté stromy. Zem byla porostlá nádhernými květinami, nyní zavřenými, z nichž jsem žádnou nedokázala pojmenovat. Jako celek to působilo nádherně harmonicky. Jedinou vadou na kráse byla skupinka postav, které nahrbeně postávaly kousek od polorozpadlého domu. Zdálo se, že na něco čekají. Když jsme dorazili blíž, měla jsem možnost všechny si je dopodrobna prohlédnout. Celkem jich bylo něco kolem dvaceti. Přesněji dvacet jedna, z toho sedm žen a čtrnáct mužů. Všichni měli krvavě rudé oči, zrovna jako Jasper. Stáli naprosto nehybně, nedívali se na sebe. Všichni měli pohled upřený na mě a na mého společníka. Tomu to ale asi na rozdíl ode mě vadilo.

„Co tu postáváte? Máte být na hlídce. Katie, ty máš být, pokud vím, s Raulem ve městě! Tak co tu děláš? A Miltone, půjdeš s nimi, je to jasné? Vy ostatní rozchod, už vás tu nechci vidět. A vás šest, se kterými si chci promluvit, běžte k řece. Za chvíli se tam sejdeme.“

Při tom posledním rozkazu jsem se zachvěla. Byla v něm totiž skrytá hrozba, kterou, jak se zdá, nikdo jiný neslyšel. Beze slova se všichni rozešli, někteří mi ještě věnovali zvědavý pohled. Cítila jsem se dost nesvá, on se na mě ale povzbudivě usmál. Když promluvil, po předchozí autoritě nebylo ani stopy.

„Teď tě vezmu za Mariou. Maria je něco jako nejvyšší velitel. Nemusíš se ničeho bát, nikdo ti neublíží. Před Mariou nemluv, pokud tě nevyzve. Když už promluvíš, nebuď drzá, stručně se vyjádři a zase zavři pusu. Je všechno jasné?“

„Naprosto. Jsem jenom nervózní.“ Sotva jsem to dořekla, zaplavila mě vlna klidu. „Jak to děláš?“

„Výrobní tajemství,“ usmál se na mě a vedl mě směrem k polorozpadlému stavení. To mělo děravou střechu, zborcenou zadní stěnu a okna s prázdnými okenními tabulkami. Pokud mělo někdy nějaký nátěr, pak to už nebylo poznat. Zdi byly oloupané a popraskané. Nepěkný pohled. Vstupní dveře mi v tu chvíli připadaly jako tmavá, zející díra, kam se mi ani trochu nechtělo. Měla jsem z ní velice špatný pocit.

„Z čeho jsi tak nervózní? Opravdu ti vůbec nic nehrozí,“ divil se Jasper.

Jen jsem zavrtěla hlavou a nechala se dovést dovnitř. Okamžitě jsem cítila přítomnost někoho jiného. Vlastně jsem ji cítila celou dobu, jen to v uzavřeném malém prostoru mnohonásobně zesílilo. Snažila jsem se nechovat jako vystrašená novorozená, proto jsem měla ve tváři naprosto vyrovnaný výraz a šla jsem pomalu, narovnaná.

Zabočili jsme za roh a ocitli se v nevelké místnosti, kterou osvětlovala svíčka postavená na stole. Ten byl celý pokrytý papíry, mapami a nějakými dopisy. Tyto věci však můj pohled neupoutaly natolik, abych jim věnovala pozornost. Soustředila jsem se totiž na postavu, která se opírala o desku a zkoumala náčrty lesa a lidských obydlí, které ležely uprostřed.

 „Mario,“ zaradoval se Jasper. „Jak ses měla?“

„Bez tebe špatně, miláčku,“ zatrylkoval její hlas vzduchem. Znělo to trochu falešně, alespoň mně to tak připadalo. Můj společník ale vypadal spokojeně.

„Koho jsi mi to přivedl?“ pokračovala a pomalu se k nám otočila. Nebyla moc vysoká, přesto asi o hlavu vyšší než já. Dlouhé vlasy mahagonové barvy jí dopadaly na bílé dlouhé šaty. Byla krásná. Když jsem si ji tak prohlížela, uvědomovala jsem si, jak vypadám já. Otrhaná, špinavá pánská košile, roztrhané kalhoty, opět pánské (netuším, odkud je mám) a žádné boty. Rozcuchané vlasy jenom násobí mé divné vzezření. Ještěže zatím nemám tušení, jak vypadá můj obličej. Vedle ní musím vypadat tak ošklivá, obyčejná.

„Lásko, tohle je Alice. Našel jsem ji v lese opuštěnou. Nikde kolem nebyly stopy jiného upíra, teda kromě toho, o kterém máme tušení, že se tu pohybuje. Myslím, že jsem ho cítil.“

„Znásobíme hlídky, dokud nebudeme vědět, co po nás chce. Kde přesně jsi ji našel?“

„Uprostřed lesa. Asi dvacet kilometrů odsud,“ odpověděl rychle.

Dvacet?  To jsem byla tak daleko? Vůbec se mi to nezdálo. S ním čas ubíhal docela rychle. Maria na mě rychle pohlédla.

„Dobře. Běž to vyřídit s těmi šesti, ano? Já si tady s Alicí na chvíli popovídám, pak ji pošlu za ostatními. Až skončíš, přijď,“ sladce se na něj usmála.

Věnoval jí rychlý úsměv a zmizel.

Maria za ním chvíli hleděla, než mi začala věnovat pozornost. Pomalu mě obešla, bedlivě si mě prohlížela ze všech stran. Na tváři neměla ani stopu po té přátelskosti, která tam za jeho přítomnosti byla. Měla vážný, přemýšlivý výraz. Nakonec se zastavila asi dvacet centimetrů ode mě. Bylo to dost nepříjemné, ale ovládala jsem se.

„Odkud jsi?“ zeptala se, v hlase nepřátelský podtón, který se neúspěšně snažila skrýt.

„To nevím, je mi líto,“ pípla jsem.

„Nevíš…“ protáhla. „Kolik ti je let? Nebo to taky nevíš?“ Jen jsem zavrtěla hlavou.

„No, asi ti teď ujasním pravidla, která budeš dodržovat. Předpokládám totiž, že víš jen své jméno, je to tak?“ Po mém přikývnutí se zasmála. Byl to velice studený smích. Otřásla jsem se.

„Myslela jsem si to. Takže pravidla jsou naprosto jednoduchá. Posloucháš mě nebo Jaspera. Bojuješ za nás, tím pádem i za sebe. Ostatní ve smečce jsou teď tvoje rodina. Budeš je chránit. Neexistují zde žádná tajemství. Vše říkáš Jasperovi nebo mně. Zatím chápeš?“

„Ano, chápu,“ zašeptala jsem.

„Výborně. A teď asi nejdůležitější pravidlo. Jasper je můj. Vždycky byl a vždycky bude. Opovaž se na něj jen pomyslet nějak jinak než na velitele. Jak tě přistihnu, že na něj myslíš, zabiju tě! Stačí jen jedno slovo od ostatních, že s ním něco máš, a zabiju tě! Je to naprosto jasné?“ syčela mi do obličeje. „Jestli ne, stačí říct. Já ti to můžu zopakovat, a dát ti názornou ukázku, jak bys trpěla. Takže?“

„Já ti rozumím. Nejsem hloupá.“

„To bych ti taky radila. Jeden jediný zamilovaný pohled a…“ prudce mě chytila pod krkem, „skončíš tu! Já nejsem tak hodná, jak vypadám!“

Neměla jsem dostatek dechu na odpověď, tak jsem jen divoce kývala hlavou na znamení souhlasu. Naštěstí mě pustila. Tvrdě jsem dopadla na podlahu. Nejraději bych se na ni vrhla, byl by to ale předem prohraný boj. Měla v sobě něco, co mi v tom bránilo. Navíc z ní šel docela strach. Byla nebezpečná, přesně tak, jak tvrdila.

„Jasperovi ani slovo!“ zavrčela na mě ještě, než se opět otočila ke stolu. „Už vypadni! Půl kilometru odsud ucítíš pach ostatních. Jdi po něm a zůstaň tam!“ Víc už nepromluvila.

Rychle jsem se sesbírala z podlahy a vyběhla ven. Byla jsem celá vystrašená. Šla jsem po stopě ostatních a našla menší tábořiště. Zprudka jsem dosedla ke stromu. Musím utéct. Nemůžu tu zůstat.

Oni by tě našli. Nepřežila bys ani dva dny.

To je pravda. Uvidím, jak to zatím bude probíhat. Snad to nebude tak zlé. Snad to tu půjde. Strach ale přetrvával.

Tak snad se vám to líbilo. Už to, doufám, začíná být zajímavější. Omlouvám se, že kapitolky nepřibývají tak rychle, ale nemám moc času. Snad to už teď bude lepší, trošku se mi zvolnila škola. :)

P.S.: Doufám, že chápete, že kurzívou vyznačená místa jsou Aliciny vize. :)

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 3. kapitola: