Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 16. kapitola

02.01.2010 (16:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5083×

16. kapitola

Bella

O natáčení klipu jsem toho moc nevěděla. Jen to, že se to bude natáčet v nějaké střední škole, pak že v pátek budu muset stávat v šest ráno, že mě auto má vyzvednout o půl sedmé a že v sedm vyrážíme směr škola.

Nic víc jsem nevěděla a ani mě nic jiného nezajímalo. Bylo mi jedno, kde se to natáčí, hlavně ať se to natočí. Těšila jsem se na to, bylo to něco nového a nepoznaného.

Vážně jsem se těšila…

...

Nastal den D. Ze školy mě omluvil náš manažer a tak to bylo bez problémů.

Ráno jsem zaspala, takže jsem pak měla na spěch. Díky bohu, že mi pomohla Lucy, jinak bych fakt byla… no víte kde.

Když jsem vyběhla před dům, tak jsem zkoprněla úžasem. Čekalo tam na mě velké černé a určitě luxusní auto. Obdivně jsem pískla, pak se rozloučila s Lucy a nastoupila do té super káry.

Řidič byl milý, sympatický, pracoval pro studio a podle všeho věděl, kam má jet a taky byl dobře informovaný, co se týkalo zbytku kapely – ti už prý vyrazili. To mi mohlo být jasné, já jsem vyjížděla s deseti minutovým zpožděním.

Zapnula jsem si MP3, nastavila tam písničku, na kterou jsme dnes měli natáčet videoklip a stále dokola ji zpívala. Řidičovi to nijak nevadilo a tak jsem zpívala a zpívala.

Opřela jsem si hlavu o opěrku, zavřela oči a tak nějak jsem se soustředila na text. Někdy jsem zpívala nahlas, někdy šeptem… Střídala jsem to.

Jak jsem měla zavřené oči, neviděla jsem černým okénkem, jak jsme vyjeli z města, ani krajinu kolem. Jinak bych totiž věděla, kam jedeme.

Ale já jsem otevřela oči, až mi řidič oznámil, že jsme na místě. Prudce jsem otevřela oči a jemně sebou trhla.

„Super… A kdeže to vlastně jsme?“ zeptala jsem se a protáhla se tak, jak mi to auto dovolovalo.

„Ve Forks,“ odpověděl řidič a já ztuhla.

„Cože?“ vydechla jsem a než mi řidič stačil cokoliv říct, otevřela jsem dveře a vypadla ven.

Stála jsem na menším parkovišti, před školou. Parkoviště momentálně z poloviny zaplnila auta, která tu byla kvůli natáčení, zbytek, které byla osobní, musela patřit studentům.

„Bello! Tady jsi!“ uslyšela jsem něčí hlas, který mě vytrhl z mého zamyšlení.

Bože! Já jsem fakt ve Forks! Ta zeleň byla všude!

Zavrtěla jsem hlavou a pak se otočila na Johna, která na mě křičel.

„Ahoj Johne!“ pousmála jsem se a nechala se obejmout, jako vždy na přivítanou.

„Už jsme se báli, že nedorazíš!“ zazubil se, když mě pustil.

„Teď ses mě dotknul!“ našpulila jsem uraženě rty, jenže dlouho mi to nevydrželo a naráz jsme se rozesmáli.

„Proč jsme ve Forks?“ zeptala jsem se, když mě John vedl k jednomu malému karavanu, který měl být moje šatna.

„Ta škola nám vyhovuje a taky hlásí pršet.“

„Aha?“

„Prý by nebyla špatná scéna v dešti… A tak se ušetří za vodu,“ vysvětlil John a já přikývla.

„Tak za půl hodiny na place,“ mrkl na mě, když jsem otevřela dveře a pak zmizel za zbytkem kapely.

...

Maskérka mě prve nalíčila. Oči obtáhla černou tužkou, oční víčka namalovala černými stíny, což vypadalo hodně drsně a tak se mi to líbilo. Vlasy mi nechala rozpuštěné, trochu je rozčesala a kdoví co mi na ně všechno dávala.

Pak mě předala druhé ženě, se kterou jsem si měla vybrat oblečení. Nakonec jsme vybraly černé kalhoty, bílé tílko, na to pruhovanou bílo černou kravatu. Díky tílku mi šlo vidět tetování, což mi nějak nevadilo, aspoň je všichni uvidí. Já se za ně nestydím a jak podotkly holky, bude to dobře vypadat i ve videoklipu. U bot jsem nemusela nijak přemýšlet – rozhodně botasky.

Pak už jsme vybraly jen doplňky. Na jednu ruku jsem si dala strašně moc kruhů, na druhou jsem navlékla černý návlek. Prsty jsme ozdobily několika prsteny.

Bylo mi řečeno, že se ještě budu převlékat, což mi nějak nevadilo, bavilo mě si takhle vybírat věci.

„Hotovo,“ prohlásily. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven.

Byla jsem překvapena, když jsem spatřila kapelu. Čekali tam na mě, všichni ležérně oblečení tak, abychom se k sobě hodili. Všichni čtyři se na mě usmáli a já jim úsměv opětovala. Najednou se u nás objevila nějaká ženská.

„Je čas… Prve se natáčí v jídelně, pak po celé škole… Po obědě by mělo pršet, takže scény v dešti se budou natáčet jako poslední,“ informovala nás.

„A to nám bude stačit?“ zeptala jsem se.

„Ne… pár scén se ještě bude natáčet ve studiu v Seattleu,“ zavrtěla hlavou.

Všichni jsme jen přikývli. Ta žena nás vedla k jedné budově, podle mě byla největší, ale nevím, nemohla jsem to porovnat.

Jak jsme se blížili k budově, potkávali jsme více a více lidí. Někteří patřili k nám, ti ostatní byli zdejší studenti. My jsme je ignorovali, oni se na nás nevěřícně dívali a něco si šeptali.

Sice jsem se bavila s kluky, ale zároveň jsem se dívala okolo sebe, jestli neuvidím Cullenovi. I když upřímně jsem doufala, že tu nebudou.

Cestou jsme se seznámili s režisérem a hlavním kameramanem. Oba to byli super chlapi, dalo se s nimi bavit a dohodnout se.

Do jídelny vešli ti dva jako první. Kameraman byl fakt vtipálek a tak, než jsme vešli, zakřičel na celou jídelnu: „Dámy a pánové! Přivítejte legendární skupinu Crazy People, která to tady dneska rozjede!“

My jsme se rozesmáli a vpadli do jídelny. Nevypadalo to jako jídelna. Stoly byly odklizené, uprostřed byly připravené věci na natáčení – bubny, mikrofon, kytary, okolo toho nachystané kamery.

Pak jsem se porozhlédla po jídelně…

A spatřila je…

Edward

Když jsme v pátek ráno přijeli ke škole, polovina parkoviště byla zabraná různými auty, které určitě nepatřili žádnému studentovi na této škole. Podle myšlenek jsem poznal, že zatím kapela nepřijela, někteří vytrvale čekali na parkovišti, aby je zahlédli.

My jsme se vydali do jídelny, kde se mělo začít natáčet. Na chvíli se všichni koukali na nás. No není divu. Dnes nám vybírala oblečení Alice a nechala se trochu unést. Tak třeba sama Alice.

Na sobě měla černé legíny, džínovou kratší sukni, tílko a na to trochu kratší mikinu. Snažili jsme se ji to vymluvit, ale když se to týká oblečení, tak to jde těžko.

Mě Alice bohužel také oblékla. Do vydřených riflí, šedého tílka a černé kožené bundy. Myslel jsem, že ji přetrhnu. Některé holky tak měly ještě horší myšlenky než první den.

Alice mi postrčila sluneční brýle, které se pobodaly těm, které nosili letci za druhé světové války. Protočil jsem oči, ale brýle si i tak vzal a nasadil si je na oči. (pozn. autorky: jestli máte přestavivost jako já, tak musíte uznat, jak to Edwardovi sekne ;-))

V jídelně to vůbec nevypadalo jako v jídelně. Většina stolů zmizela, na prostředek se chystaly bubny, kytary a mikrofony. Když jsme vešli, několik lidí se na nás kouklo. A zůstali překvapeně stát.

Hm… Ten s těmi brýlemi by se nám hodil… Pomyslela si nějaká žena, která v náručí držela desky a v uších měla sluchátka, aby mohla přijímat hovory na svém mobilu. Budu to muset probrat s kapelou a režisérem… Pomyslela si ještě a pak někam zmizela.

Dva chlápci uznali, že je hotovo. Nachystali tedy ještě židle pro režiséra, kameramana a kapelu – celkem sedm filmových židlí. Jídelna se začala naplňovat studenty.

„Viděl jsem je… Je jich pět… čtyři kluci a jedna holka… a to byl kus,“ uslyšel jsem Mikea Newtona, jak říkal svým přátelům. Protočil jsem oči.

Dveře do jídelny se opět otevřely. Vešli dva muži. Oba vypadali mile a sympaticky. Ten vyšší, když vyšel, tak se zastavil u dveří, pískl na prsty, takže si sjednal ticho a všichni se otočili na něj.

„Dámy a pánové! Přivítejte legendární skupinu Crazy People, která to tady dneska rozjede!“ řekl nahlas, neřičel, jen měl velmi silný hlas. Některým možná mohlo připadat, že křičí, ale mě ne.

Slyšel jsem, jak se kdosi za dveřmi rozesmál, bylo to více lidí, pak se otevřeli dveře a dovnitř vpadlo pět lidí. Čtyři kluci a jedna holka…

Čtyři kluci a Bella.

Smála se, vlasy už neměla tak krátké, měla je dlouhé po ramena, ale stále měly černý odstín na konečcích.

Na sobě měla černé kalhoty, bílé tílko, které odkrývalo její tetování, jako kdysi, když jsem ji našel ve svém autě…, zavrtěl jsem hlavou, abych nevzpomínal, na jedné ruce měla návlek, na druhé několik řetízků.

Vrátil jsem se zpátky k jejímu andělskému obličeji. Musel jsem přiznat, že už i tu paměť mám asi blbou, protože byla ještě hezčí, než jsem si představoval.

Obličej stále měla srdcovitý, oči stále krásně čokoládové, na rtech úsměv, oči měla zvýrazněné očními stíny.

Chvíli se pošťuchovala s ostatními, pohled ji přejížděl po místnosti, jakoby někoho hledala…

Bylo zřejmé, koho hledá…

A nakonec našla.

Zadívala se našim směrem a na chvíli ztuhla. Naše pohledy se i přes tu dálku spojily.

Její srdce zrychlilo, bylo zajímavá a pro mě překvapením, že jsem je slyšel tak zřetelně i na takovou dálku. Jako bych na ně byl naladěn, nebo co.

Pak do ní strčil jeden z kapely a ona se probrala.

Nějaká vykolejená… Pomyslel si ten, kdo do ní strčil.

„Začneš?“ zeptal se ji pak.

„S čím?"

Její hlas stále krásný, jemný, něžný...

„No… někdo nás musí představit…“

„A proč já?“

„Protože umíš číst a psát,“ zazubil se.

„Vážně vtipné Johne… Ale řekla bych, že já mám více neomluvených hodin než ty,“ protočila oči, ale mikrofon vzala do ruky.

Nadechla se a pak začala…