Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 27. kapitola

21.06.2010 (10:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4434×

27. kapitola

Bella

Ztuhla jsem, stejně jako on. Prudce jsem otevřela oči, ale to byl asi jediný pohyb, který jsem si dovolila udělat. Napjatě jsem čekala, co se bude dít dál.

Cítila jsem, jak se jeho tvář odtáhla, stále mě však objímal zezadu kolem pasu. Snažila jsem se dýchat pravidelně a hluboce, abych se uklidnila. Jedna jeho ruka povolila, už mě neobjímala. Těžce jsem polkla.

Najednou jsem cítila ledový dotyk na mém krku v místech, kde se nacházelo moje překvapení. Prsty přes tetování lehce přejel. Věděla jsem, že on je dobře vidí, on měl velmi dobrý zrak, na rozdíl ode mě. Jeho chladivý dotyk byl příjemný na stále ještě citlivou pokožku.

Tiše vydechl. Nevím čím, jestli překvapením, nebo nesouhlasem, či úplně něčím jiným. Proto jsem se odhodlala a pomalu jsme se mu v náruči otočila, abych mu viděla do tváře.

Ta byla překvapená, jeho oči byly plné překvapení a nechápavosti. Jak jsem očekávala.

„Bello…“ vydechl mé jméno. Jako by ztratil hlas. „Co to…?“ Odtrhl pohled od mého krku a podíval se mi do očí.

„Překvapení,“ oznámila jsem mu vysokým hlasem a křečovitě se usmála. Měla jsem pocit, že na malý okamžik mu koutky rtů povyskočily nahoru. V duchu jsem si oddychla. Zas tak naštvaný nebude, když se i pousmál.

„Zlobíš se?“ Nedalo mi to, musela jsme se zeptat.

„Na tebe? Nikdy,“ vydechl a já se musela usmát. V jeho hlase jsem však slyšela, že to není všechno, co chce říct.

„Ale?“

„Proč? Víš jak je to nebezpečné? A víš, že jsi mi málem přivodila infarkt. Takovéhle překvapení si nech pro nějakého mladého kluka, ne na stoletého upíra,“ kázal mi. Nad jeho starostmi jsem musela vrtět hlavou.

„Zas tak nebezpečné to není. Už jsem byla na jednom… Ano, tohle místo,“ rukou jsem si opatrně přejela po tetování, „je trochu citlivé, ale dá se to vydržet… A proč? Chtěla jsem tě mít vždy u sebe.“

Podívala jsem se mu do očí, které nyní překypovaly láskou. Opatrně si mě opět přitáhl do náruče, vlasy mi odhrnul na levou stranu, aby si mohl prohlédnout mé překvapení. Trochu jsem naklonila hlavu, abych mu dala větší prostor.

Sklonil svoji hlavu tak blízko, že jsem jeho studený dech cítila na šíji. Pak se jeho rty lehce dotkly mého krku a lehce po něm přejel. Ošila jsem se, pod tou touhou a pod tím studeným dechem. V hlavě mě napadla otázka, kterou jsem mu musela položit.

„Líbí?“ Letmými polibky se dostal k mému oušku, které lehce políbil a pak velmi opatrně skousl můj ušní lalůček. Tiše jsem zavzdychala a opět se ošila.

„Ani nevíš, jak moc…“ Usmála jsem se.

„To jsem ráda,“ vydechla jsem těžce. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ležela na postele, pod Edwardem. Jeho rty se náležitě věnovaly těm mým.

Znovu jsem vydechla, tentokrát přímo do jeho úst, což ho možná trochu nabudilo, protože polibky se staly vášnivější a hrubší. Moje ruce se vydaly na průzkum jeho těla. Začala jsem u ramen, pak se dostala na vypracovaný hrudník a břicho. I přes látku košile jsem cítila ty svaly…

Byl tak dokonalý a navždy bude. Nemohla jsem uvěřit tomu, že si vybral mě. Mohl mít každou, ale on si vybral mě. Vybral si holku, které bylo jedno, jak vypadá, moc o sebe nedbala… Byli jsme tak rozdílní. Ale možná právě proto mě tak přitahoval…

Moje prsty šikovně rozepnuly první knoflík u košile, pak následoval druhý, třetí, čtvrtý… Byla jsem nadšená z toho, že mě nezastavil. Když jsem rozepnula poslední knoflík, odhrnula jsem košili a moje dlaně laskaly jeho tělo o sto šest.

Košile mi však stále překážela a tak jsem ji chtěla sundat. Pomohl mi, napřímil se a téměř sám si ji sundal. Vypadalo to, že Edward nebude chtít jen tak přestat, a to se mi líbilo. Na chvíli se jeho rty odtrhly od těch mých a podíval se mi do očí. Usmála jsme se na něj, Edward mi úsměv oplatil a opět se začal věnovat mým rtům. Ne však na dlouho.

Po chvíli se přesunul na krk a já pod tím návalem vzrušení zaklonila hlavu, čímž jsem mu dala více místa.

Moje ruce si dělaly, co chtěly. Jako by nepatřily mému tělu. Najednou prostě rozepínaly pásek u Edwardových riflí. Ten celý ztuhl a jedna jeho ruka chytla ty mé. Jeho rty se odtrhly od mé pokožky a zadíval se mi do očí.

„Tohle nejde, Bells,“ zašeptal.

„Proč ne?“ vydechla jsem namáhavě. Dech i tep jsem měla zrychlený jako nikdy.

„Mohl bych  ti ublížit… Jsi až moc křehká…“

„Nevěřím tomu… Tomu, že bys mi ublížil,“ zavrtěla jsem hlavou. Edward si povzdechl.

„Ty nevíš, jaké monstrum ve mně je…“ Protočila jsem oči.

„Nech toho, Edwarde. Ty nejsi monstrum, nikdy jsem je v tobě neviděla.“ Teď to byl on, kdo protočil oči. Rychle si sedl a tvář schoval do dlaní. Chvíli jsem se na něj dívala, pak se pomalu zvedla a klekla si za něj.

„Chceš vědět, co vidím, když se na tebe podívám?“ zeptala jsem ho tiše. Dlaně z tváře sundal, lokty si opřel o kolena a prsty zapletl.

„Ano,“ přikývl, stále se na mě však neotočil. Nahnula jsem se k jeho levému uchu.

„Vidím nádherného kluka, s krásnými vlasy, které mají bronzový odstín…“ Dlaní jsem mu rozcuchala vlasy a koutkem oka jsem si všimla, jak se pousmál. „Vidím svého anděla, který se o mě stará, když potřebuji pomoct. To dokazuje, jak jsi laskavý, hodný, milý… Někdy přemýšlím, jestli si tě vůbec zasloužím. Já, taková hříšnice… Dále pak vidím tu lásku, kterou mi dáváš, vidím ji v tvých krásných očích, které jsou buď černé, hnědé nebo krásně zlatavé. I když vím, co si myslíš o své duši, já ji v tobě vidím. Vidím ji vždy, když se kouknu do tvých očí, nebo když se usměješ tím krásným pokřiveným úsměvem, který tolik miluji… A nejen ten úsměv, ale tebe celého… Miluji tě, miluji tě, miluji tě, Edwarde,“ poslední slova jsem tiše prozpěvovala.

Pak jsem si svoje ruce přehodila přes jeho ramena, objala ho kolem krku a naklonila se tak, abych mu mohla vidět do obličeje, na kterém měl teď široký úsměv.

„A já miluji tebe, Bells,“ zašeptal, podíval se mi do očí (ve kterých jsem zase viděla tu lásku), jeho ruce chytly ty mé a palci mnul moji pokožku a jeho rty se lehce otřely o ty mé. Pak jsme si vzájemně dívali do očí, v tichosti.

„Měla by si jít spát,“ zašeptal Edward po nějaké chvíli.

„Tak jo,“ přikývla jsem, pustila ho a chtěla se zvednout.

„Kam jdeš?“

„Jdu spát,“ odpověděla jsem mu na otázku, popadla peřinu, otevřela okno a zase si lehla na zem. Edward se tiše zasmál a než jsem se nadála, ležel vedle mě a objímal mě a tiskl k sobě. Usmála jsem se.

„Dobrou, má lásko. Přeji sladké sny,“ popřál mi. Ještě více jsem se usmála a natiskla k němu.

„Děkuji,“ špitla jsem a pohodlněji jsem si lehla. Poslední, co jsem cítila, byl ledový dotyk na mém čele, a to, jak mi broukal nějakou melodii.