Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 21. kapitola

21.12.2012 (21:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1865×

Oba dva jsme se svalili na postel a během chvilky leželo všechno naše oblečení na zemi a jen některé kousky byly ještě v celku a… no myslím, že zbytek si nechám pro sebe…

K reálnému uvažování jsem se vrátila až po dosti dlouhé době. Když jsem se podívala, kolik je hodin, zjistila jsem, že je něco kolem půlnoci, ale to mi bylo jedno. Opět jsem se přitulila k Jacobovi a hlavou si mu lehla na hruď. Rukou jsem mu putovala po břiše a užívala si té chvilky. Bylo to krásné, ale až do té chvíle, než mě Jacob začal pomaličku a lehounce odstrkovat. Nesouhlasně jsem zamručela a nechtěla ho pustit ze svého obětí.

„Mhm, nikam. Tady budeš,“ řekla jsem mu se smíchem a snažila se ho zatlačit zpátky do postele, ale on byl, a stále je, silnější, a tak nade mnou zvítězil.

„Hned jsem zpátky, lásko,“ řekl jen a zmizel za dveřmi. Poraženě jsem se svalila do peřin a čekala, s čím přijde. Doufám, že to alespoň bude stát za to.

Po chvilce se Jacob vrátil zpátky do postele, ale všimla jsem si, že za svými zády něco schovává. Snažila jsem se dělat, jako že o ničem nevím, a přitom ta zvědavost byla tak silná! Když si Jacob vlezl pod peřinu, opět jsem si ho přitáhla k sobě a objala ho. On měl však jiné plány, a to takové, že mě během dnešní noci zulíbá.

Jeho polibky byly něžnější, než kdy předtím. Leželi jsme v měkkých peřinách a užívali si přítomnost toho druhého. Po chvilce jsem ucítila, že mě něco lechtá na ruce. Měla jsem nutkání se podrbat, a tak jsem zabloudila pravou rukou k mým prstům na levé ruce. Ovšem to, co jsem nahmatala, mě zaskočilo.

Malinký, úzký, kovový kroužek, který jsem měla navléknutý na prsteníčku. Odstrčila jsem se od Jacoba a kroužek jsem uchopila do dvou prstů. Nechávala jsem si ho navlečený, nesundávala si ho. Jen jsem na něj s překvapením ve tváři koukala. Podívala jsem se do Jacobovy tváře a on se nervózně usmíval. Po chvilce vstal, klekl si před postel a chytl mě svou roztřesenou rukou za ruku. Nemluvila jsem, skoro jsem nedýchala. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo snažit se uklidnit tep a dívat se mu do očí.

„Nessie…“ začal. Hlas se mu jemně chvěl a ve tváři lehce zčervenal. „Nikdy jsem ani nedoufal, že potkám někoho, jako jsi ty. Někoho, kdo pro mě znamená víc, než můj vlastní život. A když jsem zjistil, že to, co cítím, je opětovaná láska… bylo to úžasné. Nikdy si neodpustím to, jak jsem ti ublížil, nikdy. Nedoufal jsem ani, že mi někdy odpustíš… ale ty jsi mi odpustila, a to je jeden z důvodů, proč tě tolik miluju. Miluju tě nadevše na světě a rád bych s tebou byl na věky věků, napořád, a tak se tě chci zeptat… Uděláš mi tu radost a staneš se mou ženou? Vezmeš si mě?“

Byla jsem naprosto mimo. Vím, že jsem nedokázala mluvit, jen jsem plakala, ale byly to slzy štěstí. Nehorázně, nepopsatelně a neuvěřitelně velkého štěstí. Nic jsem neřekla, jen jsem se k němu naklonila a obdařila ho polibkem. Jak říkám, nezmohla jsem se na jediné slovo. Svou odpověď jsem se snažila sdělit tím jedním políbením.

Po dlouhém, ale opravdu dlouhém polibku, který jsem celý proplakala, jsme se od sebe odtáhli a dívali se navzájem jeden tomu druhému do očí.

„Beru to jako ano,“ řekl a usmál se. Já jsem se také usmála a konečně mu mohla podat odpověď, kterou bych nejradši vykřičela do světa.

„Ano, to je ano. Z celého srdce tě miluju,“ řekla jsem mu a v tu stejnou chvíli jsem ucítila lehké chvění v mém bříšku. Jacobovi jsem to neříkala, ale mně bylo jasné, že to cítí i to malé uvnitř mě samé.

…

Spala jsem až do rána. Když jsem se probudila, Jacob ještě pochrupoval, a tak jsem jen nehybně ležela a přemýšlela nad tím vším, co se v poslední době stalo. První, nejlepší a snad i největší věc je to, že se Melanie vrátila. Konečně mi spadl ten velký, těžký kámen ze srdce. Je to úžasný pocit, vědět, že i přes to, že ji momentálně nemám u sebe, tak vím, kde je a s kým je. To jsem v posledním týdnu vůbec nevěděla.

Zadruhé, jsem těhotná. To je novinka číslo dvě. Bože, já budu podruhé máma! O tom se mi nikdy nesnilo. Dřív, ještě než jsem otěhotněla s Melanie, jsem občas přemýšlela nad tím, jestli doopravdy mohu mít děti, ale uklidňovala jsem se tím, že pokud mám měsíčky, tak to znamená, že můžu mít i děti. To byla má jediná útěcha. Jacobovi jsem se s tímto problémkem nesvěřovala právě kvůli tomu, že jsem měla ten uklidňující důvod. No, nakonec jsem čekala Melanie a vše se mi to potvrdilo.

A teď by se mi mělo narodit druhé miminko. Mohu jen doufat, že vše bude v pohodě a proběhne to bez problémů. Jestli je opravdu z větší části upír… co to znamená pro mě? Zvládnu to všechno? Co porod? Co samotné donošení miminka? To je to, čeho se bojím. Na tuhle otázku nechci myslet, ale… přežiju to? A jak to vezme Melanie?

A k tomu všemu ještě  zatřetí… budu se vdávat! To je další novinka. Alice už to určitě viděla a vyslepičila to Jasperovi. Jasper to určitě nevydržel a doneslo se to k Emmettovi, který to natruc vyžvaní Rose, a ta poběží za Esmé. Ta to oznámí Carlisleovi a já se můžu jenom modlit, aby to Carlisle neřekl taťkovi a ten mamce. Naše rodina je hezky propojená, takže se neudrží žádné tajemství. Jediný, kdo to teď ještě určitě neví, jsou děti. A když jsme se vrátili k těm dětem… musím se opravit.

Budu trojnásobná matka! Tím, že si vezmu Jacoba, se stanu matkou i pro Dominika! Což je jeden z mých snů. Bože, tolik štěstí si snad ani nezasloužím! Vždyť je to neuvěřitelné!

V tu chvíli jsem úplně cítila, jak mi štěstí prostupuje celým tělem. Cítila jsem se nesmírně šťastná. Podívala jsem se vedle sebe na spícího Jacoba.

Nemá to cenu, ten bude spát ještě hodně dlouho, řekla jsem si a posadila se na posteli. Přehodila jsem nohy a položila je na podlahu. Rozhlédla jsem se po kouscích oblečení, které to přežily. No… vypadá to zajímavě. Moje další cesta vedla do koupelny. Své tělo jsem obdarovala dlouhou, horkou sprchou. Vyčistila jsem si zuby a pleť a celé tělo namazala krémem. Ve sprše jsem si umyla i vlasy, takže jsem je musela rozčesat. Když jsem byla v koupelně hotová, vydala jsem se do šatníku. Něco jsem si na sebe oblékla a neřešila to. Alice ať si nadává, holt si zase bude chvilku hrát na špačka.

Když jsem skončila i v šatníku, došla jsem do kuchyně, kde jsem udělala něco k snídani. Kopla jsem do sebe, výjimečně, kafe a něco málo snědla. V ruce jsem držela kousek bábovky, když jsem obcházela po místnostech. Obývák, kuchyň, chodba… V každé místnosti bylo něco. Na chodbě byly na stěnách fotografie mě, Melanie a celé rodiny. Některé byly z léta, některé ze zimy. Pár jich bylo z dovolené v jižní Americe jiné zase z Evropy. Bylo jich opravdu hodně. Melanie s Alice, Melanie s mými rodiči, celá rodina… Jenom my holky, jenom kluci… jak říkám, spousta fotek. V obýváku byly nějaké mé diplomy a úspěchy a pamětní listy Melanie ze školky. Vtipné, že za pár let je nahradí Melaniny diplomy a ocenění ze střední. Alespoň doufám.

Usmála jsem se na fotky a diplomy a nakonec se otočila na místě a přešla k sedačce. Sedla jsem si a začala přemýšlet nad tím, co budu dělat. Neseděla jsem tam dlouho, když jsem uslyšela, jak nahoře někdo pochoduje. Jacob je vzhůru. Přešel nejdřív do koupelny a po chvilce se ozývaly zvuky tekoucí vody. Fajn, taky už bylo načase.

Vstala jsem a došla do kuchyně, kde jsem popadla do ruky talíř se snídaní pro Jacoba. Vyšla jsem schody a vstoupila zpátky do ložnice zrovna ve chvíli, když vypnul vodu a vylezl ze sprchy. Sedla jsem si na postel a snídani položila na noční stolek. Čekala jsem, až opustí koupelnu. A tak se taky stalo. Jacob vyšel, obmotaný jen ručníkem, a když mě viděl, usmál se na mě a zamířil mi naproti. Natáhla jsem se pro polibek. Tak jsem se nechala unést, že jsem snad zapomněla i na to, že existuju. Na posteli jsem si klekla na kolena a přitiskla se k němu. Nebýt toho, že Jacob zůstával „nohama na zemi“, asi bych zašla i dál.

„Myslím, že už se nemůžeš dočkat, až půjdeme za dětmi, a nejsem si tak docela jist, že opravdu chceš, abychom se opět zdrželi… jinou aktivitou, než snídaní,“ řekl a dal mi poslední pusu. Zamručela jsem, ale dala mu za pravdu.

„Snídaně čeká už jenom na tebe, ochrupko,“ poškádlila jsem ho a strčila mu do hrudi, aby si sedl na postel a na klín mu položila talíř se snídaní.

„Jdu ti pro věci,“ oznámila jsem mu a zmizela za dveřmi. V šatně jsem mu vybrala nějaké kousky oblečení a zase jsem letěla zpátky do ložnice. Jacob ležel v peřinách, talíř zpátky na nočním stolku a ruce měl položené na hrudi.

„No, to byla rychlovka… tady máš ty věci,“ oznámila jsem mu a hodila je po něm. Přisedla jsem si na postel a čekala, až se oblékne. Jako vždy si pospíšil a než jsem se nadála, stáli jsme před Cullenovic vilou. Zevnitř se ozýval dětský smích a… Emmettův hurónský řehot.

„Bože, snad od něj tu debilitu nechytnou,“ pomyslela jsem si a slyšela, jak se začal smát i můj táta. A to dost hlasitě. Nevydržela jsem to a přidala se k němu. Všichni ostatní na nás koukali opravdu divně, ale když jsem to řekla nahlas, začali se smát taky.

Po velkém rodinném výbuchu smíchu jsme se sešli v obýváku. Emmett se honil s Melanie a s Dominikem a Jasper se k nim po chvilce přidal. Tohle je ta nejvhodnější chvíle na oznámení pár skutečností. I když už to ostatní určitě vědí, oficiálně jsme to ještě neoznámili.

Začínala se mě zmocňovat tréma.

„Ehm, rodinko? Můžu poprosit o chvíli pozornosti?“ řekla jsem, když jsem si stoupla doprostřed místnosti. V tu chvíli se na mě dívaly všechny páry očí v místnosti. Nevím, asi to je hloupé, ale já byla nervózní.

„Takže… mám tu několik věcí, které bych vám chtěla oficiálně oznámit. Ta první úžasná zpráva je ta… že mě Jacob požádal o ruku. A já řekla ano,“ začala jsem. Asi jsem se mýlila, když jsem si myslela, že už to všichni vědí. Zřejmě nevěděli. Nedalo se nevšimnout si několika vražedným pohledů na Jacobův účet, ale to mi nezabránilo v tom se s ostatními radovat. Trvalo to docela dlouho, ale nakonec se všichni uklidnili. Každý byl netrpělivý a čekal, co jim oznámím dál.

„A ta další zpráva?“ dožadovala se Rose. Byla celá nedočkavá, co dalšího jim chci oznámit. Podívala jsem se na ni a potom na děti. Teď přijde to nejtěžší. Možná už teď jsem si měla všimnout toho zvláštního výrazu v Melanině tváři, ale já ho přehlédla. Bohužel.

„No… jelikož už za chvilku budeme s Jacobem manželé… znamená to, že my čtyři budeme jedna rodina,“ promluvila jsem směrem k Melanie a Dominikovi. Oba dva stáli jako opaření. První se vzpamatoval Dominik.

„Takže budeš moje maminka?!“ vykřikl Dominik hlasitě. Já jsem pokývala hlavou na souhlas a on se úprkem hnal ke mně. Sehnula jsem se a rozevřela náruč.

„Jupí, jupí, jupí!“ vřískal a skákal radostí. Jenom Melanie se nevyjadřovala. Trochu jsem se toho bála. Nevypadalo to dobře. Nebýt mého dobrého poloupířího zraku, nejspíš bych si nevšimla malinkých slziček, které se jí kutálely po tváři.

„Melanie, miláčku, co se děje?“ zeptala jsem se jí vylekaně a přiskočila k ní. Ona mě však odstrčila a běžela směrem ven. Vylekala jsem se a vydala se za ní. Melanie o mně věděla, a tak zabočila do lesa. To mě vyhecovalo ještě víc. Nesmí se mi zase ztratit!

 Mel běžela pěkný kus lesem a zastavila se až po hodně dlouhé době. Sedla si do trávy a trucovitě založila ručičky. Došla jsem až k ní a přisedla si. Studilo to a bylo to mokré, ale chvilku to vydržím.

„Miláčku, co se děje?“ zeptala jsem se jí a snažila se jí odhrnout vlásky, které jí napadaly do obličeje. Melanie plakala a neodpovídala. Netušila jsem, co je špatně, a tak jsem se vyptávala.

„Co se děje? Řekla jsem něco? Ty se něčeho bojíš?“ ptala jsem se jí, ale bylo to marné. Nerada se dívám, když někdo z mých milovaných trpí, obzvlášť když je to moje dcerka.

„Melanie, miláčku, srdíčko moje, ráda bych ti pomohla, ale nevím jak, když mi neřekneš, co se stalo,“ snažila jsem se ji přemlouvat. A hle, štěstí se na mě usmálo. Melanie zvedla hlavičku a odpověděla mi.

„Mami, ty máš Dominika radši než mě?“ Touto odpovědí mi vyrazila dech. Tak tohle ji napadlo? O tomto přemýšlí? Jak na něco takového přišla?

„Miláčku, co to povídáš? Ne! Mám vás ráda oba dva úplně stejně, oba dva vás miluju. Ty jsi moje dcera, moje sluníčko a on, Dominik, je… bude mým synem. No já ho tak beru už teď. Víš, on to nemá jednoduché. Celý život vyrůstá bez maminky…“ vysvětlovala jsem jí, když mi skočila do řeči.

„Stejně jako já bez tatínka, viď?“ zašeptala a podívala se mi do očí. Chviličku jsem se odmlčela, ale potom jsem pokračovala.

„Ano, stejně jako ty bez tatínka… A pro Dominika to také hodně znamená a pro mě také. Už jsem ani nedoufala, že bych mohla mít syna. A on se objevil Jacob a Dominik,“ snažila jsem se pokračovat ve své řeči. Zároveň mě napadla myšlenka, že asi není nejvhodnější chvíle na to, oznámit jí, že čekám další miminko, ale kdy jindy, když ne teď?

 Zrovna v tu chvíli, když jsem o tom přemýšlela, se Melanie zvedla a chtěla si mi sednout na klín a opřít se o mě, ale já jsem ji musela opatrně odstrčit. Ta bolest z odmítnutí v jejích očích mě začala ubíjet a tak jsem rychle sáhla po její ručičce a přiložila si ji k bříšku. Jiné řešení a vysvětlení mě nenapadlo. Jednala jsem bezhlavě.

„Asi toho je hodně najednou, zlato, ale… já čekám další miminko. Budeš mít ještě jednoho sourozence,“ řekla jsem jí opatrně a čekala na její reakci. Melanie vyvalila oči a v úžasu otevřela pusinku.

„Miminko? My budeme mít miminko?“ vykřikla celá šokovaná. „Jupí!“ vypískla a objala mě kolem krku. Byla jsem velmi překvapená její reakcí, takovou jsem doopravdy nečekala.

„Já už se vůbec nezlobím, maminko, ráda budu mít Dominika za brášku. A chci miminko! Vždycky jsem chtěla, abys měla miminko! To jste si pro něj došli se strejdou Jacobem?“ vyvalila na mě celá rozradostněná a rozdováděná. Byla jsem v dosti velkém šoku, a tak jsem zprvu jenom přikývla.

Jen pro upřesnění… Emmett jí kdysi nakukal, že když se dva lidé mají hodně rádi, dojdou si pro malinké miminko, které si maminka vloží do bříška a čeká, až miminko vyroste.

„A, ehm, jo, ano. Se strejdou Jacobem. Víš, Melanie… Jacob teď bude tvým tatínkem… myslíš, totiž, myslíš, že bys mu tam mohla i říkat? Časem… určitě by ho to potěšilo… a mě taky,“ zeptala jsem se jí opatrně. Dneska je toho na ni opravdu moc…

„Vážně?! Tak jo!“ vykřikla a začala jásat. Po kom to dítě je? No ovšem, po mně. Tohle jsem dělala taky, když jsem se jako malá radovala.

„A půjdeme zpátky? Musím to říct Dominikovi!“

…

„Maminka čeká miminko, miminko! Maminka bude mít miminko!“ vykřikovala, když jsme se vracely k domu. Všichni kromě Dominika se smáli, div se za břicho nepopadali. Dominik se na Melanie koukal pohledem, který říkal něco jako: „Jsi v pohodě?“

Když se Mel uklidnila, dotáhla ho za ruku ke mně. Já se na něj usmála a zeptala se ho: „Chceš si sáhnout?“

Očička se mu rozšířila a pusinka mu udělala němé O. Natáhla jsem se po jeho ručičce a přiložila si ji na vypoulené bříško, které se každým dnem nepatrně zvětšovalo.

„Ještě je hodně malinké, takže se nehýbe, ale nebude to dlouho trvat. Tak za necelý měsíc by mohly být cítit pohyby,“ dodala jsem a sledovala Dominikův výraz ve tváři. Usmíval se.

„Takže budu mít další sestřičku?“ zeptal se, ale Melanie mě v odpovědi předběhla.

„Ne, bude to bratříček! Já chci dalšího bratříčka!“ vykřikovala. Udiveně jsem se na ty dva dívala. Tohle mi ještě scházelo. Dohadování se, jestli to bude bratříček, nebo sestřička.

„Sestřička!“ hádal se Dominik.

„Bratříček!“ odmlouvala Melanie.

„A není to jedno? Hlavně, že to miminko bude zdravé a v pořádku. Pojďte dovnitř, je chladno. Maminka nám nesmí nastydnout,“ řekla jim moje mamka a všechny nás vedla dovnitř.

Řekněte… komu se poštěstí mít takovouto milující rodinu?

Ahojky,

vím, že jsem říkala, že 21. kapitola bude ta poslední, ale já to prostě musela rozdělit. Nechtěla jsem, aby měla něco kolem čtyř, pěti tisíc slov, to je strašně dlouhé, sama nesnáším, když jsou povídky dlouhé jak... tejden. :) Takže tak... příští kapitola už je opravdu poslední... slibuju. ;)

Co si myslíte o této kapitolce?

Jinak musím říct... co se děje, že nácházím jen dva-tři komentáře? Mám pocit, že čím rychleji přidávám, tím méně komentářů se objevuje... ale to je jen taková připomínka...

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 21. kapitola: