Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 10. kapitola

18.11.2009 (14:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6199×

10. kapitola

Edward

Po zbytek týdne chodila Bella po domě jako duchem nepřítomná. Ač jsem nechtěl, uvědomoval jsem si, že je tu dnes naposledy. Zítra je sobota a má si pro ní přijet její vychovatelka.

Nevím, co to s ní bylo, sotva jedla, procházela se hodně kolem domu nebo byla zavřená ve svém pokoji. Moc jsem za ní nechodil, musí si zvykat, že nebudeme spolu.

Na všechno kolem sebe se dívala nevěřícně, dokonce i na nás. Neustále se mračila, jak nad něčím přemýšlela. Tak moc jsem si přál, abych věděl, na co myslí. To mi však nebylo dáno…

Tak jako to, že s ní můžu bez problému být…

...

Bella si v sobotu opět přispala. Carlisleovi zatím zavolala její vychovatelka, že si pro ní jedou. Vstala něco kolem desáté a snídani si vzala k sobě do pokoje. Sotva nás pozdravila. Bál jsem se té hodiny, kdy k nám měla přijet vychovatelka, ale ono to jinak nešlo.

Měla přijet v jedenáct a taky se tak stalo. Carlisle ji pozval dál, ona však neměla v úmyslu se zdržet.

„Neví o tom, že jste si pro ni přijela,“ varoval ji ještě, ale ona se zasmála.

„Jí byste to říct ani nemohli… Utekla by a ani byste nevěděli jak… Moc vám děkuji, že jste se o ni na těch pár dní postarali…,“ mávla rukou.

„Edwarde… dojdi pro ni,“ otočil se na mě Carlisle a já jsem přikývl.

„Je od vás skutečně milé, že jste adoptoval tolik dětí…,“ uslyšel jsem, když jsem vycházel schody. Za chvíli jsem byl u jejího pokoje.

Lehce jsem zaklepal a čekal.

Bella

Někdo zaklepal a po mém vyzvání dál se v pokoji objevil Edward.

„Ahoj… Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho a sedla si. Ležela jsem na zemi a dívala se do stropu. Přemýšlela jsem, jako minulé dny.

Koukla jsem se na Edwarda, který se mi poslední dny vyhýbal. Neměl důvod, to já bych se měla vyhýbat jemu i celé rodině, ale to nejde, protože tu s nimi jakoby bydlím. Ale poslední dobou jsem byla většinou zavřená u sebe v pokoji.

Lehla jsem si, buď na postel, ale spíše na zem a přemýšlela. Pousmál se. Vypadal nervózně.

„Máš návštěvu,“ řekl pak krátce a já se zamračila. Já a návštěvu? Zvedla jsem se ze země a zamířila do obývacího pokoje. Edward šel v tichosti za mnou.

Nic neříkal a já mu taky neměla co říct. Stále jsem nepřišla na to, jak se jich zeptat na to, jestli to je pravda, nebo jim prostě říct, že to jejich tajemství vím.

Zamířila jsem ke schodišti. Sešla jsem jeden schod a pak se koukla dolů.

A ztuhla jsem na místě.

Ne, to ne!

To se mi jen zdá.

To není pravda!

...

Ten hajzl.

Svoje ruce jsem zatnula v pěsti, otočila se na Edwarda, který se tvářil klidně a možná trochu napnutě. Zamračila jsem se na něj a chtěla mu pěkně něco do očí říct, ale zatím jsem se udržela. Tady na něj řvát nebudu.

Otočila jsem se na patě a rozeběhla se do svého pokoje. Prudce jsem otevřela dveře a pak je s velkou ranou zavřela.

Začala jsem kopat do všeho, co mi přišlo pod nohy a rozhazovala vše, co mi přišlo pod ruce. V tom randálu jsem si ani nevšimla, že už v pokoji nejsem sama.

Zhluboka jsem dýchala a dívala se do jeho andělské tváře, kterou jsem momentálně tak nesnášela.

