Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 29. kapitola

05.08.2010 (10:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4615×

29. kapitola

Bella

Celý ztuhl, napjal se, jeho ruce mi tak skvěle utvořily pevná pouta.

„Cože?“ Kdybychom nebyli v téhle situaci, poškádlila bych ho, že je hluchý a nechápavý upír. Ale my jsme byli v té situaci.

„Slib mi, že budu tím, čím jsi ty,“ požádala jsem ho. Zadívala jsem se mu do očí, které byly plné hrůzy a zuřivosti. Nečekala jsem takovouhle reakci, vlastně ani nevím, co jsem čekala... Zamračila jsem se nad jeho reakcí.

To, co se stalo pak, bylo pro mě, pro člověka, příliš rychlé. Najednou jsem neležela na něm, ale na zádech v trávě a Edward zmizel. Neviděla jsem to...

Možná to bylo tím, že jsem se pořád dívala na oblohu. Sluníčko už pomalu, ale jistě mířilo, k západu. Věděla jsem, co to znamená – za pár hodin budu muset být v Seattlu, končí neděle, končí víkend...

„Řekni, že jsi to nemyslela vážně! Řekni!“ uslyšela jsem Edwardův hlas, který mě vytrhl z mého přemýšlení nad časem, který ještě mám... Bože, znělo to hrozně, jako bych měla za dvě hodiny umřít... Jemně jsem zavrtěla hlavou, abych ty myšlenky dostala z hlavy.

Sedla jsem si a tak jsem konečně spatřila Edwarda. Stál ve stínu v lese, i na dálku jsme viděla, jak je stále napjatý, ruce měl stisknuté do pěstí a jeho čelist byla pevně semknutá...

„To nemohu,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Řekni to! Já tě prosím, žádám!“

„Dělej cokoliv, já to neřeknu! Myslela jsem to vážně!“

„Copak jsi se zbláznila? Pomátla?“

„Tak o tom nevím,“ pokrčila jsem rameny a pomalu se zvedla. Dělala jsem, že přemýšlím. „Ne, nezbláznila a nepomátla... Kupodivu,“ usmála jsem se, on mi však úsměv neoplatil.

„To není vtipné, Bello,“ zavrčel Edward.

„Já vím... Zdraví, zvlášť to psychické, je cenné,“ přiznala jsem a pomalým krokem jsem mířila k němu.

„Nech už toho!“ zakřičel na mě Edward, až jsem se lekla a zastavila se.

„Děláš si z toho legraci, ale ona to žádná legrace není! Žádáš mě o to, abych tě zabil!“

„Ne, to ne. Já tě žádám o to, abychom byli navždy spolu! Copak ty jsi mrtvý?“

„Ano, jsem mrtvý! Celá má rodina je mrtvá! Ty sis ještě nevšimla! Nepřipravím tě o lidský život!“

„Ale já o něj nestojím!“

„Copak jsi blbá?“

Znovu jsem se zastavila, ohromená tím, co řekl. Moje oči se zalily slzami. Chvíli jsme si navzájem dívali do očí. Rychle jsem se otočila, popadla jsem věci, naházela je do batohu, který jsem si hodila přes rameno a chtěla vyrazit. Jenže něco studeného mě chytlo kolem zápěstí.

„Pust,“ zasyčela jsem na něj, on moje zápěstí však stiskl ještě pevněji.

„Bello,“ hlesl, v jeho očích bolest. Po tváři mi stekla první slza.

„Mlč! Jenom proto, že s tebou chci být na celou věčnost, znamená, že jsem blbá?“

„Já to tak...“

„Zmlkni! Uvědomuješ si, co je za den?“

„Neděle,“ odpověděl, zmatený tou otázkou.

„Bingo! A víš co následuje po neděli?“

„Pondělí.“

„Správně! A já se dneska musím vrátit! A mě se nechce! Nejraději bych zůstala tady s tebou! A navždy! A hned jsem podle tebe blbá?“ Nadechoval se, aby mi odpověděl, ale nenechala jsem ho. Popotáhla jsem a volnou rukou jsem setřela slzy.

„Víc co, Edwarde? Naser si,“ zašeptala jsem, rukou, za kterou mě stále držel, jsem trhla a tak ji dostala na svobodu.

„Bello...“ Jen jsem zavrtěla hlavou. Tohle nikdy nemělo konce. Proč to kazí? Vždyť jsme spolu šťastní! „Prosím,“ ozval se zmučeně.

Opět jsem se zastavila a na chvíli váhala. Věděla jsem, že když se otočím, začne se mi omlouvat tak dlouho, dokud mu nepodlehnu a neodpustím mu. Věděla jsem, že pokud se neotočím, týden spolu nepromluvíme a nakonec mu stejně odpustím. Mělo to stejný konec, tak proč to prodlužovat? Týden se s ním nebavit? Týden? To je sedm dní! To je dlouhá doba...

Povzdechla jsem si, znovu popotáhla a utřela si slzy, tekoucí mi po tváři. Pomalu jsem se otočila a podívala se mu do očí.

Než jsem se nadála, držel mě v náručí a tiskl k sobě... a omlouval se mi, jak jinak.

„Promiň, Bells, odpusť mi, prosím, přestaň plakat, prosím, odpusť mi, moc mě to mrzí...“ Odtáhla jsem se od něj a vzala jeho tvář do dlaní.

„Mlč už,“ poprosila jsem ho a natáhla se, abych ho mohla políbit. Nadšeně se do polibku zapojil a tiskl mě k sobě tak, jako by se bál, že se mu v náruči za chvíli rozplynu, nebo co. Polibek byl něžný, pomalý a proto vášnivý. Takový jsem s ním ještě nezažila...

Někdy jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem byla jeho první holka – líbal tak skvěle... No, někdo na to má prostě štěstí a hned to umí, jiní mají tu smůle, že se musí učit...

Sundala jsem ruce z jeho tváří a objala ho kolek krku. Prsty jsem zapletla do jeho krásných vlasů a snažila se prodloužit polibek. Když mi začínal docházet kyslík, Edward se přesunul svými rty na moji tvář, čelo, nos... Zřejmě ani on nechtěl, aby tenhle okamžik skončil.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha a mě naskočila husí kůže, jak jsem ucítila jeho ledový dech.

„Já tebe... A proto to chci,“ řekla jsem mu. Trochu se odtáhl a zadíval se mi do očí.

„Máš kapelu...“

„Poradí si i beze mě.“

„Tak tvrdohlavá...,“ povzdechl si a zhluboka se nadechl, aby tak mohl nasát moji vůni. Tiše jsem se zasmála.

„A já si myslela, že tohle už jsi zjistil.“

„To ano, ale stále mě to udivuje... Jako ty celá,“ přiznal se a já se začervenala. Prstem mi zvedl hlavou a své čelo si opřel o to mé.

Dobře, první část mám za sebou, teď mu oznámit ještě tu druhou.

„Chci, aby jsi to byl to, kdo mě promění...“ Jeho reakce byla téměř stejná, jako před tím. Ztuhl, napjal se a párkrát zamrkal. V jeho očích se objevilo zděšení. Odklonil se a znovu se mi zadíval do očí.

„To jako vážně?“ vydechl.

„Ano,“ přikývla jsem.

Pevně zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Ne,“ odmítl po chvíli.

„Prosím,“ poprosila jsem ho tiše. Znovu zavrtěl hlavou a udělala dozadu další dva kroky. Tak přerušil naše objetí.

„Proč já?“

„Protože tě miluji?“ nadhodila jsem jeden důvod.

„Nemusím to zvládnout,“ zašeptal.

„Já ti věřím,“ pousmála jsem se a udělala jsem jeden krok směrem k němu. Ale zastavil mě.

„Nech mě chvíli o samotě, prosím,“ požádal mě a já mu vyhověla. Kdybych na něj naléhala, mohlo by to dopadnout jinak, bude lepší, když bude o tom přemýšlet... a sám. Ve vteřiny byl pryč.

Vydechla jsem a sedla si na zem. Batoh jsem hodila na zen vedle sebe a vytáhla jsem z něj minerálku, abych se napila. Pak papírový kapesník, protože jsem měla plný nos. Pak jsem se natáhla, opřela se o lokty a tvář nastavila sluníčku, které zase najednou vysvitlo.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale lekla jsem se, když jsem nad sebou uslyšela ten andělský hlas.

„Udělám to.“

Rychle jsem otevřela oči a sedla si. Mým tělem začal proudit pocit štěstí a vítězství. Jenže Edward nedomluvil.

„Udělám to, ale dáš mi čas a vezmeš si mě...“