Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 20. kapitola

20.01.2010 (14:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4651×

20. kapitola

Edward

Po natáčení na školních chodbách se štáb a ostatní vydali na oběd do blízké restaurace. Studenti střední školy se mohli na oběd přesunout do jídelny, která už byla opět v původním stavu a nepoznali by jste, že se tu ještě před hodinou něco natáčelo.

Všichni okolo se na mě dívali ještě víc, než první den, co jsme tady byli a to už bylo co říci. Dívali se na mě hlavně holky a Emmett z toho měl moc velkou srandu.

Já jsem však neměl náladu poslouchat ty jeho blbé vtípky a ani si všímat těch rentgenujících pohledů. Přemýšlel jsem, jak se Bella rozhodne – jestli uteče, nebo ne.

Tak moc bych byl rád, kdyby se rozhodla utéct. Ale tohle je jen na ni. Vím, že jsme ji museli hodně ublížit, hlavně já, ale i přesto jsem si přál, aby utekla. Tak moc jsem si to přál, ale nic jsem neměl jisté. Nic…

...

Pamatoval jsem si z našich rozhovorů, které jsme tenkrát vedli, že má Bella ráda déšť. Proto jsem si říkal, že scény v dešti, které měli natáčet, pro ni budou jako dělané.

Většina děcek se natlačila blízko k místu natáčení, nevadil jim momentálně déšť, který by normálně proklínali, hlavně,, že se můžou zúčastnit takové akce.

Nám stačilo si stoupnout k nejbližší budově a vše hezky sledovat z dálky, a zároveň jsme byli skrytí před deštěm, což vyhovovalo Rosalii, které prý aspoň nezmoknou vlasy. Musel jsem nad jejími slovy protočit oči.

Po chvíli se kluci z kapely objevili. Před deštěm je kryli deštníky, které ani nemuseli držet a na sobě měli teplé župany, aby jim nebyla zima. Někteří děcka žasli nad tím, jak se o ně starají. Ale není divu, jestli to jsou budoucí vycházející hvězdy, budou se snažit na ně udělat dojem, aby si je na příští práci zase vzali je.

Za pár minut jsem spatřil Bellu. I nad ní drželi deštník, neměla však žádný župan, aby ji nebyla zima. Dívala se okolo sebe, opět jako by někoho hledala.

A pak se její pohled zasekl na moji rodině. Hned, jak nás spatřila, se usmála a v očích se ji objevila radost. Byl jsem nadšený a šťastný z její reakce.

Třeba ještě vše není zas tak úplně ztraceno.

...

Natáčení venku v dešti měli za chvíli za sebou. Nikdo nechtěl být tak dlouho v mokru a zimě. Všichni se balili do teplého oblečení, sušili se bílými ručníky, jen Bella ne.

„Žila jsem pár týdnů na ulici, téměř jsem na ní vyrůstala, člověk si zvykne,“ odpověděla, když se ji zeptali, jak to, že ji není taková zima. Dodnes jsem si pamatoval, jak jsem ji našel schoulenou ve svém autě. Vážně ji tehdy musela být zima.

Hned, jak Bella a kluci zmizeli ve svých šatnách, se děcka začala trousit pomalu domů. Natáčení skončilo, tak proč tu ještě být? Já jsem však ještě chvíli zůstal.

Nevěděl jsem, jestli se Bella rozhodla utéct, ale i tak jsem tu ještě chvíli chtěl zůstat. Rosalie začínala být pomalu nervózní, už tu nechtěla být, hlavně, když pršelo, ale Emmett se ji snažil zmírnit. Docela se mu to dařilo a já mu za to byl vděčný.

Najednou se otevřely dveře od jejího karavanu a vyšla z něj zamaskovaná dívka, skrytá deštníkem, která si to mířila k připravenému černému a luxusnímu autu. Řidič otevřel zadní dveře, dívka složila deštník a nastoupila do auta.

Celou tu dobu se na mě lil smutek. Nechce mě vidět. Nechce vidět moji rodinu. Mysl se mi zablokovala, což možná byla chyba, jinak bych zjistil, že to je všechno jen velká finta.

Vydechl jsem a sklonil hlavu. Co jsem si to proboha myslel? Že mi radostí skočí kolem krku? Bože, jsem naivní…

„Jedeme domů,“ hlesl jsem, že by to lidské ucho neslyšelo, ale mí sourozenci mě slyšeli dobře. Nikdo nic neřekl, jen přikývli a společně jsme se vydali k mému Volvu. Cestou jsem koutkem oka spatřil malé fialové autíčko zaparkované na druhé straně.

Nespatřil jsem však to, jak se dveře od karavanu, který sloužil Belle jako šatna, otevřely znovu a znovu z nich vyšla dívka… Sedl jsem si na místo řidiče a nastartoval.

Moji sourozenci už seděli na svých místech, vedle mě Emmett, vzadu Alice, Jasper a Rosalie. I Emmett byl smutný, těšil se na Bellu skoro stejně, jako já. V autě panovalo ticho, tentokrát jsem nezapnul autorádio, abych mohl poslouchat nějakou tu klavírní skladbu, či nějakou vážnou hudbu.

Byl jsem zabraný do vlastních myšlenek, pevně jsem svíral volant a díval se jen před sebe.

Další chyba.

Kdybych jen trochu natočil hlavu k zrcátku, spatřil bych, jak za námi jede to malé auto z parkoviště.