Otočila jsem se, z pod postele vytáhla tašky, ve kterých jsem si sem přinesla věci a začala do nich bez rozmyšlení házet svoje oblečení.

„Víš co seš?“ I když jsem si řekla, že budu držet pusu a nepromluvím, nevydrželo mi to. Neodpověděl, jen se na mě v tichosti díval.

„Šmejd! A tvá rodina taky! Já vám věřila a vy mě takhle podrazíte! Jsi svině Edwarde!“ málem jsem křičela, ale já jsem ze sebe potřebovala dostat ten vztek.

V koupelně jsem rychle popadla svoje věci a hodila je do batohu.

„Teď mlčíš, co? Ty jsi o tom věděl, že? Věděl jsi, že si ten tvůj fotr zavolal Megeru! Všichni jste to věděli!“

Popadla jsem kytaru a uklidila ji do pouzdra.

„Sice chodím za školu, ale nejsem blbá, jo? Mě stačí říct, že mám zase vypadnout!“

Tentokrát se zmohl na odpor.

„Tak to není… Mohla by jsi tu být, ale… Nejde to!“

„Jistě, já zapomněla… Ale tohle bylo od vás pěkné podlé a hnusné! A co ti vlastně šlo, když sis mě sem přitáhl?“

Z nočního stolku jsem vytáhla věci a nastrkala je do bočních kapes u batohu.

„Ale víš, co? Stejně bych brzo vypadla! A víš ty proč? Víš?“

Díval se, jak lítám po pokoji sem a tam a křičím na něj. Chtěl promluvit, ale všimla jsem si toho. Zvedla jsem ruku a umlčela ho.

„Nech si ty uklidňující kecy pro někoho jiného, ok? Já jsem holka z děcáku, já něco vydržím narozdíl od tebe a tvých sourozenců!“

„Nevím…“

„O čem mluvím! Ale jo, víš a moc dobře! Ty a ani ostatní nejste z děcáku! Nemáte na to, abyste odtud byli! Všichni jste rozmazlení spratci!“

Teď jsem stála naproti němu a dívala se mu do očí.

„Jsem rebelka tělem i duší, pamatuješ? Jsem schopná všeho… Když si něco řeknu, tak to udělám… A já si řekla, že zjistím, co ty a tvá povedené rodina jste!“

Napřímil se a zhluboka se nadechl. Mračila jsem se, ruce založené v bok.

„Jsi hajzl Edwarde! Přitáhneš mě sem, a pak se mě chceš zbavit! Sem, do upířího doupěte!“

Tentokrát ztuhl úplně.

„To jsou věci, co? To sis myslel, že se nedovím pravdu? Poděkuji nevlastnímu fotrovi… Za to, že má tak směšné obrazy v pracovně a velmi starou knihu…

A teď dovol… Odcházím z tohohle debilního místa, kde si chodíte na noční procházky a cestou si ulovíte pumu nebo medvěda…“

Popadla jsem všechny svoje věci, obešla ho a otevřela dveře.

„Nenávidím tě a tvou rodinu, Cullene,“ zakřičela jsem, když jsem odcházela z pokoje. Nevím, jestli to všichni slyšeli, ale bylo mi to úplně jedno.

Rychle jsem seběhla schody. Esme na mě čekala pod schody, ale já ji širokým obloukem obešla a vypadla z domu.

Megera tu nebyla sama, vzala s sebou Maxe, jeden z vychovatelů.

„Čau Rebelko! Rád tě zase vidím!“ pozdravil mě a konejšivě objal. Max byl s paní Littleovou jediný, kdo se se mnou v děcáku normálně bavil. Pousmála jsem se a pomohl mi s věcmi do kufru auta.

Natáhla jsem na sebe mikinu a na hlavu dala kapuci, vlasy nechala spadnout do tváře, tak, aby mi do ni nikdo neviděl.

Otevřela jsem si dveře a naštvaně si sedla za místo řidiče. Za chvíli si nastoupil i Max a Megera…

A já mířila zpátky do Seattleu a jak řekla Megera, zpátky domů…