Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 4. kapitola

27.09.2009 (11:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5142×

4. kapitola

Bella

„Tady ty bydlíš?“ vydechla jsem potichu a koukla se na svého zachránce.

Žasla jsem nad jeho krásou, nad jeho zdvořilostí, velkorysostí,… Žasla jsem nad celou jeho osobou. Nádherně se usmál a přikývl. Pomohl mi s věcmi a zamířili jsme k tomu nádhernému domu.

Otevřel dveře a ustoupil, takže jsem do domu vešla první. Objevila jsem se v nádherné chodbě.

„Edwarde?“ ozvalo se z horního patra a než jsem se nadála, na schodišti stála malá dívka s krátkými černými vlasy. Usmála se, když mě a Edwarda spatřila.

„Ahoj! Jsem Alice. Edwardova nevlastní sestra,“ představila a seběhla schody. Než jsem stačila něco říct, objala mě. Usmála jsem se.

„Ahoj! Já jsem Bella,“ představila jsem se.

„Pojď, představím ti zbytek rodiny,“ pobídla mě a vedla mě do jiné místnosti. Edward hned za mnou.

„Nebylo by lepší, Alice, kdyby si ty věci dala do pokoje?“

„Na všechno je času dost,“ odpověděla a my se objevili ve velkém obývacím pokoji. Byl asi tak velký, jako moje školní třída v Seattleu. Byl skvěle sladěn do béžové a bílé a do dřeva mahagon.

Jak jsem si všimla, nacházel se tu zbytek rodiny. Všichni byli neuvěřitelně krásní a neodolatelní.

„Bello dovol, abych ti představil svoji rodinu,“ ozval se Edward.

„Já jsem Esme,“ představila se mladá žena s medovými vlasy. Odhadovala jsem, že to bude Edwardova adoptivní matka.

„Bella,“ představila jsem se krátce a úsměv ji oplatila.

„Carlisle Cullen,“ představil se atraktivní mladý blonďák, který byl zřejmě nevlastní otec. Kývla jsem na pozdrav.

„Emmett,“ představil se nahlas velký svalnatý hromotluk s krátkými tmavými vlasy. Byl mi velmi sympatický.

„Rosalie,“ promluvila velmi krásná blondýnka, která mohla být klidně i top modelka. Ale to snad celá rodina.

„A já jsem Jasper,“ představil se poslední člen rodiny. Jasper byl blonďák, stejně jako celá rodina, velmi krásný. Znovu jsem kývla.

„Nebudu tu s vámi dlouho…,“ začala jsem, ale Esme mě přerušila.

„To je v pořádku.“

„Nechci, abyste měli průšvih… Já… já jsem utekla z děcáku, víte… Takže…,“ řekla jsem, ale nedopověděla jsem to, protože jsem nevěděla, co dál jim říct.

Všimli si toho.

„Edwarde, ukaž Belle pokoj,“ navrhla Esme a Edward přikývl.

„Pojď,“ povzbudil mě a já šla za ním. Vrátili jsme se do chodby, vyšli schody a zamířil ke dveřím. Chodba byla veliká a bylo tu několik dveří. Nezapamatovala bych si, který je který pokoj.

Otevřel dveře a já jsem spatřila nádhernou ložnici. Byla dvakrát větší než můj pokoj v děcáku. Zalapala jsem po dechu a usmála se.

„To je tvůj pokoj,“ zašeptal.

„Děláš si legraci? Tohle? V děcáku by v tomhle bydlelo pět děcek!“ usmála jsem se ještě víc a vešla do pokoje. Vše bylo sladěno do oranžové a žluté. „Kam vedou ty dveře?“ zeptala jsem se a ukázala na jednu stěnu, kde se nacházeli dvoje dveře.

„Jedny do koupelny a druhé do šatny,“ odpověděl mi na otázku.

„Šatna je takový to, do čeho se dává oblečení, ne?“ S úsměvem přikývl. Můj pohled se zastavil u velké postele, která musela být nádherně měkká. Rozeběhla jsem se a skočila na ni. Rozesmála jsem se.

Měla jsem pravdu – postel byla nádherně měkká a pohodlná.

„Tohle musí být sen,“ řekla jsem a koukla se na Edwarda.

„Ale není,“ zavrtěl hlavou.

„Co ty víš.“

„Věř, že tohle vím s jistotou.“

„Proč?“ udivila jsem se.

„Někdy ti to vysvětlím,“ uhnul pohledem. Jen jsem pokrčila rameny. Jestli mi to nechce říct, tak ať mi to neříká. „Nechám ti chvíli klidu,“ řekl a odešel z pokoje.

Vstala jsem z postele a došla ke svým věcem. Oblečení jsem vyházela na postel a boty vedle ní. Všechno potřebuje vyprat, bude se muset zeptat, kde je pračka.

Popadla jsem nějaké triko a šortky, které jsem našla (ani jsem nevěděla, že je mám sebou) a valila se osprchovat. Byl to skvělý pocit. Nechávat téct kapsy vody na mém těle.

Jak dlouho jsem to nezažila… Umyla jsem si rovnou i vlasy, které u hlavy dostávaly zase hnědý odstín. Oblečená a s mokrou hlavou jsem si sedla na postel a přerovnala svoje oblečení.

Docela čisté oblečení jsem dala na jednu úhlednou hromádku, druhé, špinavé oblečení jsem dala na kupu ostatního špinavého oblečení. Pak jsem popadla svůj batoh a jeho obsah jsem vysypala.

Z hromady jsem vysbírala peníze a drobné a dala na noční stolek. Moc jich nebylo, ale na pár dní na ulici by mi to stačilo. Pak vedle peněz jsem položila i mobil, který jsem měla poslední dobou pořád vypnutý.

Bižuterii a podobné věcičky jsem dala na hromadu vedle čistého oblečení. V batohu jsem měla oblečení, které jsem nejvíce používala a tak letělo na hromadu špinavého oblečení.

Pak jsem našla krabičku od cigaret. Moc jich tam nebylo. Jen tři. Poslední dobou jsem si žádnou nezapálila. Pokud si dobře pamatuji, bylo to druhý den, kdy jsem byla na ulici.

Stoupla jsem z postele a vytáhla si jednu cigaretu. Pootevřela jsem jednu francouzské okno, kterým jsem měla krásný výhled na okolní přírodu a zapálila si.

Megera říkala, že jsem závislá. Ne to ne. Jen jsem ji tím chtěla naštvat a taky když toho na mě bylo moc, tak jsem se tím uklidnila. Teď jsem si spíš chtěla dokázat, jestli to opravdu není sen.

Vychutnávala jsem si klid, který tu byl a dál kouřila. Uslyšela jsem zaklepání a než jsem se nadála, byl tu Edward.

Popotáhla jsem z cigarety a koukla jsem se na něj.

„Chceš?“ nabídla jsem mu, ale on zavrtěl hlavou. „Takže jsi slušný, nemluvíš moc sprostě, jsi chytrý a hodný… a hezký a nekouříš,“ vydechla jsem kouř a znovu se na něj koukla. „Ty nejsi z děcáku, nemůžeš být,“ dořekla jsem.

Jen se zasmál.

„Spíš mi ten smrad vadí,“ namítnul.

„Aha. Promiň. Minutku,“ usmála jsem se, znovu popotáhla a vydala se hledat své botasky. Našla jsem je a o podrážku boty jsem típla cigaretu. Zbytek cigarety jsem pak hodila do záchodu. Vypláchla jsem si pusu vodou a vyšla z koupelny.

„Příště to řekni rovnou,“ řekla jsem mu a on přikývnul.

„Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptal se.

„Jo… kde máte pračku?“ Usmál se krásným pokřiveným úsměvem, až se mi málem podlomila kolena.

„Pomůžu ti,“ nabídl se a vzal několik kousků mého oblečení.

„Díky,“ poděkovala jsem a vzala zbytek. Na chodbě zamířil trochu dál a pak zahnul doprava. Hned na to otevřel jedny dveře vpravo a já zůstala znovu překvapeně stát.

Nacházela jsem se ve velké koupelně. Bylo podobně zařízena, jako v mém pokoji. Jen sprchový kout a masážní rohová vana byla větší. Stejně jako velká zrcadla, která tu byla do půli jedné stěny. Vše bylo dokonale sladěno do bílé a oranžové.

Do pračky jsme naházeli všechno tmavé oblečení, které jsem měla hodně a zapnula pračku.

„Jak dlouho tu můžu zůstat?“ zeptala jsem se, když jsem na zemi dělila prádlo na bílé a barevné.

„Jak dlouho chceš… Ale nebylo by lepší se pak vrátit do dětského domova?“

„Tam se vrátím až týden před mými osmnáctými narozeninami,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Bello,“ začal, ale já ho přerušila. Bylo sice krásné poslouchat jeho sametový hlas a hlavně, když vyslovoval moje jméno, ale on asi moc neví, o čem mluví.

„Edwarde… Je jasné, že ty jsi vyrůstal v nějakém děcáku, který byl trochu na úrovni, ne jako já. Do sedmi let jsem žila se svou matkou a víš co se stalo pak?“

Zavrtěl hlavou a sedl si vedle mě.

„Nechovala se ke mně tak, jak by měla a tak mě soud dal do děcáku. Všichni si myslí, že jsem hrozná holka a taky mi to tam dávají najevo. Je to tam jako v pekle,“ dopověděla jsem.

„To s tvou matkou…je mi to líto,“ zašeptal a koukl se mi do očí. Takhle zblízka jsem zjistila, že je má krásné a krásně zlatavé.

„Mě to bylo taky líto, ale většinu času jsem jako malá trávila venku na ulici a to se nikdy nezměnilo. Ráda se toulám městem,“ pokrčila jsem rameny. „Jsi vlastně první, komu jsem tohle řekla, aniž bych o něm něco věděla, ale ty jsi mě zachránil, takže… Děkuji,“ usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

„Nemáš zač,“ pokrčil rameny. Než se mohl nadát, tak jsem ho objala.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale vyrušil nás Emmett, který vtrhl do koupelny.

„Bello! Máš večeři!“ řekl a až pak si všiml nás. „Jé… já nebudu rušit!“ zazubil se a Edward protočil oči a pomohl mi na nohy.

„V pohodě… Příště se taky můžeš zapojit,“ oplatila jsem mu úsměv a Edward se rozesmál, protože Emmett zřejmě nečekal odpověď.

Dovedl mě do jídelny, kde na mě už čekala večeře.

„Vy nebudete jíst?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že tu jen talíř pro mě.

„Už jsme jedli,“ odpověděla mi Esme. Přikývla jsem a sedla si ke stolu. „Snad ti bude chutnat,“ dodala.

„Byla jsem přes tři týdny na ulici… Chutnat mi bude,“ ujistila jsem ji s úsměvem a pustila se do jídla.

Bylo to vynikající. Koukla jsem se na Edwarda. „Přisedni si… Po dlouhé době mám rozumnou společnost,“ kývla jsem k židli.

„Myslíš si, že jsem rozumný?“

„No a ne snad?“

„Když myslíš,“ pokrčil rameny a já se zasmála.

„To je to… Já moc nemyslím, ale tohle vím,“ ujistila jsem a i on se zasmál.

Dokázali jsme si povídat o všem možném, hlavně o hudbě. Rozuměli jsme si a ani jeden se před tím vůbec nestyděl… Asi nebyl důvod.

Ale věděla jsem, že mě Edward zachránil a i když nemusel, si mě vzal na pár dní k sobě domů. Budu mu zřejmě nadosmrti vděčná…