Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 9. kapitola

04.08.2012 (07:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2500×

„A co teď? Necháme to plavat?“ zeptala jsem se Jacoba.

„Ano, teď je důležitá Melanie.“

„No jo, Jacobe, ale co teď? Asi bych měla zavolat Alice. Sice už to určitě ví, ale tak… třeba už něco podnikli,“ navrhla jsem a popošla k Jacobovi. Objala jsem ho a čekala, co řekne.

„Jo, zavolat jim je dobrý nápad. Možná Alice něco viděla a zatím nám to neřekla,“ uvažoval. Neřekla? Alice mi přece vždy všechno hlásí okamžitě. I to, kdy vychází na trh nová kolekce oblečení. Jako by mě to zajímalo.

Představa, že by mi Alice něco neřekla, a obzvlášť ohledně Melanie, mi vadila, a to dost, tak jsem hned šla pro mobil a vytočila její číslo. Alice mi vždy říká úplně všechno. Je to moje nejlepší kamarádka. Nejenom teta.

„Na svou obranu říkám, že ty jsi včera měla, ehm, jiné starosti,“ řekla hned, jakmile to zvedla.

„Alice, to není vtipné. Řekni mi, viděla jsi něco?“ řekla jsem. Snažila jsem se o normální tón hlasu a docela se mi to dařilo.

„Ne, jenom tmu a sem tam větve stromů. Co se týče doby po jejím zmizení,“ odpověděla mi. Větve stromů? Že by les? Chtěla jsem, aby ten rozhovor slyšel i Jacob, a tak jsem dala náš hovor nahlas. Dle zvuků jsem usoudila, že Alice to udělala také.

„Větve stromů, to by mohlo znamenat les, ne? A jak jsi myslela to po jejím zmizení. Co jsi viděla předtím?! Alice, ty víš, že nesnáším, když mluvíš v hádankách!“ řekla jsem jí přísně.

„Nad tím, že by to mohlo znamenat les, jsme už také uvažovali, ale prý tam byl i sníh, ne? Alespoň jsi ho tam místy viděla, nemám pravdu?“ slyšela jsem otcův hlas.

„Sníh? O sněhu ses nezmínila, Alice. Kurňa, vždyť je květen, tak jak někde může být jen tak sníh?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Co třeba Aljaška? Nebo Asie?“ navrhl Jacob. Na něco takového se mi nechce ani pomyslet. Jestli je někde v Asii, tak máme pomalu nulovou šanci ji nalézt. Ne, to si nesmíš říkat, Ness! okřikla jsem se okamžitě, co jsem na to pomyslela.

„Ne, nemyslím si, že by ten, kdo ji unesl, mohl odcestovat do zahraničí. Potřeboval by její doklady a navíc, vysílalo se to už i v televizi a každý teď ví, jak Mel vypadá, tudíž každý let ze států je kontrolován. Každý cestující v podobě malé holčičky je porovnáván s její fotografií. Takže to není možné,“ řekl Carlisleův konejšivý hlas. 

„No fajn, ale stále mě zajímá to, na co mi Alice neodpověděla,“ přihlásila jsem se zase o slovo. Najednou to na druhé straně zmlklo. Promluvila Bella.

„Víš… Alice pár minut před tím, než Melanie zmizela, měla vidění. Viděla to, co se stane, a tak se s Edwardem vydali rychle do parku, aby tomu zabránili, ale přišli příliš pozdě. Edward nám potom zavolal a všichni jsme se vydali na cestu, ale nikdo už toho únosce nedokázal dohonit, ani Edward, a to je z naší rodiny nejrychlejší. A aby toho nebylo málo, všichni, myslím tím celá rodina, jsme přeběhli… přes vlčí území. Naštěstí si nás všiml jenom Embry, a když jsme mu to všechno vysvětlili, ještě běžel s námi. Pronásledovali jsme je až na hranice Kanady, ale bohužel,“ ukončila to a mně začaly téct slzy.

„A co budeme dělat teď?“ zeptal se Jacob. Nastražila jsem uši, abych slyšela jakékoliv návrhy. No přišel jen jediný.

„Nemůžeme nic než čekat,“ řekl Jasper a já nemohla uvěřit tomu, co slyším.

„Cože? To si vážně myslíš, že budu jen tak sedět na zadku a čekat? Víš, taky bych se nemusela ničeho dočkat! Rozhodně nebudu jenom vyčkávat! I kdybych měla prolízt celej svět, i kdyby to mělo trvat sto let, já ji najdu. Teď jde jen o to, jestli jdete se mnou?!“ řekla jsem dost ostře.

„Samozřejmě, že půjdeme s tebou, jen se uklidni, zlato,“ konejšila mě Esmé. Ani jsem nevěděla, že tam je taky. Za celou dobu jsem ji neslyšela říct ani jedno slovo.

„Fajn,“ řekla jsem. „Hm, zatím ahoj,“ řekla jsem na rozloučenou a ukončila hovor. Nečekala jsem na žádné rozloučení z druhé strany. Byla jsem tak trochu naštvaná. Měla jsem chuť tím mobilem praštit o zeď a křičet, ale než jsem ze sebe vůbec stihla vydat jedinou hlásku, ozval se za námi hlas.

„Co je s Melanie?“

Otočila jsem se a viděla malého Dominika. Ve tváři měl trochu vyděšený výraz a očka vytřeštěná, jako by viděl ducha. Koukala jsem na něj a nevěděla co říct. Co mám říct malému pětiletému dítěti?

„Ehm, nic. Je… jenom na nějakou dobu musela odjet. Dlouhou dobu… nejspíš,“ řekl Jacob a snažil se svou lež doplnit pravdomluvným výrazem ve tváři. „Ehm, no, co kdybychom zajeli k nám pro nějaké oblečení. Vypadá to, že tady zůstaneme na nějaký čas… Hm?“ řekl, aby svou lež zamluvil, a pak se s otázkou ve tváři otočil na mě, aby se ujistil, že alespoň to, co dodal, je pravda a že je to možné.

Jen jsem pokývala hlavou a potom promluvila. „No, to je dobrý nápad. Dovezte si trochu čistého oblečení a já se zatím postarám o pár věcí… tady. Co ty na to, Dominiku?“ obrátila jsem se na něj a doufala, že nedůvěra z jeho očí zmizela. Domi nijak nereagoval, tedy, jestli považujete pokrčení ramen za reakci, tak to byla ona.

Zhluboka jsem se nadechla a slyšitelně vydechla. Podívala jsem se na Jacoba a on jen vytáhl obočí na znamení něčeho jako: „Ach jo.“

Když odjeli, vyběhla jsem schody do pokoje pro hosty. Nechtěla jsem, aby Dominik dál spal v Melaniině pokoji. Nejen že ji to připomíná mně, ale i jemu, a tak jsem pokoj pro hosty trošku přizpůsobila pro malé dítě. Vzala jsem od Melanie pár plyšáků, nějaké pastelky a papíry, plus hračky, se kterýma si může hrát i kluk, nejenom děvče. A že toho moc nebylo. Také jsem mu převlékla peřiny do dětského povlečení a odnesla odtamtud věci, které tam nemají co dělat. Když jsem skončila s úpravou pokoje, byla jsem stoprocentně spokojená. Nakonec jsem se otočila k mé práci zády a došla do kuchyně. Jen co jsem zvedla hlavu a podívala se ke stolu, ztuhla jsem.

„Ahoj,“ pronesla osoba sedící za stolem.

***

Cesta autem ubíhala opravdu pomalu. Dominik seděl jak zařezaný a koukal z okýnka. Možná nad něčím přemýšlel, ale jelikož mu do hlavy nevidím, nechal jsem to být.  Já jsem se věnoval řízení a také jsem přemýšlel nad událostmi posledních čtyřiadvaceti hodin. Je to skoro k neuvěření, ale Renesmé mi odpustila rychleji, než jsem očekával. Snad si to ani nezasloužím.

Nečekal jsem, že mi odpustí tak rychle. Popravdě jsem ani neočekával to, že se mnou bude chtít prohodit byť i jen jediné slovo, ale okolnosti posledních několika dnů musely změnit její názor. A já jsem za to rád.

Dál jsem jen sledoval silnici a občas se podíval i mezi stromy v lese. Musel jsem dávat pozor, aby mi nechtěl přes cestu přeskočit nějaký z mých bratrů, protože mě tak docela rádi provokují. Když nad tím tak přemýšlím, dlouho jsem se neproměnil. Rád bych zase pocítil ten pocit, když se vám teplo vlévá do těla. Nic se tomu nevyrovná, snad jen jedno, a to objetí mého syna, či mé Renesmé.

„Tati?“ oslovil mě můj syn. Jak krásně se to říká.

„Ano?“ odpověděl jsem mu a čekal, na co se mě zase bude ptát. Takto totiž začíná vždy, když má v hlavě otázku, nad kterou si láme mozek už dost dlouho.

„Víš, povídal jsem si s tetou Renesmé,“ začal. Bylo na něm vidět, že neví, jak zformulovat svou myšlenku. Musel jsem ho trochu popostrčit.

„Ano? A o čem?“ zeptal jsem se ho a sledoval jeho obličej v zrcátku.

„O tobě a o ní. Tatí, můžu tetě říkat maminko?“

***

„Ahoj,“ pronesla osoba sedící za stolem.

Dlouho jsem musela uvažovat nad tím, jak se hýbe pusou. Ještě dýl nad tím, jak se hýbe nohama a rukama. A vůbec nejdýl jsem se snažila přijít na to, jak se reálně myslí, neboť scénáře o tom, jak mu utrhnu hlavu a jak ho potom zakopu někde na Sibiři, byly dost nereálné.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Aha, takže takhle se tvoří věta.

„Hm, no, tvoje způsoby o tom, jak mě přivítat, se dosti změnily, co? Dříve jsi mi skákala okolo krku,“ odpověděl mi a zvedl se ze židle. Pomalým tempem přicházel blíž ke mně a rozpřáhl náruč.

Čekal, že ho obejmu, ale já jsem naproti tomu vyběhla proti němu a sevřela mu krk rukou, jako bych někoho chtěla uškrtit, a u toho ho povalila na zem. Přemohly mě mé vlastní emoce. U mě v celku normální, ale pro toho, kdo to o mně neví, to musí být překvapení.

„Jestli máš ten svůj krk rád, tak o něm nebudeš mluvit. Už pět let jsem se nenapila zvířecí, a už vůbec ne lidské, krve. A ta vaše psí mi nesmrdí, takže bych se do tebe s chutí zakousla, Sethe,“ prskla jsem mu skrz zaťaté zuby do tváře a potom ho pustila. Kolem jeho krku byl rudý obtisk mé dlaně, protože jsem ho držela pevně, aby se mi nevyvlékl, ale zase ne moc silně, abych ho neškrtila.

„Uh, no, máš teda sílu, to se ti musí nechat. Zdviháš činky, nebo co?“ řekl novým, namachrovaným hlasem, který u něho neznám a vůbec mi k němu nesedí. Tohle není Seth, tohle je… ani jsem nevěděla, jak to pojmenovat. Jen jsem věděla, že tenhle kluk, muž, či jak ho mám nazvat, má do Setha Clearwatera hodně daleko.

 „No, to je jedno. Přišel jsem se podívat na svého syna, jestli můžu,“ řekl už normálním Sethovským hlasem. Jako by se v něm něco hnulo, nebo co, ale najednou jsem v něm poznala toho starého Setha Clearwatera. Ihned jsem měla chuť mu kolem toho krku skočit a obejmout ho. Náhle mi však došlo, co řekl. Neřekl, že si jde pro svého syna, ale že se jde podívat na svého syna. A to je opravdu zvláštní.

„Aha, no, on tady teď není. Je s Jacobem, ale vrátí se sem. Jestli chceš, můžeš tu na něj počkat,“ navrhla jsem mu. Snažila jsem se k němu chovat mile. A vcelku mi to šlo, neboť bylo vidět, že nebudou žádné problémy.

„Tak fajn. Můžu si zase sednout?“

„Jasně, dáš si něco?“ zeptala jsem se ho a už se hnala do kuchyně.

„Hm, a co mi nabízíš? Nepekla jsi náhodou? Už se mi po tvých koláčích a dortech stýská. A to hodně dlouho,“ řekl a u toho se usmíval.

„Nepekla, ale můžu něco upéct klidně hned,“ podala jsem mu návrh. Ani jsem nečekala na odpověď a pustila se do pečení. Seth odešel do obýváku. Nesledovala jsem, co dělal.

Po chvíli jsme se dali do hovoru. Bylo to příjemné, povídat si s ním. Hlavně neustále byla témata k hovoru. Dokud se mě nezačal ptát na to, co jsem dělala celých těch šest let.

„Takže s Jacobem jste zase za dobře?“ zeptal se. Jen jsem se uchechtla.

„Beru to jako ano,“ řekl a chvilku bylo ticho. Potom pokračoval. „A co to malé? Koukám, že to je holčička. Jak se jmenuje? A kde teď je? Rád bych se se svou neteří seznámil,“ řekl a já přestala míchat těsto v míse. Všiml si toho. Sledovala jsem tu bílou hmotu v misce a snažila se zadržet tok myšlenek. Oči se mi zalily slzami.

„Ona, totiž, Melanie tu teď není.“ Jednoduchá odpověď. Seth přišel ke mně do kuchyně a opřel se o linku. Stál těsně vedle mě. Musel si všimnout, jak jsem znejistěla, jak jsem znervózněla. Dokonce i těch skleněných očí si musel povšimnout.

„A kde je?“ zeptal se mě těžkým hlasem.

„To je právě to. Nevím, kde je, nikdo to neví,“ odpověděla jsem mu, vzala misku s těstem do ruky, obešla ho a začala těsto vylévat na plech. Následně jsem ho strčila do trouby, nastavila teplotu a nechala péct. Seth mě u toho sledoval mlčky. Byla jsem mu za to vděčná.

„Dobře. Až bude chtít, řekne mi to sama. Nebudu na ni tlačit, i když mě to zajímá. Co se asi stalo s její dcerou? Melanie říkala? Všude jsou tu její fotky. Umřít nemohla, protože to by neříkala, že neví, kde je. Co by se… ztratila se. Určitě, protože v jaké jiné situaci nevíte, kde je vaše dítě?“

Upadl mi nůž. Co to, kdo to říkal? Vytřeštila jsem oči a pohlédla Sethovi do tváře. Dívala jsem se na něj, jako bych viděla ducha, a nedokázala pochopit, co se právě stalo.

„Renesmé, jsi v pořádku?“ zeptal se mě, když se ohnul pro nůž, který mi vypadl při krájení jahod. „Co-co, co jsi to t-teď říkal?“ zeptala jsem se ho koktavě.

„Hm, naposledy jsem se ptal, kde je tvá dcera, proč?“

„Ne, naposledy říkal jsi něco o tom, že jsou tu její fotky a že až budu chtít, vše ti řeknu sama,“ utvrzovala jsem ho. On mě jen sledoval a potom řekl něco, čemu jsem nemohla uvěřit. Něco, co bylo naprosto nemožné.

„Renesmé, to jsem si pomyslel.“

***

„Tatí, můžu tetě říkat maminko?“

A je to tady. Už dlouho před tím, než se Dominik naučil mluvit, jsem přemýšlel nad tím, co mu řeknu, až se mě jednou bude ptát na svou matku. Musel si všimnout, že ostatní děti vodí do školky maminky. A jeho jenom tatínek.

„Ehm, co? O tom jste si povídali?“ zeptal jsem se ho na ujištění a taky, abych získal trochu víc času na vymyšlení odpovědi. Vlastně, on se ale ptá na něco úplně jiného. On chce Renesmé říkat mami. To je to, na co se mě ptá. To je to, co chce.

„Ano. Tak můžu?“ naléhal na mě.

„No, to nezáleží jenom na mně. Je to i na Renesmé. Víš, nejdřív bych se já musel tety na něco zeptat. A ona by musela odpovědět ano,“ snažil jsem se mu to vysvětlit.

„Tak se jí zeptej, jestli má ráda jahůdky. Ona řekne ano a já jí budu moct říkat mami!“ vykřikl svůj brilantní plán. Kolikrát mi připadá, že tomu dítěti není pět, ale patnáct. A když nad tím tak přemýšlím, za pár dní mu bude šest. Za nedlouho půjde do školy. Ten čas ale letí…

„To takto nefunguje. Musel bych se jí zeptat, jestli- a vůbec, na tohle jsi ještě moc malý. Zatím jí říkej jenom teto, nebo jestli chceš, tak jí říkej jménem. Jednoduše Renesmé, ano?“ ukončil jsem naši debatu.

„Jo.“

Dál už naše konverzace nepokračovala. Dojeli jsme k nám domů a společnými silami sbalili nějaké věci, které si s sebou vezmeme k Renesmé domů. Nebylo toho moc, ale málo taky ne. Několik tašek - tři tašky oblečení a jedna plná hraček a našich oblíbených věcí. Postupně jsem je nacpal do kufru auta, a když jsem byl hotový, mohli jsme se vydat na zpáteční cestu k Renesmé. Ochladilo se, takže jsem Dominika ještě oblékl do další tenké mikiny. Sice v sobě má geny vlkodlaka, ale ještě se neprobudily k životu, tudíž nemá takovou zásobárnu tepla jako já.

Na zpáteční cestě jsme přemýšleli každý nad svým a neprohodili jsme spolu ani slovo, a tak jsme v tichosti dojeli k Renesmé domů. Jen co jsem vystoupil, uhodil mě do nosu pach. A to velmi známý. Chytil jsem Dominika za ruku a šel s ním do domu. U schodiště jsem se zastavil.

„Běž nahoru, ano? Potřebuju si s Renesmé promluvit o samotě, jo?“ řekl jsem mu, ale bylo pozdě.

„Dominik,“ ozvalo se za mnou.

Konečně jsem se dokopala k další kapitole. Co na ni říkáte? Ani nevím, co k ní dodat. Jen, že jsem na ni hrdá, protože je o něco delší, než normálně. Co si o ní myslíte vy? Co myslíte o tom, že Renesmé slyšela Sethovi myšlenky? Schválně, kdo na to přijde, věnuju mu zbytek povídky. ;) 

Zvláštní věnování patří Shindeen. ;) Pomohla mi, když jsem to opravdu potřebovala. ;) Moc jí za to děkuju. ;) Nedokážu ani vyjádřit, jak moc jsem jí vděčná. To co pro mě udělala... :D

A jako další věc, kdy upozornit na tu nejskvělejší osůbku na světě. Na moje zlatí, za které bych dala i ruku do ohně, a to myslím vážně. Bez ní by tato povídka nebyla. Poděkujte RoSeate. Mojí Grobině. Děkuju, zlatí. :)

PS: Další kapitola je už rozepsaná. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 9. kapitola: