Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 30. kapitola

19.08.2010 (13:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4396×

30. kapitola

Bella

Vyvalila jsem oči, brada mi padla úžasem a celé moje tělo ztuhlo. Vzít si ho? To jako svatba? Bílé šaty, kostel, slib,... Ošila jsem se při těchto slovech a to jsem na ně jen myslela! Říct je nahlas? Netuším, co by to se mnou udělalo, možná bych chytla záchvat.

Fajn, čas bych mu dala – rok, nebo dva mi přeci neuškodí –, ale vzít si ho? Proč chce propána krále zrovna tohle? Udělala bych cokoliv, jen ne tohle...

Neměla jsem ráda svatby. No, neměla je trochu slabé slovo. Já je přímo nesnášela. Bylo to tím, že jsem viděla, jak se mojí matce a otci rozpadalo manželství. Ani nevím, jestli se ti dva měli vůbec někdy rádi... Takže to možná bylo tím, že se nakonec rozvedli...

Ale to je jedno! Já a nevěsta? Vdaná paní? Proboha! Vypadám snad jako holka, která do toho praští v osmnácti? Třeba jsem špatně slyšela...

„Co-cože?“ vykoktala jsem ze sebe a opět se na něj podívala. V jeho tváři bylo překvapení, ale i pobavení z mé reakce na jeho slova.

„Dáš mi...“

„Ne, tomu jsem rozuměla! Ale té druhé části jaksi ne!“

„Vezmeš si mě,“ řekl znovu a já měla touhu si zacpat uši, ale ovládla jsem se.

„Tím myslíš svatbu?“ Krátce se zasmál.

„Ano, tím myslím svatbu,“ přikývl. Tak jsem neslyšela špatně, bohužel...

„Neříkej, že se bojíš závazků!“ zasmál se znovu. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct a tak jsem si jen naštvaně dupla nohou, čímž jsem ho dostala úplně a on se naplno rozesmál.

„Takže ty chceš být se mnou navždy a nebojíš se věčného zatracení, ale bojíš se vdát?“ konstatoval, stále pobaven.

„Ne tak úplně,“ bránila jsem se.

„Tak mi to vysvětli, buď tak laskava,“ poprosil mě.

„Jsem na... tamto slovo alergická... Nesnáším je.“ Opět se krátce zasmál.

„Myslíš slovo svatba?“ Přikrčila jsme se při tom slově a Edward vůbec neskrýval to, jak ho nechtěně bavím. „Stále si mi však nedala vysvětlení.“

Nadechla jsem se, abych mu to hezky všechno a velmi rychle vysvětlila. „Tak hele... Můj otec od mámy odešel, když jsem byla malá, rozvedli se, chápeš? A pak když jsem viděla, jak se chová máma,“ oklepala jsem se při vzpomínkách, kdy máma měla každý večer jinou návštěvu a kdy pila. Tím to všechno začalo a já se začala loudat ulicemi pozdě večer.

„No a pak se podívej na mě, Edwarde... Vypadám snad jako nějaká holka z maloměsta, která se hodlá vdát v osmnácti? Je mi osmnáct, Edwarde!“

„No a mě je skoro sto deset let. Nemyslíš, že je konečně čas, abych se usadil?“ zazubil se na mě, ale já mu momentálně nedokázala úsměv oplatit. Jen jsem na něj zamračila.

„Takže tobě jde o věk a o to, že manželství tvých rodičů nedopadlo dobře?“ zeptal se klidným a něžným hlasem.

Jen jsem přikývla hlavou. Trefil se do černého, tak co k tomu ještě dodat. Měla jsem mu zatleskat, že to konečně pochopil? Tiše a krátce se zasmál.

„Myslím, že brzy zjistíš, že rozpad manželství mezi upírem a člověkem není moc časté,“ mrkl na mě. Protočila jsem oči. Proč to aspoň na chvíli nebere vážně?

„Edwarde,“ vydechla jsem prosebným tónem.

„Já to myslím vážně, Bello. Copak ty jsi myslíš, že bych tě dokázal opustit? Nechat tě samotnou?“

Podívala jsem se mu do očí. Ne, on by to nikdy neudělal, o jsem věděla hned, když jsem se mu podívala do jeho očí plné lásky a něhy. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak vidíš,“ usmál se na mě, udělal těch pár kroků, co nás dělily od sebe a objal mě kolem pasu.

„Tak proč tedy svatba? Bojíš se snad, že ten, kdo uteče, budu já?“

„Máš k tomu plné právo.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. On si vážně myslí, že bych ho nechala? Že bych se s ním rozešla?

„Máš před sebou upíra,“ dodal, když si všiml, že mi to nedochází.

„Ty myslíš tuhle maličkost,“ vydechla jsem chápavě.

„Maličkost?“ pozvedl tázavě jedno obočí. Jen jsem se usmála. Teď to byl on, kdo si povzdechl.

„Copak? Už tě přešla chuť se ženit?“ popíchla jsem ho.

„Mě? Kdepak!“ Dobře, nebudu lhát, doufala jsem, že řekne ano... A ono nic... „Mě se jen tak nezbavíš,“ dodal šeptem, jako by vytušil, že jsem čekala „ne.“

„Můžu se zeptat?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, kdy jsme si navzájem dívali do očí.

„Jistě,“ přikývl.

„Co si představuješ pod pojmem čas?“ Na malou chvíli ztuhl, sotva jsem to zaznamenala, pak se však uvolnil a trochu váhavě se usmál.

„Pět let?“ nahodil. Teď jsem to byla já, kdo ztuhl. Zbláznil se? Pět let? Tak to teda ne! On je navždy puberťák a já mám mít přes dvacet? Se scvokl, ne?

„Ani omylem! Pět let? Pět?“

„Tak tři?“

„Rok?“ zkusila jsem to já, ale on se zamračil. „Ok, co takhle dva? Dvacet nějak přežiju...“ vydechla jsem. „Ledaže...“ Do hlavy se mi dostal skvělý nápad. Dám mu dva roky, ale i tak mi navždy bude devatenáct.

„Ledaže?“

„Dám ti dva roky... Ale týden před mými dvacátými narozeninami mě přeměníš,“ vysvětlila jsem mu svůj dokonalý plán.

„Vážně chceš, abych to byl já?“ zeptal se pochybovačně, nevěřil si.

„Ano, chci,“ přikývla jsem a natáhla ruku, abych ho mohla pohladil po tváři. Opět jsem si v tichosti dívali do očí.

„Vypadá to, že jsem se domluvili, že?“ špitla jsem. Edward se na mě chvíli díval, pak se v jeho obličeji objevila radost a přikývl.

„Vypadá to tak... Můžu udělat jednu věc?“ Byl nadšený, když to říkal, že jsem mu nemohla říct ne.

„Jistě.“ A on mě pustil. Nelíbilo se mi to a tak jsem nesouhlasně zamručela. Tiše se zasmál.

„Vydrž,“ poprosil mě a pak si přede mnou klekl na koleno. Došlo mi, co dělá.

„Ne, Edwarde, ne! Nedělej to!“ škemrala jsem jak malé dítě.

„Buď hodná,“ poprosil znovu.

„To slovo neznám,“ zaskučela jsem.

„Pššt,“ utišil mě a já se na něj dívala bolestným pohledem malého štěněte. A musela jsem se dívat dolů, jak klečel...

„Isabello Swanová, slibuji, že tě budu milovat celou věčnost a že tě nikdy neopustím... Vezmeš si mě?“

Na chvíli jsem pevně zatnula dlaně do pěstí a zuby pevně scvakla k sobě. Křečovitě jsem se usmála.

„Ano,“ hlesla jsem.

„Děkuji,“ řekl pouze, vzal si do dlaní jednu moji ruku, kterou jsem mezitím povolila, a políbil mě na hřbet ruky. Pak se upíří rychlostí zvedl, vzal mě do náruče a točil se mnou dokola. Musela jsem se smát, jinak to nešlo.

„Miluji tě, Bello,“ zašeptal, jeho rty se téměř dotýkaly těch mých.

„A já tebe, Edwarde Cullene.“

„Navždy,“ dodal a pak naše rty spojil v polibek, který byl plný lásky...