Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 17. kapitola

18.11.2012 (21:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2165×

„Já jen, že bychom měli už jet, máme na to tři čtvrtě hodiny,“ řekla jsem rychle chytrou výmluvu a vysmekla jsem se mu z objetí.

Vyplula jsem ze dveří a scházela schody od domu. Mířila jsem ke stříbrnému Volvu, které mi taťka připravil před dům. Jeli jsme tím mým. Když tak přemýšlím… taťka už skoro vůbec nejezdí tím svým. Což je docela divné, budu se ho muset zeptat, co se stalo jeho broučkovi.

Nasedla jsem si na místo spolujezdce a čekala, až přijde Jacob. Klíčky jsem strčila do zapalování a jen vyčkávala. Po chvilce se vedle mě otevřely dveře a Jake nastoupil. Oba dva jsme si zapnuli pásy a Jacob nastartoval. Auto jemně zavrnělo.

„Máš tu obálku?“ zeptal se mě ještě pro jistotu. Otočila jsem se na něj a odpověděla mu.

„Jo, mám, můžeme jet,“ řekla jsem a dál už jen pozorovala míhající se krajinu kolem nás.

...

Celou cestu jsem cítila to zvláštní napětí. Jacob moc dobře věděl, že mě něco trápí. Jak jsem mu byla vděčná, když se k tomu už nevracel a věnoval se převážně jenom řízení. Nechtěla jsem to rozebírat. Třeba na to časem přijde sám, že bychom mohli být spolu – jakože spolu. Ale ještě to bude chvilku trvat.

Během cesty jsem hodně přemýšlela. Kdo tam asi přijde? Bude to muž nebo žena? Jak to bude probíhat?

Docela jsem se děsila toho neznáma, do kterého jsem se řítila. Až teď mi začalo docházet, že mám před sebou něco, o čem vůbec nic nevím. Nevím, s kým se tam setkám a nevím ani, jak to bude probíhat. To prostě přijde a řekne: Tady jsem, dej mi ty peníze?!

No, myslím, že to bude ještě hodně zajímavé.

Rozhodla, nebo jsem si spíš přikázala, že na to nebudu myslet. Udělám to tak, jako jsem to dělala vždycky před testy ve škole. Ono to nějak dopadne. Dál už jsem sledovala jen krajinu, která s námi za oknem běžela o závod. U toho jsem nervózně pozorovala hodiny. S každou další minutou jsem zjišťovala, že ve mně stoupá nervozita a strach. Ano, já se bojím. Bojím se toho neznámého. Vždy jsem se bála neznámých věcí. A ani teď to není výjimkou.

Cítila jsem, jak mi tluče srdce. Bylo to docela rychlé bušení, u mě sice normální, ale u člověka by to bylo abnormální. U normálních lidí by to znamenalo, že uběhli alespoň maraton, no, u mě to je pouze příznak nervozity. Nervozity, strachu a adrenalinu.

Najednou jsem na své chladné ruce ucítila něco teplého. Automaticky jsem se otočila za zdrojem a zjistila, že to je Jacobova ruka. Propletli jsme si prsty a já si užívala ten pocit tepla.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě. Ani jsem si to neuvědomila, ale zrovna jsme míjeli první budovy Seattlu.

„Nad tím, že vlastně ani nevím, do čeho teď jdu. Nevím, kdo tam na mě čeká,“ řekla jsem mu. Podívala jsem se mu do očí a snažila se v nich vyčíst, co si o tom myslí. No, moc času jsem na to neměla, neboť se zase rychle věnoval řízení.

„Bude to dobrý. Ještě v domě jsi mluvila o tom, že se nebojíš a že mu věříš,“ řekl mi. „Nebo to snad byly jen hrdinské řeči?“ snažil se zavtipkovat, no, moc mu to nešlo. Nezasmála jsem se, pouze jsem udělala nějaký neforemný úšklebek. Podívala jsem se na čas. Ještě čtvrt hodiny. Vychází nám to akorát.

Projížděli jsme kolem náměstí a hledali, kde bychom mohli zaparkovat. Výhodou je, že parkovací místa jsou hned okolo toho náměstí, takže nemusíme chodit nikam dál. Nakonec jsme jedno místo našli a zaparkovali. Vypadalo to, že je to poslední volné místo. Jako by čekalo jenom na nás. Měli jsme ještě nějakou dobu čas, a tak jsme jen tak seděli v autě.

V tom malém prostoru vládlo hrobové ticho. Po chvilce ho Jake prolomil.

„Vážně mi neřekneš, o čem jsi to mluvila v domě? Docela mi to vrtá hlavou. Přemýšlel jsem o tom celou cestu,“ začal náš rozhovor. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Srdce mi bušilo jako o závod a v hlavě jsem měla zmatek. Nemůžu mu to říct! Nemůžu a nemůžu!

Ještě osm minut do dvanácti.

„Jakeu, to… nejde,“ začala jsem. Mluvila jsem pomalu a rozkouskovaně. Opřela jsem se a sklonila hlavu. Vlasy mi spadaly přes tvář, takže mi nebylo vidět do obličeje. V tuto chvíli se tomu dá říkat štěstí.

Ještě sedm minut do dvanácti.

„Proč ne? Lásko, jestli tě něco trápí, tak mi to řekni, miláčku,“ snažil se mě popostrčit. Používal ta krásná slova, o kterých ví, že na mě většinou zabírají. Ovšem, důležité je slovíčko většinou.

Ještě šest minut do dvanácti.

„Jakeu, tohle je prostě… věc, kterou… Na kterou musíš přijít sám,“ odpověděla jsem mu. Nervózně jsem sledovala ten čas. Ubíhalo to tak strašně pomalu. To mě znervózňovalo ještě víc.

„Nessie,“ řekl jen a rukou mi odhrnul vlasy z čela. Cítila jsem, jak se mi dívá do tváře. Rukou mi přejel po líci. Zanechával za sebou horké cestičky. Přivřela jsem oči. Miluju, když se mě takto něžně dotýká. A to v jakékoliv situaci.

Už jen čtyři a půl minuty.

„Tak mi alespoň řekni, jestli je to něco vážného?“ zeptal se mě. Jo, je to něco sakra vážného! Někdy mi připadá, že někteří členové mé rodiny jsou z Marsu.

„Ne, to je dobrý. Časem na to opravdu přijdeš, věř mi,“ řekla jsem mu. Podívala jsem se na hodiny, tentokrát naposledy.

„Měla bych jít,“ řekla jsem, nahnula se k němu, políbila ho a vystoupila z auta. Udělala jsem pár kroků od auta a Jacob nastartoval. Po chvilce odjel pryč. Pozorovala jsem ho, jak mizí v zatáčce. Oddechla jsem si.

Podívala jsem se na čas na svém telefonu. Tři minuty. Mobil jsem zase uklidila. Sáhla jsem rukou do své kapsy, abych se ujistila, že tam ta obálka je. Byla tam. V tu chvíli, jako by ta kapsa byla těžší snad o sto kilo. Jako by mě táhla k zemi, bylo to jako železná koule u nohy. No, i přesto jsem došla až k soše, která stála uprostřed čtvercového náměstí Big hall (Velká síň). Když jsem pomyslela na ten název, musela jsem se usmát. Velké to opravdu je.

Vyndala jsem z kapsy telefon, abych se podívala, kolik je hodin. Bylo přesně dvanáct.

V tu chvíli jsem cítila, že mé srdce se chystá vyskočit z mé hrudi.

Únosce

„Tak fajn, Zayne, jsi připravený?“ zeptal se mě snad už posté Mark. Jako vždycky jsem se na něj jen otráveně podíval a přikývl.

„Jasně že jo, ale už by ta zrzka mohla přijít, abychom mohli vypadnout,“ řekl jsem mu a dál sledoval, kde se ukáže ta zrzavá ženská. Jmenuje se nějak Rezesmie nebo co. Jména mi nikdy nešla, ale k čemu by mi byla? Můj úkol je vždy jenom dojít pro prachy a pak se vrátit. Shrábnout svůj podíl a zmizet, dokud mě Mark zase nebude potřebovat.

„Není to zrzka, ale Renesmé. Kdy si to konečně zapamatuješ, ty tupče?!“ vyjel po mně. Tentokrát jsem se na něj podíval lehce naštvaným pohledem a odpověděl mu:

„Je mi jedno, jak se ta ženská jmenuje. Mně stačí znát jen její příjmení a nic víc. A hlavně mou jedinou starostí teď je to, aby vůbec přišla a aby měla ty prachy!“ vykřikl jsem na něj. V tu chvíli kolem nás projelo auto. Mark se na něj zadíval, jako by viděl svatý obrázek. Nespouštěl ho z očí. Já vlastně taky ne. Ihned mi došlo, kdo to je. Je to ona. Ta zrzavá Cullenová.

„Vidíš to samé co já?“ zeptal se mě Mark. Přikývl jsem a odpověděl mu:

„Ano, to je ta zrz… Renesmé,“ opravil jsem se. Nechtěl jsem dostat další poučení o jejím jméně, vážně už na to nemám náladu.

„Ano, ale není sama. Doufám, že neporušila naši dohodu, nechtěl bych té malé něco udělat,“ řekl a u toho se otočil dozadu. Na sedačce se tam choulila ta malá. Měla vystrašené, nebo spíše překvapené oči, kterýma se snažila vykouknout z okna. Zřejmě chtěla zahlédnout svou matku. Museli jsme ji vzít s sebou, protože by ji neměl kdo pohlídat, kdybychom ji nechali v bytě.

„Třeba odjede. Má to jako odvoz, vsaď se. Počkám, až vystoupí ona, potom půjdu i já,“ řekl jsem a opět jsem se opřel do sedačky. Slyšel jsem, jak se tam vzadu ta mála pořád hýbe. Na jednu stranu mi jí bylo líto. Ale bohužel, nejdřív prachy, potom ji pustíme.

Netrpělivě jsem vyčkával, kdy ta zrzka vystoupí z auta. Nějak se jí do toho nechtělo, ale zbývalo jí ještě deset minut, takže čas ještě má.

„To tam ty prachy ještě přepočítává nebo co?!“ rozčiloval se Mark. Je to cholerik. Docela rychle se nechá vytočit. Jediné osoby, před kterými nekřičí, jsou ty děti. Tentokrát to ale neudržel. Asi mu nedochází, že vzadu sedí ta mrňavá. Když to spočítám, za tento rok jsme unesli už třetí dítě. Naštěstí se vždy vrátily ke své rodině.

Celých deset minut jsem s Markem neprohodil ani slovo, čekali jsme mlčky. Až když už bylo za tři minuty dvanáct, Mark do mě drknul, abych se probral.

„Zayne, vstávej, už vylezla. Mazej za ní!“ dostal jsem rozkazem. Chviličku mi trvalo, než mi došel význam jeho slov. Jakmile to můj zpomalený mozek pobral, vystoupil jsem z auta. Mířil jsem rovnou na místo určené pro naše setkání.

Auto, ze kterého vystoupila ona, odjelo.

Moc jsem nepospíchal. Šel jsem tak akorát, abych tam byl přesně ve dvanáct. Potrpím si na přesnost. Po chvilce jsem šel asi pět metrů za jejími zády. Zastavila se u té sochy a otočila. Když viděla, že jdu za ní, zkoprněla. Oči vytřeštila, jako by viděla ducha a nenápadně se jí chvěly rty. Nic neříkala. Jen mlčky stála.

„Řekl bych, že strach není na místě. Nic ti neudělám, jen bych si rád vzal ty peníze. Ale asi budeš umět čarovat, protože nevidím žádnou tašku, kufřík, nic,“ začal jsem. Snažil jsem se, aby to znělo alespoň trochu vtipně. Chtěl jsem této situaci malinko ulehčit atmosféru.

Ta Cullenová nic neříkala, jen pro něco sáhla do kapsy. Jestli teď vyndá kouzelnou hůlku, začnu jí říkat Potter. No, namísto kouzelné hůlky vyndala obálku a natáhla s ní ke mně ruku. Udělal jsem to samé, chytl jsem obálku do ruky a chtěl si ji vzít, ale držela ji pevně. Podíval jsem se jí do očí a zjistil, že ona ty mé taky sleduje.

„Ty nejsi ten, se kterým jsem si volala, že jo? Je tu taky? Je má dcera v pořádku? Prosím,“ řekla, ke konci spíš šeptala. Díval jsem se jí do očí. Bylo na ní vidět, že je hodně mimo.

„Ano, malá je v pořádku. A nemusíš mít strach, nic jí není. A ano, správně, já nejsem ten, se kterým jsi už mluvila. Ten to celý pozoruje zpovzdálí. Teď si s dovolením vezmu tu obálku,“ odpověděl jsem jí. Její stisk povolil a já mohl nahlédnout do vnitřku obálky. Byl tam lísteček a karta. Byla to kreditní karta a na lístečku bylo napsané čtyřčíslí. Pousmál jsem se. Takto na to nešel ještě žádný z rodičů. Každý to nosil přímo na papírkách. Tato rodina nám dá ještě i kartu. Že by bonus navíc?

„Kdy mi ji vrátíte?“ zeptala se mě, když si všimla, že jsem spokojený. Obálku jsem uložil do vnitřní kapsy své bundy a potom jí odpověděl.

„Všechno podle domluvy. Zítra. Zatím nashledanou, Renesmé,“ řekl a otočil se k ní zády.

„Počkejte!“ vykřikla na mě. Otočil jsem se a v údivu zvedl obočí.

„Opravdu? Opravdu mi ji zítra vrátíte? Ale kam nebo kde bude? Jak se dostane ke mně?!“ vyptávala se mě a já měl pocit, že mírně hysterčí. Nudně a bez zájmu jsem jí odpověděl.

„Všechno půjde podle dohody. Ještě se vám ozveme. Teď už opravdu nashledanou,“ řekl jsem a tím ukončil náš rozhovor. Rychlou chůzí jsem mířil k autu. Na Marka jsem jenom kývl, a když jsem za sebou zabouchl dveře, on vyjel. Za sebou jsme nechávali stát jen jednu ženu s jednou velkou nadějí.

Jako pokaždé čekám na vaše ohlasy a názory. Jsem moc ráda, že se našlo ještě pár hodných dušiček, co i po té mé dlouhé odmlce čtou dál. :) Jsem vám vděčná a moc mě těší, když vidím jedna a ta stejná jména. Kupříkladu Ceola, RoSeate, NessieCullenBlack, Bubulienka (holka, máš trošku zpoždění :D) a další... :) Moc vám všem děkuju. ;)

A jinak... Co si myslíte o této kapitole? Mám pocit, že jsem to trošku uspěchala... Ale vážně nevím, jak jinak jsem to měla napsat. :D No, uvidíme dál... :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 17. kapitola: