Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 26. kapitola

31.05.2010 (10:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5006×

26. kapitola

Bella

Probudilo mě bouchnutí dveří, někde ze spodního patra. Trhla jsem sebou a tak jsem se převalila na záda. Rozespale jsem se dívala do stropu a nějakou chvíli přemýšlela, kde to vůbec jsem. Pak jsem si vzpomněla na včerejší den, musela jsem se usmát.

Pomalu jsem se posadila, protáhla jsem se, až mi křuplo v zádech a chvíli tupě zírala z okna. Najednou se otevřely dveře, ve kterých se objevil můj anděl. Ještě víc jsem se usmála a chtěla se zvednout, ale to jsem nestihla, protože mě najednou objímal on. Seděl vedle mě a pevně si mě tiskl k sobě.

„Bello, Bello, Bello,“ říkal vesele, ale díky jeho hlasu to znělo tak, jako by si mé jméno prozpěvoval.

„Dobré ráno, lásko,“ zašeptala jsem a zhluboka se nadechla, abych mohla ještě lépe cítit jeho nádhernou vůni.

„Proč jsi nezavolala, nebo nenapsala, že přijedeš? Mohl jsem pro tebe přijet…“

„To by ale nebylo překvapení, víš! A já tě chtěla překvapit!“

„Což se ti taky podařilo,“ mrkl na mě. Ve tváři měl radostný pohled, jeho rty byly roztaženy do širokého úsměvu. Ty se však měly najednou úplně jinou práci. A to se věnovat těm mým. Ach můj bože! Jak on mi chyběl!

Když mi začal docházet kyslík, cítila jsem, jak se chce přesunout na můj krk a to jsem nemohla dovolit. Teď nebyl správný čas odhalit mu další své překvapení. A vlastně jsem ani nechtěla mu to ještě ukazovat.

Proto jsem se, i když mi to dělalo problémy, od něj odtrhla. Byl zmatený, překvapeně zamrkal. V duchu jsem se smála. Chápala jsem to, často to byl on, kdo náš polibek musel ukončit, nikdy to nebylo naopak.

„Chci se osprchovat… A celkově se trochu zkulturnit,“ usmála jsem se na Edwarda omluvně. V jeho tváři probliklo pochopení.

„Já ti zatím udělám snídani… A ono je něco s postelí?“

„Ne, proč?“ udivila jsem se, tuhle otázku jsem vůbec nečekala.

„Že jsi spala na zemi,“ vysvětlil Edwarda a já pochopila.

„Chtěla jsem se dívat na hvězdy, které jsem stejně neviděla,“ zamračila jsem se a zadívala se na oblohu, ta byla zase zatažená. „A taky se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu.“

Otočila jsem se zpátky na Edwarda, který mě celou dobu pečlivě sledoval. Na chvíli jsem se lekla, že spatřil kousek tetování, protože si mě podivným pohledem měřil.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se tedy a snažila se o nenucený tón.

„Ne… jen Alice má podivný myšlenky… Jdu ti udělat tu snídani,“ zavrtěl hlavou, pak na mě mrkl, a když odcházel, tak mě políbil do vlasů.

Oddychla jsem si, když za sebou zavřel dveře. Budu muset vymyslet nějaký způsob, jak mu to na několik hodin zatajit. Rychle jsem se zvedla a zamířila do koupelny. Rychlá a vlažná sprcha mě probudila okamžitě a tak jsem mohla bez problémů přemýšlet, jak zakryji svoje tetování.

Rozpuštěné vlasy moc nepomáhaly, jenže já neměla nic, žádnou palestinu, ani šátek, ani šálu, kterou bych si mohla uvázat kolem krku. Povzdechla jsem si. Jen v ručníku jsem vyšla z koupelny a zamířila k šatně, kde jsem měla vybalené své oblečení.

Můj pohled se však zasekl na posteli, na které ležela věc, která tam předtím nebyla. Vzala jsem bílo černou šálu z hedvábí v ruce a usmála jsem se. Jediný, kdo mi to sem mohl dát, byla Alice. Budu jí muset pak někdy poděkovat.

Ze skříně jsem vytáhla svoje oblíbené bílé tílko, k tomu černé džínové kalhoty. Šálu jsem si uvázala tak, aby tetování nešlo vidět. Vlasy jsem pak rozpustila. Rychle jsem se na sebe podívala do zrcadla a musela jsem se pochválit. Slušelo mi to.

Vydala jsem se do kuchyně. Na schodech jsem potkala Alici, která na mě mrkla. Rty jsem naznačila „děkuji“, ale ona jen mávla rukou.

„Dobré ráno, Bello! Jak ses vyspala?“ začala pak konverzaci a já se ještě více usmála, pokud to tedy bylo možné, ale asi ano.

„Dobré, Alice! Dobře, díky,“ odpověděla jsem jí a společně s ní jsem seběhla schody. Ani nevím jak, ale najednou mě objímal Emmett.

„To je aspoň překvapení! Čau Bello!“ smál se málem na celý dům.

„Ahoj Emme! Ráda tě zase vidím!“

„A já jsem si říkal, proč Edward lítá po kuchyni a vaří! To kvůli tobě!“

„No jo no,“ pokrčila jsem rameny, když mě pustil a já se opět nohama ocitla na pevné zemi. Když jsem se porozhlédla po pokoji, spatřila jsem další dva členy této upírské rodiny, se kterými jsem se ještě nepřivítala.

„Ahoj Jaspere, Carlisle! Jsem ráda, že vás zase mohu vidět,“ usmála jsme se na ně. Carlislea jsem objala, Jasperovi jsem zase jen podala ruku.

Jak říkal Emmett, Edward vážně téměř lítal po kuchyni. Pohyboval se totiž rychlostí, která pro něj byla normální, tedy upírskou. Překvapeně jsem zamrkala. Asi si mě všiml, protože se náhle objevil přede mnou.

„Je prostřeno, madam,“ usmál se na mě a lehce mě políbil. Pak se otočil k barovému pultu, na kterém bylo opravdu prostřeno. Vydechla jsem překvapením. Na pultu na mě čekala pravá anglická snídaně.

Když jsem byla malá a máma měla dobrou náladu (což se moc nestávalo), tak mi ráno udělala anglickou snídani. Máma byla Angličanka, dávala to najevo. I když jsem často nechápala, proč tady v Americe žije, protože o zdejších klucích mluvila jako o verbeži a nevychovancích. Ale asi to tak nemyslela, když se s jedním jednou vyspala a tak jsem z toho vznikla já.

„Snad ti bude chutnat. Tenkrát ses zmínila, že jsi poloviční Angličanka, tak jsem si říkal…“ Nenechala jsem ho domluvit a objala jsem ho kolem krku.

„Jsi skvělý! Miluji anglické snídaně,“ zamumlala jsem mu do ramene a pak se s radostí vrhla na snídani, kterou pro mě připravil. Moje máma byla mizerná kuchařka, ale když se jednalo o snídani, vařila přímo skvěle. Ale teď bych nedokázala s určitostí říct, čí snídaně mi více chutnala. Edward vařil skvěle, jako moje matka… Proto není divu, že jsem snídani snědla v rekordním čase.

Edward mě celou dobu sledoval, až jsem byla nervózní. Když jsem dojedla, chtěla jsem po sobě i uklidit, ale to mi nedovolil a tak jsme se domluvili na kompromisu. Uklidíme spolu. Krásně jsme se u toho pobavili a postříkali vodou a pěnou, ale mě to nevadilo.

„Tak, a co by si naše princezna přála teď?“ zeptal se Edward, nadšený z toho, že mě tu má a že mi chutnalo.

„Co třeba procházka lesem?“ odpověděla jsem mu otázkou, mrkla na něj, odhodila utěrku, do které jsem si utírala ruce a objala ho kolem krku.

„To není špatný nápad,“ pokýval Edward hlavou a pak se sehnul, aby mě mohl políbit.

...

Procházeli jsme se tak dlouho, dokud nebyl čas na oběd, který mi uvařila Esme a byl vynikající. Po obědě jsem si lehla do obýváku na sedačku, hlavu do Edwardova klína a ten mě vískal ve vlasech, a společně s Emmettem a Jasperem sledovala baseballové utkání.

I když Edward říkal, ať se klidně prospím, nemohla jsem usnout, protože jeho bratři vyváděli jak střelení. Strašně to prožívali, křičeli nad chybami hráčů, radili jim, jak hrát. K tomu všemu oba fandili jinému týmu, takže se pošťuchovali.

Alice byla nad věcí. Ta totiž věděla, jak to dopadne, ale odmítala to říct. Já jsem zůstala neutrální, Edward byl s Jasperem, ale neprožíval to tolik jako ti dva.

Zbytek rodiny tolik ten zápas nezajímal. Carlisle byl v práci, Rosalie si lakovala nehty a kluky velmi dobře ignorovala, protože ani jednou, když vykřikli, sebou netrhla.

Alice kroutila hlavou nad letákem nějakého obchodního centra, protože tam právě lákali lidi na blížící se výprodej.

„Tolik peněz za něco, co se už stejně nenosí,“ mumlala si pod vousy a otočila na další stránku.

Esme seděla nad nějakým návrhem a něco navrhovala, ale odmítla mi říci co. Edward zřejmě věděl co, ale i on byl na její straně.

Nakonec zápas vyhrál tým, kterému fandil Edward a Jasper, který je nadšený z toho, že vyhrál sázku. (Měla jsem tušení, že Edward viděl společně s Alicí, jak tento zápas dopadne.) Tu uzavřel s Emmettem, ten prohru týmu nesl těžce a chvílemi nechtěl svému bratrovi dát požadovanou sumu. Jak jsem pochopila, nešlo o malou částku…

Emm nakonec povolil a peníze Jasperovi dal, vypadal však, jako by právě přišel z pohřbu. Proto jsem se rozhodla mu zvýšit náladu. Pomalu jsem se zvedla a protáhla si záda.

„Co byste, kluci, řekli na malou partičku pokeru?“ zeptala jsem se nevinně.

...

Emmett prostě dneska neměl štěstí. Za to já jo. Prve jsme hráli jen já a kluci, postupem času se k nám přidala Alice a pak i Rosalie. Esme na chvíli odložila návrhy a šla mi udělat svačinu, kterou jsem snědla, aniž bych měla hlad. Ale pravému anglickému čaji a k tomu sušenky… Nedokázala jsem odolat.

Hodně her jsem vyhrála já, pak Edward, který věděl, co má kdo za karty, pak Alice. Ta zase viděla, kdo jaké karty dostane. Něco málo vyhrál i Jasper, protože ten zase cítil buď nadšení, nebo zklamanost z karet, které jsme dostali. Nejméně toho vyhrával Emmett, až mi ho bylo líto. Ale zároveň jsem se musela smát, což ho možná naštvalo ještě víc.

Proto, když byl čas večeře (ano, hráli jsme tak dlouho), odmítl pokračovat ve hře. K tomu Edward chtěl, abych se šla navečeřet a tak jsme to zabalili všichni. Došlo mi, že se blíží čas, kdy své překvapení budu muset odhalit.

Ten čas se mi naskytl po večeři a po zhlédnutí večerních zpráv. Byla jsem unavená kvůli dlouhé procházce, tak jsem se rozhodla, že půjdu brzo do postele. Rychle jsem se osprchovala, natáhla na sebe pyžamo a na krk opět uvázala šál.

Vyšla jsem z koupelny do pokoje, kde na mě čekal Edward. Ten ležel na posteli, ruce pod hlavou a hned, jak jsem vešla, otevřel oči a podíval se na mě. Na chvíli se zamračil, když spatřil šál kolem krku, ale pak se usmál.

Sedla jsem si na kraj postele, on mě hned napodobil. Jeho ruce mě objaly zezadu kolem pasu, jeho rty se najednou věnovaly mému pravému uchu.

Zachvěla jsem se pod návalem té touhy, toho vzrušení. V ten okamžik jsem zapomněla na to, jak moc blízko je mému tetování…

Najednou jsem cítila jeho ruce, jak rozvazují šálu kolem mého krku.

Jak ji pomalu sune dolů z krku.

Jak mi odhrnul vlasy na levou stranu.

Jak se studenými rty dotkl mé šíji, kde na něj čekalo překvapení, kterého si zatím nevšiml.

Jeho rty se sunuly pomalu nahoru a dolů, krásně chladil to místo. Pokožka byla stále trochu citlivá. Zaklonila jsem hlavu, abych si ten pocit vzrušení vychutnala ještě víc. Vydechla jsem…

Cítila jsem na svém krku jeho studený dech, slyšela jsem, jak se zasmál…

Pak však ztuhnul…

„Bello?!“