Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 15. kapitola

26.12.2009 (12:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5316×

15. kapitola

Edward

Emmett se teď se mnou odmítal bavit. Vyhýbal se mi a nedal na Esme a ani na Rose. Byl na mě naštvaný a já ho docela chápal.

Pohádali jsme se, když jsme byli spolu na lovu. Vytkl jsem mu to, že ji poslal klíčky od jeho auta, což ho naštvalo.

„Je to snad moje auto ne? A co slíbím, to splním!“ zavrčel na mě a tak hádka začala. Padaly silná slova, div, že se na mě nevrhl a neroztrhal na malé kousíčky. Prostě naše rodina se nějak změnila…

...

Rosalie donutila Emmetta, aby si šel vyzvednout to auto, které Belle nechal v obchodním domě. Nakonec se nechal přemluvit a sám zaběhl do Seattleu.

Po dlouhé době jsem si sedl ke klavíru a jen tak začal hrát. Začal jsem tou, kterou měla ráda Esme, pak Alice, a pak ty skladby, které mě zrovna napadly. Alice si prohlížela nějaký časopis o módě a přitom poslouchala, jak hraji.

Pak však ztuhla… Dostala vizi…

Emmett seděl v nějaké místnosti, kde byl klavír, několik stolů na nichž byly počítače, knihovny, mnoho křesel, hraček, stolních her… Vypadalo to jako nějaká společenská místnost. Seděl na jednom z křesílek a zubil se. Pak se otevřely dveře a v nich se objevila Bella. Vypadala unaveně a smutně. Pak, když spatřila Emmetta, na chvíli ztuhla, ale po chvíli se probrala. „Emmette! Jsi to ty?“ vykřikla nadšeně, rozeběhla se k němu a pak ho objala…

Tam vize skončila. Měl jsem co dělat, abych svůj milovaný klavír nerozbil.

„On snad nemá rozum!“ zavrčel jsem tak, že to každý v domě musel slyšet. Koukl jsme se na Alici, která byla překvapená. Tohle nečekala. Vlastně ani já ne. Mezitím se do pokoje seběhl zbytek rodiny.

„Co se děje?“ zeptala se starostlivě Esme.

„Něco s Emmettem?“ strachovala se Rose.

„Teprve se mu něco stane!“ zavrčel jsem.

Nemohl jsem tomu uvěřit… On jde za Bellou!

„Co se děje?“

„Emmett půjde za Bellou,“ vysvětlila krátce Alice. V hlavě jsem si znovu přehrál tu vizi. Vypadala unaveně, tvář smutnou, vlasy měla delší a černá barva ji pomalu odrůstala.

Proč to Emmett dělá? Proč za ní jde? Má ji nechat normálně žít a bylo by to! A ne ji pořád nás připomínat!

„Třeba si to ještě rozmyslí,“ zauvažovala Esme, která si zřejmě všimla mých zatnutých pěstí. Malá naděje. Koukl jsem se na Alici, ale ta zavrtěla hlavou.

„Nevypadá to tak,“ zašeptala Alice. Na vteřinu bylo ticho.

„Jdu se proběhnout,“ zamumlal jsem a než se někdo nadál, byl jsem venku. Potřeboval jsem si nutně vyvětrat hlavu. Bylo toho vážně už moc…

...

Vrátil jsem se něco málo po půlnoci. Emmett seděl v obývacím pokoji, díval se na televizi, ale zápas vůbec nevnímal. Čekal na mě. Hned, jak jsem vešel do místnosti, se zvedl a stoupl si naproti mně.

„Edwarde… Já vím, že jsem neměl, ale chtěl jsem ji vidět… Byla pro mě něco jako ségra. Nechybí jenom tobě, ale i nám! Já… omlouvám se, jestli se tě to dotklo…,“ zašeptal.

Na chvíli jsme vykulil oči, nemohl jsem uvěřit, že něco takového vylezlo z Emmetta. On se moc často neomlouval, hlavně ne po svých vtípcích a tak jsem byl vážně překvapen.

Pokýval jsem hlavou a pousmál se – to byla moje odpověď, protože jinou bych ze sebe nedostal. Emmett se uvolnil a na malou chvíli se zazubil. Zamířil jsem do svého pokoje, chtěl jsem si jít poslechnout nějaké to CD ze své hodně velké sbírky.

Když jsme míjel Emmetta, poplácal jsem ho po ramenech a on mě. Oba jsme se krátce zasmáli. Asi spolu bydlíme pod jednou střechou hodně dlouho… Pomyslel si Emmett a já se musel ještě víc usmát.

„Aspoň to tak vypadá,“ zamumlal jsem a za chvíli jsem už poslouchal neznámou rockovou skupinu.

Ty méně známé kapely byly lepší, než ty, které znal celý svět. Někdy mi připadají lepší. Lehl jsem si na pohovku, ruce dal pod hlavu, zavřel oči a zaposlouchal se.

Bella

Uběhl další měsíc, deska je natočena, za dva dny jde na trh a zítra se bude křtít. Pokud budeme mít štěstí, prodá se aspoň pár kousků, pokud ne, neprodáme nic a celá ta práce byla na nic. Celá kapela jsme dřeli, aby jsme to štěstí měli.

Dlouho nám trvalo přijít na název kapely, odmítala jsem vystupovat jenom já a kapelu nechat za svými zády, i když odvedly velký kus práce, možná větší než já. A taky na CD jsou i věci nazpívané od Johna, se kterým jsem se střídala na kytaře.

Když zpíval on, já hrála, když jsem zpívala já, hrál on. A někdy jsme hráli oba. Pak tu byl ještě Oliver, bubeník, Rob byl baskytarista a Pat (celé jméno Patrick) byl druhý kytarista. Jo, jsem tam jediná holka, ale nějak nám to nevadí.

Sice mě to někdy štve, když si ze mě neustále dělají srandu, ale jsme parta, takže se to dá vydržet.

Nakonec jsme přeci jen název dali dohromady – Crazy People.

Myslím, že tento název nás docela jasně popisuje.

...

Na Emmettovu návštěvu jsem nezapomněla, a ani to snad nešlo. Možná právě proto jsem se odmítala odstěhovat ke klukům z kapely. Ti čtyři si našli společný byt a bydleli pospolu. Odmítala jsem jak z tohoto důvodu, tak z důvodu, že odmítám se starat o čtyři kluky, to fakt ne. A pokud můžu, tak chci ještě bydlet v děcáku.

Každý den jsem očekávala, že se třeba Emmett znovu objeví, ale nestalo se tak. Někdy jsem mívala chuť mu zase poslat dopis, ale musela jsem se ovládat, prostě musela. Ale ještě víc jsem chtěla napsat Edwardovi.

Jednou jsem už měla napsanou půlku dopisu, pak jsem si však uvědomila, co dělám a dopis zmačkala.

On si na mě už určitě nepamatuje. Už to budou tři měsíce, nedivila bych se… Ale věděla jsem, že já na něj nikdy nezapomenu.

Na první opravdovou lásku jen tak nezapomenete…

...

CD se prodávalo celkem dobře, prý se to dá poslouchat a prodej se stále zvětšoval. Někoho chytrého napadlo, že bychom mohli natočit videoklip jedné z písniček, což nás chytlo a tak jsme začali vybírat song, na který bychom chtěli udělat videoklip.

Nakonec jsme vybrali písničku Big Boy (pozn.: tuto písničku můžete znát od skupiny Die Happy. Mě se strašně líbí a seděla mi sem do povídky seděla, tak se když tak v dalších kapitolách nedivte), kterou jsem zpívala já.

Docela jsem se těšila, i když jsem o takových věcech věděla kulový, ale no co, vše je jednou poprvé, ne?

Edward

Uběhl měsíc plus k tomu pár dní, co Emmett navštívil Bellu v dětském domově a nikdo se k tomu už nevracel. Nač taky. Emmett slíbil, že to už nikdy neudělá a taky tomu tak bylo. Nikdo se od té doby o Belle ani slovem nezmínil, nikdo na ni nepomyslel.

Bylo to dobře, musí na nás zapomenout, věřil jsem, že zapomíná a že opravdu na nás zapomene. Já však nikdy nezapomenu. Ono taky na osobu, do které jste se zamilovali, ani nejde zapomenut…

...

Ten den byl opravdu deštivý. Pršelo silně, šedé mraky pluly na obloze a zakrývaly sluníčko. Ostatním se toto počasí moc nelíbilo, i když byli zvyklí. My toto počasí vítali. Alice předvídala i bouřku, což znamená, že se bude hrát baseball a že toto počasí vydrží celý týden.

Neměl to být nějak zajímavý, či zvláštní den. Neměl, ale byl.

Dvacet minut před přestávkou na oběd se všichni studenti měli shromáždit v jídelně. Nikdo nevěděl proč, tedy kromě Alice, která to odmítala říct, za což jsme na ni byli naštvaní a já na sebe ještě víc – kdybych si odpustil některý ten běh, či lov, tak bych to taky věděl.

Sedli jsme si k našemu stolku a čekali, co z ředitele vyleze. Hned, jak se postavil před studenty, tak všichni naráz utichli. Všechny myšlenky byly téměř stejné – co se děje?

„Naše škola dostala nabídku… Nabídku od nahrávajícího studia,“ začal a jídelnou to zašumělo.

Všichni si začali dělat hloupé naděje.

„Klid, prosím… Studio nám nabízí slušnou sumu za to, že tady ve škole bude moct natočit jeden ze svých videoklipů.“

Naděje pohasly, ale ne tak moc.

„Studio zároveň prosí, jestli bychom neposkytli několik žáků, jako kompars… Podle mě je to bez problémů… Jsme malá škola a tak jsem řekl ano…“

Naděje opět začaly…

„Natáčení proběhne v pátek, tím pádem bude volno.“

Všem se na tváři objevily úsměvy.

„A kdo to tady bude natáčet?“ vykřikl nějaký kluk z prváku. Byl natěšený, že uvidí nějakou tu slavnou blonďatou tvářičku.

„Prý je to nová rocková skupina… Nedávno vydali CD, které se údajně chytá a tak chtějí zkusit i videoklip,“ odpověděl ředitel a klukovi úsměv pohasl. V ten moment ho to přestalo zajímat.

Ale mě právě naopak. Nová rocková skupina, zatím neznámá, nová… Mohli by být dobří… Alice se teď usmívala jako vánoční stromeček, zbytek mých sourozenců se tvářil překvapeně, stejně jako já.

„No není to senza? Třeba nás vyberou mezi ty, kteří tam půjdou vidět víc, než ostatní?“ zeptala se s úsměvem Alice.

„Oni někoho takového budou vybírat?“ odpověděl ji otázkou Emmett.

„Jo! Bylo by to super! Tolik věcí jsme poznali, ale jak se natáčí videoklip a být u natáčení ještě ne!“ radovala se dál Alice. Musel jsem se pousmát.

Měl jsem tušení, že tohle by se Belle líbilo. To natáčení, že by z toho byla nadšená, jako Alice. Zavrtěl jsem hlavou.

„A ty jsi tu skupinu viděla?“

„To ne, ale musí být fajn! Ty jsi takový odborník na skupiny… Neznáš je?“ otočila se Alice na mě.

„Asi ne… Nebo o nové skupině jsem zatím neslyšel,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Tak je poznáme v pátek! Tedy! Já se tak těším!“ vydechla Alice. Koukl jsem se na Jaspera…

Z jeho tváře nešlo poznat, jestli trpí, nebo jestli je šťastný. Sice měl rád, když je Alice šťastná a veselá, ale tohle její šílené chování fakt ne.

Musel jsem se krátce zasmát.

Ale musel jsem souhlasit s Alicí. Taky jsem se těšil…