Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 9. kapitola

12.11.2009 (17:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5316×

9. kapitola

Bella

Když jsem se probudila, bylo něco k desáté. To, že jsem ležela na zemi, mi dokazovalo, že jsem si ten noční rozhovor nevymyslela. Byla jsem trochu zlámaná z toho, že jsem spala na zemi, ale já už byla zvyklá. V koupelně jsem se opláchla a pak se vydala do kuchyně na snídani. Dům zel prázdnotou, v kuchyni jsem Esme nenašla, místo toho jsem našla vzkaz…

Dobré ráno, Bello,

Společně s Carlislem jsem jela nakoupit, vrátíme se před obědem.

Snídani máš nachystanou vedle sporáku, jen si ji ohřej.

Esme

V tu chvíli mě žádná snídaně nezajímala. Jsem tu sama, což znamená jen jednu věc. Nechala jsem vzkaz vzkazem a rozeběhla jsem se do Carlisleovi pracovny. Otevřela jsem dveře a vpadla do pokoje.

Porozhlédla jsem se po pokoji. Můj pohled se opět zastavil u obrazů a opět jsem se musela zasmát, tentokrát nahlas. Nikdo mě nemůže slyšet. To jsem netušila, že mě smích za chvíli přejde…

Zamířila jsem k polici, kde jsem včera našla tu záhadnou knihu a začala prstem přejíždět po knihách, až jsem našla tu pravou. Musela jsem ji nést oběma rukama, protože byla těžká. Pochybuji, že dnešní knihy jsou tak těžké.

S bouchnutím jsem ji položila na Carlisleův stůl a sedla si na jeho černou pohodlnou kancelářskou židli. Opřela jsem se a chvíli se točila dokola, dokud se mi neudělalo blbě a taky jsem si připomenula, že jsem tu kvůli té knize.

Přitáhla jsem se ke stolu a chvíli se dívala na tu knihu. Musela toho už hodně zažít a taky nemohla být zrovna dvakrát nová. Lehce jsem se ji dotkla a pak ji otevřela.

Stránky byly žluté a vypadalo to, jako by písmo, které tu bylo uprostřed stránky, psal někdo vlastní rukou, inkoustem.

Carlisleovi, mému drahému příteli, aby nezapomněl na to, co jest je a aby dál mohl bádat. Aro

Aby nezapomněl na to, co je… Tak on na to nezapomene, ale já to potřebuji vědět. Písmo bylo samá vlnka a vypadalo starodávně. Ještě, než jsem otočila na další stránku, jsem dole spatřila malým písmem r. 1674.

Zase 17. století.

Něco mi však říkalo, že tohle není nějaký žert. Jemně jsem se mračila, jak jsem myslela a otočila na další stránku.

Bylo pro mě těžké to přečíst, protože se to psalo starou angličtinou a věty mi moc nedávaly smysl. Prolétla jsem zažloutlou stránku očima a otočila na další.

Zvedla jsem knihu tak, aby se mi lépe četlo a tu a tam jsem přečetla jedno slovo, které jsem neznala a ani mi to nedávalo smysl. Otočila jsem další stránku. Jestli tohle Carlisle přečte, tak je dobrej, to teda jo.

Listovala jsem žlutými stránky a ani je pořádně nečetla. V tomhle jsem se totiž nemohla dozvědět, co jsou. Nerozuměla jsem tomu, jen tomu věnování. Aby nezapomněl na to, co je…

Ale co je?

To musím vědět! No nemusím, chci! Zblázním se z toho tady.

V domě je jen pár postelí, které neslouží ke spaní, jedině snad ta moje, kluci chodí ve dvě ráno na svačinu do lesa, kde si spapají nějakou tu pumu, či medvěda a jediné, co je zajímá je, že to potrhané triko je týden staré.

Všichni vypadají, jakoby byli filmové hvězdy, neodolatelní, nádherní,neuvěřitelně bledí a někdy mluví, jako by byli z jiné doby…

Na chvíli jsem ztuhla.

Pak se můj mozek rozjel na plné obrátky a mě to do sebe začalo zapadat. Koukla jsem se na obraz, kterému jsem se minule zasmála.

R. 1666.

Rok 1666 a Carlisle tam vypadá úplně stejně, jako teď. Takže tohle není nějaký blbý snobský vtip, ale skutečný obraz, který někdo namaloval v roce 1666.

Což znamená jen jedno…

Nestárnou. Tentokrát jsem se snažila slova číst, ale nemělo to moc velkej smysl. Jednomu jsem však porozuměla.

Kniha opět spadla na stůl, jak jsem ji pustila, protože jsem ztuhla a dál se dívala dopředu na dřevěné dveře.

Nevím, kolik minut uběhlo, ale po chvíli jsem byla schopna pohybu. Znovu jsem se podívala do knihy a to slovo přečetla ještě jednou. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Ale vždyť… vždyť mají jiný jídelníček.

Zvedla jsem se ze židle a začala se procházet po pokoji. Párkrát jsem zakopla o své nohy, nebo do něčeho vrazila, jak jsem byla zamyšlená.

Přemýšlela jsem a bylo mi jedno, že se za chvíli může vrátit Esme s Carlislem, kterému by asi nebylo příjemné, že mu prohledávám pokoj. Vážně mi to bylo jedno.

Snažila jsem se v hlavě srovnat, co jsem právě zjistila a co jsem všechno do té doby věděla. Něco mi dávalo smysl, něco ne.

Několikrát jsem se i štípla, abych zjistila, jestli náhodou nespím… Nespala jsem. Opravdu jsem byla v domě. V domě plných… plných… Sakra, vážně jsou upíři.

Jo, upíři.

Super, že?

Nervózně jsem chodil sem a tam a můj pohled se zastavil opět u obrazu. Zadívala jsem se na Carlislea a až teď jsem si něčeho všimla.

Měl jiné oči, než ti ostatní na obraze. Carlisle je měl stejně zlatavé, jako teď, ale ti vedle něj… jejich oči naháněly hrůzu… Karmínově červené oči.

Musela jsem udělat krok dozadu, ani nevím proč. Opět jsem se koukla na oči, které patřily Carlisleovi.

Zlatavé.

Proč je měl jiné? Proč má jinou barvu oči, než tamti?

Že by se neživili lidmi? Ale čím tedy.

„To ne já, to ten medvěd…“

„Lepší než ty tvoje pumy…“

Přehrávala jsem si dnešní noční rozhovor.

Medvěd, pumy a kdo ví, čím se ještě živí. Neživí se lidskou krví, ale zvířecí. Jsou jiní…

Co sakra budu dělat? Jsem v domě upírů, kteří se sice živí zvířaty, ale i tak…

Ale ne…

Já jsem se líbala s upírem! No, ne že by mi to nějak vadilo, Edward líbal skvěle, ale i tak…

Jde vůbec chodit s upírem, aniž by měl chuť vás zabít?

Ne, to asi ne…

...

Z pokoje jsem vypadla o půl hodiny později, kdy jsem se dostala k sobě a všechny informace vstřebala.

Rychle jsem se nasnídala, uklidila po sobě, vzkaz vyhodila a pak zamířila k sobě do pokoje. Osprchovala jsem se, převlékla a ještě rychle zkontrolovala, jestli jsem knihu uklidila na svoje místo.

Pak jsem se zavřela v pokoji, otevřela okno, pustila si muziku, kterou jsem našla tady v pokoji, sedla si k otevřenému oknu a zapálila jsem si poslední cigaretu, kterou jsem měla. Měla jsem pocit, že ta jedna mi moc nepomůže a potřebuji minimálně celou krabičku, kterou jsem bohužel neměla.

Bylo něco po dvanácté, když Esme s Carlislem přijeli. Neuměla jsem si představit, že tak milá žena je upír. Zavrtěla jsem hlavou a nabídla se, že jim pomůžu.

Esme moc nenamítala a Carlisle musel do práce, takže jsem s Esme zase zůstala sama.

Bylo velice zvláštní, že je Carlisle doktor. Upír, normálně živící se lidskou krví, a dělá v místní nemocnici doktora.

No, Cullenovi jsem samé překvapení… A to doslova…