Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 21. kapitola

23.01.2010 (20:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5341×

21. kapitola

Edward

Neuvěřitelné. Vážně neuvěřitelné. Bella je tady. Utekla. Za námi. Smál jsem se s ní a se svou rodinou.

„Bello, zlato, nedáš si něco?“ zeptala se Esme a Bella se tak odtrhla od mého obličeje a koukla se na moji mámu.

„Jasně, něco bych si dala,“ přikývla s úsměvem Bella, sundala si kšiltovku a bundu a společně jsme sešli schody. Esme se nadšeně vydala do kuchyně, Bella si sedla na sedačku, hned vedla Emmetta a dívala se kolem sebe, jako by si vše chtěla připomenout.

„Tak jak si žijete? Medvědi tě neomrzeli?“ zeptala se po chvíli ticha Bella Emmetta, v hlase lehkost, jakoby se ptala, jaké je to venku počasí.

„Ty mě nikdy neomrzí,“ zazubil se Em.

„Znáš to ne – nikdy neříkej nikdy,“ pokrčila rameny. Pak se podívala na mě.

„Jak se mají pumy?“ zeptala se tentokrát mě, opět tónem, jako by se ji to vůbec netýkalo. Zřejmě ji nedocházelo, že je hodně blízko smrti. Že už tolikrát se ji mohlo něco stát. Možná je čas ji to říci…

„Než je Edward uloví, tak dobře,“ odpověděl ji Emmett, který se u toho i smál, takže jsme mu pořádně ani nerozuměli.

„Ochránci přírody z vás nemají radost, co?“ zeptala se, tentokrát tu otázku řekla všem, opět s klidným hlasem.

„Můžou být rádi, že jsme si zvykli na zvířecí,“ připomněl jsem ji a ona se na chvíli zamyslela. Ach bože, tak moc rád bych věděl, co se ji honí hlavou, co si právě teď myslí…

Najednou se objevila Esme a položila před ní hrnek s nevonící tekutinou. Nechápal jsem, jak to může pít.

„Díky Esme,“ poděkovala tiše a začala míchat lžičkou.

„Ráda bych o vás věděla víc,“ prohlásila Bella a podívala se na každého člena zvlášť. Na mě se koukla jako na posledního.

„Dobře. Stejně to víš, tak ti něco můžeme říct,“ přikývl Carlisle a Bella se na něj překvapeně podívala. Možná nečekala, že to půjde tak lehce, třeba si myslela, že nás bude muset víc přemlouvat…

Ovšem, opět jsem se spletl. U ní jsem se pletl pořád! Vážně mě to dohánělo k šílenství! To čtení myšlenek by se mi u ní tam hodilo!

„Jenom něco? Já chci vědět všechno!“ upřesnila a usmála se.

„Dobře… Tak se ptej,“ přikývl opět Carlisle, který byl stejně překvapený jako já.

„Kdo jsou ti podivíni na tom obraze v tvé pracovně?

Jo, no vidíš… Omlouvám se, že… že jsem byla v tvé pracovně bez tvého dovolení, ale pochybuji, že by jsi mi to dovolil,“ navrhla a pak se i omlouvala.

„Máš pravdu, zřejmě bych ti to nedovolil,“ souhlasil otec, pak si sedl do jednoho z křesel a začal vyprávět svůj příběh.

...

Venku už byla tma, když Bella skončila se svými otázkami. Opravdu chtěla vědět všechno. Divila se, jak to že ve dne vycházíme ven, že tu nemáme žádné rakve, že je to tu tak prostorné a světlé, byla opravdu zvědavá, udivená a samozřejmě hodně fascinovaná. Nemohla uvěřit tomu, že každý z nás má alespoň jedno století za sebou. Esme musela na chvíli odejít, aby Bella mohla udělat večeři, které muselo vyhládnout. Tentokrát však večeři vařila jen pro Bellu.

„Ale vždyť jste se mnou jedli,“ udivila se Bella, když jsem ji vysvětloval, že lidské jídlo nejíme.

„Museli jsme hrát tu hru na lidi, víš… Nemáš ponětí, jak to bylo otravné. Ještě teď je mi z toho šoufl,“ vysvětlil ji s úsměvem Emmett. Bella polkla sousto.

„A jaké to je, když musíte jíst?“

„Jako by jsi ty jedla bahno,“ odpovím ji tentokrát já. Na chvíli se zamyslí, při čemž polkne několik soust.

„To není zas tak hrozné. Jednou jsem bahno zkusila a bylo celkem dobré,“ zavzpomíná, Emmett jako první nevydrží a rozesměje se, postupně se k němu přidáváme všichni. Bellu tak zřejmě vytrhneme ze vzpomínání, chvíli se tváři nechápavě, pak se však taky přidá.

Po jídle se chce podívat na svůj tehdejší pokoj a nikdo ji v tom nebrání. Jdu s ní jen já, protože ji nechci pustit z očí, nemám na to odvahu.

Stále jsem si říkal, jestli se mi tohle nezdá, jestli nemám náhodou halucinace, ale ne, nemám. Upír nemůže spát a nemůže mít ani halucinace, takže je to pravda.

Vzpomněl jsem si na ten den, kdy jsem ji sem přivezl, jak si myslela, že je to sen, že to není skutečnost. Já jsem věděl, že to je skutečnost, věděl jsem, že nespí, protože já jsem navždy vzhůru.

Jako tenkrát, i teď jsi pokoj v tichosti prohlížela. Pak se pomalu přiblížila k posteli, na kterou si prve sedla a pak i lehla a jen tak se dívala do stropu.

„Tohle není žádné doupě… Tohle je palác, království,“ vydechla a zavřela oči. Uchechtl jsem se.

„Lepší by bylo, kdybys tohle brala jako doupě.“

„Proč? Ty nemáš ani ponětí, Edwarde, jak je to tady super! Víš kolikrát jsem si, když jsem tady byla, říkala, jestli to není pohádka? Pak už tedy moc ne, když jsem přicházela na kloub tomu, co jste přede mnou kryli, ale teď mi to zase pohádku připomíná!“

„V pohádkách nejsou upíři,“ namítnu. Bella otevřela oči, zvedla se na loket, aby se mi mohla podívat do tváře. Chvíli se dívala, zřejmě studovala, co si myslím, pak se nadechla a sedla si úplně.

„V pohádkách jsou všelijaký potvory. Tak proč by tam nemohli být upíři?“ namítne.

„Potvory… To si řekla dobře,“ zamumlám si pro sebe.

Nechápavě se na mě podívala. Povzdechl jsem si. Co na tom nechápe? Pomalými kroky jsem došel k ní a sedl si vedle ní.

„Jsme monstra, zrůdy… Všichni, až na Carlislea jsme zabili aspoň jednoho člověka,“ vysvětlil jsem potichu, dívajíc se před sebe. Cítil jsem, jak na chvíli ztuhla, pak se však uvolnila a začala se smát. Teď jsem se na ni musel podívat, absolutně jsem ji nechápal.

„Ty… ty jsi… tak vtipný, Ed…Edwarde,“ dostala ze sebe namáhavě a pod svým přívalem smíchu si opět lehla.

„Vtipný?“ zopakoval jsem nechápavě.

„No jistě! Ty že jsi monstrum, jo? Nebo tvá rodina?“ zeptala se a znovu se rozesmála. Po pár minutách se snažila uklidnit, opět si sedla a zhluboka dýchala, aby se rychleji uklidnila.

„Zdá se mi to, nebo jsi takový blbec, jakým se mi jevíš?“ zeptala se mě a já se na ni nevěřícně podíval.

„Cože?“

„Teď jsi totiž mlel nesmysly, víš,“ oznámila mi klidným hlasem, kterým by mohla mluvit na pětileté dítě.

„Nesmyly?“ zopakoval jsem po ní a ona výrazně kývla hlavou.

„Ano, nesmysly… Protože ty, a ani tvá rodina… nejste zrůdy. Jak to tě proboha napadlo?“

„A jak to napadlo tebe? Že nejsme zrůdy?“ odpověděl jsem ji otázkou, protože jsem ji nechápal. Ona nás nepovažovala za zrůdy? Za monstra?

„Já jsem ani nepřemýšlela, že jste zrůdy… Jak byste mohli? Vždyť jste fajn a kdyby jste přeci jen byli těmi monstry, tak byste si mě tu nenechali, ale něco mi udělali, ne? Nechápu, jak tě mohlo napadnout, že jsi monstrum… nebo Esme, Emmett, Alice,“ zavrtěla hlavou, na chvíli se zadívala do země a pak se koukla na mě, do mé tváře, mých očí.

Nadechoval jsem se, abych ji mohl říct, že se plete, ale že jsme monstra, ale ona mě přerušila zvednutím ukazováčku.

„Nechci slyšet ani slovo, jasné? Tohle téma berme za uzavřené,“ řekne přísným hlasem, který jsem u ní nikdy neslyšel. Zmohl jsem se jen na přikývnutí.

„To se mi líbí… Protože to, co si myslíš, je pěkná blbost,“ zamumlala si pro sebe a opět si lehla a mě stáhla sebou. Ne že by měla takovou sílu, ale když mě chytla za ruku, když si lehala, pochopil jsem, co chtěla.

Vzpomněl jsem si, jak mi jednou vyprávěla o tom, že si lehne a představuje si nad sebou hvězdy. Zajímalo by mě, jestli si to představuje i teď. Její srdce bylo klidně, dýchala vyrovnaně a vypadalo to, jako by nad něčím usilovně přemýšlela.

Najednou se vyhoupla na loket, neposlušné vlasy si zastrčila za ucho, aby mi lépe viděla do tváře, a jen tak se na mě chvíli dívala. Já jsem ji pohled oplácel.

„Edwarde?“ oslovila mě pak tiše.

„Ano Bello?“ Opět se na chvíli zamyslela.

„Chyběla jsem ti?“

Pousmál jsem se. „Ano…“

„A chyběla jsem ti hodně?“ ptala se dál tiše, v hlase nejistotu.

Ještě víc jsem se pousmál. „Jo… hodně,“ přikývl jsem.

Zhluboka se nadechla, pak se jedna její ruka objevila vedle mé hlavy, stejně jako ta druhá.

Nechápavě jsem se díval na její ruce a pak jsem se koukl do její tváře, která se najednou pomalu, ale jistě přibližovala…