Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 25. kapitola

08.05.2010 (18:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4654×

25. kapitola

Bella

Auto bylo skvělé, rychlé, sedačka byla krásně pohodlná a měkká, motor pod černou kapotou tiše předl, Alice vedle mě mi říkala, kudy mám jet a mezi tím jsme si normálně povídali.

„Proč vlastně má Volvo, když má tohle? Proč tím jezdí? Já mít tohle a to Volvo, beru tohle?“

„Snažíme se zapadnout mezi ostatní a Edwardovo Volvo je nejméně nápadné, nejméně okázalé.“ Rozesmála jsem se.

„Zapadnout? To vám nemůže přece jít! Vždyť jste úplně jiní, než ostatní – tak krásní, tak bohatí… To dokazuje již to samotné Volvo.“

„Možná máš pravdu… Ty auta, kteří tu místní obyvatele vlastní se snad ani nedají nazývat autem,“ přikývla Alice a já se opět zasmála.

Už dávno jsme vyjely z města a momentálně jsem jela po asfaltce uprostřed hlubokých lesů. Zařadila jsem další rychlost, milovala jsem jízdu autem a ještě víc řízení, ale tak nějak jsem doteď neměla co řídit.

Byla jsem ráda, když mi v děcáku dovolili si udělat řidičák. Tenkrát kvůli tomu byl hodně velký povyk, protože zrovna jsem měla takové období, kdy jsem měla na každém rohu problém. Nakonec povolili a já šťastně nastoupila do autoškoly. Někdy jsem litovala, že jsem si tu autoškolu udělala, ale v tenhle moment ne. To prostě nešlo.

„Zpomal, za chvíli budeš odbočovat vlevo,“ doporučila mě Alice a já ji poslechla. Moje noha na plynu trochu povolila a moje oči pečlivě pozorovaly levou stranu. Možná bych ani neodbočila, kdyby mi Alice neřekla. A to jsem to fakt pečlivě pozorovala.

„Jak to, že to vždycky najdete?“ divila jsme se, když jsem jela pomalu po lesní cestě. Teď jsem se nedovážila odtrhnout oči od cesty, jak jsem to dělala na silnici.

„Máme lepší zrak a taky už prostě víme, kde odbočit,“ odpověděla bezstarostně.

„Je pro vás vůbec něco nemožné?“ vypustila jsem z úst otázku, která mě už nějakou dobu trápila. Vedle mě ozval vysoký zvonkový a krásný smích.

„Tak to vážně netuším,“ přiznala se Alice. Konečně jsem se objevila na plácku před jejich palácem. Alice mě navedla do jejich luxusní garáže, kde bylo ještě Edwardovo Volvo, nějaký červený kabriolet a černé drahé auto, jen Emmettův Jeep chyběl, takže jsem odhadovala, že jeli jeho autem, které bylo nejlépe děláno do terénu.

Znovu jsem zalapala po dechu, když jsem viděla ty káry. Už jsem pochopila, proč jezdí Edwardovým Volvem, které sice bylo luxusní a určitě drahé, ale ne tak, jako tyto kousky. Zatímco jsem se dívala na ty nádhery, Alice mi z ruky vzala klíčky a z kufru moji cestovní tašku a batoh.

„Můžeme?“

„Počkej, jo? Musím si užít pohled na takový káry! Kdo ví, jaké takové zase uvidím!“

„Klidně i zítra a pozítří a tak dále a tak dále, ale teď na tebe nahoře čeká Esme,“ odpověděla mi a když jsem slyšela zmínku o Esme, usmála jsem se.

„Tak ji přece nenecháme čekat,“ otočila jsem se na Edwardovu otravnou sestru, která mi úsměv oplatila. V jejich garáži jsem nikdy nebyla a tak mě Alice opět musela vést.

Než jsem se nadála, tak jsem se vítala s Esme, která mě nadšeně objímala ve své náručí.

„Tak ráda tě zase vidím, Bello!“

„Já tebe taky, Esme.“

„Co tady děláš?“

„Nejsi ráda?“

„Blázínku! Samozřejmě, že jsem ráda! Jen jsem překvapená!“

„Řekla jsem si, že víkend strávím tady… Jestli tedy nevadí…“

„Samozřejmě, že ne! Jsem ráda a ostatní určitě taky budou! A Edward bude nadšený!“ Koutkem oka jsem spatřila Rosalie, která pomalu scházela schody.

„Čau Rosalie,“ pozdravila jsem ji, když mě Esme pustila.

„Ahoj Bello,“ kývla. Usmála jsem se na ni, ona se však pousmála. No co, třeba k sobě najdeme cestu…

...

Protože pánská část této upíří rodiny se měla vrátit až zítra ráno, rozhodly jsme se, že si uděláme malou dámskou jízdu. Esme s Rose mi pečlivě nalakovaly nehty jak na rukou, tak nohou, a k mému údivu mi Alice zastřihla vlasy. Musí se nechat, že stříhat fakt umí. Pak mi prozradila, že před necelými deseti lety prošla kurzem na kadeřnici. Prý byla nuda…

Esme se strachovala, jestli mi to tetování něco neudělá, jestli třeba nechytnu nějakou infekci. Rosalie se k mému údivu smála jako Alice. Obě se těšily na Edwardovu reakci.

Později, když jsem byla v obýváku sama s Rose, jsem prostě neodolala a zeptala se ji: „Proč mě nemáš ráda, Rosalie? Je to kvůli tomu, že mě sem Edward tenkrát přivedl? Nebo…“

Umlčela mě tím, že pozvedla ruku.

„Musíš mě pochopit, Bello… Bojím se o svoji rodinu… Prve jsem tě vážně neměla ráda, ale když jsem viděla, co děláš s Edwardem… Musel jsem to trochu pozměnit. Ne že bych tě teď úplně milovala, ale je to lepší… Víš, ono je těch důvodů víc.“

„Vážně? A kolik asi tak? Já jen, v čem se mám zlepšit…“ udivila jsem se a Rosalie je zasmála krásným smíchem. Celá byla nádherná. Život je fakt nespravedlivý.

„Jeden z důvodů je ten, že Edward chce tebe…“

Překvapeně jsem zamrkala. „Ani nechápu.“

„Byla jsem zvyklá, že mě chce každý, Bello… Už za lidského života… A pak jsem poznala Edwarda… A nic… Nikdy nedal žádný zájem. Vnímal mě jen jako svoji sestru… Prve jsme si říkala, jestli není něco se mnou, uráželo mě to.

Ale postupem času jsem poznala, že nejsem jediná, kterou nechce, kterou odmítá. Nedopočítala by ses, kdyby jsi počítala ty, které projevily zájem. Ale on je odmítl… Což mě uklidnilo… No a pak najednou ty… A je do tebe úplný blázen, z ničeho nic. I to mě urazilo. Znamenalo to totiž, že tě považuje za krásnější…“

Krátce jsem se zasmála, tak jsem ji přerušila. „To je blbost, Rose! Obě víme, že ty jsi ta nejkrásnější!“

„Díky, Bello,“ pousmála se. Byla jsem nadšená z toho, že mi odpovídá na otázky a tak jsem se odhodlala položit další.

„A další důvody jsou jaké?“

Rosalie se zhluboka nadechla a zadívala se z francouzského okna ven do černo černé tmy, která venku byla. Slunko už dávno zapadlo, nedivila bych se, kdyby byla půlnoc.

„Další a hlavní důvod je ten, že jsi člověk.“

„Cože?“

„Ano… Víš, nikdy jsem nebyla zrovna dvakrát nadšená z toho, co jsem. Ale ne, že bych nějak Carlisleovi křivdila. Udělal to proto, aby mě zachránil a já mu za to děkuji. Ale někdy bych radši byla mrtvá, než být tím, co jsem.“

„Já to asi nechápu,“ přiznala jsem se šeptem. Teď to byla ona, kdo se krátce zasmál.

„Někdy ti to vysvětlím, ale ne teď… Měla by jsi jít spát…“

„Kolik je?“ „Bude půlnoc… A přeci nechceš zítřek celý prospat,“ usmála se na mě a já přikývla.

Rychle jsem se osprchovala a zamířila do svého pokoje. Nelehla jsem si do postele, ale ustala jsem si na zemi, jako kdysi.

Otevřela jsem opět okno, abych mohla dýchat čerstvý lesní vzduch. Za chvíli jsem upadla do říši snů…