Jel jsem poměrně rychle, ale já se potřeboval trochu uvolnit a rychlá jízda docela pomáhala. Za chvíli jsem už odbočoval na lesní cestu, kterou by jste jinak přehlédli, ale my jsme ji viděli a znali velmi dobře. Normálně by se lidé báli jezdit po takové cestě, ale my ne. Jel jsem téměř stejnou rychlostí.

Auto jsem zaparkoval do garáže a pak zmizel do svého pokoje, kde jsem si pustil Debussyho, lehl si na svou pohovku, zavřel oči a přemýšlel, jak moc je moje existence mizerná…

Emmett

Byl jsem zklamaný. Bella prostě odjela, aniž by se s námi rozloučila. To se mě dotklo. Hned, jak jsme přijeli domů, Edward se zavřel ve svém pokoji a já si sedl k televizi a pustil si sportovní program. Celou cestu, i teď, jsem nad tím přemýšlel.

Nemůžeme ji mít za zlé, že nás už fakt nikdy nechce vidět. To ne. Udělali jsme velkej podraz, moc velkej.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvyk auta, které určitě nebylo novější. To by nebylo zas tak divné, kdybych to auto neslyšel před naším domem.

Rychle jsem se zvedl a zamířil jsem ven.

Před domem stálo malé fialové auto, které toho určitě hodně zažilo. Motor se po chvíli vypnul a po dvou vteřinách z auta vystoupila osoba, kterou jsem znal.

No teda! Já mám snad halucinace, bo co?

Jsem první upír, které má halucinace. Musel jsem se usmát, prostě musel.

Osoba mi úsměv oplatila a rozeběhla se mým směrem. Já jsem jen nastavil svoji náruč.

Připadalo mi to jako celá hodina, než jsem Bellu ucítil ve svém náručí. Objala mě a já ji.

„Návrat ztracené sestry?“ zeptal jsem se potichu a Bella se rozesmála.

„Možná,“ pokrčila rameny.

„Co tady děláš? Viděli jsme tě, jak jsi nastoupila do toho vymakaného auta a…“

„To jsem nebyla já,“ přerušila mě a pokračovala, když si všimla mého nechápavého obličeje.

„To byla Martina, ta mě dneska celý den oblékala. Vyměnily jsme se, abych mohla zdrhnout. Fajne, ne?“

„To si piš, že fajne! Pojď dál!“ přikývl jsem a pozval ji dál. Hned, jak se objevila v obýváku, se vedle nás objevila Alice, která ji pevně objímala.

„Ráda tě zase vidím, Bello!“ Pak ji objala Esme.

„Chyběla si mi, zlato.“

„Ty mě taky, Esme,“ oplatila ji úsměv. Po Esme ji objal Carlisle, s Jasperem si podala ruku a na moje zlato kývla hlavou. Povzdechl jsem si – s Rose to nebude lehké…

Uslyšel jsem pohyb na horním patře a tak jsem se koukl ke schodům. Stál tam Edward, který se na nás díval nevěřícně.

Bella se na něj otočila a ještě víc se usmála. Na chvíli zavládlo ticho. Pak se však Bella rozeběhla, vyběhla těch několik schodů a skočila Edwardovi, který byl stále překvapen, do náruče.

Bella

Hned, jak jsem se přivítala s Emmettem, jsem se přivítala i se zbytkem rodiny. Všichni byli nadšení, že tu jsem. Tedy až na Rosalii. Ta nevypadala zrovna dvakrát šťastně. Ale nevadilo mi to.

Zase jsem byla tam, kde jsem se cítila dobře, téměř jako doma. Najednou všichni ztichli, trochu ztuhli a pootočili se ke schodům.

I já se pootočila, ale když jsem spatřila toho, kdo tam stál, tak jsem se otočila úplně.

Byl to on.

Překvapen, že mě vidí, ale byl tam. Usmála jsem se. Chvíli jsme tam jen tak v tichosti stáli, pak jsem se však rozeběhla a než jsem se nadála, tak jsem vletěla do jeho náruče a pevně ho objímala.

Edward si zřejmě až teď uvědomil, že to všechno je realita a jeho ruce se mi obmotaly kolem těla a pevně si mě na sebe přitiskl, jako by se bál, že zase zmizím.

To jsem však neměla v plánu. Tedy, do Seattleu se budu muset vrátit, ale sem se taky vrátím. Věděla jsem to s jistotou, nešlo mi to vyvrátit.

Byla jsem schoulená v jeho náruči, zhluboka dýchala, abych si vzpomněla a ještě víc zapamatovala tu jeho vůni, která mě přitahovala a milovala jsem ji.

Milovala jsem jeho sametový hlas, jeho úsměv, kupodivu i jeho vlasy, jeho rty (ještě víc, když byly na těch mých),… Milovala jsem ho celého. Milovala jsem jeho duši a doufala jsem, že on miluje mě.

Po nějaké době, která mi přišla jako chvilka, mě pustil, aby se mi mohl podívat do očí. Usmála jsem se na něj a on se usmál tím svým pokřiveným úsměvem.

„Už jsem si myslel, že neutečeš,“ zašeptal, jeden mokrý pramen, který utekl, mi dal za ucho.

„Taky jsem se bála… Ale víš co?“ zeptala jsem se tiše, ale tušila jsem, že to všichni slyší.

„Ne. Povídej,“ pobídl mě. Ještě víc jsem se usmála.

„Chybělo mi upíří doupě,“ přiznala jsem se a Edward se rozesmál.