Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 23. kapitola

01.03.2010 (20:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5208×

23. kapitola

Bella

Zářivě jsem se usmála, když jsem svůj plán v mé mysli domyslela. Můj plán byl skvělý a jestli by proti němu něco měl, tak stejně pak už bude pozdě a taky jsem už skoro dospělá. Otočila jsem se na kluky.

„Budu muset jít… Chci si koupit nový obraz,“ oznámila jsem jim a hned, jak jsem to řekla, tak se na mě dívali, jako na blázna. Zasmála jsem se.

„Cože?“ řekli unisono kluci a já se ještě víc zasmála.

„Obraz?“ zopakoval John a já se smíchem přikývla. Kluci stále vypadali nechápa vě a překvapeně.

„Já to asi nechápu,“ vydechl Oliver.

„Ani nemusíš,“ ujistila jsem ho a chtěla je obejít, abych se mohla vydat směrem, který by uskutečnil můj plán. Ale kluci mě chytili, zřejmě jim nestačilo to, co jsem jim řekla. Bože, jsou tak zvědaví.

„A proč nemůžeme jít s tebou?“

„Protože je to moje osobní věc,“ vysvětlila jsem jim trpělivě.

„My tě doprovodíme,“ pokračovali kluci.

„Nemusíte, kluci… Je to kousek,“ zavrtěla jsem hlavou a kývla příslušným směrem. Kluci se jako na povel otočili a když spatřili, tak se rozesmáli.

„Už se těším na obraz, Bello! Tak jo, měj se! Čau!“ rozloučili se kluci a pak už šli vlastním směrem a já taky. Vydala jsem se k té malé budově, ve které jsem byla naposledy před dvěma lety.

Otevřela jsem černé prosklené dveře a tak jsem se objevila v malé místnosti, která sloužila něco jako čekárna a taky jako výběr zboží, které tu nabízeli. Chvíli jsem si vše prohlížela, až nakonec jsem našla to, co jsem hledala.

„Vybrala sis?“ zeptala se mě žena. Pokud si dobře pamatuji, byla tu i před těmi dvěma roky. Široce jsem se usmála.

„Ano, vybrala,“ přikývla jsem hlavou a pak jsem prstem ukázala na jedno zboží, které se mi velmi líbilo a bylo velmi zajímavé a nepřehlédnutelné. „Tohle bych chtěla. Jestli to bude možné.“

Žena si chvíli prohlížela to, co jsem si vybrala a nakonec přikývla.

„To nebude problém… Chceš to teď nebo přijdeš někdy jindy? A co přesněji by sis představovala?“

„Mám teď čas, tak pokud je možné, tak bych to brala hned teď… A moje představa…“ odmlčela jsem se a přišla jsem blíž k jednomu ze zrcadel, které tu bylo a dívala se na svoji tvář.

Z tváře pak na krk a z krku ještě níž. Pak jsem se vrátila zase k hlavě. A pak jsem našla to, co jsem hledala. Otočila jsem se na ženu.

„Moje představa je přesně takováhle,“ usmála jsem se a začala ji líčit, jak bych si to všechno asi představovala…

Edward

Bylo těžké od ní odejít, ale musel jsem. Na rozloučenou jsem ji políbil na vlasů a pak se rozeběhl směr Forks. Běžel jsem tak rychle, že by to ani lidi nezaznamenali, ale i tak jsem se radši co nejkratší cestou vydal za město, kde byli hluboké lesy, které pro mě nebyli vůbec nebezpečné. To já jsem byl ten nebezpečný. Vážně nechápu, proč to Belle nedochází.

Běh mě vždy uklidnil a teď tomu nebylo jinak. Mohl jsem si tak provětrat hlavu a nad mnoha věcmi přemýšlet. Třeba o tom, jak moc velké štěstí mám. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že byla u nás, že k nám utekla a to zcela dobrovolně.

Jako by to byl ten nejkrásnější sen, ve kterém jsem se náhle a omylem objevil. A jestli tohle je sen, tak se nikdy nechci probudit.

Cestou jsem si ulovil nějakou tu srnu. No když už jsem venku, tak proč ne, že. Doma jsem byl opravdu za chvíli, jak jsem Belle říkal. Běh byla moje silná stránka – jak přes postřeh, tak přes rychlost.

Místo, abych šel do svého pokoje, tak jsem zamířil do jejího. Pro mě to už navždy bude její pokoj. Její vůně tu stále byla a zdála se mi ještě silnější, než třeba včera. Lehl jsem si na postel, kde ta sladká a květinová vůně byla nejvíce cítit. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Do paměti jsem si tak vrýval tu vůni, kterou jsem tolik miloval.

Miloval jsem ji, miloval jsem Bellu, její úsměv. Miloval jsem ji celou, protože ona byla můj strážný anděl, důvod, proč tu vlastně jsem, proč dýchám…

...

Bohužel jsem musel druhý den do školy. Nechtělo se mi, ale musel jsem. Ale aspoň nějak zabiji čas čekání na ni nebo na to, až se ozve. Ve škole se probíralo včerejší natáčení, všichni z toho byli stále nadšení.

Některé holky probíraly to, jak mi to včera slušelo a plánovaly, jak mě pozvou na rande. Povzdechl jsem si. Jim to zklamání nestačilo na začátku, když jsem se sem nastěhovali. Ale co, mě je to celkem ukradený.

První pokus byl hned po první hodině. Emmett se mi v duchu smál a ještě ke všemu mi to přál. Prý ať si užiji odmítání. Otočil jsem se na svého bratra a tak, aby to nikdo neslyšel, jsem na něj zavrčel. On se však ještě víc usmál. Neubránil jsem se a musel protočit oči. Bože ty to vidíš.

Po třetí hodině jsem začínal litovat, že jsem do té školy šel. Přestal jsem počítat, kolik holek za mnou přišlo. Bylo zajímavé, jak si některé věřili. A já si myslel, že když odmítnu první, tak to roznese ostatním a ony se stáhnout, ale ne, on se stal opak. Jako by je to ještě víc popohnalo, fakt nevím.

Proto jsem téměř skákal radostí, když zazvonilo a to byl signál, že skončila poslední hodina. Rychle jsem si posbíral věci a vydal se ke svému autu. Při tom jsem se modlil, aby si mí sourozenci pohnuli, jinak mě čekají další nálety od holek, které mě ještě dneska někam nepoznaly. Jenže to bych nemohl mít za bratra Emmetta, že. Ten totiž sotva šel. Celá rodina na něj čekala, ale on prostě nepohnul. To by se totiž musel namáhat. Zdálo se mi to jako věčnost, než Emmett došel k autu.

„Tak co brácha, jak sis dnešek užil?“ zeptal se mě, na tváři měl stále široký úsměv.

„Přímo skvěle,“ zavrčel jsem a nasedl si na místo řidiče. Celou cestu si ze mě dělal srandu a já se těšil, až budeme doma a budu moct zaběhnout do lesa, kde bych měl klid. A jak jsem si řekl, tak jsem i učinil. Zaparkoval jsem v garáži a vydal si zaběhat po zdejších lesích.

...

Domů jsem se vrátil až k večeru. Byl jsem na své louce a tam jsem si v duchu představoval svoji Bellu. Byl tam totiž klid, nikdo o tomto místě nevěděl a to byla výhoda, když jsem chtěl být sám. Někdy sem vezmu Bellu a bude to naše místo. Jenom naše. Bude to naše takové malé tajemství.

Všichni byli doma, když jsem se tam konečně objevil já. Pozdravil jsem se s rodiči a pak mi do oka padl klavír, který z velké části patří mě. Už dlouho jsem nehrál. Lidským tempem jsem se vydal ke klavíru a sedl si na malou stoličku. Otevřel jsem malé křídlo, které krylo klávesy a začal jsem hrát.

Jako první jsem zahrál skladbu, kterou jsem kdysi složil Esme. Moje matka pečlivě poslouchala, byla ráda, že opět hraji. Poslední tón dozněl a já začal hrát další, tentokrát složená pro Alici.

Když jsem byl tak v půlce, rozezvonil se mi mobil. Přestal jsem hrát a z kapsy riflí jsem vytáhnul mobil. Ani jsem se nekoukal, kdo volal a hned jsem to přijal. Jak šťastný jsem byl, když jsem slyšel ten známý hlas na druhé straně.

„Ahoj Edwarde, zlato! Jak ses měl?“ vychrlila hned Bella a já se musel usmát.

„Ahoj Lásko! Šlo to.“

„Jak to, že jenom šlo?“ vyzvídala.

„Protože jsi tu nebyla.“ Na druhé straně se ozval krátký smích.

„Jo, pro mě to taky bylo hrozný… Ale aspoň jsem nemusela do školy.“ Ach, jak jsem jí záviděl.

„To se máš… Nejradši bych byl taky dnes doma,“ povzdechl jsem si.

„Japato?“ zeptala se hláskem malého dítěte.

„Bylo to neúnosné… Snad všechny holky mě pozvaly na rande,“ vysvětlil jsem.

„Asi začnu žárlit…“ zasmála se krátce. Chtěl jsem něco říct, ale ona mě přeskočila. „Hej! Já tu měla ještě jednu figurku! Kam jste mi ji dali, vy zmetci malí? Alexy, hned mi ji vrať! Slyšíš?“

Nevěřícně jsem to všechno poslouchal. Byla jako malá, až na to vyjadřování.

„Já tě přetrhnu jako hada! Jen počkej! Au… Kurňa! Au!“ Hned jsem zpozorněl. Udělala si něco?

„Bello?“ zeptal jsem se.

„Ano, zlato? Počkej chvilku. Au… Hraji tady s haranty člověče a vůbec si toho neváží… Ještě mi berou figurky,“ vysvětlila rychle a já se krátce zasmál.

„A co sis udělala?“

„Nic,“ vyhrkla rychle. „Jen… jen jsem na něco stoupla, víš,“ vysvětlila, ale já jsem svým dobrým sluchem slyšel v dálce jakýsi klukovský hlas.

„To není pravda! Ty kecáš! Na nic jsi nestoupla!“

Zamračil jsem se. Bella mi lže? Ale proč?

„Mlč ty harante jeden malej, nebo ti jednu fláknu, až ti ta hlava uletí!“

„Už se bojím,“ řekl klučina a já se smál. Měl jsem komedii, kterou jsem bohužel jen slyšel. Na chvíli bylo ticho a pak se opět ozval klučina a nejen on.

Ozvalo takové malé znechucení. Bože, jak rád bych tam byl.

„Se pobleju!“ řekl úplně jiný kluk.

„Aby ses neposral,“ oplatila mu Bella a pak už bylo ticho.

„Promiň Edwarde… Teď už bude klid,“ řekla potěšeně. „Je to tu k zbláznění! Ty děcka si neváží toho, co pro ně dělám! Ale i tak je mám ráda,“ postěžovala si a já se opět krátce zasmál. „Ale tebe mám ještě radši,“ dodala a já se široce usmál.

„Taky tě mám rád, Bello.“

„Kéž by jsi mohl být tady… Moc se mi stýská,“ povzdechla si.

„Mě taky, Lásko, mě taky,“ přitakal jsem.

„Zítra bohužel musím do školy, ale pokusím se přijet co nejdřív.“

„To bych prosil.“ Krátce se zasmála.

„A co jinak? Jak se mají ostatní?“ Povídali jsme si ještě dlouho a o všem možném. Vždy se našlo téma, které jsme chtěli probrat.

Bella

Po hodině a něco jsem odložila mobil a vydala se do koupelny, abych si na krk dala studený obklad. Bolelo mě to, ale musela jsem vydržet.

Když jsem to ukazovala dětem z mladšího, tak jsem si myslela, že mi tam omdlí. Lucy už tolik nevyváděla, jako minule. Zřejmě si řekla, že už to nemá cenu.

Celkem jsem se nudila a tak jsem se rozhodla, že si s dětmi z mladšího oddělení zahraji člověče, ale asi tak v půlce jsem se opět začala nudit a proto jsem zavolala Edwardovi, abych si s ním popovídala a oni mi zatím poschovávají figurky.

A když jsem se snažila chytit Alexa, tak jsem se víc natáhla a ono se to ozvalo. A bolelo to. A pak jsem si i odhrnula vlasy a když to děcka spatřily, tak udělaly znechucené zvuky.

Edward to všechno slyšel a je možné, že se i skvěle bavil. Neměla jsem klid na hovor a tak jsem se zvedla a vydala se do své budovy, do svého pokoje. V chodbě, která spojovala budovy byl klid a tak jsem si mohla v klidu popovídat s Edwardem.

Povzdechla jsem si, jak moc mi chyběl. Vešla jsem do umývárny a z kapsy jsem vyndala látkový kapesník. Trochu jsem si upravila vlasy, opatrně opláchla obličej a pak jsem pustila ledovou vodu a namočila kapesník.

Vlasy jsem si odhrnula na levou stranu a kapesník jsem opatrně položila za pravé ucho. Sykla jsem bolestí. Ještě to bylo citlivé, ale co jsem čekala. Je to teprve pár hodin staré. Moje ruka trochu cukla a hlava taky, takže se opět ozvala bolest.

Na chvíli jsem kapesník odložila a natočila hlavu tak, abych se mohla kouknout na Edwarda. Ne, on tu nebyl. Já se totiž koukla na písmena, která dávala dohromady to jméno. A to jméno jsem měla za pravým uchem. Takhle jsem pořád s Edwardem, ale on o tom ještě neví. Ale jednou se to dozví.

Kapesník jsem zase přiložila za ucho a pak se pro sebe usmála. Měla jsem v plánu se v pátek sbalit a jet na víkend do Forks. Opět jsem si namočila kapesník.

Ještě víc jsem se usmála, když jsem opět spatřila Edwarda – mé nové tetování.

Tak snad se kapitola líbila!

Děkuji za za komentář

Moje shrnutí

PS: Příznaky záchvatů a jiných zdravotních potíží, které jasně projevují závislost na této povídce řešte u svého lékaře... Děkuji za pochopení

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nobody´s home - 23. kapitola: