Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 22. kapitola

13.02.2010 (15:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5183×

22. kapitola

Edward

Díval jsem se do jejích čokoládových očí, ve kterých byla vidět radost, ale taky i nejistota. Stále se její tvář pomalu přibližovala, začala zrychleně dýchat a její srdce bilo rychleji a zdálo se mi, že i hlasitěji.

Odtrhl jsem pohled od jejích krásných hlubokých očí a zadíval se na její pootevřené rty, které přímo lákaly k polibku. Hlasitě jsem polkl.

Jakoby to slyšela, pousmála se a zrušila tu mezeru mezi námi. Její hebké teplé rty se přitiskly na ty mé, tvrdé a studené. Polibek byl z její strany nejistý, nerozhodný a tak jsem jí to trochu usnadnil.

Moje ruce se jí obmotaly kolem pasu a ještě víc jsem si ji na sebe přitiskl. Cítil jsem, jak se její rty stočily do mírného úsměvu. Její srdce bilo ještě rychleji a hlasitěji, než předtím.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou už nebyla nahoře ona, ale já. Na chvíli polibek přerušila a překvapeně se na mě podívala. Já se na ni usmíval, takže za chvíli vyměnila překvapenost za krásný úsměv a já spojil opět naše rty.

Tak moc mi chyběla. Byl jsem tenkrát blázen, když jsem si říkal, že se od Belly budu držet dál. Držel jsem se pár týdnů a mě to připadalo jako věčnost. Najednou polibek přerušila.

„Ale stále jsem naštvaná, víš to, že jo?“ zeptala se, na tváři krásný úsměv.

„Tuším to,“ přikývl jsem a lehce ji políbil na čelo.

„Nenávidím tě a zároveň tě miluji,“ povzdechla si a já se zasmál. „Myslím to vážně.“

„Já vím, Bells. Ale správně by jsi mě měla jen nenávidět.“

„To nejde a ani nepůjde… Já se totiž zamilovala,“ zašeptala. Zářivě jsem se na ni usmál.

„Do koho?“ zeptal jsem se zvědavě a hrál nechápavého. Bella to poznala a přistoupila na mou hru.

„Ale… toho neznáš.“

„Vážně?“

„Vážně. Je to fajn kluk, ale lže a kdo lže, tak ten krade,“ přikývla a já se zasmál. Ona však vypadala zamyšleně. Ach bože, proč ji nemůžu číst myšlenky? Lehl jsem si vedle ní, aby jí nebyla zima.

Ještě chvíli bylo ticho, které pak přerušila ona, když mi položila jednu překvapivou otázku: „Když lžeš, tak i kradeš… Ukradl jsi něco?“

Nazvedla se na lokti, aby mi opět viděla do tváře. Chvíli jsem se na ni překvapivě díval a pak se znovu rozesmál. Koukl jsem se na ni. V její tváři byla vidět zvědavost, dychtila po mé odpovědi a tak jsem jí musel odpovědět.

„Ano, ukradl,“ přikývl jsem a ona se nadšeně usmála.

„A co? Povídej, přeháněj! Konečně mi připadáš jako dítě z děcáku!“ pobízela mě.

„Hodně věcí, Bello, hodně věcí… A ty jsi něco ukradla?“

„No jéjé! Toho bylo! Tak třeba, když mi bylo pět tak krabičku lentilek. V deseti jsem ukradla v nějakým butiku nějaké triko a podprsenku… Pak třeba v patnácti krabičku kondomů… doteď je někde mám,“ vyjmenovávala a já se musel začít smát. Ten přerušil její vyjmenovávání a chvíli se na mě jen dívala.

„Ty jsi ale hříšnice!“

„Jsem z děcáku,“ pokrčila omluvně rameny. „To, co jsem nedostala, jsem musela ukrást.“

„Pochybuji, že by ti v děcáku dali kondomy,“ zapochyboval jsem.

„Proto jsem je ukradla, ne? Ty se vždycky hodí,“ namítla a já se na vteřinu zamyslel.

„Bello… už jsi někdy…“ odmlčel jsem se, dal jsem si prostor, aby si to domyslela. Na chvíli se nechápavě zamračila, pak ji však tváří probliklo pochopení a zavrtěla hlavou.

„Ne, ještě ne… Sice jsem pár kluků měla, ale jakoby se mě báli, bo co. Krabičku jsem ani nerozdělala.“ Teď se na chvíli zamyslela ona. „A ty?“ položila mi pak otázku.

Jak ona, tak i já jsem zavrtěl hlavou. „A s kým, můžeš mi říct?“

„Copak já vím… Třeba s holkou… A nebo s klukem. Jsme v moderní době, vše je možné,“ pokrčila rameny a já se musel krátce zasmát.

„Tak jsem to nemyslel…“

„A jak tedy?“ vyzvídala, hlavu, kterou položila na mou hruď, si ještě podepřela rukama, aby mi pořád viděla do tváře.

„Víš… lidské holky mě moc nezajímaly, žádná mě nezaujala a to samé i u těch, co jsou jako já,“ pokrčil jsem rameny. Chvíli se na mě dívala takovým podivným pohledem.

„Co je?“ zeptal jsem se trochu nervózně. Opět jsem si moc přál, abych slyšel, co si myslí.

„Nikdy bych do tebe neřekla, že jsi panic,“ lehce zavrtěla hlavou. Pousmál jsem se.

„Přijde ti to trapný?“ zeptal jsem se tiše. Na chvíli se zamračila a já jsem už pochopil, že přemýšlí.

„Vlastně… Ne… Je to docela romantický… Nemáš se vlastně za co stydět,“ pokrčila rameny a jednou rukou mě lehce pohladila po tváři. Usmál jsem se pod tím dotykem.

„Vy kluci to máte vlastně jednodušší… Všechno máte jednodušší,“ zamyslela se na chvíli.

„To je nespravedlnost, co?“ uchichtl jsem se a ona přikývla.

„To mi povídej.“

Naše pohledy se spojily, opět, a já se opět topil v čokoládě. Mohl bych se do jejích očích dívat celou věčnost a neměl bych toho dost.

„Prozraď mi jednu věc,“ přerušila ticho, mluvila šeptem, aby nezkazila tuhle atmosféru.

„A jakou?“

„Proč jsi mě tenkrát vzal k sobě? Proč jsi mě jednoduše nenechal odejít, jak jsem navrhovala já?“ položila mi velmi složité, ale zároveň lehké otázky.

Vydechl jsem a odtrhl se od jejích očí, abych se mohl zadívat na strop. Chvíli jsem uvažoval nad odpovědí. Cítil jsem její pohled na své tváři, trpělivě čekala na odpověď, dýchala klidně, stejně jako její srdce, které pravidelně bilo.

„Já… ani nevím… Tenkrát jsem si prostě řekl, že teplá voda, postel a jídlo ti udělá dobře… A taky jsem si říkal, že tě nemůžu jen tak nechat odejít. Něčím jsi mě totiž okouzlila a to kouzlo tu stále je.“ Odtrhl jsem oči od stropu a zadíval se do její tváře, která se teď zase usmívala.

„Já taková malá čarodějnice,“ zakřenila se a pak se natáhla, aby mě mohla políbit. V polibku jsem se usmál a polibky ji opětoval.

...

Bohužel tu však nemohla být kdoví jak dlouho. Musela se vrátit do Seattleu ještě před půlnocí, nebo něco kolem ní, aby nebylo něco nápadného. Proto, když odbila desátá hodina večerní, se Bella rozhodla odjet.

„Odvezu tě,“ nabídl jsem jí, ale ona odmítla.

„Musím jet autem, kterým jsem přijela… To auto musím vrátit.“ Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se usmál. Proč bych s ní jet nemohl? Seattle není zas tak daleko a běh mi vážně nevadí.

„A kdo řekl, že tím autem nepojedeme?“ zeptal jsem se a ona se na mě nechápavě podívala.

„Nevím, jak budu vysvětlovat, že si u mě v pokoji přespal, Edwarde,“ zapochybovala Bella.

„Ale já přeci nespím,“ připomněl jsem jí s úsměvem.

„Tak jsem to nemyslela,“ protočila oči.

„A jak tedy?“

„Jak se dostaneš domů, no? To auto už zítra nebudu mít, abych tě mohla odvést domů…“

„S tím si hlavu nelámej… Já se do půlnoci dostanu domů,“ uklidnil jsem ji.

„Ehm… A jak, prosím tě?“

„Poběžím.“

„Cože? Já ti asi nerozuměla?“

„Poběžím,“ zopakoval jsem.

Krátce a falešně se zasmála. „Víš, jak je Seattle daleko?“

„Víš, Bello… Mě běh starosti nedělá. Běžím rychleji než to auto, které máš půjčené.“

„Vážně?“

S úsměvem jsem přikývl. „Někdy ti to ukážu,“ slíbil jsem jí.

„Nemůžu se dočkat,“ pronesla Bella a já se usmál, přitáhl jsem si ji k sobě a lehce ji políbil do vlasů.

Naposled se rozloučila s rodinou, slibovala, že se brzo ukáže, jak jen ji to její volný čas dovolí. Objal jsem ji kolem pasu a zamířili jsme společně k tomu malému a určitě pomalému autíčku. Bella začala vytahovat klíčky a už chtěla zamířit na místo řidiče.

„A nemůžu řídit já?“ zeptal jsem se, čímž jsem ji zastavil.

„Edwarde, to auto může jet jen určitou rychlostí a rychleji prostě nepojede… A je jedno, kdo je bude řídit – jestli já nebo ty,“ řekla vážně a já se musel zasmát.

„Vážně?“

„Věř tomu, nebo ne, ale je to tak… A taky, promiň, neuraz se, ale to auto mám vrátit v pořádku,“ dodala a teď to byla Bella, kdo se zasmál, když spatřila můj uražený výraz.

„Jsem lepší řidič, než ty.“

„Omyl. Řídit jako šílenec stokilometrovou rychlostí umí každý… Ale jet pomalu a trpělivě ne, víš…" vyvedla mě z omylu a opět se zářivě usmála.

„A taky…“ pokračovala. „Tu autoškolu jsem nedělala jen tak pro srandu králíků. Takže když mám možnost, tak budu řídit.“

Zadívala se mi do očí, čímž mě odzbrojila. Povzdechl jsem si a nakonec přikývl.

„Dobře, můžeš řídit ty.“ Pokud to bylo možné, tak se ještě víc usmála a pak mě políbila na rty.

...

I když auto nejelo kdo ví jak rychle, připadalo mi, že jsme jeli jen malou chvíli. Celou cestu jsme se dobře bavili, povídali jsme si o všem možném. Musel jsem uznat, že řídit uměla dobře, i přes to, že už rok a něco neseděla za volantem, jak mi přiznala. Ale řídit auto se zřejmě nezapomíná, stejně jako umět řídit kolo.

„Přijedu hned, jak budu moct, jo?“ mrkla na mě Bella, když jsme stáli před dětským domovem, kde stále ještě bydlela.

„Samozřejmě… Už teď mi chybíš,“ zamumlal jsem a přitáhl si ji do své náručí.

„Ty mě taky, zlato,“ zašeptala, zvedla hlavu a stoupla si na špičky, aby mě mohla políbit. Její vůně mě už tolik nelákala, nedráždila mě, ale naopak, spíše mě uklidňovala. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a líbali se. Mohla to být hodina, mohl to být den, vážně nevím, protože čas jsem nevnímal. Nic pro mě neznamenal, když jsem v náruči měl svého strážného anděla.

Po nějaké době, a já fakt netuším, jak byla dlouhá, jsem se od ní odtrhl, povzdechl jsem si a zadíval se do jejích očí. Povzbudivě na mě mrkla a objala mě kolem krku. Já ji naposled políbil do vlasů a pak se rozeběhl.

Bella

Překvapeně jsem zamrkala, ale on už tu nebyl. Ach, proč jsou ti upíři tak rychlí? Otočila jsem se a zamířila k hlavním dveřím do dětského domova.

Lucy na mě měla čekat, proto jsem musela odjet od Cullenových tak brzo. Slíbila jsem jí totiž, že kolem půlnoci tu budu. Musela na mě čekat, jinak bych se nedostala do děcáku. Což by nebylo zas tak špatné. Mohla bych přespat u Edwarda, jednu volnou postel tam mají.

Povzdechla jsem si a krátce jsem zazvonila. Za pár minut už jsem se dívala na známou tvář, která momentálně vypadala unaveně.

„Dobrý večer, Lucy,“ pozdravila jsem ji tiše a ona mě pustila dovnitř.

„Moc děkuji,“ zašeptala jsem, když Lucy zamykala dveře.

„To je v pořádku… Simon stejně nemůže spát, tak jsem mu četla… Před chvílí usnul. A jak sis vlastně dnešek…“ Koukla se na hodiny, aby si potvrdila, že je ještě dnešek. „…užila?“

„Bylo to skvělé! Super!“ radovala jsem se tiše.

„Máš to na očích.“

„A to není všechno… Víš koho jsem potkala?“

Lucy zívla a tak jen zavrtěla hlavou.

„Cullenovy!“

Překvapeně se na mě podívala. „Cože?“

„Jo! Natáčeli jsme ve Forks,“ přikývla jsem nadšeně.

„No, na to, že jsi tenkrát vykřikovala, jak je nenávidíš, tak teď tak nevypadáš,“ udivila se a já pokrčila rameny a široce se usmála.

„Já je totiž miluji, víš? Žeru je!“ Lucy se krátce zasmála.

„Takže budeš chtít víc vycházek, že?“

„Jo a delší. Víš kde je až Forks?“ přitakala jsem, když jsme společně vycházely schody.

„Uvidím, se dá dělat,“ mrkla na mě, já se na ni usmála a než se Lucy nadála, tak jsem ji objímala.

„Dobrou Lucy,“ popřála jsem jí, když jsem ji pustila.

„Tobě taky, Bello,“ odpověděla mi a já jsem zapadla do svého pokoje.

...

Druhý den jsem nemusela do školy, byla jsem omluvená a tak, když jsem byla po obědě, jsem se vydala s kluky ven.

Martina se tu objevila kolem jedenácté a její záminka mé návštěvy bylo triko, které u sebe náhodou našla. Tak jsem ji mohla vrátit klíčky od jejího auta a přidala jsem k tomu jak velký dík, tak i pár dolarů se slovy, ať si něco koupí. Já na to moc nebyla. Sice chvíli odmítala, ale když si všimla jedné opatrovatelky, jak se přibližuje, rychle je schovala a odešla. Tak nějak jsem doufala, že se ještě někdy potkáme.

Kluci se o mém útěk nějak dozvěděli a tak se vyptávali, kde jsem byla. Já jsem však nic neřekla, jen se usmívala a nechala je tápat.

Procházeli jsme se dlouho. Nebyla ani zima, ani teplo, sluníčko se chvilkami schovávalo za šedivé mraky, ze kterým bude ještě dnes určitě pršet.

Zrovna jsme šli tou méně lepší čtvrtí tohoto města, když jsem spatřila něco, co jsem neviděla už nějakou tu doby a mě se v hlavě začal dělat plán…