Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 8. kapitola

26.10.2009 (14:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5225×

8. kapitola

Bella

Po večeři, kterou jsem díky tomu, že jsem žehlila, jedla opět sama, jsem se vydala do svého pokoje. Už dlouho jsem nehrála na kytaru. Popadla jsem kytaru, sedla si na postel. Chvíli jsem přemýšlela, jakou písničku zahraji. Pak mě na písnička, která je šitá na mě. Zahrála jsem pár prvních akordů a pak se pustila i do zpěvu…

I couldn't tell you
Why she felt that way
She felt it everyday
And I couldn't help her
I just watched her make
The same mistakes again

Každý den jsem se cítila hrozně… Ani já sama bych nedokázala říct proč. Nenáviděla jsem celý svět. Teď mi pomáhal Edward… Edward, který mi něco tají.

What's wrong, What's wrong now?
Too many, too many problems
Don't know where she belongs
Where she belongs

Poznala jsem to. Tají mi něco. Tají mi toho hodně. Měla jsem dnes pocit, jakoby se mi vyhýbal, jakoby mě nechtěl vůbec vidět. Tušila jsem, že mě slyší, ale mě to bylo jedno. Jen ať slyší, jak se cítím každým dnem i nocí…

Edward

Stál jsem za dveřmi a poslouchal jak hrála na kytaru, jak zpívala. Zpívala to tak, jakoby to sama prožila, jakoby věděla, o čem zpívá.

She wants to go home
But nobody's home
That's where she lies
Broken inside
With no place to go
No place to go
To dry her eyes
Broken inside

Uvnitř zlomená… Říkala mi o tom, jak se dostala do dětského domova, jak nenávidí život tam… Jak nenávidí svůj vlastní život. A já ji teď lhal a měl ji vrazit kudlu do zad. Ale jinak to nešlo, vážně ne.

Nemůže tu s námi být navždy, Carlisle měl pravdu. Je velmi všímavá, mohla by zjistit pravdu. Každý večer jsme hledali důvod, proč s námi nemůže povečeřet.

Vždy jsme se najedli, když ona něco dělala. Na nic se neptala, nechala to tak být… Ale na jak dlouho? Čím dřív od nás odejde, tím lépe…

Open your eyes
And look outside
Find the reasons
Why you've been rejected,
And now you can't find
What you've left behind

I když to možná řeknu nerad, nebo spíše přiznám, neměl jsem si s ní nic začínat. Jsme si navzájem nebezpeční… Ona může zjistit, co jsem a já ji můžu ublížit. Jsem tvor stvořený na zabíjení lidí, tak proč bych třeba někdy něco omylem nemohl udělat ji?

Její krev byla ještě lákavější, než ostatních lidí… Nemohl jsem ji ani číst myšlenky, nemohl jsem zjistit, na oc myslí, co si myslí o nás…

Be strong, be strong now
Too many, too many problems
Don't know where she belongs
Where she belongs

Neví kam patří… Já vím jedno… Nepatří ke mně. Není možné, aby ke mně patřila. Ona patří do Seattleu, ne sem do Forks. Tady by se neměla kde toulat po městě. Forks by hned znala nazpaměť.

Nepatří sem, nepatří ke mně. Patří do Seattleu.

She wants to go home
But nobody's home
That's where she lies
Broken inside
With no place to go
No place to go
To dry her eyes
Broken inside

Je silná, ona to zvládne. Musí, jiná možnost tu prostě není. Možná nebude souhlasit, možná se bude hádat, ale ona nebude chápat, že je to nejlepší pro ni. Nebudete to nikdy chápat, protože nikdy se nedozví, co jsem zač. Já a moje rodina.

Her feelings she hides
Her dreams she can't find
She's losing her mind
She's falling behind
She can't find her place
She's losing her faith
She's falling from grace
She's all over the place

Skrývá své pocity… Připadá mi uzavřená do sebe, ale to možná bude tím, kde vyrůstala. Její hlas byl stále silný, ale i přes to jsem slyšel, jak plakala. Hlasem to vůbec nedala najevo.

Plakala tiše, nedávala najevo svoji bolest…

Skrývá své pocity… Sny, které už nemůže najít…

Nikdy mi neříkala o tom, co by chtěla dělat, ale včera se zmínila o tom, že by chtěla hodně cestovat… Poznávat nové věci, světy, kontinenty, země, kultury,… Proto se musí vrátit do Seattle, do dětského domova. Pro její budoucnost je to to nejlepší, co může být.

She wants to go home
But nobody's home
That's where she lies
Broken inside
With no place to go
No place to go
To dry her eyes
Broken inside
She's lost inside,
Lost inside
She's lost inside,
Lost inside

Ztratila se ve svém nitru… Stáhla se dovnitř… Dozpívala. Nevím přesně, co dělala dál. Díky tomu, že přestala zpívat a hrát na kytaru, jsem ještě lépe slyšel, jak brečí. Jak v sobě vše dusí.

Chvílemi jsem měl chuť vpadnout do pokoje a objat ji, říct ji, že vše bude v pořádku, ale to jsem nemohl. Nemohl jsem. Nešlo to. I když to bude těžké, budu to muset udělat…

Budu dělat, jako bych nikdy nic neměl s Bellou Swanovou…

Bella

Moje prsty zahrály poslední akord a já se rozplakala na plno, avšak tiše. Byla jsem zvyklá, nedělalo mi žádné problémy být u brečení potichu.

Odložila jsem kytaru a schoulila jsem se do klubíčka a dál tiše vzlykala. Často to všechno na mě padlo a já pak dopadla takhle, nebo ještě hůř. Asi poprvé mi vadilo, že bydlí tak odříznutí od města.

Několikrát, když jsem měla tuhle depku, jsem zašla do hospody se opít. To jsem teď nemohla a možná to bylo dobře, protože bych se asi opila do němoty.

Nevím přesně, kdy, ale usnula jsem. Možná to bylo tím pláčem. Když jsem se podruhé probudila, bylo pár minut po půlnoci. Zvedla jsem se z postele a zamířila do koupelny.

Rychle jsem se osprchovala a převlékla do pyžama. Odtáhla jsem, pootevřela francouzské okno a lehla si na zem. Mohla jsem tak pozorovat některé hvězdy, kterým se povedlo prokouknout přes hustý les na oblohu. Nevadila mi tvrdá podlaha…

Ona zas tak tvrdá nebyla díky vlněnému a tlustému koberci. Lehla jsem si na záda, hlavu jsem měla téměř na kraji, takže kdybych se posunula ještě kousek, tak by mi hlava visela dolů. Vládl tu krásný klid.

Pozorovala jsem hvězdy a oči se mi u toho samy zavíraly…

...

Nevím za jak dlouho, ale probudil mě zvuk. Zvuk z venku. Trhla jsem sebou a rychle se posadila. Koukla jsem se ven. Sice byla tma jak v pytli a díky lesu tu tma byla ještě větší, ale zaposlouchala se a snažila se aspoň něco spatřit.

„A sakra! Proč jsi rychlejší než já!“ uslyšela jsem hlas Emmetta.

Ztuhla jsem. Co dělají venku? Potichu jsem se zvedla a začala hledat hodinky.

Až pak jsem si uvědomila, že je mám na ruce. Půl druhé ráno.

Co blbnou?

Stejně tiše, jak jsem vylezla stoupla, tak stejně tiše jsem si zase lehla zpátky na zem. Rozhodla jsem se dělat, že spím. V tom jsem docela dobrá, cvičila jsem to deset let v děcáku.

Lehla jsem si, dýchala jsem zhluboka, jako bych spala a snažila se zklidnit svůj tep. To se mi po pár minutách povedlo a tak jsem se mohla zaposlouchat.

„Možná to bude tím, že jsem z naší rodiny nejrychlejší,“ uslyšela jsem odpovědět Edwarda.

Bože, co blbnou? Proč chodí o půl druhé ven hrát honěnou? Hlasy se blížily, odhadovala jsem tedy, že za chvíli půjdou pod mým otevřeným oknem.

„Ticho… Koukněte, má otevřené okno,“ uslyšela jsem Jaspera.

Kde to jsem?

V Bohnicích, že chodí po půlnoci ven?

Tušila jsem, že se koukli směrem nahoru k oknu a tak jsem se převalila na druhý bok, něco nesrozumitelného zamumlala a ruku si samovolně dala pod hlavu tak, že dlaň už byla venku.

Tahle moje reakce jim potvrdila, že spím a rozpoutala debatu…

„Spí na zemi? Není to nepohodlné? Tak na co mají postele?“ udivil se Emmett a v hlase jsem slyšela nádech smíchu.

Takže on nikdy nespal… Tak na co mají postele?... Proč mluví v množném čísle osoby třetí?

„Nevypadne?“ ptal se Jasper.

„Buďte radši zticha, nebo se probudí,“ ozval se Edward a pak odvedli téma – z mého spaní na zemi na oblečení. Vždy jsem si myslela, že kluky oblečení nezajímá…

„Alice tě přetrhne, až uvidí to triko… Ani ne týden staré…,“ konstatoval Jasper.

„Za to já nemůžu… To ten medvěd…,“ bránil se Emmett a já měla co dělat, abych se neprozradila.

Medvěd? Slyšela jsem dobře? Medvěd?

„Copak neznáš to přísloví, nebo co to je? S jídlem si nemáme hrát?“ uchechtl se Edward.

S jídlem?

Oni jí medvědy?

Bože, v jakém blázinci jsem se to objevila?

„Aspoň si trochu užijí… Ne jako ty tvoje pumy,“ odpověděl Emmett.

Pumy?

Oni jí medvědy a pumy?

Můj hlas v myšlenkách byl téměř pisklavý, kvůli překvapení a nechápavosti. Jejich hlasy se mi vytrácely, možná už zašli do domu… Nebo šli lovit pumy a medvědy.

Když už jsem měla jistotu, že nejsou nikde poblíž, lehla jsem si na záda zhluboka vydechla.

Kde to proboha jsem?

Momentálně žiji v domě, kde se tři mladíci živí medvědy a pumami. Na chvíli jsem schovala tvář do dlaní, pak jsem si jimi vjela do vlasů.

Nešlo mi pak usnout. A vždy, když jsem zavřela oči, se mi přehrál jejich rozhovor. Nebyla jsem z toho zrovna dvakrát rozumná, nechápala jsem moc, co jsem slyšela, nedávalo mi to smysl.

Jedno jsem však věděla s úplnou jistotou. I když to nebylo správné, budu to muset udělat…

Do Carlisleovi kanceláře se musím vrátit…