Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 2. kapitola

14.09.2009 (15:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5546×

2. kapitola

Bella

Po ulicích jsem se toulala už týden. S Rose jsem se však tak často nevídala, ale poradila mi pár šikovných triků.

A mezi ně patřil i ten, jak šikovně si otevřít auto. Bylo to docela užitečný, hlavně, když pršelo.

Vydělávala jsem si tak, že jsem zpívala a hrála na ulicích. Ale moc toho nebylo.

Ve dne jsem se toulala po městě, protože do školy jsem nemohla. To je snad všem jisté.

Zvykla jsem si, že nespím v teplé a měkké posteli, ale na studené a tvrdé lavičce na nádraží, na zemi, či pod mostem.

...

Jenže nastaly další problémy. Rose našli a tak jsem ztratila jednoho spojence.

Jenže díky tomu jsem ztratila i spojence Davida, který moje věci vyhodil na ulici se slovy, že mě už nechce vidět. Zřejmě měl díky Rose nějaké problémy.

A tak jsem byla zase sama, jako první den. Lidi okolo mě se na mě dívali s odporem, ale já je ignorovala. Často jsem se na veřejných záchodech snažila trochu umýt, ale moc to nešlo.

Někdy jsem se cítila přímo hrozně a přála si, abych měla nějaký domov. Párkrát jsem měla nutkání zavolat Megeře, ale často jsem se ovládla. Jednou jsem ji zavolala, ale hned jsem to položila.

Co bych ji řekla?

Kde jsem?

Co dělám?

Že chci radši být v děcáku, než tady na ulici?

Ne, nemohla jsem. Věděla jsem, že jsem prohrála svůj vnitřní boj, ale s boje odejdu hrdě.

Přiznávám, že jsem i párkrát byla rozhodnuta, že se vrátím, ale nevrátila jsem se.

Nevím proč, možná proto, že jsem až moc velký srab, nebo jsem si uvědomila, jaké to tam je.

...

Ten den, co se to stalo, bylo hrozné dusno. Už od rána se schylovalo k bouřce, ale nic. Hned, jak jsem se probudila jsem věděla, že budu muset večer zase přespat v nějakém autě.

Pobrala jsem všechny svoje věci, koupila si snídani a pak valila do obchodu na záchody, abych se mohla převléknout.

V tašce jsem našla bílé špinavé tílko, docela čisté černé kalhoty a tak jsem si to oblékla. Místo botasek jsem si obula černé lodičky, zacuchané a umaštěné černé krátké vlasy jsem se pokusila rozčesat, ale bez výsledku.

Tílko odkrylo moje tetování na pravé paži, které bylo asi tak rok staré. Zase jsem si je nechala schválně udělat.

Megera potom šílela a vypadalo to, že ji klepne pepka. Mě se moc líbilo a ani jsem toho moc nelitovala. (http://www.motivy-tetovani.com/vzory/keltske - č. 9)

I když bylo dusno, slunko nevylezlo. Jako obvykle jsem se toulala městem. Poslední dobou jsem měla docela štěstí.

Našla jsem v jedné malé hospůdce spojence, nebo spíš spojenkyni. Rita byla postarší paní, která v jižní části vlastnila malou hospůdku. Svoje věci jsem si nechávala u ní, jinak jsem se tam moc neobjevovala, aby neměla problémy.

Dnes jsem tam zašla, protože v tom dusnu jsme mi nechtělo ty tašky tahat sebou.

Netušila jsem, jak moc se mi dnes změní život.

...

Dusno doopravdy vydrželo celý den, až do večera. Při své celodenní procházce jsem se dostala do severní části města. Jak jsem zjistila díky plakátům, měla se tu konat nějaká pařba. Skvělá příležitost, jak se vyspat v autě a možná se schovat i před bouřkou.

Když se setmělo, dusno nebylo tak hrozné, ale i tak jsem stála mohla být jen v tílku. Zrovna jsem dojedla, když začalo pršet.

Jako na povel se spustil ohromný liják. Déšť byl hustý a silný. Za pár minut jsem byla promočená až na kost.

Rozeběhla jsem se ulicemi směrem k velkému parkovišti. V lodičkách se mi běželo docela blbě, ale už jsem byla zvyklá od neustálého utíkání před policií.

Na konci uličky jsem zahnula doleva, pak doprava a rovně a byla jsem tam. Za ty tři týdny, co jsem utekla z děcáku se moje orientace v uličkách ještě zlepšila a tak jsem znala celý Seattle téměř z paměti.

Parkoviště bylo celé plné. A to nejen díky party, která tu byla, ale taky díky obyvatel z této části. Věděla jsem, že ty novější auta mají alarm a je lepší se do nich nepouštět.

Doběhla jsem k prvnímu autu a z tašky přes rameno jsem vytáhla malý tenký a protáhlý plíšek. Až teď jsem si uvědomila, jaká je mi zima a že se mi klepou prsty. Možná to bylo rozčilením, možná zimou.

Auto se mi nepovedlo odemknout a tak jsem se vrhla na další. Jenže taky bez výsledku. Někde v dálce zahřměl hrom.

Začínala jsem být nervózní. Mokré oblečení bylo přilepené na mém těle a bylo ještě těžší.

Dlouho jsem chodila mezi auty. Nemohla jsem žádné najít, a to které jsem našla, mi nešlo odemknout.

Prsty se mi neustále klepali, jak zimou, tak rozčilením a nervozitou.

Všimla jsem si v rohu parkoviště jednoho velmi drahého auta.

Jak v něm muselo být teplo a jak muselo být pohodlné… A jeho majitel musel být taky hezky zazobaný…

Nevím ani proč, ale něco mě k tomu autu táhlo. Bylo to nepopsatelné, ale pomalu jsem se k tomu autu dostala.

Měla jsem pocit, že všechna auta jsem už zkusila odemknout.

Najednou jsem prostě stála před stříbrným autem a chvíli jsem auto pozorovala. Poznala jsem, že je to Volvo. V autech se nevyznám, ale když to má napsané na značce, poznal by to i blbec.

Byla jsem tak promočená, že voda mi z vlasů stékala už sama.

Když jsem si auto prohlídla z blízka, zjistila jsem, že je odemknuté.

Zůstala jsem stát, jako by do mě uhodil hrom.

Ten se po chvíli ozval a hned po něm blesk.

To mě vzbudilo z mého přemýšlení.

Porozhlédla jsem se kolem sebe a pak rychle sedla na místo spolujezdce.

Trochu mu zamočím sedačku, ale co…

Je boháč?

Je, tak mu to vadit nebude, ne?

V autě bylo teplo a sedačka byla pohodlná jako moje postel v děcáku.

Prohlédla jsem si interiér auta. Opravdu luxusní.

Doufala jsem, že tu neznámý majitel nechal i nějaký ten dolar, ale nic. Jen CD s vážnou hudbou, konkrétně Debussy.

Tak majitel je milovník vážně hudby… Co jsem čekala…

Tašku jsem přetáhla přes hlavu a hodila ji dozadu.

Sedačce jsem trochu poupravila její polohu a pak si pohodlně lehla.

Chvíli jsem se tupě dívala před sebe, ale pak se mi oči začaly zavírat a já usnula…

Tak co, líbilo se?

Děkuji za všechny komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nobody´s home - 2. kapitola: