Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 11. kapitola

25.11.2009 (18:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5314×

11. kapitola

Edward

Čekal jsem všechno, jen ne tohle. Zůstal jsem překvapeně a zklamaně stát v jejím pokoji, kde všechno bylo poházené. Věděla, co jsme a přesto tu byla… Vytrhlo mě až bouchnutí dveří u auta… Pak jsem jen slyšel zvuk motoru auta.

Je pryč…

Ale je to dobře, i když ví, co jsme, je to dobře. Pomalým krokem jsem došel k posteli, kde její vůně byla nejsilnější a peřiny na ní teď byly poházené, jak do všeho kopala a rukama shazovala na zem. Prve jsem si jen sedl, pak i lehl.

Koukal jsem na strom. Vzpomněl jsem si, jak mi říkala, že si představuje místo stropu nebe a počítá hvězdy. Tupě jsem zíral do stropu, ale hvězdy se mi neobjevily.

„Edwarde?“ ozvalo se ode dveří, já však pouze zvedl hlavu. Spatřil jsem Esme. Chvíli se dívala na tu spoušť, kterou tu Bella udělala, v myšlenkách ji to však nevadilo.

„Věděla, co jsme a přesto tu byla,“ zašeptal jsem, věděl jsem, že mě slyší. Stejně jako slyšeli to, jak na mě řvala. Upíří sluch je hodně dobrý a ona nebyla zrovna potichu.

„Já vím… Mrzí mě to, Edwarde… “ zašeptala a sedla si na postel vedle mě.

„Jak vzal Carlisle to, že byla u něj v pracovně?“ zeptal jsem se.

„V pořádku… Vlastně něco takové dříve nebo později očekával… Nečekal však, že se dozví pravdu,“ odpověděla mi. Chvíli bylo ticho.

„Je dobře, že tu není… Nešlo by to… “ zašeptal jsem si pro sebe, ale Esme mě slyšela.

„Myslíš?“ Nepatrně jsem přikývl. „Bude tu všem chybět… “

„To těžko… Pochybuji, že Rosalie trpí…,“ zasyčel jsem mezi zuby. Nechápal jsem, co proti ni má.

„Neví o tom, ale i ji bude chybět a nebude si to chtít přiznat… Na pár dní přeci byla členkou… “

„Nebyla, Esme, nebyla… A jestli to tak bereš, je to omyl. Neměl jsem ji sem vůbec brat. Měl jsem ji tenkrát nechat utéct a bylo by to hned lepší,“ přerušil jsem Esme.

Nebyla členkou naší rodiny, to prostě ne… Esme se nadechla, ale nic neřekla. Zvedla se z postele a zamířila ke dveřím. U těch se zastavila.

„Měla jsem ten pocit Edwarde,“ zašeptala a pak odešla z pokoje. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a zase se zadíval na strop.

„Nenávidím tě a tvou rodinu, Cullene!“

Tahle věta mi zněla v uších a nechtěla přestat. Jestliže náš rozhovor neslyšeli, tohle určitě ano.

Nenáviděla nás… Ale tak to má být. Ona nás nemá milovat, ne to ne. Byla chyba, že jsem ji sem vzal…

O DVA TÝDNY POZDĚJI

Bella

Neděla. Jak nudný den.

Bylo po obědě a všichni byli ve společenské místnosti. Já jsem ještě pomohla v kuchyni, pak se tam vydala taky.

Když jsem vešla do pokoje, všichni se na chvíli dívali na mě a hluk na chvíli přestal. Takhle se chovali už dva týdny.

Od té doby se se mnou téměř nikdo nebaví. Jen Max, paní Littleová a Megera, se kterou jsem se víc sblížila. Už totiž vím, že to vždy se mnou myslela dobře.

Tedy, to bylo jen v tom pro větší. V tom pro menší mě všichni rádi věděli a bylo jim jedno, co jsem ty dny předtím dělala.

Sklonila jsem pohled a zamířila ke klavíru, který tu v rohu byl. Jak jsem se dala do pohybu, dali se i oni a hluk opět začal a každý si všímal toho svého.

Otevřela jsem křídlo, kterým byli zakryty klávesy. Sedla jsem si a chvíli přemýšlela. Nevěděla jsem, co mám zahrát. Nakonec mě však napadla jedna - jedna z mých oblíbených písniček. Měla jsem ji ráda díky textu a názvu.

Položila jsem ruce na klávesy a moje prsty začaly hrát. Po pár tónech jsem přidala i zpěv. Všichni ztichli a poslouchali mě.

Nevím, jestli mi to bylo příjemné, nebo ne… Byla jsem zvyklá hrát před lidmi, ale v restauraci, kdo mě skoro nikdo neznal nebo na ulici, ale ne tady.

Tady jsem často hrála ve svém pokoji na kytaru, nebo když tady ve spolčence nikdo nebyl a já měla jistotu, že mě nikdo neuslyší…

I když mi udělali tamtu věc, všichni mi moc chyběli. Všichni… I Rose, která mě moc nemusela. Řekla jsem, že je nenávidím…

Z části to byla pravda… Stále jsem jim neodpustila, co mi udělali. Mohli mi to říct a nemuseli dělat takovou přepadovku. To vážně ne.

Nejsme nechápavé dítě, za půl roku mi bude osmnáct, budu dospělá…

A já odtud vypadnu. V osmnácti nás pustí… Ale i když to tu nenávidím, nebude se mi chtít. Ani od Cullenů se mi moc nechtělo, ale musela jsem. A myslím, že teď by mě tam neradi viděli.

Po tom, co jsem řekla Edwardovi, řekla, že je nenávidím a trochu jim rozházela v pokoji… Stejně bych ten jejich dům nenašla, jak je šikovně schovaný v lese. Vím, že jsem bydlela v domě, kde byli upíři, ale neděsilo mě to. Asi mělo, že?

Pro mě to bylo docela fascinující a čím dál tím víc je. Je to sice ze začátku strašidelné, přeci jen zjistíte, že jsou upíři, ale pak je to pro vás něco nepoznaného a chcete o tom vědět více. Možná to zní divně, ale u mě to tak je. Asi jsem se jich měla bát, ale u mě ten strach nějak nepřicházel.

Čekala jsem, že se někdo z nich Megeře ozve, ale nestalo se tak. Zřejmě jsem jim nechyběla. Nevím, možná to bylo dobře.

Ale oni mě chyběli.

Chtěla jsem je zase vidět.

Chtěla jsem vidět jejich dokonalé andělské tváře…

Chtěla jsem vidět Edwarda, slyšet jeho sametový hlas, chtěla jsem jeho ledové rty cítit na těch svých…

Zamilovala jsem se do něj, ale on do mě ne.

Píseň končila a tak končil i můj zpěv a hraní. Zahrála jsem poslední tón… A společenskou místnost naplnil potlesk.

„Díky,“ pousmála jsem se, zavřela křídlo a zvedla se.

Z regálu jsem si vzala svou oblíbenou knihu, která nebyla zrovna moc v dobrém stavu a vydala se do jednoho křesla v rohu pokoje si číst. Četla jsem ji sice už mockrát, ale mě to bylo jedno…

„Bello?“ Zvedla jsem zrak od knihy a spatřila Megeru, kterou jsem viděla na začátku oběda, pak se někam vypařila.

„No?“

„Někdo s tebou chce mluvit,“ řekla a usmála jsem se. Vydechla jsem, párkrát zamrkala.

„Vážně?“ Přikývla.

Zavřela jsem knihu, nechala ji v křesla a rychle se vydala za svou návštěvou…