Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 10. kapitola

21.08.2012 (07:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2132×

„Dominiku,“ ozvalo se za mnou.

„Běž nahoru, ano?“ přikázal jsem mu ještě jednou. Dominik chvíli váhal. Díval se na osobu stojící za mými zády. Tipuju tak patnáct kroků ode mě.

„Musím?“ zeptal se mě ještě jednou. Chtěl jsem mu okamžitě odpovědět ano, ale Seth byl rychlejší.

„Nemusíš. Nazdar, chlape. Já jsem Seth, tatínkův kamarád. Naposledy jsem tě viděl ještě v zavinovačce. Jak se ti vede?“ začal na něj dělat kukuče. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Kdyby tu nebyl Dominik, Seth by už dávno byl bez hlavy. Ano, přesně tak, nejradši bych mu tu jeho palici utrhl.

Podíval jsem se na Renesmé. Stála mezi dveřmi, které dělily chodbu a obývák. Opírala se o zeď a koukala na ty dva s něhou v očích. Nevypadala naštvaně. Ani zaskočeně. Usmívala se, vypadala šťastně. Ale najednou se zamračila. Podívala se na mě, zamrkala a potom se otočila. Odešla zpátky do kuchyně, jak jsem usoudil dle kroků. Nelíbilo se mi to. Nikdy neměla takovéto změny nálad. Musím zjistit, co se děje.

„No tak fajn. Sethe, kamaráde, kdes byl celou tu dobu? Dominiku, nemáš hlad, žízeň nebo tak něco?“ zeptal jsem se každého zvlášť. Potřeboval jsem Dominika nějak zabavit, abych si mohl popovídat jen s dospělými jedinci v tomto domě, ale jedno dítě navíc mi tu v tuto chvíli jaksi překáželo.

„Dojdu si k Renesmé pro džus,“ křičel za běhu do kuchyně. Počkal jsem, dokud nezmizel za rohem a pak se otočil na Setha.

Moje nálada se okamžitě změnila. Zase jsem byl naštvaný.

„Co si jako myslíš, že tu děláš?“ vypálil jsem na něj šeptem, ale přes to byl v mém hlase slyšet hněv.

„Přišel jsem se podívat na svého syna. Jacobe, nechci tobě ani Renesmé stát v cestě. Možná bude lepší, když si Dominik bude myslet, že ty jsi jeho otec a ve mně bude vidět jenom strýce, který se mu náhodou připletl do života. Ano, bude mě to trýznit a bolet, ale takto to bude nejlepší. Vždyť se na mě podívej. Mohl by Dominikovi někdo jako já zajistit to, co mu zajišťuješ ty a Renesmé? Ne. Dlouho, opravdu dlouho mi trvalo se vzchopit a snažit se hodit smrt Amandy za hlavu… i když to nejde hodit za hlavu úplně. Eh,“ řekl a potom se uchechtl. Chtěl jsem mu něco říct, ale zarazil mě pohybem ruky. Potom pokračoval.

„Tady se bude Dominik mít dobře. Ty a Renesmé se milujete a to je to, co dítě jako Dominik potřebuje. Potřebuje kolem sebe vidět lásku. A to já bych už nikdy nedokázal. Sám nejlépe víš, jaké to je být do někoho otisknutý. O tom není pochyb…“ řekl na závěr. Celou dobu se na mě upřeně díval, ale když došlo na řeč o Amaňdě, zadíval se na podlahu.

Přistoupil jsem k němu, a kamarádsky ho poplácal po rameni.

„Tak pojď,“ řekl jsem, a pokynul hlavou do kuchyně. Neprotestoval, šel s radostí. Už jsem necítil žádný vztek ani nic mu podobného. Zase to byl ten starý Seth. Můj bratr.

„Takže ses zase nakvartýroval k Renesmé?“ řekl, a šťouchnul mě loktem do žeber.

„Ty!“

**

„Renesmé, naliješ mi džus?“ slyšela jsem křičet přibíhajícího Dominika. Neváhala jsem, a vydala se pro něj do ledničky. Nalila jsem mu plnou sklenici a potom mu ji podala. Zbytek džusu v krabici jsem zase uklidila zpátky do lednice.

Zatímco Dominik dopíjel sklenici plnou džusu, já poslouchala, co si povídají ti dva na chodbě. Vím, že se to nemá, ale nechtěla jsem riskovat, že si skočí po krku. Ovšem to, co jsem slyšela, mi vyrazilo dech. Sice jsem už několik hodin před tím věděla, že Seth ‚přišel v míru‘, ale že se to má takto, to jsem ani netušila.

Usmála jsem se.

„Tak pojď,“ slyšela jsem říct Jacoba. Když to řekl, oba dva se vydali směrem do kuchyně.

„Takže ses zase nakvartýroval k Renesmé?“

„Ty!“

Byli jako malí kluci. Tentokrát jsem se smála nahlas. Dominik se na mě udiveně podíval. Odbyla jsem ho jen zakroucením hlavy. V tu chvíli vešli do místnosti Seth s Jacobem.

Sluší jí to jako matce, to se musí nechat, uslyšela jsem najednou. Od Setha. Už zase. Zase to nevysvětlitelné slyšení myšlenek. Se Sethem jsme nad tím už uvažovali. Ještě před tím, než přijel Jacob s Dominikem.

Podívala jsem se na Setha. Takovým tím vyčítavým pohledem, z kterého každý pozná, že by měl brzdit. Seth zachytil můj pohled a zřejmě to pochopil. Jen se nepatrně ušklíbl a nechal to být. Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo, když jsem se s tím nevysvětlitelným slyšením myšlenek setkala poprvé…

 „Renesmé, jsi v pořádku?“ zeptal se mě, když se ohnul pro nůž, který mi vypadl při krájení jahod. „Co-co, co si to t-teď říkal?“ zeptala jsem se ho koktavě.

„Hm, naposledy jsem se ptal, kde je tvá dcera, proč?“

„Ne, naposledy říkal jsi něco o tom, že jsou tu její fotky a že až budu chtít, vše ti řeknu sama,“ utvrzovala jsem ho. On mě jen sledoval a potom řekl něco, čemu jsem nemohla uvěřit. Něco, co bylo naprosto nemožné.

„Renesmé, to jsem si pomyslel.“

To bylo poprvé, co jsem se s tím setkala. Nikdy před tím jsem ničí mysl neslyšela, ale teď je to na denním pořádku. Každou chvíli zachytím něčí myšlenky. Nechápu to. Nevím, co tak najednou. 

„Dominiku, nechceš si jít hrát se strejdou nahoru?“ řekl Jacob nervózně a u toho si stoupl vedle mě. Chytil mě kolem ramen. Já jsem toho využila a v myšlenkách jsem mu poslala, že Dominikův pokoj je teď v pokoji pro hosty. Jacob to přetlumočil Sethovi a ten ihned s Dominikem odešel nahoru. Potom už se k nám donášely jen výkřiky radosti a smích.

To je moje schopnost. Ta, kterou mám už od narození. Já mám myšlenky posílat, ne je číst někomu přímo z hlavy. To je otcova práce. Ten umí číst myšlenky, ne já!

„Ness, jsi v pohodě? Vypadáš jako bys viděla ducha,“ řekl a snažil se o veselý tón. Já si jen povzdechla.

„Jo, jsem v pohodě, jenom… není mi dobře,“ zapřela jsem mu to, co mi vrtalo v hlavě. Nerada někomu lžu, obzvlášť když jde o osoby, které miluju. 

„Renesmé, nelži mi. Poznám, když se s tebou něco děje. Znám tě už od první sekundy, co ses narodila a ještě měsíc před tím. Nemáš šanci mi něco zapírat. Takže to vyklop, mně můžeš říct všechno,“ domlouval mi a já začala cítit, že nemám jinou možnost, než mu vše říct.

„Pojď si sednout,“ řekla jsem mu jako první. On to však pobral po svém. Sklonil se ke mně a rukama mi podrazil nohy. Vyhoupl si mě do náruče a odnesl mě na sedačku v obýváku. Posadil si mě na klín, tak jak to dělával, když jsem byla malá a chtěl ze mě dostat pravdu, neboť jsem mu s velkou oblibou schovávala ponožky.

„Poslouchám,“ pronesl a já věděla, že je řada na mně. Nechtělo se mi mu to všechno vyprávět, ale mě samotnou to velice děsilo, a tak jsem mu to vyklopila úplně všechno.

„No, jde o to, že… Já. Slyším. Myšlenky. A vůbec to nechápu. Dneska se mi to stalo poprvé, a hned dvakrát. A zajímavé je, že vždycky u Setha.  Poprvé, když jsem tady s ním byla sama a tys byl s Dominiem u sebe doma a podruhé, když jste spolu přišli do kuchyně,“ prozradila jsem mu. Dívala jsem se mu do obličeje. Hodně rychle se změnil.

„No. To je… Ehm, zvláštní. Měl by se to dozvědět Carlisle. Sice už jsme si dneska jednoho rodinného hovoru užili, ale-“

„Ne!“ utnula jsem ho uprostřed věty. „Nechci přidělávat ještě další starosti. Pokud vím, na upíří dar se ještě neumřelo. A navíc to nic není. Tak se u mě třeba probudil další dar nebo já nevím, ale zatím to ostatním říkat nechci. Už tak máme všichni dost starostí kvůli Melanie a tohle je opravdu poslední věc, kterou bych chtěla řešit. Nejdřív najdu svou dceru a potom se budu zabývat svou hlavou,“ řekla jsem mu rázně.

„Svou paličatou hlavou, to jsi zapomněla dodat,“ řekl, a u toho se snažil tvářit vážně.

„Jo, reklamaci požaduj u mé matky,“ odpověděla jsem mu na to. On se jenom usmál a potom mě políbil. Smůla byla ta, že náš polibek jsme si nemohli vychutnávat příliš dlouho, neboť nás přerušilo vyzvánění telefonu.

„Asi půjdu, a ustřihnu mu šňůru. To už je dneska snad po sté, co nás někdo otravuje,“ mumlala jsem, když mě Jacob odkládal, aby mohl zvednout telefon.

„Halo?“ řekl do telefonu.

„Jacobe? Je Renesmé v pořádku? Viděla jsem-“

„My o vlku…“ řekla jsem si pro sebe. Byla to Alice. Přiskočila jsem k Jacobovi, vytrhla mu sluchátko z ruky a promluvila k Alice. Z ničeho nic jsem byla opravdu hodně nabroušená.

„Alice, ať jsi viděla, co jsi viděla, já jsem v pohodě. Všichni jsme v pohodě, ještě něco?“

„Ty jsi příjemná jak šmirgl papír. Stalo se něco?“ pokračovala Alice. Ano, nebyla jsem zrovna dvakrát příjemná, ale za celý den jsem zvedla snad dvacet telefonátů a tak není divu, že už mě to otravuje.

„Fajn, hm, víš co? My přijedeme. Dlouho jsme se všichni pohromadě neviděli a mně se začíná stýskat. A taky si potřebuju o něčem promluvit,“ řekla jsem jí a čekala, co mi na to řekne. Očekávala jsem jásání a všechno možné, protože to Alice dělala vždycky, když jsem jí oznámila, že přijedu a to ať s Melanie nebo bez ní, ale tentokrát se nic takového nekonalo.

„Renesmé. Všechno jsem viděla, vím, co se teď u tebe děje. To slyšení těch myslí i to všechno se Sethem. A proto už k tobě jede Carlisle s Esmé. Carlisle tam zůstane s tebou a Esmé se vrátí se Sethem a s malým Dominikem k nám. Tohle není normální, víš? Jen tak se u tebe po bůh ví kolika letech neprojeví nějaký dar. Musel by se u tebe projevit už při tvém narození,“ řekla mi Alice pravdu.

Docela mě překvapilo, že to viděla. Sama jsem si totiž nedokázala představit tu vizi, která se jí objevila. No, Alice mě asi nikdy nepřestane překvapovat.

Zrovna v tu chvíli se otevřely dveře a domem se rozezněl mně moc dobře známý medový hlas. Ani jsem neslyšela kola na příjezdové cestě.

„Renesmé?! Halo, jsme tady!“ zakřičela Esmé. Bez rozloučení s Alice jsem položila sluchátko a běžela za nově příchozími.

„Esmé!“ vykřikla jsem a objala ji kolem krku. Kdo by mohl nemít rád mou milovanou Esmé? Nikdo!

„Carlisle!“ vykřikla jsem a zopakovala to, co u Esmé.

„Taky tě rádi vidíme, ale nemusíš nás umačkat, zlato,“ řekl Carlisle. Nakonec jsem se uklidnila a začala se zase chovat jako dospělá.

„Tak, kde je ten malej klučina a Seth?“ zeptala se Esmé zrovna v tu chvíli, když Seth s Dominikem scházeli dolů. Zároveň přišel i Jacob a chytil mě kolem pasu. Ruce mi položil na břicho a já své ruce přiložila na ty jeho.

„Esmé, Carlisle, rád vás zase vidím,“ řekl Seth, když je zahlédl. „Co se to tu děje?“ zeptal se a s otázkou v očích se podíval po všech v místnosti.

„Ty a Dominik teď s Esmé pojedete k nim domů. Carlisle tady zůstane se mnou a s Jacobem, abychom popřemýšleli nad… tou věcí,“ odpověděla jsem mu. Seth jen pokýval hlavou, že rozumí a dál se na nic neptal.

Podívala jsem se na Dominika a on se zrovna v tu dobu podíval na mě. Rozeběhl se směrem ke mně a Jacobovi a rukama nás objal. Jacob mě pustil a Dominika si vyhoupnul do náruče.

„Tati, kdo to je?“ zeptal se Jacoba. Jacob se na něj usmál, ale než mu stihl odpovědět, ozvala se Esmé.

„Já se jmenuju Esmé. Ty jsi Dominik, viď? Nemusíš se na mě mračit. Ty, já a strejda Seth teď pojedeme k nám domů. Jo? Čekají tam na tebe palačinky,“ zkusila to na něj Esmé. Při vzpomínce na její palačinky se mi začaly sbíhat sliny.

Dominik se otočil s pohledem na mě, jako by hledal ujištění. Jen jsem na něj pokývala povzbudivě hlavou a čekala, co udělá.

„A jsou ty palačinky s marmeládou?“

Ahojky, co si myslíte o dnešní kapitole? Tentokrát se opravdu mýlit nebudu, když řeknu, že je o ničem, ale tak přece... :) Mám pro vás dobrou i špatnou zprávu. Kterou chcete slyšet jako první? :O

Ta dobrá: Vypadá to, že kapitoly zase budou přibývat po týdnu. Ale to je jen takový odhad, či jak to mám říct.

Ta špatná: Kapitol bude tak maximálně patnáct. To je můj tip. ;) A pokud se nevejdu do patnácti, tak do dvaceti určitě. ;)

A taková otázka: Přišel už někdo na to, co se to děje s Renesmé? Odpověď byste mohli najít v osmé kapitole. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 10. kapitola: