Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 12. kapitola

06.09.2012 (09:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2215×

„Hm,“ zabručela jsem, když se mi svit ranního slunce začal drát pod víčka. Otočila jsem se na záda, ale přitom jsem do něčeho narazila. Tedy spíš do někoho.

„Dobré ráno,“ uslyšela jsem. Donutila jsem se otevřít unavené oči a s úsměvem, který musel vypadat spíš jako úšklebek, jsem se podívala na Jacoba.

„Jo, docela dobré,“ odpověděla jsem mu chraplavým hlasem. On se jen zašklebil a odvalil pryč. Chtěla jsem následovat jeho příklad a vstát z postele, ale když ona je tak měkoučká!

„Tady se někomu nechce vstávat,“ promluvil Jacob. Usoudila jsem, že stojí hned u mé postele, a tak jsem začala rukama šátrat ve vzduchu. On však moje ruce chytil těma svýma a nečekaně mě za doprovodu mého vřeštění vytáhl na nohy. Jelikož jsem to nečekala, tak jsem málem spadla zpátky. Ovšem tentokrát bych se seznámila s podlahou. Ne s mojí postýlkou. Jacob mě však pohotově zachytil a pomohl mi chytit rovnováhu.

„A ty se mi divíš?!“ řekla jsem mu lehce vyděšeně a zároveň překvapeně. „Kolik je vlastně hodin?“ zeptala jsem se na první otázku, která mě napadla. Automaticky jsem se podívala z okna a viděla, že slunce je už dost vysoko na obloze. Tohle nebude ranní sluníčko, jak jsem se domnívala.

„Skoro půl dvanácté,“ vypadlo z Jacoba, když se podíval na hodiny na stěně.

„Cože?“ zněla moje reakce. Nechtěla jsem tomu uvěřit, a tak jsem svůj pohled stočila na hodiny. A ono opravdu. Malá ručička stála kousek před dvanáctou číslicí a velká těsně před číslem šest. Chvilku mi trvalo, než to můj mozek vstřebal.

„No… to je… super. Prospala jsem půlku dne,“ pronesla jsem lehce naštvaným hlasem. A co dělal Jacob? Ano, zase se mi smál.

„To je vážně směšný. Je skoro půl dvanácté, oběd nikde a Carlisle se tu pro mě během hodiny a půl zastaví. A taky mě napadlo… Víš, jak mi večer volala Melaniina učitelka, ne?“ zeptala jsem se Jacoba. Ten jenom přikývnul, a tak jsem pokračovala: „No, tak mě napadlo, že stavím s Carlislem na policii. Až pojedeme domů, myslím, neboť mám pocit, že se tam nic nehejbe. Ještě nám nevolali a z toho mám blbej pocit.“

„Jo, no, to je dobrej nápad. Mohl bych jet s tebou, nemyslíš? Byl bych radši, kdybych na tu policii jel s tebou. Kdyby si chtěli dovolovat…,“ začal Jacob protestovat.

„Hm, to asi ne. Víš… myslím si, že by bylo lepší, kdybys jel za Dominikem. A navíc na tu policii půjdu společně s Carlislem, takže se nějakého dovolování bát nemusíš,“ řekla jsem mu opatrně. Bylo na něm znát, že posmutněl, když jsem mu to řekla, ale já si stejně myslím, že takto to bude lepší.

„Hm. Tak fajn, no. Pojedu za Dominikem a během cesty se budu modlit, abych venku neměl připravenou boudu s nápisem „Z lásky od Rose“, řekl se smíchem, a já poznala, že chmury jsou ty tam a smála se spolu s ním.

„Fajn. Tak já se jdu oblíct a pak půjdu uklohnit něco rychlého k obědu,“ oznámila jsem mu a zamířila do šatny.

„Nechceš s tím pomoct?“

…

Do ruky jsem vzala lžičku a nabrala trochu omáčky. Pod lžíci jsem dala ruku, kdyby náhodou něco kapalo ze spod lžíce, a utíkala s tím ke dřezu. Chvilku jsem foukala a potom ochutnala.

„Hm, au,“ vykřikla jsem. No, samozřejmě. Nebyla bych to já, kdybych si nespálila jazyk.

„V puse máš vítr,“ ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem se otočila. Okamžitě mi z údivu vyletělo obočí nahoru. „Stačilo jen o chvilku déle foukat.“

„Carlisle,“ řekla jsem překvapeně. „Ty už jsi tady? Nějak brzo, ne?“ vyletělo ze mě. Vůbec jsem ho neslyšela přijíždět.

„No, jo, ale času máme dost,“ odpověděl mi. Tedy alespoň já jo, uslyšela jsem ho pomyslet si. Nechápala jsem, jak to myslí, ale doufala jsem, že mi to dnes v nemocnici vysvětlí. Bylo to zvláštní, ale vůbec jsem se nebála, co se to se mnou děje. Bylo mi to tak nějak jedno.

„Jo, no, my ještě ani neobědvali, takže si asi počkáš trochu déle,“ oznámila jsem mu a otočila se zpátky k vroucí omáčce.

Dle Carlisleových kroků jsem usoudila, že odešel za Jacobem do obýváku. No, uvidíme, jak ho bude bavit baseballový zápas. Ale to už je jejich problém.

Omáčku jsem ještě trochu přisolila, a když jsem usoudila, že už je hotová, nandala jsem dvě porce rýže a ty omáčkou polila. Vyndala jsem dvě lžíce a donesla to do obýváku.

Celou dobu, kdy jsme s Jacobem obědvali, jsme si všichni povídali. Tedy – spíš jsme poslouchali a mluvil jenom Carlisle. Z jeho vyprávění jsem usoudila, že se doma nic moc neděje a všechno je při starém.

Po chvilce jsem si všimla, že Carlisle sleduje hodiny. Jako by se ve mně něco hnulo a já začala mít pocit strachu. Celou dobu nic a najednou se mi z myšlenky, že bych měla jít do nemocnice, začalo dělat špatně. Potily se mi ruce a cítila jsem takové to vnitřní zděšení z něčeho neznámého. Určitě to znáte. Třeba když máte jít k zubaři nebo na očkování.

Znova jsem se podívala na Carlislea a všimla si, že si poťukává nervózně nohou. Fajn. Asi je čas se jít převléct.

„Hm, tak já se jdu převlíknout,“ oznámila jsem jim, sebrala talíře od jídla, šla je dát do myčky. Potom jsem vyšla nahoru do šatny, abych se z tepláků převlékla do úzkých, nepříjemných džínů. Nějak jsem neřešila, co mám na sobě. Prostě džíny a tričko. K tomu jsem si vzala tmavý kabátek a kabelku. Na nohy jsem si vzala podpatky a sešla dolů. Nervozita a strach přetrvávaly. Snažila jsem se ty pocity vtěsnat do koutku mysli, ale šlo to těžko.

„Můžeme?“ zeptala jsem se, když jsem došla zpátky do obýváku.

„Jasně,“ řekl Carlisle a vyskočil z křesla. Jacob ke mně přišel a dal mi pusu.

„Asi mi neřekneš, kam jedete, viď? Mám z toho nepříjemnej pocit,“ snažil se mě ještě ukecat. Já jsem jen se smíchem zakroutila hlavou a odpověděla mu: „Ne. Kdybych ti to řekla, tak bys opravdu chtěl jet s námi. A, teď to bude znít hnusně, já tě tam opravdu nechci. Promiň. Jeď za Dominikem a řekni mu, že ho mám ráda. Dej mu za mě pusu.“

„Tak fajn,“ řekl jako poslední, dal mi ještě jednu pusu na čelo a pustil mě ze svého sevření. Doprovodil mě až k autu, kde už seděl Carlisle připravený vyrazit. Nasedla jsem, připoutala se a Carlisle se rozjel směrem do nemocnice.

Po chvilce nudné jízdy jsem začala naši konverzaci.

„Ty mi asi neřekneš, proč mě vlečeš do nemocnice, že jo?“ zeptala jsem se ho narovinu.

„Ne. Ne, dokud si to neověřím, nechci… tě zbytečně děsit, nebo ti dělat naděje. Budeš si muset počkat,“ odpověděl mi. Byla jsem trošku mimo z jeho odpovědi, ale neřešila jsem to. Tu půl hodinku to snad ještě vydržím.

Ale stejně mi to nedalo. V tom jsem po své matce. Obě dvě jsme hrozně moc zvědavé.

„Fakt mi to neřekneš?“ zeptala jsem se ho zvědavě. On se však jen uchechtl a nic neříkal.

„Mm, Carlisle, zkus mě pochopit. Já se prostě… bojím,“ snažila jsem se ho přemluvit, ale nevyšlo to. Neodpovídal a já poznala, že dřív jak po vyšetření mi to neřekne.

Když jsme konečně dojeli k nemocnici, Carlisle zaparkoval na místě vyhrazeném jenom pro něj. V tu chvíli jsem měla nohy jako ze dřeva. Nikam se mi nechtělo. Nejradši bych to otočila a jela zpátky, ale to bohužel nešlo.

Nakonec jsem se, ani nevím jak, donutila vystoupit a následovat Carlislea. Výtahem jsme dojeli až do patra, kde má svou vlastní ordinaci. Pořád mi vrtalo hlavou, co si asi Carlisle myslí, že mi je, takže jsem si až pozdě všimla, že Carlisle odbočil na druhou stranu. Doleva. Ne doprava ke své ordinaci.

„Ehm, Ness. Tady jsem,“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila. Carlisle stál několik metrů za mnou.

Byla jsem lehce vyvedená z míry, protože mířil na oddělení, kde sídlil jeho přítel. Pomalu jsem se rozešla k němu a u toho se snažila protestovat.

„Ale do tvé ordinace se jde tudy,“ řekla jsem mu, jako by to nevěděl.

„Jo, já vím, ale my potřebujeme jít tam,“ řekl a ukázal na dveře doktora Dasena.

„Ehm, cože?“ řekla jsem vyvedená z míry a stále si nalhávala, že se Carlisle jen spletl.

„Jdeme sem. Moje ordinace je teď tady. Prostě mě přesunuli. Neptej se proč, sám to nevím,“ vysvětloval mi a u toho odemykal dveře k ordinaci. Vešla jsem za ním prkenně dovnitř a vtom jsem ucítila, že se mě zmocňuje pořádná nervozita.

„No?“ zeptala jsem se jen tak do vzduchu a čekala na odpověď.

„Renesmé. Nejdřív se tě zeptám, když… když se Jacob vrátil, ehm, no… strávili, ehm, strávili jste spolu, ehm, noc?“ lezlo z něj jako z chlupaté deky. Z počátku mi nedocházelo, na co se mě to vlastně ptá. No, po chvilce mi to doopravdy došlo a já nemohla uvěřit, že se mě Carlisle ptá zrovna na toto téma.

„Co, cože? Eh. Ty se mě ptáš, jestli… jestli jsem s Jacobem spala?“ vypadlo pro změnu ze mě. Valila jsem na něj oči a stále nemohla uvěřit.

„No, takto jsem to sice neřekl, ale… v podstatě jo. Tak spala?“ ptal se mě a bylo mi jasné, že kdyby byl člověk, byl by rudý jako rak snad i na zadku.

„Ehm, no. E… Jo. Proč?“ vysoukala jsem ze sebe. Bylo vidět, že si Carlisle oddechl, když ze mě vypáčil tuto odpověď.

„No, super. Lehni si na lehátko a vyhrň si tričko. Bude to trochu studit.“ Carlisle mluvil strašně rychle. Normální člověk by mu nejspíš vůbec nerozuměl.

Tohle už jsem jednou zažila, napadlo mě. Uposlechla jsem Carlislea a jako hodná holčička jsem si lehla na bílé lůžko v jeho ordinaci.

„Tohle se mi nelíbí,“ prohlásila jsem.

„Renesmé, tobě to pořád nedochází?!“ zeptal se mě překvapeně s nevěřícím pohledem v očích. Mezitím mi na břicho nalil nějaký ten doktorský gel, který příšerně studil. No, nebyla to tak ledová sprcha, jako to, co přišlo potom.

„Carlisle, snad si opravdu nemyslíš, že bych mohla být...?“ nedokončila jsem větu. Snažila jsem si vzpomenout, kdy se to mohlo přihodit… a opravdu jsem ten moment našla. „A sakra…“

Jen, co jsem to dořekla, stočila jsem svůj pohled na malou obrazovku, na které se míhaly šedivé, bílé a černé obrazce. Ultrazvuk.

„To není možné,“ vydechla jsem. „Já jsem těhotná!!!“ vykřikla jsem, div se nerozbilo sklo obrazovky.

„Už to tak vypadá. Vidíš? Tohle malinké je tvoje děťátko,“ řekl mi a u toho mi na obrázku ukázal takový malý oválek. Tam to něco by mělo být mé dítě. Můj syn, nebo moje – tentokrát už druhá – dcera. On v tom možná viděl něco, co představuje dítě, ale já viděla jen jednolitou šedivě bílo-černou plochu. Budu si muset pár měsíců počkat, než budu schopná rozpoznat, co je miminko, a co je část mě.

„Vypadá to, že se vyvíjí o něco rychleji. Dokonce rychleji než Melanie,“ řekl mi a podal mi ubrousek, abych si mohla břicho otřít. Po chvilce ve svých hlasitých úvahách pokračoval.

„Tipoval bych, že jeho vývoj bude tak o měsíc, měsíc a půl rychlejší než Melaniin. Takže nejspíš v sobě bude mít i víc upířích genů, než Mel,“ přemýšlel nahlas. Já si mezitím narovnala tričko a oblékla svůj kabátek. Carlisle si něco zapisoval a potom se na mě otočil.

„Nejsi z toho moc nadšená,“ prohlásil smutným hlasem. Já jsem si povzdechla a sedla si na lehátko. Carlisle se přisunul na židli ke mně a chytil mou ruku.

„Co se děje?“ zeptal se mě.

„Nedokázala jsem uchránit jedno dítě a teď mám mít druhé? To přece…,“ řekla jsem a u toho se mi zalily oči slzami.

„Renesmé,“ řekl Carlisle a jednu ruku mi položil na rameno a druhou mi zvedl bradu tak, abych se mu dívala do očí. „Máma jsi a budeš bezvadná. Byla to jen hloupá náhoda. Vždyť Melanie je skvěle vychovaná, je to fajnová a krásná holka. Přesně jako ty. A to druhé miminko bude jakbysmet. A teď pojď, zajedeme na tu policii zjistit, co je nového.“

Byla jsem mu vděčná. Vždy dokázal podpořit. A tak jsme s Carlislem znovu vyšli z nemocnice, tentokrát s cílem navštívit policejní stanici.

Ahojky. :)

Snad se vám kapitola líbila.

Konečně je to venku! Tak co? Ano, vím, nikoho z vás už to nejspíš nepřekvapuje, všichni jste to uhodli, a proto vám tleskám!!! :)

Dále mám na seznamu toto - ano, vím, v této kapitole jsem vám původně měla objasnit věci kolem Melanie, ale bohužel, kapitola by byla moc dlouhá a já nechci překračovat svůj daný limit. :) A kdybych tam napsala i o návštěvě policejní stanice, limit by to na sto procent překročilo. :) Takže se omlouvám, ale až příště. :) Důvody jsou prosté, no, psát vám je sem nebudu. :)

A teď jsem připravena na vaše hodnocení. :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 12. kapitola: