Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 24. kapitola

07.04.2010 (09:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5629×

24. kapitola

Bella

Konečně pátek. Sice jsem musela do školy, což byl fakt pech (stala se ze mě školní hvězda a tak si na mě pořád ukazovali), ale v mém pokoji na mě čekala moje cestovní taška plná oblečení a rozpis autobusů, které jedou do Forks.

Tak moc jsem se těšila na Edwarda a na jeho reakci na překvapení, které jsem pro něj překvapila. Tetování už bylo v pohodě, kůže už nebyla tolik citlivá a tak už jsem si nemusela dávat tolik pozor.

Domů jsem div neběžela. Batoh jsem hodila do rohu pokoje, rychle se upravila, popadla tašku, rozloučila se s Lucy a zamířila na autobusové nádraží, které díky bohu nebylo zas tak daleko.

Musela jsem se usmát, když jsem spatřila lavičku, na které jsem kdysi přespala. Jak jsem tak seděla a čekala, až příslušný bus přijede, z pod mraků vykouklo sluníčko, které mi hned začala otravně svítit do očí. Povzdechla jsem si, z batohu jsem vytáhla velké černé sluneční brýle a nasadila si je.

Sluníčko jsem měla ráda, ale poslední dobou jsem byla zvyklá na trochu jiné počasí. Za celou dobu, co jsem byla ve Forks nevykouklo sluníčko ani jednou a pak, když jsem se vrátila do Seattleu, trávila jsem čas zase ve studiu.

„Ehm… Prosím vás, mohla by jste se mi podepsat?“ ozvalo se vedle mě a já překvapeně otevřela oči. Stála tam asi tak jedenáctiletá dívenka, která se na mě dychtivě dívala. Jako bych byla nějaká mystická bytost, nebo co. Brýle jsem si dala do vlasů a překvapeně na ni zamrkala.

„Cože?“ zeptala jsem se.

„Podepíšete se mi? Před týden jsem dostala vaše cd… Je skvělé! Musím je poslouchat pořád dokola!“ chrlila nadšeně ta drobná dívenka a já se musela usmát.

„Vážně?“

„Jasně!“ přikývla nadšeně.

Ještě víc jsem se usmála. „Tak kam se ti mám podepsat?“ zeptala jsem se a posadila tak, aby se mi lépe psalo. Holka se zářivě usmála a podala mi papír a tužku.

Rychle jsem se ji podepsala a pak se na ten kousek papíru koukla. Můj první autogram, který jsem někomu napsala. Pak jsem se koukla na dívčinu a usmála se na ni. Ona se ještě víc usmála. V hlavě mi probliklo, jestli je to vlastně možné. Trochu mi připomínala Emmetta – myslím tím úsměvem.

„Děkuji!“ poděkovala nadšeně, její nadšení bylo čím dál větší.

„Nemáš zač, zlato,“ mrkla jsem na ni a ona se krátce a tiše zasmála. Teď jsem se musela zasmát já. Její reakce mě prostě pobavila.

„Někam jedete?“ zeptala se a kývla směrem k batohu.

„Jedu,“ potvrdila jsem ji.

„A kam?“ vyptávala se dál. Porozhlédla jsem se kolem sebe, dívenka mě napodobila.

„Umíš udržet tajemství?“ zeptala jsem se ji tiše.

Vážně přikývla hlavou.

„Jedu za svým klukem… Dlouho jsme se neviděli,“ zašeptala jsem, že mě ta holka musela sotva slyšet.

„Vážně?“

Přikývla jsem a přiložila si ukazováček na rty. Holka mě napodobila.

Najednou jsem uslyšela z dálky zvuk motoru a tak jsem se za ním podívala. Přijížděl autobus, na který jsem tu čekala. Otočila jsem se zpět na dívku.

„Tak se měj,“ mrkla jsem na ni, brýle jsem si zase nasadila a na rameno si dala cestovní tašku.

„Vy taky… A děkuji.“

Zamávala jsem ji a popošla k autobusu, u kterého se už hromadilo pár lidí. Zaplatila jsem si cestu do Forks a šla až dozadu na poslední sedadla. Vytáhla jsem si MP3 a zaposlouchala se do hudby.

...

Za hodinu a půl jsem byla ve Forks. Konečně. Cesta byla dlouhá a únavná. Sluníčko už zapadalo, ano i tady ve Forks. Z kapsy riflí jsem vytáhla mobil a na chvíli váhala.

Mám zavolat Edwardovi nebo Alici? Nakonec zvítězila Edwardova trhlá nevlastní sestra.

„Ani se nemusíš namáhat,“ ozvalo se za mnou a já se lekla. Rychle jsem se otočila a spatřila dívku, která se opírala o kapotu černého luxusního auta.

Nevím, z čeho jsem byla více překvapená – jestli z toho, že tady na mě Alice čeká, nebo z toho parádního auta. Alice stála schovaná ve stínu lesa, protože sluníčko přeci jen ještě úplně nezalezlo.

„No… ty vole,“ vydechla jsem a udělala jeden krok dopředu. Alice se zasmála svým krásným hláskem. Zavrtěla jsem hlavou.

„Jak jsi věděla, že tu jsem?“ zeptala jsem se a došla k ní, abych ji mohla obejmout. Usmála se na mě a poklepala si na pravý spánek.

„Ty jsi mě viděla?“

Přikývla.

„A já chtěla Edwarda překvapit,“ povzdechla jsem si.

„Překvapíš ho… Včera večer jel s kluky na lov, svítilo tu dneska sluníčko a tak vypadli. O tom, že dneska přijedeš, nic neví.“

Nadšeně jsme se usmála. „To je fajne. Cajk…“

Moji pozornost si opět vyprosilo to nádherné auto. „Kde jsi takovou káru sebrala?“ zeptala jsem se a otevřela dveře na místě řidiče, abych se mohla kouknout dovnitř. Fakt luxus.

„To je Edwardovo…“

„Já myslela, že má to stříbrný… Volvo, myslím,“ udivila jsem se.

„Má,“ potvrdila Alice a já překvapeně zamrkala. „K Volvu má ještě tohle…“

„Aha,“ hlesla jsem a zvedla hlavu, abych se mohla podívat na Alici. Ten pohyb byl však moc prudký a rychlý na moje tetování a tak jsem usykla. Moje kamarádka hned zbystřila.

„Co se stalo?“ Přiskočila ke mně a vyvaleně se na mě dívala.

„Jsem v pohodě… to jen to tetování,“ uklidnila jsem ji.

„Tetování?“ vykřikla a já přikývla.

„To jsi to neviděla?“ zeptala jsem se. Jen zavrtěla hlavou. Usmála jsem se a odhrnula vlasy na levou stranu. Tím se ji naskytl pohled na mého Edwarda. Tentokrát to byla Alice, kdo zalapal po dechu.

„Bello…“

„Skvělý, ne? Pořád je to ještě čerstvý, ale už je to celkem v pohodě… Alice?“ zeptala jsem se a drkla do ní loktem. Au… budu mít modřinu.

Pak se najednou rozesmála jako ten největší psychopat.

„Chci… chci být u toho, až to Edward zjistí… Protože to bude poprvé, co bude mít upír infarkt. A věk na to Edward má…“

Protočila jsem oči, cestovní tašku vrazila Alici do rukou a nasedla si na místo řidiče. Hned se přestala smát.

„Co to děláš, moje milovaná lidská sestřičko?“ zeptala se a já se na ni zazubila.

„Budu řídit, moje milovaná upíří sestřičko… Takový fáro!“ Alice si jen povzdechla, cestovní tašku hodila do kufru auta a než jsem se nadála, seděla vedle mě na místě spolujezdce. Nastavila jsem ruku, do které mi vložila klíčky od té nádhery.

„Díky, ségra,“ usmála jsem se na ni, klíček dala do zapalování a otočila jím. Auto tiše naskočilo.

„Veď mě,“ poprosila jsem a zařadila jedničku.