Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 10. kapitola - Podstata lží

05.03.2012 (16:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1712×

Z minulého dílu:

„Myslíš, že někdo z vyšší hierarchie té firmy by mohl mít na svědomí ten narůstající příval novorozených?“ zeptal jsem se přímo. Armando se vážně zadíval směrem k ostatním.

„Tím si nejsem jistý, ale přinejmenším je ta firma víc než podezřelá. Měli byste to co nejdřív prověřit,“ přiznal.

„Hned, jak dnes v noci zneškodníme to doupě novorozených, to prověříme,“ odvětil jsem a zvedl se ze židle. Všiml jsem si, že v naší šestičlenné skupince chybí Gabriel.

„Hlídkuje u Isabelly Swanové,“ oznámil mi Alex, když si všiml mého zamyšlení.

„To je dobře. Doufám, že tentokrát už nic nezpacká,“ sykl jsem jízlivě a vydal se s ostatními do hluboké a temné noci.

Kapitola desátá

Podstata lží

Vycházela jsem z tréninkového centra společně s Angelou. Musela jsem vypadnout z bytu a pročistit si myšlenky. Poslední dny toho na mě bylo vážně moc. Jako by se můj život v jediný okamžik obrátil naprosto odlišným směrem a řítil se do neproniknutelné a strašidelné nicoty…

„Bello, vnímáš mě?“ Zazněl Angelin káravý hlas. Podívala jsem se na ni.

„Jo, jasně. Jenom jsem dost utahaná. Dneska mi ten tanec dal hodně zabrat,“ odvětila jsem s hraným úsměvem a Angela na mě soucitně mrkla.

„Tak mě napadlo. Nechceš ještě zajít na kafe, co?“ zeptala se a zůstala stát na místě. Evidentně vyčkávala na moji reakci.

„Víš, nemám moc náladu,“ přiznala jsem zkroušeně. Už jsem dál nedokázala skrývat svoje vnitřní pocity.

„To kvůli tomu detektivovi?“ rozpoznala během vteřiny a já se na ni obdivně zadívala. Buď jsem tak šíleně čitelná, nebo má abnormální šestý smysl. Nepotřebovala moji odpověď, byla jsem čitelná.

„Tak za ním zajdi!“ nabídla mi nadšeně. Sjela jsem ji pohledem, jestli se náhodou nezbláznila. Co by si asi tak pomyslel? Přece ho nebudu rušit v práci. Při našem posledním telefonu nezněl příliš nadšeně…

„Bells, víš, co teď uděláš? Koupíš mu na rohu dobrý kafe a něco k snědku a půjdeš se za ním podívat. Kterej chlap s mozkem v hlavě by odmítl noční občerstvení od krásný ženský, no ne?“ pokračovala v přesvědčování. Vlastně, když jsem nad tím teď uvažovala, nepřipadalo mi to jako hloupý nápad. Třeba mi konečně řekne, co se děje.

„Asi máš pravdu,“ připustila jsem a Angela na mě významně mrkla. Musela být oceněna za svůj „geniální“ nápad.

Když jsem pak o pár desítek minut později vycházela z rohové kavárny s pytlíkem koblih a horkou kávou, začala jsem být nervózní. Snažila jsem se zformulovat myšlenky do smysluplných vět, ale moje logika se vytratila společně s mojí sebejistotou. Došla jsem k vysoké budově policejní stanice a zůstala stát před vchodem.

„Nebuď srab, Bello,“ řekla jsem si nahlas a v duchu si dodávala kuráž. Rozešla jsem se po schodech a prostoupila velkými skleněnými dveřmi dovnitř. Ocitla jsem se v malé chodbě, která sloužila jako recepce. Zamířila jsem přímo k postarší paní, která seděla za počítačem a zkoumavě pročítala nějakou knihu.

„Promiňte,“ promluvila jsem přívětivým tónem a žena vzhlédla.

„Přejete si?“ zeptala se mile a usmála se. Opřela jsem se o stolek a odložila si kávu s koblihami vedle sebe.

„Mohla byste mi říct, kde má kancelář detektiv Cullen?“ Žena se zatvářila nechápavě, jako by to jméno v životě neslyšela.

„Nejsem si vědoma, že by u nás někdo takový pracoval, ale pro jistotu se vám podívám do databáze. Přece jen neznám všechny zaměstnance,“ oznámila mi a já ji celá rozrušená nepřestávala sledovat. Klepala obtloustlými prsty do klávesnice a její výraz ve tváři zůstával stále stejný.

„Je mi líto, ale žádný detektiv Cullen zde nepracuje,“ řekla přísným, chladným hlasem a znovu se opřela o rám židle a začetla se do knihy. Přerývavě jsem dýchala a snažila se zachovat chladnou hlavu.

„Promiňte,“ oslovila jsem ji znovu a ona už s neskrývanou otrávenosti vzhlédla podruhé, „to musí být nějaký omyl.“

„To máte pravdu, slečno. Žádný detektiv Cullen tu totiž nepracuje. Asi jste se spletla,“ odvětila a dál se mnou nehodlala bavit. Nemohla jsem tomu uvěřit! Bylo to jako zlý sen! Jestli Edward není detektiv, tak kdo k čertu je? Koho jsem si to pustila do bytu i do života?! Rozezleně jsem čapla kafe s koblihami a rozběhla se ven. S návalem rostoucí zuřivosti jsem je odhodila do koše a seběhla ze schodů. Tep se mi neúnosně zrychloval a tlak v hlavě mi až bolestně pulzoval ve spáncích. Když jsem přecházela silnici, vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila jeho číslo.

Stáli jsme před domem, který vypadal spíš jako skladiště. Všude byl cítit čpavý puch zkažených odpadků a okna byla poseta silnou vrstvou prachu. Ideální místo pro úkryt novorozených. Tady nebude nikdo nic pohledávat…

„Je jich šest,“ oznámil mi Alex, „ale jsou čerstvě nasycení. Musíme být nadmíru obezřetní,“ dořekl s neklidným tónem v hlase.

„Myslím, že bychom je měli obklíčit,“ promluvil Seth a mezi prsty protáčel titanovou čepel. Přemýšlel jsem, jaká strategie bude nejvhodnější. Bylo jich stejně jako nás. Ale byli silnější – chyběla jim však rozvážnost a obezřetnost. Krvelačnost je ovládala natolik, že nedokázali myslet na nic jiného než na omamnou a lákavou chuť krve…

„Alexi, ty zůstaneš se mnou. Sethe, ty vezmi Joshuu a vydejte se na západní stranu. A Garne, vy s Lancem obsaďte východní stranu, jasné?“ Rozdal jsem příkazy a všichni se začali rozmísťovat do svých pozic. Alex se vydal za mnou. Do nosu mě praštil pach čerstvé krve, Alex měl pravdu.

„Jdeme!“ zavrčel jsem do temné noci a proskočil oknem v druhém patře. Střepy se rozletěly na tisíce kousků. Okamžitě ke mně vzhlédly dva páry krvavě žhnoucích očí. Novorozenci se ještě teď skláněli nad mrtvolou mladého muže a celou místnost zaplňovalo nesnesitelné aroma teplé krve. Hluboce jsem zavrčel a vrhl se na jednoho z nich. Alex mi byl v patách a dal se do boje s druhým. Tihle byli agresivnější než normálně, vzduch prořízl jejich hrdelní řev. Vytasil jsem revolver a jednou ranou trefil přesně do místa mezi oči. Bezvládné torzo těla se rozpadlo na prach.

„Edwarde!“ zahřměl Alex a já se prudce otočil. Novorozenec svíral ve svých pažích Alexe, který se zoufale zmítal v ocelovém sevření. Rozběhl jsem se a odhodil ho od něj. Tvrdě narazil do zdi, která se začala sypat. Vyskočil jsem do vzduchu a srazil novorozence k zemi. Alex mrštně přiskočil a tvrdým ocelovým úderem oddělil hlavu od těla.

Ze spodního patra se ozývaly zvuky probíhajícího boje. Jedním skokem jsem zdolal schodiště a ocitl se uprostřed krvavého střetu. Skočil jsem na ramena novorozenci, který bojoval se Sethem a zabodl mu hluboko do krku titanovou dýku. Padl na kolena k zemi a vzduch prořízl trhavý zvuk. Zbyla jen hromádka tlejícího těla.

Najednou jsem pocítil nepatrnou vibraci. Prudce jsem ucukl dalšímu útoku a odhodil rozzuřeného upíra několik metrů daleko. Ve vteřině jsem vytáhl mobil a zadíval se číslo volajícího.

„K čertu!“ zahřměl jsem.

„Běž, doděláme to tu!“ vykřikl Garne a s pekelným řevem vytasil titanové ostří, které zasvištělo vzduchem. Prorazil jsem sklo a lehce dopadl na zem. O pár vteřin později za mnou stáli i ostatní.

„Hotovo,“ oznámil mi Alex. Úlevně jsem vydechl.

„Ta ženská si teda umí vybrat chvíli,“ sykl pobaveně Seth. Stále jsem sledoval blikající displej mobilu.

„Tak vezmeš to?“ rozřehtal se Joshua. Vrhl jsem po nich zlostný pohled a zmáčknul tlačítko.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 10. kapitola - Podstata lží: