Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 3. kapitola

21.09.2009 (10:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5218×

3. kapitola

Edward

Odmítnout pozvání je nevychované a nezdvořilé. Já jsem tak vychovaný, a tak jsem se v pátek večer chystal na jednu párty v Seattleu.

Nikdy jsem takové věci nemusel, ale jsem pozvaný, tak půjdu. Alice mi ochotně nachytala oblečení, i když myslím, že bych to zvládnul i sám.

Ale zkuste něco říct proti protivnému malému skřítku, který je vlastně dospělý upír a ještě ke všemu vaše sestra.

Nikdy by mě nenapadlo, jak mi tento malý výlet do Seattleu změní můj upíří život.

...

Podobné akce jsem neměl rád i důvodu, že se tam musí pít.

Jen ze samotné minerálky se mi dělá špatně… nebo spíš mi samotná minerálka smrdí. Nechápu, jak někdo může pít alkohol a podobné osvěžující nápoje.

I když si oni zase nechápou, jak já si dám k večeři pumu.

Těšil jsem se na konec, až si zase budu moct vychutnat rychlou jízdu a pak doma hezky na lov.

Další důvod, proč nemám rád takové akce, byl, že jsem měl v hlavě pěkný zmatek. Každý na něco myslel a mě to v hlavě pak hezky hučelo. Bylo to velmi nepříjemné a ignorovat to nešlo.

Bylo legrační sledovat ostatní, jak buď jsou opilí nebo unavení. Já jsem se vytratil k brzo ráno, aby si nikdo nevšiml, jak jsem čilý. Vydal jsem se co nejkratší cestou na parkoviště, kde jsem parkoval.

V ulicích stále ještě vládl klid, nikoho jsem nepotkal. Tak stejně jako parkoviště. Byl tu klid a ticho a pár parkovacích míst volné.

Zamířil jsem ke svému stříbrnému Volvu. Byl jsem od něj jen pár kroků a tak jsem ho ze zvyku klíčky auto odemknul.

Přišel jsem k autu a chtěl otevřít dveře na místě jezdce.

Jenže auto bylo zamknuté…

Ale vždyť jsem ho teď odemykal…

A pak jsem si ji všiml.

Seděla schoulená na sedačce vedle jezdce. Nohy měla pod bradou a podle pravidelného dechu a tepu srdce spala.

Měla andělsky krásný obličej, ve tvaru srdce. Vlasy měla ostřihané na krátko a černé. Pletí se podobala nám upírům a podle tváři vypadala unaveně.

Auto jsem odemknul a nasedl za volant. Byl hřích ji probudit, vypadala tak nevinně, ale musel jsem.

Až teď jsem ucítil její vůni. Byla nádherná, květinová, lahodná,…

Lehce jsem se dotkl její paže. Trhla sebou a probudila se.

Nadskočila úlekem, když mě spatřila. Chvíli se na mě vyjeveně dívala, pak zavrtěla hlavou.

„Já… promiň, ale auto si nechal odemčený a chcalo jak z konve,“ začala, pravou rukou se natáhla na zadní sedačky pro batoh a tím jsem spatřil její tetování. Velmi pěkné.

Její vyjadřování se sice nehodila na tak krásnou dívku, ale hlas měla krásný a příjemný.

„V pořádku,“ uklidňoval jsem ji. „Vlastně díky, že si mi ohlídala auto,“ usmál jsem se a její tep se zrychlil.

„Nemáš zač… Takže já zase půjdu,“ mávla, ale já ji zastavil.

„Odvezu tě, kam budeš chtít,“ nabídl jsem ji.

Zastavila se v půli pohybu a koukla se mi do očí. Měla je krásné, čokoládové,…

„Nemám kam jít… Proč si myslíš, že jsem spala ve tvém autě?“

Tak tohle mě tedy nenapadlo. „Promiň… ty žiješ na ulici?“

„Jo, už to bude nějaký ten týden… Utekla jsem z děcáku… Ale vážně nevím, proč ti to tady říkám… Hele víš co… Zapomeň, že jsi mě viděl, ano? Zapomeň, že jsi viděl holku s černými vlasy, ok? Nikdy jsi žádnou Bellu nepotkal,“ vychrlila ze sebe a než jsem se nadál, vystoupila z auta.

Jak velmi hezké jméno má – Bella, tedy Isabella. Všiml jsem si jedné velmi nepříjemné věci – její myšlenky jsem neslyšel, jakoby na nic nemyslela.

Rychle jsem vystoupil za ní.

„A co kdybych tě vzal na pár dní ke mně domů,“ navrhl jsem ji.

Zastavila se. Chvíli stála, pak se otočila.

„Proč by sis do domu tahal mě? Copak nevidíš, že jsem pravý opak tebe? Ty jsi bohatý… já chudá, vydělávám si tak, že hraji na kytaru, nebo kradu… Jsi vychovaný…já ne… Musíš být svatoušek, zatímco můj trestný rejstřík se plní jako kasy ve výprodeji. Jsi z vychované rodiny, já z děcáku,“ vyjmenovávala, ale já ji přerušil.

„Jsem adoptovaný a mé čtyři sourozenci taky.“

„Vážně?“ ozvalo se po chvíli ticha. Jen jsem přikývl.

„Kéž bych měla taky takový štěstí… I když pro mě je asi lepší být sama, bez rodiny,“ zamyslela se. „Vážně by jsi byl schopný si mě na pár dní vzít domů?“ zeptala se a já přikývl. „Kde bydlíš?“

„Ve Forks, to je kousek odtud,“ odpověděl jsem.

„Jo o tom jsem slyšela… nějaká rodina mě chtěla adoptovat, ale Megera je varovala, tak z toho bylo prd.“ Až moc je její život zajímavý. „Ale má to cenu, abych šla k tobě domů? Nemá, stejně pak zase skončím na ulici. A taky nechci tebe a tvoji rodinu zatěžovat," její hlas se změnil ještě v milejší a laskavější.

„Kolik ti je?“

„Sedmnáct… za půl roku osmnáct,“ odpověděla.

„Nastup,“ řekl jsem. Na chvíli zaváhala, pak si však sedla zpátky na místo spolujezdce. Usmál jsem se, sedl si za volant, nastartoval a vyjel jsem domů.

„Vlastně budu muset pro věci… Mám je schované u jedné…kamarádky,“ vzpomněla si, když jsme vyjeli z parkoviště.

Jen jsem přikývl.

...

V jedné restauraci si Bella vyzvedla své věci. Napadla mě jedna věc. Ale zmiňovat se ji o tom nebudu. Zatím si to nechám pro sebe. Ještě to řeknu Esme a Carlisleovi, ale dál ani muk. Rosalie by se naštvala a kdo ví, co by udělala, Alice by samozřejmě skákala radostí, Jasper by nevěděl co a Emmett by se mě a ji jen smál.

Pomohl jsem ji s věcmi. Moc toho neměla, jen jednu tašku přes rameno a pár igelitek… A pak kytaru. Vše jsme to narovnali do kufru auta a pak vyjeli směr Forks. Stále jsme si o něčem povídali, hlavně tedy o hudbě.

Měli jsme pár stejných názorů a za ty odlišné si stála a odůvodňovala je. Byla tvrdohlavá, ale líbilo se mi to na ni. Tak v půli cestě jsem ji zastavil, aby si mohla jít na oběd. Vymluvil jsem se na to, že nemám hlad, ale ona hladově hltala.

Lidi okolo ni se na ni znechuceně dívali, ale ona to ignorovala. Zřejmě byla zvyklá z ulice.

Pravda, v mastných, zplihlých, černých, ostříhaných vlasů, ve špinavém a navlhlém tílku, které odkrývalo tetování na paži, černých riflích a černých lodičkách sice nevypadala zrovna na to, že by měla jít na světovou premiéru, ale i tak byla hezká.

Chvíli se hádala, kdo zaplatí za oběd (ona chtěla utéct bez placení), ale spor jsem vyhrál.

„Jsi až moc slušný… Pravý děcko z děcáku by zdrhlo bez placení… Styď se! Ty jsi musel vyrůstat snad v klášteře, hele,“ řekla, když jsme vyšli z restaurace. Jen jsem se usmál.

„Jen jsem poslouchal vychovatele,“ pokrčil jsem rameny. Byla to vlastně pravda, otec byl neustále na cestách, matka často s ním a tak se o mě staraly chůvy. Stávalo se to častěji, když jsem vyrůstal.

„Já bych tedy Megeru neposlouchala, i kdyby… i kdyby kvůli tomu měla být třetí světová,“ odfrkla si.

„To by jsi nechala lidi kvůli sobě zabíjet?“

„Zabíjí se i tak… Tam někde v Asii… v Iránu a tak… Nedivila bych se, kdyby byla… Se koukni kolik zla je kolem,“ odpověděla mi a s napraženýma rukama se otočila kolem dokola. „Víš jak to muselo být hrozné, když byla první světová? Absolutně nic o válce nevěděli a najednou bojovali. I když Američané se neměli vůbec špatně… seděli si za velkou louží a jen posílali trochu víc podpory,“ zamyslí se.

„Mohly by jsi být větší vlastenka,“ zasměji se.

„Vlastně jsem poloviční Angličanka a poloviční Američanka. Takže si můžu vybrat, na čí straně budu,“ odpoví mi.

Ona je samé překvapení, opravdu.

Co všechno se ještě nedozvím?

...

Čím víc jsme se blížili Forks, tím víc byla nervóznější. Méně mluvila, stále sebou šila a koukla se před sebe. Já sám jsem byl taky nervózní. Nevěděl jsem, jak ji přijmou.

Od Alice a Esme jsem mohl čekat kladnou odpověď, ale bál jsem se odpovědi od Rosalie. Projel jsem Forks a jel dál. Po pár kilometrech jsem odbočil na lesní cestu.

„To tu cestu vždy najdeš?“ promluvila po dlouhé době.

„Jistě,“ přikývl jsem. Chvíli se na mě dívala, pak se zase koukla z okna.

Zastavil jsem před domem a její dech se zastavil.

„Vítej u mě doma, Bello,“ přivítal jsem ji a vystoupil z auta.

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nobody´s home - 3. kapitola: