Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 2. kapitola

02.05.2012 (21:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3184×

Strnula jsem v pohybu a měla zavřené oči. Nevěděla jsem co dělat. Jen jsem doufala, že je to třeba sen, ze kterého se probudím. Ale to, co se potom odehrálo, bylo dosti živé, dosti šokující a dosti… zvláštní?

Stála jsem se zavřenýma očima a z ničeho nic jsem ucítila něco teplého a měkkého na svých rtech. On mě políbil! Trvalo mi jen dvě sekundy, než jsem si domyslela, co se právě děje, co se stalo.

Odtrhla jsem se a vrazila mu facku. Ruka mě sice bolela, ale nic jiného, horšího, se nestalo. Jak si to mohl dovolit?!

„Jo, zřejmě mi patří,“ řekl jen a třel si svou tvář. Asi ho překvapilo, jak byla ta facka silná, ale od té doby, co se narodila Mel, jsem o něco silnější. A to něco je o dost. Nevím proč.

„Jo… A ne jedna,“ vrátila jsem mu kousavě jako odpověď. „Co chceš, Jacobe?“ zeptala jsem se na rovinu. Sledoval mě. Popošel ke mně a položil mi ruku na krk.

„Tebe,“ zašeptal. „Chci tebe, chci tě zpátky, chci odpuštění.“ Zírala jsem na něj jako na idiota.

„Cože?!“ řekla jsem šokována. „Po tom všem, co jsem si musela prožít… sama! Ty přijdeš a chceš… odpustit? Myslíš si snad, že to ještě jde?! Odešel jsi, nechal mi tu kus papíru a… nic! Samozřejmě, nesmím, nesmím,“ to jsem radši zdůraznila dvakrát, „zapomenout na svou dceru. Dokážeš vůbec pochopit, jaké to bylo vědět, že když se probudím, nebude vedle mě nikdo, kdo by pohladil mé bříško a zašeptal mi, jak se těší? Kdo by mi připravil snídani? Nebyl tu nikdo, kdo by mě držel za ruku, když jsem křičela jako o život, od bolesti, jak se naše dcera drala na svět? Nebyls tu a nebudeš tu ani teď,“ dokončila jsem svůj proslov a nastoupila do auta.

Rychle jsem nastartovala a snažila se odjet pryč. Stál tam jako sloup a jen pozoroval, jak odjíždím. Jeho pohled, který měl na tváři, jsem před sebou viděla celou cestu. Měla jsem ho neustále před očima. Nemůžu tomu uvěřit! Jen tak si přijde a chce, abych mu po jedné puse odpustila. Nejhorší na tom všem je, že ho nejspíš stále miluji, i přes to všechno, co jsem si prožila. Bez něj. Přes všechnu bolest a trápení, přes všechny slzy, které jsem kvůli němu uronila… A že jich nebylo málo.

A co teprve Melanie. Je to jen otázka času, kdy se zeptá na svého otce. A já jí nebudu moct lhát věčně. To by nešlo. Jednou jí to prostě budu muset říct. Ale co jí řeknu? Že se na nás její otec vykašlal a opustil nás hned, jakmile se dozvěděl, že jsem těhotná? Nechci, aby si o Jacobovi myslela, že je to hajzl a grázl. Či někdo takovému člověku podobný.

S těmito myšlenkami jsem dojela až do Seattlu. Vystoupila jsem z auta, které jsem zaparkovala před velkým obchodním domem. Chvíli jsem stála opřená o dveře auta. Byla jsem tak rozhozená z toho setkání, že jsem dokonce zapomněla, pro co jsem jela do města. Třeba si vzpomenu, až to uvidím.

Rozešla jsem se k obchodu, ale když jsem vešla, ucítila jsem zvláštní mrazení. Z ničeho nic. Netušila jsem proč. Ale nebylo to zrovna příjemné. Nedokázala jsem si to vysvětlit.

Procházela jsem se jen tak tím obchodem a přemýšlela. Když jsem došla k oddělení s nábytkem, vzpomněla jsem si. Chtěla jsem si koupit vybavení do domku, který jsem s Edwardem vybrala. Nechci už nadále bydlet s rodiči. Potřebuju mít někde svoje zázemí, nebo se zcvoknu z toho všeho, co se doma děje. Všude jsou zamilované páry a navíc, jestli mi i nadále bude Esmé takto vařit a dál rozmazlovat Melanie, můžu si jít leda tak pískat.

Procházela jsem obchodem a vybrala několik kusů nábytku. Jídelní stůl, skříňky a postele. Něco už tam máme s Melanie zařízené, ale přes to nám pár věcí chybělo. Teď to bude kompletní. Ještě mi chybí sedačka do obýváku.

Zrovna jsem stála u jedné, pěkné, černo bílé sedací soupravy, když za mnou někdo promluvil.

„Černá by mohla být pro dítě depresivní, nemyslíš?“ ozval se on. Jacob. Jen jsem zvedla hlavu od sedačky, ale neotočila jsem se. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Kde se tu vzal?! Nijak jsem mu neodpověděla a udělala první věc, co můj mozek napadla.

Okamžitě pryč!

Poodešla jsem od jednoho křesla k druhému. Začala jsem ho pečlivě studovat.

„Není červená trochu moc agresivní?“ ozval se zase. Já ti ukážu, co znamená agresivní… pomyslela jsem si v duchu.

Ignoruj ho. To ti jde, ignoruj ho.

Opět jsem se rozešla k dalšímu křeslu, s přáním, ať za mnou už neleze, ale…

„K světle zelené bych taky nehodil, je sice přirozená, ale působí… trochu jedovatě.“ Dost!

Otočila jsem se na něj. Značně naštvaná.

„Ou, ta červená tě asi trochu nakazila. Co třeba bílá? Znamená to klid a mír,“ vypadlo z něj a jen tak na oko hrál, že ustupuje. „Ten mír by se teď hodil,“ dodal okamžitě a dal ruce před sebe jako ochranné gesto.

„Tak si ho zkus vyjednat,“ navrhla jsem mu a opět se otočila. Ovšem, tentokrát k odchodu. Chtěla jsem odsud vypadnout co nejrychleji. Zastavila jsem se u paní za pultem. Rychle jsem jí vysvětlila, co chci, nadiktovala jí adresu a vzala si stvrzenku. Samozřejmě, mezitím ke mně stihl dojít Jacob, takže jsme před ní vypadali jako novomanželé a jejich první hádka.

„Takže nakonec hnědá? Dobrý výběr,“ komentoval dál. Já jsem se snažila být milá, alespoň na oko, ale jaksi se mi to nedařilo. Tam někde uvnitř mě to vřelo. Nechám se tak lehce vyprovokovat, až je to nemožné.

„Asi se vrátím pro tu červenou,“ odsekla jsem mu, když jsem vycházela z obchodu. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet.

„Ach jo, Ness, zastav, chci si promluvit,“ řekl a u toho mě chytil za paži, díky které si mě otočil k sobě. Byl to pro mě trošku šok. Stála jsem tak blízko u něj, až mě z toho svrběly prsty. Jen se ho dotknout… Ne! Nessie, ne!

„Na mluvení jsi měl dost času před pěti lety!“ řekla jsem v klidu chladným hlasem. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale držel mě moc pevně. Nebolelo to, ale i tak to bylo… zvláštní. Od té doby, co ode mě odešel, se mě žádný muž takto nedotýkal. Kromě strýce, který si vždy našel důvod, proč mě trochu potrápit. A samozřejmě se k němu vždy přidal i táta… a vlastně celý zbytek rodiny. Jenže… právě, že to byla rodina. A ne někdo „cizí“. Jacob sice není cizí, ale není to moje rodina. Je to… můj bývalý přítel a otec mé dcery.

Cítil nátlak a moje chabé pokusy uvolnit mou ruku, a tak mě pustil. Avšak hlídal si mě, abych mu neutekla.

„Nessie,“ začal. „Kdybych ti měl vyjmenovat, čím vším bych se nejradši nazval, tak tu jsme ještě do zítřka, protože znám tolik sprostých oslovení, že ani ten zítřek by nestačil. Zachoval jsem se jako ten největší blbec, idiot a ignorant na světě. Jsem tak nezodpovědný, že to už ani není možný. Když jsem ucítil tvou vůni na parkovišti u školky, myslel jsem, že jenom blouzním. Jakmile jsem pak ale vešel dovnitř a viděl tě klečet u naší dcery, věděl jsem, že to není sen a ani přelud. Ani nevíš, jak rád bych vymazal vše, co se stalo od té doby, od toho jednoho večera… Nessie, já tě stále miluju a nikdy jsem nepřestal. Stále jsi v mém srdci jako ta jediná,“ řekl mi všechno. Všechno, co by holka chtěla slyšet od kluka. Ovšem jako omluvu za to, že zapomněl na společné výročí a ne za to, že opustil těhotnou přítelkyni.

„Miluju tě, Nessie,“ dodal. Jen jsem stála a dívala se mu zpříma do očí. Pak jsem se nervózně podívala do stran a na špičky svých bot. Pozvedla jsem hlavu a zahleděla jsem se mu do očí jak nejhlouběji to šlo. Topila jsem se v jeho černých duhovkách. Cítila jsem, že moje kolena začínají vypovídat službu. Co to?

„Dokaž to, Jacobe. Dokaž to,“ řekla jsem mu ledově. Otočila jsem se na patě a kráčela ven z obchodu. Na zádech jsem cítila jeho pohled. Upíral ho na mě, jako by mi tam vypaloval díru. Cítila jsem ho až do té doby, dokud jsem nezatočila za roh. Rychle jsem nasedla do auta a odjela pryč. Mířila jsem domů.

Cesta ubíhala pomalu jako šnek.

Hodně jsem cestou přemýšlela. Je to náhoda, nebo osud? Proč jsem ho po letech zase potkala? Na čem teď vlastně jsem? Přišel se mi opravdu omluvit, nebo mě zase odkopne při první příležitosti? Ale co když to myslí vážně?

Ness, měla bys přestat sledovat telenovely!

Začni konečně normálně přemýšlet. Chceš mu odpustit? Miluješ ho, nebo ho nenávidíš? Chceš ho zpátky, nebo ne? A co Melanie? Mysli hlavně na ni. Dáš mu šanci?

Tolik a mnohem více otázek jsem si kladla celou cestu domů. Neznala jsem odpovědi na všechny ty otázky. Vlastně jsem znala odpověď jen na jednu. Na jednu otázku, které se bojím.

Miluji ho. Ale dokážu mu odpustit?

…

„Jsem doma!“ zakřičela jsem do celého domu, i když jsem věděla, že to všichni vědí. Slyšela jsem, jak se po schodech ženou něčí rychlé a lehounké kroky. Najednou se přede mnou objevila Alice.

„Tak povídej, cos vybrala, cos koupila, bude se mi to líbit?!“ chrlila na mě jedno za druhým.

„Jo, snad bude, Alice. Ale ty stejně víš, jak to všechno vypadá, takže…“ nestihla jsem dokončit svou otrávenou větu.

„No právě, a já ti to schvaluju!“ vykřikla celá rozjařená štěstím. Jen jsem se na ni nuceně usmála a doufala, že budu moct nahoru do své ložnice. To jsem se ale mýlila…

„Tady má někdo náladu pod psa.“ Slyšela jsem, jak říká táta, když přicházel. „Ahoj,“ řekl a objal mě na přivítanou. Já mu tiše odpověděla a uvelebila se v jeho náručí. Ach, kdyby tu místo něj byl... Dost!

„Říkala jsem si, že tu něco smrdí,“ pronesla Rosalie, když přicházela s nosem zabořeným do časopisu. „Jak ses dnes měla?“ pronesla směrem ke mně. Přesto pokračovala dál. Něco se tu děje. Všichni se chovají divně. Tuší to?

„Heh, fajn“ odfrkla jsem si jen. S lehkým a lhostejným úsměvem na tváři. „Hm, jo, já půjdu k sobě, chci si ještě trochu odpočinout,“ dodala jsem a šla směrem ke schodům, které vedou do dalšího patra naší vily.

„Odpočinout, nebo přemýšlet nad Rexem?“ prohodil Emmett, který seděl v obýváku a sledoval baseballový zápas.

„Emmette!“ okřikla ho Esmé, která přicházela s velkým úsměvem na tváři. „Nedáš si něco k jídlu?“ zeptala se. Já ji odbyla jen zavrtěním hlavou.

„Děje se tu něco, co bych měla vědět?“ zeptala jsem se narovinu. Každý strnul uprostřed pohybu. I když byli třeba ve vedlejší místnosti, slyšela jsem, jak se zasekly uprostřed pohybu.  Všichni se nahrnuli ke schodišti a koukali po sobě.

„Alice?“ oslovila jsem dotyčnou a jen se na ni dívala.

„Jo,“ odpověděla mi lehce. Věděla, na co se tím ptám.

„Tys věděla, že je ve městě a nic jsi mi neřekla?!“ zeptala jsem se jí rozčileně. Tentokrát mě opravdu naštvala. Jak mi to mohla neříct?

Každý se na mě díval a nic neříkal. Po tváři mi stekla slza. Nevím proč. Možná zklamáním, bolestí… anebo snad radostí?

Jen co jsem se dostala k mé posteli, lehla jsem si do ní a zachumlala se do peřin. Usnula jsem okamžitě.

Dostali jsme se k druhé kapitole. Co říkáte na Renesméiny myšlenkové pochody? Co myslíte, že stane dál? Zatím je to jen o pocitech. V dalších kapitolách naučíme Renesmé důvěře. ;) Vím, že tato kapitola je prakticky o ničem, ale je důležitá. Také je kratší, ale nebojte, já vám to vynahradím jindy. ;) Dále děkuji za vaše komentáře, udělaly mi velikou radost. A jako poslední informaci... kapitoly se budu pokoušet vydávat po týdnu (7 dní).

;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 2. kapitola: