Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 12. kapitola

04.12.2009 (20:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5131×

12. kapitola

Bella

Prudce jsem otevřela dveře na chodbu, seběhla schody a…

Zůstala překvapeně stát…

To není možné. Není to ona. Proč by tu měla být?

Osoba ke mně stála zády, ale jak mě uslyšela seběhnout schody, tak se otočila.

Změnila se. Její vlasy nebyly hnědé, ale zrzavé a dlouhé až po zadek, měla normální brýle a vypadala trochu více opáleně, než jsem si ji pamatovala. A taky vypadala více mile a přátelsky…

„Mami?“ zeptala jsem se tiše a ona se usmála.

„Bello!“ zaradovala se a než jsem se nadála, tak mě objala.

„Co tu děláš?“ dostala jsem ze sebe.

„Ach, Bello… Když mi řekli, že jsi utekla, měla jsem o tebe strach.“

„Už několik let za mě nezodpovídáš… A ani ses o mě moc nestarala… Tak proč tak najednou?“ vyštěkla jsem a udělala dva kroky dozadu. Máma se na chvíli bolestivě zatvářila a na chvíli ji z úst zmizel úsměv. Zda byl upřímný, či ne, to nevím.

„Víš… Před rokem jsem začala úplně od začátku… Ale nevěděla jsem, jestli to mám zkusit i u tebe… A pak když mi oznámili, že jsi utekla, tak mě George přemluvil, abych to aspoň zkusila,“ vysvětlila a já se zamračila.

„Kdo?“

„George… Můj přítel… Už rok a půl spolu jsme… Moc mi pomohl a já jsem mu vděčná… Líbil by se ti… Dělá do hudby…“ Jen jsem neurčitě přikývla. Chvíli bylo ticho. Znovu jsem přikývla a nějakou chvíli jen kývala hlavou.

Pak jsem se nadechla na odpověď.

„Nemusíš mi odpovídat teď hned,“ vyhrkla ještě máma. Teď jsem naopak zavrtěla hlavou.

„Ne, mami… Minulost nejde smazat a ani napravit, ale můžeme mít pod kontrolou svoji budoucnost… Nedokážu zapomenout na to, co bylo a proto je moje odpověď ne… Neklapalo by to, i kdybychom si na sebe zvykli…,“ zašeptala jsem a koukla se do máminých očí.

Na rozdíl ode mě je měla modré. Pousmála se.

„Byla to ta největší chyba, kterou jsem kdy udělala… Ale učím se, Bello, učím…“

„Já vím… Ale i tak to nejde… Někdy za tebou určitě ráda přijdu… Ale… ale tady jsem doma…,“ oplatila jsem ji úsměv.

„Jsem ráda, že sis tu zvykla… A že jsi tu… řekněme šťastná,“ zasmála se krátce máma a já se k ní přidala. „Budu ráda, když se u mě objevíš…,“ dodala a já ji objala…

...

„Můžu?“ zeptala se Megera, když nakukovala do mého pokoje. Stále tu byl bordel, neměla jsem chuť uklízet, na to jsem nebyla.

„Jistě,“ přikývla jsem a zavřela fotoalbum, ve kterém jsem měla pár fotek z mého dětství. Byl už večer, po večeři a schylovalo se k večerce.

„Jsem ráda, že tenhle dům považuješ za svůj domov,“ řekla po chvíli ticha a já se pousmála.

„Já docela taky.“

„Tvá máma mi tu nechala adresu, prý se za ní máš co nejdříve stavit… Co třeba víkend? Mohla bych tě i odvézt, abys nemusela pěšky…“

„Díky,“ pousmála jsem se a položila fotoalbum na noční stolek. „Jsem ráda, že začala od začátku… Jen si říkám, že mohla začít trochu dřív,“ zašeptala jsem.

„Víš, Bello… Některým dospělým dojde vše až trochu později… To je docela normální… Můžeš být ráda, že si vůbec uvědomila, že udělala chybu,“ vysvětlila mi Megera a já neurčitě přikývla. Opět bylo chvíli ticho, které nebylo nepříjemné.

„Na jednom místě jsem se ale cítila doma,“ prohlásila jsem šeptem, nahlas jsem mluvit moc nechtěla.

„U Cullenů?“ Megera má ale postřeh…

„Jo… Bylo to fajn… Věděla jsem, že bych musela odejít, ale takhle to nemuseli… Nemuseli na mě zavolat tebe, já bych šla sama za pár dní…“

„Naštvalo tě to, že?“

„Jo, i jo… Ale chápu… Byla jsem jim jen na obtíž… Jako jsem tady…“

„Tady nejsi na obtíž, Bello… Kdo jiný by pak pomáhal ve vedlejší budově?“ usmála se na mě. Koukla jsem se Megeře do tváře, do očí. Až teď, po tolika letech, jsem si všimla, že je má krásně zelené…

„Díky… za všechno,“ oplatila jsem ji úsměv, zvedla jsem se a objala ji. Musela být překvapená. Taky bych byla, kdybych byla v její kůži…

„Nemáš zač, Bello. To nic není a ani nebylo…“

„Ale pro mě jo… Měla jsi se mnou za ty léta hodně trpělivosti… Fakt díky… Lucy.“

Překvapeně se na mě podívala. Krátce jsem se zasmála. Měla důvod být překvapená. Po celý můj pobyt tady v děcáku jsem ji ani jednou neřekla jménem. Někdy jsem si říkala, jestli vůbec ví, že vím, jak se jmenuje.

„Bello… Tohle je pro mě to největší poděkování, jaké jsem kdy dostala… A řekněme, že jsem jich dostala hodně,“ zašeptala, v hlase měla překvapení. Rozesmála jsem se a Megera, aneb Lucy, se ke mně přidala.

...

Za mámou jsem chodila pravidelně, každou středu a sobotu. Nevadilo ji to a mě taky ne. George byl vážně super, dělal v jednom nahrávacím studiu. Párkrát si mě poslechl a řekl mi, že mám fakt talent, že by ze mě mohla být hvězda.

Přemýšlela jsem o tom… Možná by se mi to i líbilo.

Zrovna jsem tenkrát přišla od mámy, byla středa, půl osmé večer. Dnes jsem měla mít úklid v kuchyni a tak jsem se tam vydala. Zrovna jsem utírala nádobí, když do kuchyně přišel Max.

„Přišel ti dopis, když jsi byla pryč,“ oznámil mi a podal mi bílou obálku. Zamračila jsem se, utřela si ruce a vzala ji do ruky. Muselo v ní být nejen dopis, ale i něco jiného, protože nebyla placatá, ale trochu naditá.

Mě nikdo nikdy nenapsal, tedy pokud nepočítám nějaké ty dopisy od policie a takové ty věci…Ale tohle nevypadal jako dopis s oznámením, kolik jsem dostala veřejně prospěšných prací. Popadla jsem kuchyňský nůž a obálku rozřízla.

Nakoukla jsem do ní a nemohla uvěřit svým očím.

Zamrkala jsem a zavrtěla hlavou, ale obsah v ní stále byl.

Nezdálo se mi to…

Vzala jsem papír do ruky a do druhé jsem vysypala obsah.

V ruce mi přistály klíčky. Klíčky od auta.

Rychle jsem rozložila dopis a dala se do čtení.

Bello,

Já nezapomínám a když něco řeknu, tak to splním. Posílám ti klíčky od mého auta, mého milovaného Jeepu, kterého ho jsi vyhrála v pokeru, takže ti náleží. Nechal jsem ho v nedalekém obchodním centru, v garážích. Měl by tam na tebe čekat. Omlouvám se, že je tak špinavý, ale jezdívali jsem s ním na lov, tak se trochu zašpinil…

Snad si najdeš čas a budeš mít důvod ho nějak využít, protože on nerad jen tak stojí na místě. Doufám, že máš řidičák, ale asi jo, jinak by ses o něj tenkrát neřekla. Taky snad nebudeš mít nějaký průšvih kvůli tomu.

Jo a nádrž je plná.

Emmett Cullen

Zůstala jsem překvapeně stát a stále dokola si četla dopis. Pak jsem se koukla na klíčky. Úplně jsem na to zapomněla… On měl taky. Co bude dělat s autem? Jo, řidičák mám, ale i tak… To nejde.

„Stalo se něco?“ vyrušil mě Max, který tu stále byl. Přikývla jsem a zvedla ruku, ve které byly klíčky.

„Co to je?“ zamračil se Max.

„Klíčky od auta.“

„To taky vidím… Ale proč je máš ty?“

„Já to auto vyhrála… je moje,“ vysvětlila jsem šeptem, očima jsem stále sledovala klíčky.

„Co-cože? Ty… ty ses zapojila do nějaký soutěže, nebo co?“ vykulil oči.

„Ne…ne,“ zavrtěla jsem hlavou, vydechla a znovu se nadechla. „Já je vyhrála v pokeru, u Cullenů… To auto je Emmettovo,“ vysvětlila jsem tiše a Max zalapal po dechu. Chvíli bylo ticho.

„Musím je poslat zpátky… To přeci nejde… Máš jejich adresu?“

„Ne… Cullenovi nám tenkrát jen popsali cestu.“

„Tak kam to mám poslat?“ Max chvíli přemýšlel.

„Možná by to šlo přes jejich střední školu…“

„Vážně?“

Jen přikývl.

„Pojď… čím dřív to pošlu, tím líp,“ čapla jsem ho za ruku a vydala se do malé knihovny, kde se nacházelo i několik počítačů…

...

Stiskla jsem tlačítko tisk a za pár minut z tiskárny vyjel čistý papír potisknutý černým tiskacím písmem. Pod svým jménem jsem se podepsala, aby by byl důkaz, že jsem to psala já.

Pak jsem dopis přehnula a uklidila do obálky, kterou mi Max přinesl. Ten mi zatím zjistil adresu střední školy ve Forks.

Naposled jsem se koukl na ty stříbrné klíčky, které jsem kdysi vyhrála. Pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla na to, jak se tenkrát Emmett tvářil. Bodlo mě však i u srdce…

Zavrtěla jsem hlavou a hodila je do bílé obálky. Napsala jsem na obálku adresu, zalepila jsem ji a nalepila na ni známku. Předala jsem dopis Maxovi, který mi slíbil, že hned, jak zítra půjde sem do práce, ho hodí do schránky.