Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No big deal - 1. kapitola

30.04.2010 (12:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1652×

1. kapitola

Šla jsem spát brzy, byla jsem vyčerpaná a unavená zároveň. Ani není divu, když jsme s Renné a Philem jezdili na kolech skoro celý den. Neměla jsem náladu se převlékat, na nic jsem nečekala a plácla sebou do postele a hned usnula. Ocitla jsem se na louce, byla krásná a všechno kolem to vonělo kytičkami. Roztahoval se tu také temný les. Zpívali tu ptáčci, kteří tvořili svými hlásky krásné melodie. Jemný vánek, který kroužil všude kolem mě, hladil po tváři. Lítali tu i motýlci a v trávě jsem slyšela pochodovat broučky. Všechno vypadalo úchvatně. Cítila jsem se jako v ráji. Sedla jsem si do orosené trávy, zavřela oči a zaposlouchala jsem se do různých zvuků kolem sebe. Vdechovala jsem tu nádhernou nasládlou vůni květin. V dálce jsem najednou uslyšela jiný zvuk, který se odlišoval od všech ostatních. Slyšela jsem něčí kroky, které se ladně, ale pomalu blížili k okraji lesa.
Otevřela jsem oči a podívala se směrem, kterým ty kroky ke mně doléhaly.
Všimla jsem si, že se někdo za stromy schovává. Ten někdo mě zřejmě pozoroval. Udělal pár kroků do boku a díky tomu jsem zřetelně viděla, jak vypadá. Měl bledou kůži, která se mu třpytila na slunci. Jeho bronzové vlasy splývaly s jeho karamelovými oči. Na sobě měl černé triko a rifle. Byl úchvatný a vypadal jako bůh. Najednou šel směrem ke mně, sedl si vedle mě do trávy a promluvil.

„Ahoj, jmenuji se Edward Cullen, a ty?“ usmál se na mě.

„Ehm… no, já jsem Bella,“ odpověděla jsem mu.

„Ty, si mě asi nepamatuješ co?“ zeptal se mě s nadšením v hlase.

„Ne, to určitě ne. A taky, jak bych si tě mohla pamatovat, když tě vůbec neznám?“ zaraženě jsem se na něho podívala.

„To, já si tě pamatuji dokonale, protože tě znám odmalička.“ Odpověděl mi.

Odmalička? Ale, to přece není možné, jak mě může znát? A když mě tedy tak dobře zná, jak to že já si ho nepamatuji? A proč vůbec za mnou přišel? Proč mi tohle všechno říká? K čemu mi to bude? A proč přišel až teď? Proč se mi nepředstavil dříve? Ty otázky mi běžely hlavou, jako o závod. A já nevěděla na jakou otázku se ho mám zeptat dřív. Začnu s tou nejzákladnější:

„Odkud mě znáš?“ zeptala jsem se ho.

„To je na dlouhé vyprávění, Bello,“ odpověděl mi.

„Ale, já to chci vědět,“ protestovala jsem.

„Tak tedy dobrá, když na tom trváš,“ povzdechl si a začal mi vyprávět.

„Jednoho krásného dne jsem se rozhodl jít do parku, abych si pročistil hlavu od všech starostí. Jak jsem se procházel uslyšel jsem najednou z dálky pláč dítěte, nevím co to do mě vjelo, ale měl jsem nutkání jít za tím plačícím dítětem. Sotva sem tam přišel uviděl jsem tam malou dívenku, která seděla na trávníčku a vzlykala. Žvatlala co si o tom, že ztratila maminku. Překvapila mě a z ničeho nic jsem jí začal obdivovat. Nevím, proč tomu tak bylo. Šel jsem opatrně za ní a zeptal se jí, copak se jí stalo. Řekla mi jenom tohle:

„Štlatila jsem mamiku,“ řekla mi smutně.

„Jestli, chceš pomůžu ti ji najít. Co tomu říkáš?“ odpověděl jsem jí a pohladil po vlasech.

„Jjá zikam, anjo!“ Odpověděla mi s úsměvem na tváři.

Na svůj věk byla velmi chytrá. Sice šišlala, ale vypadala roztomile. Očička jí zajiskřili štěstím.

„Půjdeme jí, tedy hledat?“ zeptal jsem se jí po chvilce.

„Anjo.“ Odpověděla mi.

Vzal jsem si jí do náruče a vydal se jí hledat. Špatné na tom bylo ale to, že jsem vůbec nevěděl jak její matka vypadá, a kde jí mám vlastně hledat. Rozhodl jsem se tedy, že projdu celý park a budu se dívat na někoho kdo bude vypadat, že ztratil svoje dítě. Měl jsem štěstí, asi v polovině cesty jsem viděl sedět na lavičce paní, která byla celá sklíčená a volala:

„Bello, kde jsi?“ Křičela zoufale.

Na nic jsem nečekal a šel rychle za ní. Posadil jsem děvčátko na lavičku. Zmizel jsem stejně rychle jak přišel. Schoval jsem se za nejbližší strom a pozoroval je, jak se štěstím bez sebe objímali a jak maminka poučuje svoji dcerunku. Ta holčička vypadala velmi roztomile, že bych se na ni dokázal dívat celý den. Měl jsem štěstí, že si mě ta paní nevšimla.
A nepřišla a nebádala nad tím, kdo jí našel a proč tak náhle zmizel. Chystali se k odchodu, když mě najednou něco napadlo.

„Budu je sledovat,“ řekl jsem si v duchu.

Jak jsem řekl, tak jsem taky udělal. Sledoval jsem je až k nim domů. Cestu k ní domů jsem si zapamatoval lehce. Chtěl jsem počkat na večer až bude spát a jít se na ní podívat. Bylo přesně osm hodin večer, když jsem se chystal jít podívat na malou spící Bellinku. Vyšplhal jsem po balkóně do jejího pokoje. Její pokoj byl prostorný. Zdi byly vymalovány světle modrou barvou. V pravém rohu pokoje se rozkládaly dvě velikánské skříně a u zdi byl malý stoleček s židličkou. V levém rohu pokoje byl hrací koutek. Koberec, na kterém jsem stál byl bílý. A uprostřed pokoje stála postýlka a v ní ležel andílek. Vypadala sladce, když spinkala. Kůži měla bledší než přes den. Dokázal bych se na ní, takhle koukat klidně celý den. Mumlala cosi ze spaní, ale já ji nerozuměl, ani slovo. Začalo svítat, když jsem se chystal k odchodu. Nechtělo se mi jít, ale věděl jsem, že kdyby se probudila a všimla si mě, byl by to můj konec. A já si tak přál, aby mě ta malá znala a věděla o mně všechno. Mohl bych, jí držet v náručí a nebát se přitom, že jí ublížím. Být s ní každičkou sekundu mého dne. A to nejhlavnější chránit ji a být ji nablízku, kdyby ji hrozilo nebezpečí. Vím, že by to nešlo, ale udělám pro ni cokoliv, i kdybych měl jít na druhý konec světa. Každý večer jsem se chodil na ní dívat jak roste a mění se mi před očima. Byla čím dál tím krásnější. Jednoho dne jsem se rozhodl, že se jí představím osobně a řeknu jí o mně všechno i o tom, že jsem se na chodil dívat každý den, a jak moc pro mě znamená. Vím, že mě Bella nezná a bude to pro ní ze začátku těžko pochopitelné, ale musím jí to říct. Nedokázal bych, se už jen tak na ní dívat a přitom vědět, že mě vůbec nezná. Musel jsem to, takhle udělat, aby se mi konečně ulevilo. Nevím, jestli to je správné rozhodnutí setkat se s ní a říct jí, tohle všechno, ale zkusit to prostě musím. Ať, už to dopadne jakkoliv. Skončil se svojím dlouhým příběhem, který mě nesmírně dojal.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No big deal - 1. kapitola: