Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 11. kapitola

27.08.2012 (17:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2290×

„Takže, abych tomu rozuměl. Ty mi tvrdíš, že zničehonic slyšíš, co si lidé myslí, a přitom to není tvůj dar?“ zeptal se mě Carlisle a jenom na mě s otevřenou pusou zíral. Já jsem jen přikývla a stiskla Jacobovu ruku v mé dlani silněji. „Renesmé, ty jsi snad padlá na hlavu,“ vypadlo z něj.

Já jsem vyvalila oči a zírala na něj jako na blázna. „Cože? Carlisle, já si to nevymýšlím. Nevím, co to znamená, ani nevím, jak je to možné. To jediné, co vím, je, že to začalo zničehonic. Seth byl první, u koho se mi to stalo,“ řekla jsem mu rázně a čekala na jeho reakci. Jacob mě jednou rukou hladil po zádech a druhou mi na ruce kreslil uklidňující kolečka. Byla jsem za to vděčná.

„Renesmé, problém je v tom, že nevím, co je toho příčinou. Nemám ani tušení -“ Carlisle se zarazil uprostřed věty. Zůstal stát jako solný sloup a trvalo mu dobrých deset sekund, než se začal zase hýbat. Rukou, co měl ve vzduchu, začal ťukat do imaginárního stolečku, či jak to popsat, a pak najednou luskl prsty. Ukázal na mě a jen se mi díval do očí. Po pár sekundách promluvil.

„Teď mě slyšíš?“ zeptal se. Zaměřila jsem se na Carlislea. Snažila jsem se utišit všechny své myšlenky, abych zachytila byť i jen jediné slovo od Carlislea. A opravdu, po chvilce snažení a soustředění jsem ho zaslechla.

„Tuším to. A nějak nevím, jestli se mám radovat, nebo si dělat starosti. Ale potřeboval bych s tebou do nemocnice. Jen my dva. Jo?“

„Fajn,“ řekla jsem nahlas. Můj hlas byl rozklepaný, byla jsem vyděšená. Nevěděla jsem, co si myslet.

„Co? Co se děje?“ zeptal se Jacob nahlas. I v jeho hlase bylo trošku zděšení, ale jen nepatrné množství.

„Hm, nic vážného. Jen si zítra s Carlislem uděláme menší výlet. Byla bych ráda, kdybys zůstal s Dominikem u mé rodiny. Neměl by to být problém, myslím si,“ odpověděla jsem mu. Najednou jsem pocítila únavu. Na důkaz toho jsem si zívla. Očima jsem vyhledala hodiny. Půl deváté večer. Ani jsem se nenadála a celý den utekl jako voda.

„Pojď si lehnout, dneska toho bylo hodně,“ řekl Jacob. Jako na povel mi u toho zakručelo v břiše. „Víš co? Běž se osprchovat a já mezitím udělám ještě něco k jídlu,“ dodal ještě, když zaslechl můj naříkající žaludek. Jen jsem mu to odkývala. Potom jsem se podívala na Carlislea.

„Zůstaneš dnes tady, nebo ještě poběžíš domů?“ zeptala jsem se ho.

„Hm, nedělej si starosti, domů to nemám daleko. Navíc jsem Edwardovi slíbil, že mu podám hlášení o tom, co se to s tebou děje. Bella s Edwardem chtěli jen taky, ale Alice jim pohrozila celodenními nákupy, takže si to nakonec rozmysleli. Ale mám ti vyřídit, že se jim stýská,“ řekl Carlisle, objal mě, dal mi pusu na čelo se vzkazem, že je to od mé mamky, a potom si to namířil ke dveřím. Nakonec jsem ho ještě slyšela křičet: „Zítra odpoledne se pro tebe stavím,“ a byl pryč.

„Uf,“ vydechla jsem nahlas. Rozhlédla jsem se, kam to tak najednou zmizel Jacob, když v tu chvíli jsem si uvědomila, že slyším vodu. Napouští mi vanu.

Usmála jsem se a vydala se za ním nahoru do patra. Prošla jsem chodbou a vešla do pootevřených dveří u koupelny. Linula se z ní líbezná vůně orchidejí. Moje oblíbená pěna do koupele. Jacob se zrovna otáčel, a když mě zahlédnul, usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila.

„Hotovo,“ řekl a snažil se proklouznout ven, aby mi dopřál soukromí. Ještě než zmizel úplně, pohladil mě rukou po tváři. Já ho za ni však chytla a přitáhla si ho k sobě zpátky. Natáhla jsem se na špičky, abych dosáhla k jeho rtům. Políbila jsem ho. Snažila jsem se do toho polibku dát všechno. Všechny své pocity. A těch nebylo zrovna nejmíň. Nevím, možná to bylo strachem z toho zítřka. Carlisle mluvil docela nejistě a vyděšeně, tedy, alespoň mně to tak připadalo, když jsem slyšela jeho myšlenky.

Po dosti dlouhé chvíli, co trval náš nádherný polibek, se mě Jacob zeptal: „Za co to bylo?“

„To tě nemůžu políbit jen tak, zničehonic? Ještě řekni, že se zlobíš. No, když se ti to nelíbí, tak…“ Nenechal mě domluvit, protože mě tentokrát políbil on. Zády jsem se opírala o futra dveří a on se tiskl na moje tělo.

Tohle bylo to, co moje tělo nevědomky celých těch šest let postrádalo. Co jsem nevědomky postrádala já. Momentálně jsem nadmíru spokojená, pomyslela jsem si.

„Nechceš si tu koupel užít se mnou?“ zeptala jsem se ho, celá udýchaná. Ruce jsem měla spojené za jeho krkem a nohy omotané kolem jeho pasu.

„A co ta večeře?“ řekl jen tak z legrace. Snažil se u toho vypadat vážně, ale moc mu to nešlo.

„To počká!“ řekla jsem rázně a dala mu další pusu…

…

„Přestaň!“ rozkázala jsem Jacobovi. Leželi jsme oba dva až po krk ve vodě s pěnou. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že jsme se do té malé vany naskládali oba dva.

„A proč?“ zeptal se celý vysmátý. Zpražila jsem ho pohledem na znamení, aby toho opravdu nechal. Jacob mě totiž velice rád škádlil. Ví, že jsem lechtivá a tak mi bříšky prstů přejíždí po břiše.

„Tak fajn,“ souhlasil a svou ruku mi na břicho jenom položil. Jen tak jsme tam leželi, propletení do sebe v objetí, a vychutnávali si přítomnost toho druhého, když v tu chvíli dole zazvonil telefon.

„Bože, kdo to je v tuhle noční hodinu?“ ulevila jsem si. Telefon nepřestával vyzvánět, a tak jsem vyběhla z vany. Doběhla jsem dolů, zabalená jenom v bílé osušce jsem přijímala hovor.

„Halo?“ řekla jsem otráveným hlasem. Tohle je dnes opravdu poslední telefonát, co přijímám. Všichni ostatní si můžou…

„Dobrý večer, tady Melaniina učitelka ze školky. Moc se vám omlouvám, že vás ruším takto pozdě večer, ale chtěla jsem se zeptat, jestli už něco víte o malé. Je to už několik dní, tak jsem si řekla, že už byste možná mohla něco vědět,“ řekla mi netrpělivě.

„Hm, ne, nic nevím. Policie mi ještě nevolala, ale určitě mám v plánu se tam zastavit. Možná že tam zajdu zítra, tak bych vám dala vědět. Děkuju za optání. Nezlobte se, ale zrovna jsem se chystala si jít lehnout, dnes jsem to měla náročné, takže vám popřeji akorát hezký večer a na shledanou,“ řekla jsem jí. Z druhé strany se ozvalo akorát rozloučení, a tak jsem hovor ukončila. Tohle bylo rychlé, pomyslela jsem si. Telefon jsem zase položila na své původní místo. Najednou jsem ucítila, jak mi po noze stéká pramínek vody, a když jsem se podívala na zem, všimla jsem si velké louže od vody. 

Zakňourala jsem. Zaklonila jsem hlavu a směrem k nebi potichu vykřikla: „Proč já?“

…

Vracela jsem se, tentokrát už oblečená v dlouhém tričku na spaní a s hadrem na podlahu v ruce. Už jsem se shýbala k zemi, že utřu tu louži, která tam po mně zbyla, ale vtom přiběhl Jacob, hadr mi vytrhl z ruky se slovy, že to udělá, ať si jdu lehnout.

Nakonec jsem se tedy otočila a vydala se do ložnice. Zalezla jsem si do postele a zachumlala se až po uši. Únava na mě padla jako na povel, a tak jsem zavřela oči a v tu ránu byla tuhá.

Slunce mi svítilo akorát na lýtka. Zbytek těla jsem měla ve stínu. Na sobě jsem měla krásné proužkované plavky modrobílé barvy. Tak vypadal vršek. Na zavazování byl akorát na zádech, bylo to jako ustřižené tričko bez ramínek. Spodek měl akorát světle modrý lem, jinak byl bílý s černým vzorem květin. Líbily se mi, ale to nebylo to hlavní. Přede mnou si na sluníčku hrála moje dcera. Nabírala mokrý písek lopatkou do kyblíku a něco stavěla. Byl u ní i Jacob. Podívala jsem se na něj a cítila se krásně.

Pootočila jsem se za sebe a slunečník, který bránil slunci, aby na mě svítilo, jsem složila. Když jsem se však otočila zpátky, abych se podívala na svou dceru, zhrozila jsem se. Místo moře, které mělo omývat břeh, tam byla jen pustina. Přede mnou se rozprostírala jedna velká poušť. Kousek přede mnou stál rozestavěný hrad, u kterého si před tím hrála moje dcera. Ta tam ovšem nebyla. Ani Jacob tam nebyl. Byla jsem tam úplně sama.

Opět jsem se rozhlédla po poušti. Zdálo se mi, jako bych v dálce něco nebo někoho zahlédla. Ale to se mi asi opravdu jenom zdálo…

Hrůzou jsem otevřela oči. Všude byla tma, ale já přece jen trochu viděla. Ležela jsem na boku, a tak jsem se přetočila na záda. Nakonec jsem se posadila a rozhlížela jsem se po místnosti. Vedle mě spokojeně ležel Jacob. Tiše oddechoval. Vypadal klidně, alespoň podle toho, co jsem viděla v té tmě. Najednou jsem si uvědomila to sucho v puse. Měla jsem pocit, jako bych byla na poušti nebo po hodně dlouhém běhu bez pití.

A to mi připomnělo můj sen. Nechtěla jsem na něj myslet, bylo mi jasné, co znamená. Prostě jsem pořád vynervovaná z toho, že nevím vůbec nic o své dceři. Za to určitě může ten telefonát s tou učitelkou. A když k těm všem problémům přičtu svůj malý problémek s hlavou, všechno se to jenom násobí.

Musím se jít napít, řekla jsem si v duchu. Potichu jsem se vyhrabala z postele a jen v delším tričku na spaní a bosa jsem se vydala dolů do kuchyně, abych se trochu napila vody. Když jsem přišla do kuchyně a vypila hned dvě sklenice vody, pocítila jsem potřebu si dojít na záchod.  No jasně, byla má otrávená myšlenka. A tak jsem položila sklenku na linku a vydala se na toaletu.

Když jsem se po mé noční procházce po domě dostala opět do postele, už jsem nemohla usnout. Znovu jsem přemýšlela nad tím vším, co se odehrálo v několika posledních dnech. Všechno to začalo to ráno, co jsem potkala Jacoba s Dominikem ve školce. Myslela jsem si, že Dominik je Jacobův syn a že mě Jacob musel podvádět, protože jsem si nedokázala vysvětlit, jak to, že je Melanie stejně stará s Dominikem. No, potom se mi vysvětlení dostalo od Jacoba. Dominik je syn Setha Clearwatera. Ten se tady také ukázal, ale až dva dny po Melaniiným zmizení a také po tom, co jsem se zase dala dohromady s Jacobem. S mým Jacobem. Musím si přiznat, že mi celých těch šest let taky dost chyběl.

Nakonec to všechno končí tím, že Dominik, já a Jacob tvoříme takovou neoficiální rodinu. Ano, Dominik mi hodně přirostl k srdci a vypadá to, že já jemu také. Je to milý klučina. Jak jsem se bála, že ho Seth bude chtít zpátky, když přišel, ale ne, nic takového. Hraje si na jeho strýce a nechává ho žít v domnění, že Jacob je jeho otec. Jednou se určitě dozví pravdu, ale až na to bude připravený. 

Najednou jsem se podívala na čas. V paměti jsem začala pátrat po tom, kolikátého dnes je. Jakmile jsem si to uvědomila, zhrozila jsem se. Uteklo to tak rychle.

Dvacátý pátý květen. Ach ne. Toto datum mám navždy vryté do paměti. Ty vzpomínky. Všechno to, co jsem prožila dvacátého pátého května, přesně před šesti lety nezapomenu. Dnes má Melanie narozeniny.

A já jí ani nemůžu popřát.

V tu chvíli jsem pocítila, že mi opět těžknou víčka, a tak jsem je zavřela. Usnula jsem spolu se slzou, která mi tekla po tváři a s hřejivým pocitem u srdce…

Ahojky. :)

Co říkáte na tuto kapitolu? V další se konečně podíváme na zoubek Melanino zmizení a možná se dozvíme, co se to vlastně děje s Renesmé. :) To je asi zatím vše, co vám můžu říct k další kapitole.

Moc děkuju těm, kteří stále komentujou. Ani nevíte, jak jsem byla smutná, když jsem u 9. kapitoly našla jen čtyři komentáře, ale zase vás chápu. ;) Dlouho jsem nepřidala kapitolu, a tak jste se na tuto povídku všichni vyprdli. :)

Dále bych vám chtěla oznámit, že jedna z váš uhodla, co se to s Renesmé děje. Ráda bych tu zmínila přezdívku dané osoby, ale nechci, abyste si vyhledali její komentář a přišli na to, co se to vlastně děje. Prozradím vám to, až když se v ději posuneme do té chvíle, kdy se to všehno provalí. :) Zatím buďte trpěliví.

A jako další věc: Ano, vím, vypadá to, že si Renesmé s Jacobem nedělají moc velké starosti s Melaniiným zmizením, ale když se podíváte zpátky, tak poslední den v naší povídce je rozkouskovaný do tří nebo čtyř kapitol. Takže vlastně od Melanina zmizení je to teprve jeden den - pokud se nemýlím. Jeden den nebo dva. A zkuste se vžít do mé role jakožto pisatele příběhu. Mám toho tolik, o čem musím vždy v kapitole napsat, že prostě některé věci musí stranou. :) Doufám, že mě chápate. ;)

A teď už jenom čekám na vaše názory. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 11. kapitola: