Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 9. kapitola

28.04.2012 (15:15) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1357×

9. kapitola

Jasper

Podle Alice by měli přijít za tři dny. Půlrok uběhl jako voda a já si nedokážu představit, jak to bude dál. S Alicí už jsem prožil celkem tři boje a každý z nich jsme vyhráli. Maria přeměnila nové členy do armády, starší už nežijí, a ze skupiny, do které přišla Alice, už zbývá jen ona, já, Maria, Trudy a Noah. Spolu s nimi máme dalších patnáct členů. Je to málo, kdyby nás ale bylo víc, mohli bychom přilákat nežádoucí pozornost.

Skláním se k zemi a zvedám ze země malý kamínek. Chvíli s ním otáčím mezi prsty a pak ho hážu do stromu vzdáleného asi dvě sta metrů. Slyším lehký svist a pak hromovou ránu. Asi jsem se trefil. Nemíním to ale zjišťovat a pokračuji v cestě. Myšlenky mám poněkud rozhádané a jsem rád za svou prostornou mysl. Zatímco částí se věnuji plánování boje a různé strategie, zbytek mé mysli bloudí u Alice.

Stáli na vysoké skále a hleděli na tmavé město. Toho dne nepřišli kvůli potravě, i když měli žízeň. Ne, přišli jako milenci, skryti pod rouškou noci, aby se mohli, nikým nepozorováni, oddávat blízkosti toho druhého. Alice k němu natočila hlavu a pak se k němu přitiskla. Cítil z ní její radost, klid a lásku.

„Miluju tě,“ zašeptal směrem k ní a položil jí ruku kolem pasu. Je taková drobná, zranitelná. Tehdy si přísahal, že ji nikdy neopustí.

„I já tě miluju. Navždy,“ odpověděla mu také šeptem.  Lehce ji políbil na rty a pak se opět otočili k městu. Někdy stačí tak málo, aby byl člověk šťastný…

Jednu vzpomínku vzápětí vystřídá druhá, ta, na kterou poslední dobou myslel nejčastěji…

Podařilo se jim ukořistit si chvíli času, když šla Maria na lov. Ta nikdy nechodila nikam blízko, proto se podle Alice měla vrátit až na druhý den. Využili toho a nechali ostatní, ať si dělají, co se jim zlíbí.

Sami dva leželi na zemi uprostřed lesa. Obklopovalo je ticho a klid. Jasper trochu sklonil hlavu a usmál se na ni. Ruku měl položenou okolo jejích ramen a ona mu částečně ležela na hrudi. Paži měla obtočenou kolem jeho krku a spokojeně se mu dívala do očí. Nepotřebovali mluvit, jen se na sebe dívali.

Pak se k ní naklonil a políbil ji. Po chvíli sjel níž a začal ji líbat na krk. Něžně jí vtiskl polibek do dolíčku klíční kosti a ona potichoučku vzdychla. To ho povzbudilo, ale rozhodl se nic neuspěchat a opět se přesunul na její rty a přes ně pokračoval až k ušnímu lalůčku. Laškovně jej objel jazykem a Alice opět zavzdychala. Opět sjel na její krk a jednou rukou váhavě vklouzl pod její košili. Pak jeho prsty vystoupaly po jejím pase přes bříško, až se mu ruka zastavila na levém prsu. Lehce palcem přejel přes její bradavku. Alici ze rtů unikl další sten a zavřela oči.

I já raději zavřu oči. Nemůžu si dovolit na to myslet, ne když se mám soustředit na plánování strategie. Přesto si nemůžu pomoct a jedna část mé mysli mě začne přemlouvat, abych všeho nechal a běžel za Alicí. Tak moc si přeju, aby byla moje, zrovna jako tehdy v lese. Nešlo to ale, ne když byla Maria nablízku. Už teď měla silné podezření a hlídala si mě jako oko v hlavě.

Vztekle praštím do stromu, který mi stojí v cestě, a proti své vůli jdu stále stejným směrem. Za tohle Mariu začínám nenávidět. Nenechává nám ani chviličku na to, abychom mohli být s Alicí sami. Všude mě doprovází a stále se snaží o to, aby Alici přede mnou nějak pošpinila. Už jsem se naučil to ignorovat, ale zpočátku jsem měl co dělat, abych po ní neskočil a nezabil ji.

Alice mi už nikdy o Marii neřekla ani slovo, ale podvědomě tuším, že ji stále týrá. Nemůžu s tím nic dělat, protože bych tím zahodil všechnu snahu, kterou jsme vynaložili na utajení našeho vztahu. Neřešitelná situace. Buď Mariu zabiju, a tím zničím i armádu a všechny, kteří v ní jsou, nebo ji nechám, aby i nadále vyhrožovala a bila mou lásku. Vztekle zatnu zuby a pokračuji v cestě. Nad tímto problémem jsem přemýšlel už tolikrát. Nikdy jsem ale nedošel k žádnému závěru. Nenávidím se za to, že se neumím rozhodnout, ale opravdu nevím, co dál.

O tři dny později

Všichni už jsou připraveni v půlkruhu kolem mě. Nezbývá než odpočítávat minuty do příchodu nepřátel. Čekání nesnáším, lepší je bojovat a na nic nemyslet. Teď se mi však před očima míhají nejhrůznější představy o tom, co by se mohlo stát. Co kdyby mi zabili Alici? Nebo by jí něco udělali? A kdyby zabili mě, kde mám jistotu, že pak nezabijí i ji? Buď oni nebo Maria? Ne, nesmím zemřít. Kvůli ní.

Dvě minuty

Pak se moje milá, která se nachází hned za mnou, zavrtí a zašeptá něco tak potichu, že to nepochytím.

„Co?“

„Říkám, že ta blondýna má nějakou schopnost, útočnou. Předtím jsem si toho nevšimla.“ Po jejích slovech mi přeběhne mráz po zádech. To nám ještě chybělo. Odmlčím se.

„Jakou schopnost?“ zašeptám po chvíli.

Jedna minuta

„Nejsem si jistá. Řekla bych, že může působit bolest, ale opravdu nevím. Každopádně ta věc, kterou ti způsobí, ať už je to cokoli, je jen v tvé hlavě.“ Ztuhnu. To nemůže být pravda!

Rychle si dám dohromady vše, co mi Alice řekla. Jsou v šedém a jedna postava v černém. Je jich asi dvacet. Blondýna, která může způsobit bolest pouhou myšlenkou. A nechtějí to nechat jenom tak…

Deset sekund

„Nikdo se ani nepohne, dokud neřeknu! Neútočit, ať se děje cokoli!“ Stihnu ještě vyhrknout, než se zvedne mírný vánek, rozfouká sněhový poprašek ležící na zemi a z šera před námi se vynoří nepřátelé.

Bohužel mé podezření je správné. Všechny svaly na mém těle se napnou, nepohnu se však ani o píď. Všechno, co jsem budoval, všichni ti mrtví, boje, láska s Alicí… To vše za chvíli zmizí, protože přede mnou stojí Volturiovi v čele s Jane.

„Kdo z vás tomu velí?“ štěkne směrem k nám Jane a zvednutou rukou ostatní zastaví. Polknu a podívám se směrem k Marii. Ta upřeně hledí před sebe a nehýbe se. Je to tedy na mně.

„Já,“ řeknu pevným hlasem a o půlkrok předstoupím.

Jane na mě chladně pohlédne. „Zašel jsi příliš daleko, vojáku. Za svou drzost zaplatíš ty i celá tvá skupina.“

„Nic jsme neudělali. Na lov chodíme jen v nejnutnějších případech a skrýváme se.“

„Dost řečí, nezajímá mě to! Lidé už cítí nebezpečí, a to hlavně ve vašem okolí. Neumíte se ovládat? Podle tvých jizev bych čekala, že budeš rozumnější. Tvoje škoda. Eleazare?“

Vysoký upír udělá krok vpřed a pozorně si nás prohlíží. Pak udělá krok zpátky a pohlédne na Jane.

„Poměrně talentovaná skupinka. Za zmínku stojí třeba emoční schopnost nebo dar vidění budoucnosti. Ty by bylo škoda zabít.“ Jane vylétne obočí až téměř k vyčesaným vlasům.

„Opravdu? No, tak se mi pochlub, vojáku, kdo z tvých je talentovaný? A dělej, nemám zrovna nejlepší náladu. Abych tě nepopohnala.“ Zatnu zuby a co možná nejklidněji se ohlédnu na Alici. Natáhnu k ní ruku a položím ji na její záda. Společně uděláme krok dopředu.

„Ta malá vidí do budoucnosti. Cenný dar, mohl by se hodit. Emoce jsou taky zajímavé, ale konečné rozhodnutí je na vás, Jane,“ poznamená Eleazar. Moc dobře vím, co to znamená. Budou mi chtít odvést Alici do Itálie. Já pro ně nejsem natolik výhodný. S trochou štěstí nás všechny nepozabíjí na místě, ale dívku mé existence mi určitě odvedou. To nemohu dovolit!

„Ty,“ ukáže Jane na Alici, „pojď ke mně!“ Zadržím ji, to prostě nejde. Nemůžu ji k nim pustit dobrovolně. „Vojáku, pusť ji, nebo si pro ni dojdeme.“ Odmítám se pohnout. „Jak myslíš.“

Jane přimhouří oči a pohlédne na Alici, která začne naříkat, a zhroutí se k zemi. Vyděšeně k ní přiskočím a pak zakřičím na Jane: „Přestaň! Nech ji na pokoji, prosím.“ Nářek přejde v jekot. „Alice, klid, to se neděje, to se ti jen zdá.“ Snažím se ji uklidnit, nic ale nepomáhá.

„No tak co, už ji necháš?“ zeptá se pohrdavě Jane. Neodpovím, jen objímám Alici kolem ramen a šeptám jí uklidňující slova. Její křik dojde k vrcholu a pak utichne. Leží mi v náručí a lapá po dechu. Přitisknu si ji k sobě a je mi jedno, kdo nás v tu chvíli uvidí. Stejně nás všechny zabijí, tak co.

„Alice, jmenuješ se tak, že? Pojď k nám, ať se tento zážitek už nemusí opakovat.“ Jane si nedá pokoj. Alice však zavrtí hlavou a přitiskne se ke mně. Vzápětí se bolest zakousne do mého těla. Vykřiknu. Je to k nevydržení, ale snažím se nevydat ani hlásku. Tichému zasténání se však přesto neubráním. Bolest mě úplně ovládne a já jen z dálky slyším, že Alice křičí. Snad jí taky neubližuje. Naštěstí mé utrpení skončí hned poté, co přestane křičet.

Jane zasvítí oči. „Tak pojď a já mu už neublížím.“ Popadnu svou milou za ruku a podívám se jí do očí.

„Ne,“ zašeptám, ona však zavrtí hlavou a pohladí mě po tváři.

„Není jiná možnost. Vím to. Miluju tě, Jaspere.“

„Miluju tě,“ odpovím automaticky a ona mi vtiskne malý polibek do dlaně. Pak mě popadnou dva páry paží a drží na místě. Nesnažím se vykroutit, je to zbytečné. Poznávám, že je to Noah a Perry, dva nejsilnější od nás.

Bezmocně se dívám, jak Alice kráčí úplně sama k Volturiovým. Měl bych být po jejím boku, ale ona to nechce. Vlastně se za nás obětuje. Jane se na ni usměje a pak luskne prsty. Někdo vysoký popadne Alici za ruce a drží ji na místě.

„Nakonec to nebylo tak složité, že? Je trošku nečekané, s jakým úlovkem se vracíme. Aro bude jistě potěšen. Jaspere, nesnaž se nás zastavit. Zabijte je,“ poručí.

„Ne!“ vykřikne Alice a s hrůzou se na nás podívá.

„Je mi líto.“ Podle tónu hlasu jí to vůbec líto není, má z jejího utrpení škodolibou radost.

„Udělám, co budete chtít, jen je nezabíjejte.“

„To uděláš i tak, má drahá. Tím jsem si jistá.“ Zdá se, že však přece jen uvažuje. „Dobrá tedy. Nechte je jít. My už si to spolu vyřídíme později, že? Jsi můj dlužník, nezapomeň na to.“ Pak pokyne svému doprovodu a otočí se k odchodu. Cítím z ní zvrácenou radost.

Rozhodnu se k zoufalému pokusu a pouštím na ně ty nejzápornější emoce, kterých jsem v tu chvíli schopen. Pár jich sebou trhne, Jane se ale otočí a poznamená, že je to zbytečné. Vím, stejně ale neustávám. Nemůžu se vzdát bez boje.

Za chvíli však i zbytek jejich skupiny pohltí tma. Naposledy zahlédnu tvář Alice, celou zkroucenou úzkostí. Uvědomím si, že už mě žádné ruce nedrží a padnu na kolena. Tvář si složím do dlaní a zavřu oči. To není pravda! To nemůže být pravda! Pak se zvednu a utíkám po jejich pachu. Nemůžu ji s nimi nechat.

„Alice!“

Omlouvám se za dlouhé zpoždění, ale moc nestíhám. Snad napíšu další kapitolku dřív. Taky se omlouvám za závěr, s tím jsem vůbec nepočítala. Když ale píšu, tak nepřemýšlím, a tohle z toho vzniklo. :) Napište mi, prosím, do komentářů, jestli budete chtít pohled Alice, nebo mám pokračovat v pohledu Jaspera, děkuji. :)

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 9. kapitola: