Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 28. kapitola

11.07.2010 (21:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4297×

28. kapitola

Bella

Probudila jsem se zabalená v peřině a hlavu jsem měla položenou na něčem studeném a tvrdém. Povzdechla jsem si a otočila se na druhý bok a pokoušela se znovu usnout.

Někoho tato moje reakce pobavila a ozval se tichý smích... Edwardův smích. Otevřela jsem oči a hlavu jsem otočila jeho směrem. Až teď jsem si uvědomila, že to byl zřejmě Edward, na kterém jsem ležela.

Spatřila jsem jeho krásnou a andělskou tvář, která se nyní usmívala.

„Dobré ráno,“ popřál mi a jeho rty se přitiskly k mému čelu.

„Dobrý... Kolik je?“ zamumlala jsem.

„Půl deváté.“ Zaskučela jsem. Ještě víc jsem se zachumlala a zavřela oči.  „Copak?“ zeptal se Edward, pobavený mojí reakcí.

„Je brzo,“ povzdechla jsem si a otočila se k němu.

„Vezmi to z té lepší stránky... Aspoň budeme více času spolu...“ zašeptal mi do ucha. Jak jeho studený dech, tak ta myšlenka, mě probudila. Rychle jsem se zvedla a lokty se opřela o jeho hruď.

„Tak to se mi líbí... Co máme na programu?“ zeptala jsem se nadšeně. Edward se mému nadšení zasmál.

„Vše, co si budeš přát, má lásko,“ zašeptal, já se musela usmát a políbit ho na ty jeho úžasné a sladké rty.

...

Hned po snídani jsme vyrazili na malou procházku okolí. Edward mi chtěl ukázat jedno místo, které si tady oblíbil, a já nenamítala. Ještě před snídaní to byl krátký výlet, z kterého jsme měli být do oběda doma a po snídani z toho byl výlet na celý den, vrátíme se až k večeru, kdy mě pak bude muset Edward odvést zpátky do Seattlu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že víkend utekl tak rychle.

Momentálně jsem stála před postelí, na které jsem měla položené kousky oblečení a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Nevěděla jsem, jak dlouho půjdeme a jak daleko. Povzdechla jsem si.

„Copak se děje?“ ozvalo se ode dveří. Otočila jsem se a spatřila jsem svého anděla, který se na mě krásně usmíval.

„Nevím, co si mám vzít na sebe.“

Mému zoufalému hlasu se zasmál. „Mě se budeš líbit ve všem, to přeci víš...“

„Nejde o to, abych se ti líbila... Ale o to, abych se v tom cítila pohodlně...“ vysvětlila jsem mu a otočila se zpátky k posteli.

„Co třeba ty rifle a tohle triko? Alice říkala, že bude celkem teplo...“ Muselo být fajn, mít doma vlastního meteorologa, který vám počasí předpověděl velmi přesně. Poslechla jsme Edwarda a vzala si světlé rifle a tmavě modré triko s rukávy po lokty. Vlasy jsem spletla do dvou copů, na nohy obula svoje oblíbení tenisky a mohli jsme vyrazit.

Seběhla jsem dolů, kde na mě čekal Edward, který měl přes rameno přehozený batoh, ve kterém byl můj oběd a kdo ví, co ještě tam Esme s jeho synem přidala. Když mě spatřil, velmi široce se usmál a jeho paže se rozpřáhly, takže jsem klidně mohla vklouznout do jeho objetí.

„Moc ti to sluší... Tahle barva ti jde k pleti,“ složil mi kompliment a já se lehce začervenala.

„Můžeme?“

„Jistě, srdíčko,“ přikývl, chytil mě za ruku a propletl naše prsty. Rychle jsem se rozloučila s Esme, Alicí a ostatními členy rodiny a my se vydali na túru. Vypadalo to, že Edward zdejší lesy vážně zná, protože šel velmi sebejistě a ani jednou jsme se nemuseli zastavovat. Vlastně tak dvakrát, protože se mi rozvázala tkanička u bot. Vždy mi ji rád zavázal... Je to vážně blázen, ale můj a já si ho vždy budu vážit.

Šli jsme pomalu, moje tempo nebylo zrovna rychlé ani na chodníku, který byl celkem rovný, natož tady v lese. Vždy, když se naskytla nějaká překážka, Edward mě vzal do náruče a velmi rád mi pomohl.

„Jak jsem se zmínil o tom hezkém počasí...“ začal Edward nové téma a já hned zpozorněla.

„Ano?“

„Bude vážně hezky... Bude svítit slunce... To místo je dost vysoko, takže tam je to celkem obvyklé...“

Moje tělo i duši naplnilo nadšení a zvědavost. Byla jsem ráda, že po nějaké době budu zase na sluníčku a že mi Edward konečně ukáže, co s ním dělá sluníčko. Prý ho nespálí, za což jsem byla ráda. Aspoň se mu jen tak něco nestane.

„Takže se konečně dozvím, co s tebou dělá sluníčko,“ zajásala jsem a on se mému nadšení zasmál.

„Tak bych to taky viděl,“ přikývl, pozvedl naše ruce – naše prsty stále propletené – a lehce mě políbil na ruku. Usmála jsem se na něho, a protože jsem se dívala na něho, zakopla jsem. Edward mě však stačil chytit dřív, než bych sebou žuchla na zem. Jeho tvář byla najednou tak blízko... Neodolala jsem, objala ho kolem krku a políbila ho na rty. Cítila jsem, jak se usmívá, ale polibek mi opětoval...

...

Museli jsme jít už něco přes hodinu. Bolely mě nohy, na túry jsem fakt nebyla zvyklá. Sedla jsem si na jeden kamen, který tu byl, a s pocitem úlevy jsem vydechla, když jsem ucítila tu volnost pro nohy.

Edward si klekl vedle mě, z batohu mi vytáhl minerálku, kterou prve zchladil ve svých dlaních. Bylo fajn mít kluka upíra s ledovou kůží – nemuseli jste sebou tahat přenosnou ledničku či tašky, které měly vaše věci v chladu. Děkovně jsem se na něj podívala a usmála a pak se napila. Moje žíznivé hrdlo rádo přijalo tu vlažnou tekutinu.

„Jak ještě je to daleko?“ zeptala jsem se. Tajemně se usmál.

„Teď to půjde rychleji... Ukážu ti, jak se v lese pochybujeme my,“ mrkl na mě a do mě vstoupila nová vlna nadšení a adrenalinu. Všiml si mého nadšeného výrazů a zasmál se. Uklidil minerálku do batohu, který mi, když jsem se zvedla, dal na záda.

„Bude to tak lepší.“ Tázavě jsem pozvedla obočí. „Možná bude lepší, když zavřeš oči,“ poradil mi zamyšleně. Moje obočí se posunulo ještě výš. Opět se krátce zasmál a prstem mi cvrnknul do nosu.

Pak jedním plynulým, ale rychlým, pohybem si mě posadil na záda. Překvapeně jsem vyjekla. Už jsem pochopila, proč mi ten batoh na nějaký čas svěřil.

„Pevně se drž, lásko moje,“ otočil se ke mně hlavu a jedním okem na mě mrkl. Abych pravdu řekla, začínala jsem se pomalu bát, což bylo poprvé v jeho přítomnosti. Poslechla jsem ho a moje ruce ho ještě více sevřely kolem krku. Kdyby byl člověk, asi bych ho udusila.

A pak...

Pak mi došly slova... Byla jsem ohromená.

Moje myšlení se na tu chvíli zablokovalo. Jen jedna myšlenka mi utekla a to ta, že jsem ho měla poslechnout a zavřít oči. Teď jsem toho už schopná nebyla. Moje oči se rozšířily, cítila jsem to, moje srdce zrychlilo, stejně jako dech.

Ten jeho byl stále stejně klidný a pravidelný. Vůbec se nezadýchal. Bylo to neuvěřitelné... Bylo to... tak rychlé... tak fascinující... Běžel neuvěřitelnou rychlostí, ale ani jednou nezaváhal a do ničeho, díky bohu, nenarazil.

Ani slovy se popsat nedá, co jsem prožívala... Na jednu stranu jsem se bála, na druhou se mi to líbilo. Nevím, jak dlouho běžel, ale byla to krátká chvíle.

„Bells... Jsme na místě,“ oznámil mi, ale já jsem nebyla schopná pohybu.

„Budeš mi muset asi pomoct...“ hlesla jsem. Zřejmě pochopil a krátce se zasmál. Chytil mě za ruce a pomalu, aby mi neublížil, je sundal z jeho krku. I když jsem se držela jako klíště svojí vší silou, on jako by to vůbec nezaregistroval...

Pomalu jsem spustila nohy na zem, ale hned, jak jsem stoupla na své ztuhlé nohy, jsem šla dolů. Moje kolena byla rozklepaná. Edward se krátce zasmál a chvíli se na mě díval, jak tam sedím a zhluboka dýchám.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a klekl si přede mě. Pozvedla jsem ruku a snažila se zhluboka nadechnout.

„Byl to blbý nápad...“ zamumlal si pro sebe a lehce si mě vzal do náruče a kolébal mě.

„Ne... to ne... Bylo to velmi zajímavý... Jen jsem nebyla připravená... Teda, to bylo něco...“ vydechla jsem a můj anděl se zachichotal.

„Říkal jsi, že jsme tady,“ vzpomněla jsem si. Přikývl a sundal mi batoh ze zad. Otočil se a trochu odklonil, takže jsem mohla spatřit malou mýtinku, na které kvetlo mnoho kytek a na kterou svítilo slunce.

Zalapala jsem po dechu.

„Sem strašně rád chodím... Je tu klid, skvěle se tu přemýšlí...“ přiznal mi Edward.

„To chápu...“ Pomalu jsem se zvedla a zamířila k ní. Stále jsme byli v lese, kam sluníčko se svými paprsky nemohlo. Vydechla jsem úžasem – tohle místo bylo skvělé a nádherné. Nastavila jsem tvář sluníčku a chvíli se jen vyhřívala.

Pak si vzpomněla na Edwarda a koukla se na něj. Ten si pomalu rozepínal košili. Překvapeně jsem se na něj podívala, nechápala jsem, co má v plánu. Lehce se na mě usmál a já mu úsměv oplatila.

Udělal jeden krok, který ho dostal na slunce... A já - opět - zalapala po dechu.  Nebylo možné, aby byl tak neuvěřitelný, tak zajímavý... Nevím, jak bych to popsala, to co jsem viděla.

Edwardova kůže se třpytila jako ten nejcennější diamant. Párkrát jsem zamrkala, abych se přesvědčila, že je to pravda... Byla... A byla neuvěřitelná...

„Jsi... nádherný... To není možné...“ Můj hlas byl tichý, nechtěla jsem rušit tuhle chvíli svým hlasem. Na jeho tváři se objevil pokřivený úsměv, který jsem na něm milovala a který patřil jen mě. Musela jsem tam stát dlouho a dívat se na něj a hladit jeho kůži, která se krásně třpytila. On nic neříkal, jen mě tiše pozoroval.

„Tak nějak nemůžu uvěřit tomu, že patříš mě,“ přiznala jsem mu a on se zasmál. Dnes musel mít dobrou náladu, neustále se smál... Za což jsem byla ráda, protože miluju jeho smích...

„Jsme na tom stejně...“ Jeho ruce mě objaly kolem pasu a přitáhly mě k němu. Jeho tvář byla ještě blíž. Sklonil se a lehce mě políbil na rty.

...

Bylo mi nádherně. Ležela jsem Edwardovi v klíně a sledovala oblohu. Edward mě hladil po vlasech, tu a tam i lehce po obličeji, nebo mi věnoval polibek na čelo. Povídali jsme si ovšem možném i nemožném, co nás napadlo.

Edward se hodně vyptával na věci, které mám ráda a které naopak ne a k tomu chtěl i zdůvodnění, proč tomu tak je. A já se pak ptala na stejné věci. Vážně ho zajímalo všechno – i moje oblíbená barva, nebo dokonce i oblíbenou pohádku z dětství. Nejtěžší bylo pro mě odpovídat na otázky, které on považoval za jednoduché.

Když jsem dostala hlad, vytáhl z batohu sendviče, které pro mě Esme připravila a já se do nich s chutí pustila. Edward mi při nich vyprávěl svůj dlouhý život. Neležela jsem na něm, ale seděla jsem naproti němu, v tureckém sedu, a pozorně poslouchala. Vyměnila jsem hodně pozic – chvíli jsem seděla, chvíli ležela na zádech, na břiše, boku, klečela jsem...

Po mém obědě jsem si lehla, hlavu jsem položila na Edwardovo rameno a poslouchala ten šum kolem a Edwardův dech. Byli jsme tak daleko od lidí... Zvedla jsem hlavu, abych se mu podívala do očí, ale ty měl zavřené a na tváři měl spokojený úsměv. Musela jsem se ještě víc usmát, když jsem se na něj takhle dívala. Napadl mě tak bláznivý nápad, který jsem musela uskutečnit...

„Zahrajeme si na honěnou, jo?“ zašeptala jsem, rty se téměř dotýkaly těch jeho. Na chvíli se nechápavě zamračil.

„Chyť si mě,“ poručila jsem mu a než se nadál, rychle jsme se zvedla a rozeběhla se, kdo ví kam...

Uběhla jsem však sotva dva metry, u mě objímaly jeho paže a pak jsme společně žuchli na zem tak, abych dopadla na něj a nic si neudělala.

„Ty mrško! Ty bys mi utekla?“

„Vám, pane Cullene? Nikdy! Mě už se nezbavíte, ale musím vás přeci škádlit...“ usmála jsem se na něj.

„Važte slov, má milá, nebo začnu škádlit já vás,“ varoval mě.

„Vážně?“

„Ano, moje slova jsou myšlena vážně, slečno Swanová...“  Mluvil tak, že bych klidně uvěřila, že jsme v době, ve které se narodil a vyrůstal. Chvíli jsme si vzájemně dívali do očí.

„Slib mi jednu věc,“ poprosila jsem ho tiše a lehce ho pohladila po tváři.

„Cokoliv...“

„Slib mi, že spolu zůstaneme navždy.“

„To mám taky v plánu,“ ujistil mě. Tím mě překvapil... Myslela jsem, že on bude proti... Tedy – pokud jsme mysleli stejně.

„Ale jako úplně navždy.“

Nechápavě se na mě podíval. Nechápal, jak to myslím... Nemysleli jsme na stejnou věc...

„Slib mi, že jednou budu tím, čím jsi ty...“