Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy více! 6. kapitola

18.03.2020 (10:00) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2086×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Na místě jsem se otočila a běžela ven z obchodu. Do očí se mi začaly drát slzy, ale já jim nedala volný průběh. Vyběhla jsem před obchod a ohlédla jsem se, ale naštěstí si mě nevšiml. Rozeběhla jsem se kam šipka ukazovala a za nedlouho už jsem otevírala dveře na toaletách. Zapadla jsem do první kabinky, kterou jsem uviděla a sesunula jsem se k zemi. Okamžitě se spustil můj dlouho zadržovaný pláč. Jak mi to mohl udělat? Proč jí osahával, vždyť je to v podstatě jeho matka!

„Bello?" ozvalo se naléhavě. Carlisle? Co ten tu dělá? Poposmrkla jsem a rychlým pohybem jsem vytáhla už posmrkaný kapesník z kapsy. Utřela jsem si jím slzy a pořádně se vysmrkala. 

„Hm?" ozvala sjem se potichu, ale věděla jsem, že mě slyší. On nebyl zrovna ten, kterého jsem tu teď potřebovala. Co si o mně bude myslet, když mě uvidí takhle ubrečenou? 

„Bells, co se stalo? Otevři tu kabinku, prosím," žadonil Carlisle, ale já neměla v úmyslu mu otevřít. 

„Carlisle potřebuju být teď sama, prosím odejdi," řekla jsem a poslední dvě slova jsem ze sebe jakž takž vykuňkla. Opět se spustil ten usedavý pláč a já yabořila hlavu meyi kolena. 

„Bell, jdu tam!" řekl odhodlaně a než jsem stačila zaprotestovat stál na záchodu přede mnou. Podívala jsem se nahoru a popsmrkla, opět. Jeho odhodlaný pohled se změnil v lítostivý a smutný. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Rychle jsem si stoupla, seskočil ze záchodu a pomáhal mi na nohy. 

„Pust mě, Carlisle. Nechci se teď s nikým bavit. Všichni jste to určitě věděli a nikdo jste mi nic neřekl!" křičela jsem na něj a byla jsem pěkně napružená. 

„Bells, uklidni se. Řekni mi první, co se stalo. Nemůžu ti pomoct, když nevím o co jde," vydechl, ale mně to ještě víc rozhořčilo. 

„A jak bys mi chtěl asi pomoct? Tvoje žena se muchluje s mým přítelem! Jak bys mi s tím chtěl pomoct?!" křičela jsem na něj a slzy mi po tvářích tekly proudem. Vzteky jsem se celá zmítala. Carlisle mě násilím objal a ikdyž jsem svými pěstmi bouchala do jeho tvrdé hrudi, nepustil mě. Už mi začaly docházet síly. pomalu si sednul na záchod a mě stáhl na svůj klín. Pevně mě držel a šeptal mi uklidňující slovíčka. S každým dalším nádechem jeho vůně jsem se uklidňovala čím dál víc. Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích jen smutek. Opatrně jsem zvedla ruku a pohladila jsem ho po tváři. Slastně zavřel oči a užíval si ten dotek.

„Proč nám to udělali, Carlisle? Myslela jsem, že je Edward šťastný, udělala bych pro něj cokoliv na světě, tak co je na mě tak špatného? Co ona má a já ne?" vzlykla jsem mu do jeho košile a s uplakanýma očima se podívala do těch jeho zlatavých.

„Nesmíš si to dávat za vinu! Není to tvoje vina a sám nechápu, proč k takové situaci došlo. Přišel jsem na to úplně stejnou náhodou jako ty, ale nebylo to pro mě takovým překvapením. Už jsem se smířil s tím, že můj vztah s Esme poněkud ochladl, ale nikdy by mě nenapadlo, že celá stiuace dopadne takhle... Chtěl jsem ti to říct hned, jak jsem se to dozvěděl, ale Edward s Esme mě předsvědčovali, že to bylo jednou a naposledy a já hlupák jsem jim uvěřil! Nechtěl jsem abys cítila tu bolest, kterou jsem cítil já, když jsem na to přišel,"

Carlisle se na mě díval provinile, jako by to byla jeho vina a já jsem byla ráda, že na tu bolest nejsem sama. Usmála jsem se na něj a chytla ho za ruku, protože na něm bylo vidět, jak ho odloučení od Esme trápí a jak je pro něj celá tahle situace stejně nepříjemná jako pro mě. Nebo jsem si to alespoň myslela.

„Chci abys věděla, že jsem tu pro tebe a udělám vše pro to, abych tu bolest ze zrady a ztráty Edwarda zmírnil," slíbil mi Carlisle a šeptem dodal: „Hrozně mě bolí tě takhle vidět, Bells." Překvapeně jsem se na něj podívala a trochu se od něj odtáhla. Živě jsem si vybavila, jak se naše rty dotýkali ještě před několika minutami v knihkupectví a všechny pocity, které jsem u toho cítila. Nedokázala jsem si ale připustit, že z jeho strany to bylo něco více než klopýtnutí a jeden velký omyl, stejně jako pro mě. Trapně jsem si odkašlala a začala si otírat slzy, které mi stále stékaly po tvářích. Pomalu jsem se zvedla z jeho klína a on mě podpíral, jako by každou chvíli čekal, že se mi podlomí kolena.

„Jsem v pořádku, díky," ujistila jsem ho a on mě pustil.

„Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal se opatrně a já jen rychle zavrtěla hlavou.

Nevěděla jsem co se sebou. Chtěla jsem se zahrabat hluboko pod zem a proplakat se na druhý konec světa, ale prioritou bylo dostat se pryč.

Naposledy jsem se ohlédla a Carlisle mě staroslivě pozoroval. Na nic jsem nečekala a vyběhla ze záchodu a zamířila přímo ke garážím. Ikdyž jsem za sebou neslyšela žádné kroky, věděla jsem, že Carlisle je v mojí těsné blízkosti. Cítila jsem jeho pohled na zátylku a byla jsem ráda. V duchu jsem děkovala za to, že si mě Edward s Esme nevšimli. Nemohla bych se teď ani na jednoho podívat. V garážích jsme byli za chvíli a naprosto automaticky a bez rozmyslu jsem nasedla do auta, připoutala se a vyjeli jsme. Ikdyž jsem nechtěla před Carlislem plakat, nedokázala jsem to ovládat a slzy stále kanuly po mé tváři. Za celou cestu jsme nepromluvili a byla jsem mu za to vděčná.

„Bello,..." slyšela jsem jakoby z dálky a cítila jemný dotek na rameni.

Zprudka jsem otevřela oči a reflexivně sebou cukla.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, ale už jsme doma," zašeptal Carlisle a mně došlo, že jsem musela po cestě usnout. Cítila jsem se, jako bych uběhla maraton a celé tělo mě bolelo. Stejně tak jako láska prochází žaludkem, tak zlomené srdce opravdu bolí. Promnula jsem si rozespalé oči a snažila se usmát na Carlisla. Úsměv mi oplatil a chytl mě ruku.

„Kdybys cokoliv potřebovala, budu tady," řekl a usmál se. Opět jsem nasadila hraný úsměv a vylezla z auta. Cítila jsem se jako zbitý pes.

Rychle jsem přeběhla silnici k domu a otevřela dveře. V domě bylo ticho a tma, takže Charlie ještě není doma. Bylo ještě docela brzy, takže není divu. Zavřela jsem za sebou vchodové dveře a Carlisle stále seděl v autě a zaujatě mě pozoroval.

Najednou se mi rozbrněl v kapse telefon. Jedním naučeným pohybem jsem ho vytáhla. Edward! To si všiml brzy mojí nepřítomnosti. Neměla jsem sílu s ním mluvit, telefon jsem vypnula a běžela po schodech nahoru. Převlékla jsem se do pyžama a padla na postel jako po válce. Ve vteřině jsem spala.

Vzbudila mě až tupá bolest krku. Ještě se zavřenýma očima jsem se nadzvedla a krk si protáhla. Cítila jsem jak mě ovinuli chladné paže a neubránila jsem se slastnému zavrnění. Přitulila jsem se k silnému a svalnatému tělu a užívala jsem si Edwardovu přítomnost.

Prudce jsem se posadila a ohlédla se. Vedle mě ležel ležérně Edward, který měl přehozenou nohu přes nohu a tázavě se na mě díval. 

„Co se děje, lásko? Špatný sen?" zeptal se a opatrně se usmál.

Nechápala jsem, kde se v něm bere taková drzost přijít ke mně domů a dělat jako by se nic nestalo, když ještě před pár hodinami líbal svojí "matku".

„Co tady děláš?!" vyštěkla jsem a vstala. Nechtěla jsem být v jeho blízkosti ani chviličku a doslova se mi hnusil. Představa, že mě objímal a líbal se mi hnusila . 

„To co jako každý večer. Užívám si tvojí blízkosti a hlídám tvůj spánek. Jsi neskutečně rozkošná když spíš," řekl jako by nic a posadil se.

„Kde se v tobě bere ta drzost sem ještě přijít?!" křikla jsem a na konci se mi zlomil hlas. Chtělo se mi zase brečet, ale to jsem nechtěla dopustit. Nesmí vidět, jak moc mi zlomil srdce.

„Bells, já nevím o čem to mluvíš. Asi se ti něco zdálo, pojď si zase lehnout," řekl smířlivým tónem a vstal a popošel ke mně s otevřenou náručí.

„Seber se a vypadni. Nechci s tebou mít nic společného! Jak jsi mi to mohl udělat?" zeptala jsem se, ale nečekala jsem odpověď. Nechápavě se na mě díval a chystal se něco říct, ale hned jsem ho přerušila.

„Sáhni si sám do svědomí, ale už odejsi, prosím," hlesla jsem jen a těžce se posadila na postel. Na tváři se mu objevil chápavý výraz a oakmžitě zmizel.

Položila jsem si hlavu do dlaní a nechala slzy téct. Cítila jsem se strašně a musela jsem vypadat ještě hůř s nudlí u nosu a červenýma uplakanýma očima. Dokola se mi vracela vzpomínka na Edwarda líbajícího Esme v kabince, ale najednou mi na mysli vytanula vzpomínka na polibek s Carlisle. Stejný pocit jako u vzpomínky na tento polibek mnou projel i teď a po těle se mi rozlilo příjemné teplo.

 Rychle jsem zatřepala hlavou, abych tuto vzpomínku vyhnala z hlavy, ale nepodařilo se mi to. Slzy rázem přestaly téct a neměla jsem v hlavě nikoho jiného než Carlisla. Chtěla jsem se zaměstnat, abych na něj nemyslela a tak jsem si sbalila všechny kosmetické potřeby, které budu potřebovat, abych ze sebe udělala člověka a vyrazila do koupelny.

Musela jsem spát docela dlouho, protože domem se rozléhalo ticho a Charlie už určitě odešel do práce.

V koupelně jsem strávila dobrou půl hodinu, ale trochu mi to pomohlo vyčistit si hlavu a utřídit si myšlenky.

Nikdy bych nečekala, že mi Edward vrazí kudlu do zad, ale to co se stalo s Carlislem, ty špatné pocity vyvažovalo.

Nevěděla jsem sama co cítím a nechtěla jsem dělat žádné ukvapené dedukce aniž bych si promluvila s Carlislem o tom, co se mezi námi stalo.

Pobrala jsem všechny věci v koupelně a vrátila se zpátky do svéh pokoje. Otevřela jsem dveře a u okna stál Carlisle. Blonďaté lesklé vlasy, široká ramena a úzký pas... Oči mi klouzaly po jeho těle a po těle se mi rozlil ten příjemný hřejivý pocit jako když jsem myslela na náš polibek.

Pomalu se ke mně otočil a naše pohledy se setkaly.

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy více! 6. kapitola: