Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 5. kapitola

05.10.2009 (18:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5099×

5. kapitola

Bella

Když jsem se ráno probudila, dívala jsem se na bílý strop. Nechápavě jsem se zamračila, protože jsem s jistotou věděla, že takový v děcáku není a na ulici už tuplem ne.

Sedla jsem si a až pak jsem si uvědomila, kde jsem.

Jsem u Edwarda. Takže se mi to nezdálo. Super.

Vylezla jsem z měkoučké postele a zamířili do koupelny. Pročísla jsem si vlasy, ale pak jsem stejně zase trochu zacuchala.

Tak jak jsem byla, v černém tílku a v černých kraťasech, jsem sešla dolů do kuchyně. Zde jsem narazila na Esme, která něco kuchtila.

„Dobré ráno. Co si dáš na snídani?“ pozdravila mě s úsměvem, když jsem si sedla k pultu.

„Dobré… já nevím, je mi to celkem jedno,“ zamumlala jsem. Po ránu jsem nikdy moc nemluvila, protože se mi vždy ještě chtělo spát.

„Tak co třeba lívance.“

„Ty jsem měla… asi tak před půl rokem. Takže beru… Ale nemusíte kvůli mně tak vyvařovat, paní Cullenová,“ namítla jsem, ale ona se zamračila.

„Říkej mi Esme… Vykání mi vadí… Dělá to dojem, že jsem kdoví jak stará,“ začala, ale přerušil ji smích z vedlejší místnosti. Myslím, že to byl Emmett. „A taky ráda vařím,“ dopověděla a smíchu si vůbec nevnímala.

„To já taky… Často mám za trest pomáhat v kuchyni… Nechcete…nechceš tedy aspoň pomoct?“

„Já to zvládnu,“ ujistila mě a já už nic nenamítala.

Esme po chvíli přede mě postavila talíř s několika lívanci se slovy „Dobrou chuť.“ Poděkovala jsem a pustila jsem se do jídla.

Bylo to přímo fantastické, Esme uměla skvěle vařit. Ale není divu, když musí vařit pro tak velkou rodinu. Esme odešla dělat si svou práci. Prý ji mám zavolat, že to uklidí.

Chvílemi jsem si připadala jako v nějaké pohádce a že jsem princezna, která žije na velkém a luxusním zámku. Jenže tohle nebyla pohádka, ale realita. Když jsem dojedla, umyla jsem nádobí a vydala se zpět do svého pokoje se převléknout. Cestou jsem potkala Edwarda.

„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem.

„Čau! Co děláte normálně v neděli?“ Nechtěla jsem jim narušovat jejich program.

„Jak kdo,“ pokrčil neurčitě rameny.

„Takže tu nebudu překážet?“

„Samozřejmě že ne,“ zasmál se.

„A ty?“

„Toulám se městem, pokuřuji, hraji v nějakém baru, pak se vrátím do děcáku, neučím se a odpykávám si tresty… Jak kdy,“ vyjmenuji vše, na co si vzpomenu.

„A co by jsi řekla tomu, kdybychom se šli projít do lesa?“ navrhl a já nadšeně souhlasila.

Valila jsem se převléknout do něčeho lepšího. Vybrala jsem si staré světlé a roztrhané rifle, které měly díry na kolenou, triko a na to mikinu s kapucou. Čekal na mě na chodbě. Usmál se na mě.

„Můžeme?“

„Jistě,“ přikývla jsem a zamířili jsme po schodech dolů.

...

Procházeli jsme se dlouho, protože jsme stále měli o čem povídat. Často to bývalo o mé minulosti, mých koníčkách, prostě celkově o mě. Zajímala ho každá pitomost, co se týkala mě.

Povídali jsme si o škole, hudbě, knihách,… Vždy, když nějaké téma končilo, objevilo se najednou jiné a my zase měli o čem povídat.

Edward zřejmě znal zdejší lesy hodně dobře, protože jsme se neztratili a vždy věděl, kde se přibližně nacházíme.

Edward byl velmi milý, slušný, dobře vychovaný a až moc hezký. Trochu mi připomínal anděla, a to nejen krásou, ale i chováním.

Edward

Jak jsem přepokládal, od Rosalie jsem to pěkně schytal.

Prý, jak si opovažuji tahat do domu obyčejnou lidskou holku. Ale tomu jsem musel odporovat. Ona nebyla obyčejná.

Zbytek rodiny to bylo celkem jedno, Esme vypadala dokonce šťastně. Budeme toho trochu muset podstoupit, jako je jíst normální lidské jídlo a na lovy chodit jen v noci.

Tak stejně to bude těžké i se sluníčkem. Jestli vyleze, nebudeme moct zůstat doma. Podle Alice však nemělo v příštích dnech svítit vůbec, spíše jen pršet a pršet.

Díky Belle celý dům ožil. A ona o tom ani nevěděla.

Vlastně toho nevěděla trochu více.

Nevěděla, že momentálně pobývá v domě, který je plný upírů.

Nevěděla, že je ve smrtelném nebezpečí, protože její vůně je až příliš lákavá. Ale tím nám i pomáhala. Pomáhala nám se ovládnout a podržet tu zrůdu uvnitř nás.

Nevěděla, jak je výjimečná.

Nevěděla, že má nějaký dar, díky kterému ji nemůžu číst myšlenky. S Carlislem jsme nad tímto strávili celou noc. Ani jeden z nás nemohl na nic přijít. Carlisle uvažoval i o tom, že by sem pozval Elazeara, který uměl poznávat, kdo má jaký dar.

Nevěděla, že jsem k ní začínal cítit něco jiného, než pouhé kamarádství. To věděl jen Jasper, ale nic nenamítal.

Spíše to vypadalo tak, že je rád, že cítí takový pocit. Díky Belle se tu taky objevil pozitivní pocit, který tu jen tak nebyl.

Opravdu toho nevěděla hodně – na to, jak je chytrá.

...

Procházku jsme si užili a domů jsme se vrátili až něco málo k druhé hodině po poledni.

„No kde jste! Teď abych vám to ohřívala!“ řekla Esme a já se musel ještě víc usmát. Vaření ji chytlo a bavilo, ale nikdy neměla komu vařit. Konečně měla důvod.

Emmett se v duchu smál. Budeš muset jíst to hnusné lidské jídlo! Posmíval se pořád dokola a já se ho snažil ignorovat.

Esme, která si užívala roli matky, nás vzala do jídelny a položila před nás dva talíře. Je mi to líto Edwarde, ale musíš. Pomyslela si má máma a usmála se na nás. Jen jsem nenápadně přikývl.

„Díky Esme,“ usmála se Bella, vzala do ruky příbor a pustila se do jídla. Moc vám to sluší. Pomyslela si ještě, když odcházela z jídelny a já protočil oči.

I já jsem se s jistou nechutí pustil do jídla. Bylo to nechutné, opravdu jsem nechápal, jak to Bella mohla s radostí jíst, nebo jak jsem to kdysi jedl já.

„Proč se v tom tak nimráš?“ zahuhlala s plnou pusou a já se usmál.

„Nemám hlad… Měl jsem vydatnou snídani,“ vymluvil jsem se a pomyslel na tu pumu, kterou jsem dnes v noci ulovil.

Jen mlaskla, polkla a pak si vzala z mého talíře pár brambor.

„Tvá máma přímo skvěle vaří a ty jsi toho moc nevážíš,“ napomenula mě a ukazovala na mě vidličkou, na které měla napíchnutou bramboru.

„Jsem hrozný, že?“

„To teda jsi,“ přikývla s úsměvem a dál spokojeně jedla. „Jsi hroznej, ale já hrozný kluky mám ráda,“ dodala, když polkla a koukla se mi do očí.

Utápěl jsem se v jejich čokoládových očí, které byly přímo nádherné. Usmála se na mě a já ji úsměv oplatil.

Asi jsem se opravdu do ní zamiloval.

...

Zbytek dne strávila s naší rodinou.

Nebyl by to Emmett, kdyby jsi nechtěl zahrát nějakou společenskou hru. Vytáhl hru Člověče, nezlob se. Bella se smíchem souhlasila, stejně jako Alice a Jasper.

Alice měla tu výhodu, že věděla, kdy ji kolik padne a tak si mohla vše naplánovat. Hru sledovali všichni, padali u ní skvělé hlášky, které prohlašovala Bella.

Taky by to nebyl Emmett, kdyby se nenaštval, když Bella vyhodila jednu jeho figurku.

„Ježiši! Ty jsi horší než malé dítě Emmette! Ještě se tu rozbreč a jsi jako čtyřletý David z děcáku!“ řekla Bella a protočila oči. Emmett se jen trochu zamračil, ale tak trochu trucoval dál.

Bella mi vyprávěla, jak hlídá někdy menší děti v dětském domově. Menší děti jsou prý ve vedlejší budově a někdy tam pomáhá vychovatelkám.

Hru nakonec vyhraje Emmett, kterému to hned zlepší náladu.

„V pokeru bych tě porazila,“ prohlásí Bella a já tuším, co bude následovat.

„A že ne.“

„A že jo.“

„A o co?“

„O tvé auto,“ navrhne Bella.

Sice zaútočila na Emmettovo slabé místo, ale nedá na sobě nic znát.

„Ok… a když vyhraji já tak… Tak budeš celý týden nosit jen a jen růžovou,“ usměje se. Teď zase Emmett uhodil na její slabé místo. Belle se ve tváři pohne sval, ale nic neřekne.

„Dobře… Jdeme na to,“ přikývne.

Chtěl jsem něco namítnout, ale Bella zavrtěla hlavou. Aspoň se ti bude moct vybrečet na rameni. Ušklíbl se Emmett a já protočil oči.

Alice překládala pravidla pokeru do španělštiny, takže musela vědět, kdo vyhraje…

A samozřejmě, že si to nechá pro sebe.

...

Hra trvala skoro hodinu. Všichni jsme byli v jídelně a Emmett seděl naproti Belle, která měla úplně neutrální tvář. Ani se neusmívala, ani se nemračila.

Bylo tu takové ticho, že by i Bella slyšela, jak spadne jehla na zem.

I Emmett vypadal vážně a neusmíval se, což u něj bylo neobvyklé.

„Tak jdeme na to?“ zeptala se Bella a Emmett přikývl. Věděl jsem, že Emmett má velkou šanci vyhrát.

„Růžová se třese!“ usmál se a položil karty na stůl. „Full house.“

Bella pozvedla obočí, ale nedala na sobě nic znát.

„No jo no… co se dá dělat… Doufám, že máš plnou nádrž Emmette,“ usmála se a pomalu položila karty na stůl. „Čistá postupka,“ dodala, opřela se o opěradlo a založila spokojeně ruce na prsou.

Emmett ztuhl. Bella se zářivě usmála.

„Já prohrál,“ zamumlal po chvíli Emmett a Bella se rozesmála.

„Už to tak bude! Ale to bude v pořádku. To auto si nech a pomalu si zvykej… Já prohrávám celý život… Bojuji o svůj život, budoucnost…,“ řekla, zvedla se a odešla z jídelny.

Skrývá tolik tajemství, jako my…