Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 18. kapitola - Otisk

24.06.2012 (16:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2322×

Z minulého dílu:

Rty měla pootevřené a její vlhké oči mě pronikavě sledovaly. Poddala se mojí zvířecí touze a nenechala prostor k žádným pochybám. Naprosto se mi odevzdala. Opatrně jsem ji položil do hebkých peřin, nahou a schoulenou do klubíčka. Křehkou a zranitelnou – ale silnou a odvážnou. Taková byla Bella.

Unaveně na mě zamrkla skrze husté řasy. Byla vyčerpaná a její tělo potřebovalo spánek. Odhrnul jsem jí z tváře vlhké pramínky vlasů a přikryl ji bavlněnou přikrývkou. Její oči se přivíraly. Natáhla ke mně ruku a prsty mi obkreslila linii rtů. Slastně jsem přivřel oči a hluboce vydechl. Její srdce se pohroužilo do klidného, pravidelného tempa. Usnula.

Kapitola osmnáctá

Otisk

Nad zemí vyšlo slunce a temná noc se změnila v den. Nesnášel jsem ty chvíle. Musel jsem se bezmocně podřídit starověkému prokletí – zůstat skrytý v bezpečí stínů. Bella klidně spala a já se potloukal podzemními chodbami sídla. Slastný pocit z minulé noci vystřídala trpká příchuť nevědomosti z průběhu dalších dnů. Sžíral jsem se tím, že jsem nevěděl, co se to kolem novorozených a jejich Pána děje. Ale byl jsem si naprosto jistý, že to nevěští nic dobrého. Bella byla v bezpečí úkrytu, ale to ten problém neřešilo, pouze oddalovalo. Rozešel jsem se k laboratoři.

„Armando,“ oslovil jsem svého dobrého přítele. „Rád bych v noci podnikl opětovnou výpravu do toho klubu.“ Díval se na mě zvědavým pohledem.

„Co máš v plánu?“ zeptal se nejistě. Přešel jsem k němu a posadil se.

„Chtěl bych zjistit víc o tom, co novorozenci plánují. Tohle je jedno z jejich doupat. Myslím, že máme šanci zjistit, co se to vlastně děje,“ odpověděl jsem chladně a Armando přimhouřil oči. Pochopil.

„Edwarde, ty ses zbláznil!“ odsekl nekompromisně a měřil si mě tvrdým pohledem. „Tohle nemůžeš myslet vážně!“

„Je to způsob, jak se dozvědět víc,“ řekl jsem. Armando vypadal, že každou chvíli vybouchne.

„A to chceš riskovat životy svých bratrů a ohrozit bezpečí našeho podzemního sídla?!“ zavrčel podrážděně a už dál neskrýval svou zlost.

„Armando, pokud zajmeme jednoho z těch novorozenců, budeme mít příležitost z něj vymlátit všechny potřebné informace,“ oponoval jsem ostře.

„Ty se vážně toho risku nebojíš?“ optal se nechápavě.

„Kdybych ve svém staletí dlouhém životě neriskoval, nemohl bych nikdy nic získat,“ odpověděl jsem. Svraštil obočí.

„Nesouhlasím s tím, ale tvoje slovo je hlavní,“ řekl chladně. „Pokud ses takto rozhodl, podpořím tě.“

„Díky,“ odvětil jsem. „Oznam to ostatním. Ať jsou po setmění připraveni vyrazit,“ přikázal jsem a bez dalších slov se vytratil z laboratoře.

Probudila jsem se a zmateně se rozhlížela po pokoji. Byla jsem tu sama. Posadila jsem se na posteli a přitáhla si k tělu teplou přikrývku. Musela jsem se pousmát. Cítila jsem se šťastná a naplněná. I když tu Edward nebyl, věděla jsem, že je někde blízko a to mi dávalo pocit spokojenosti. Zvedla jsem se a zaplula do krásné, moderní koupelny. Ve sprše jsem na sebe spustila proud horké vody a vychutnávala si pocit blaženosti. Umyla jsem se i vlasy a zamířila ke svému kufru v rohu pokoje. Vytáhla jsem prádlo, černou košili a úzké džíny. Oblékla jsem se a vlasy sepnula do zvlněného copu. Jemně jsem se nalíčila a vydala se z pokoje ven. Trochu jsem tápala kudy jít, chodby byly spletité a já si nepamatovala, kudy mě vedl Edward.

„Co, že se tu touláš sama?“ Zazněl za mými zády mužský hlas. Prudce jsem se otočila a zadívala se do tváře Lanceho.

„Nechtěla jsem zůstat zavřená v pokoji,“ opáčila jsem s úsměvem.

„Koho hle –“ Zhluboka se nadechl, přivřel oči a nepatrně se usmál. „Je v knihovně. Půjdeš pořád rovně a pak zahneš doleva.“

„Děkuju,“ odvětila jsem a snažila se zadržet příval horké krve ve své tváři. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem zvláštní dojem, že ze mě snad Edwarda cítí. Ale vždyť jsem se právě osprchovala. Usmál se a zmizel na konci chodby. Rozešla jsem se tím směrem a po chvíli se zastavila u pootevřených dveří. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Vstoupila jsem do rozlehlé starobylé knihovny. Police s knihami se tyčily až ke stropu a uprostřed stál kulatý stůl s židlemi. Pomalu jsem procházela podél regálů. Trochu jsem znervózněla, ale nezastavila jsem. Najednou jsem ucítila lehký závan, který mi vykreslil husí kůži. Na šíji jsem ucítila letmý polibek a vzápětí se prudce otočila. Edward stál naproti mně a zaujatě si mě prohlížel.

„Chceš mě vyděsit?“ optala jsem s lehkým úsměvem na rtech a jeho tělo mě ve vteřině přitisklo celou svou vahou k regálu s knihami.

„Měl bych?“ zašeptal sametovým hlasem a vychutnával si mou momentální bezmoc, kterou způsoboval jeho neochvějný stisk. Jeho rty se přibližovaly a já se naplno poddala tomu dokonalému polibku.

„Mám otázku,“ vydechla jsem rozechvěle a po těle mi tančit jeho omamný dech.

„Hm?“ šeptl a nepřestával svými rty putovat po mých spáncích. Musela jsem vynaložit velké úsilí, abych dokázala zformulovat svou otázku.

„Můžou upíři cítit sex?“ zeptala jsem se a v duchu si vynadala za takovou hloupou formulaci. Líp jsem se vážně zeptat nemohla… Zarazil se a hluboce se mi podíval do očí.

„Jak to myslíš?“ zajímal se.

„No, před chvílí jsem potkala Lanceho a měla jsem takový divný pocit. Jakoby tě ze mě cítil,“ odpověděla jsem s ruměnci na tváři. Jeho oči potemněly.

„Naše smysly jsou vyvinuty výrazně lépe než lidské, Bello. Každý člověk má určitou pachovou stopu – svůj osobní identifikátor. A upíři jsou na tom stejně. Když se tyhle dva pachy společně promísí, vznikne velmi intenzivní a podmanivá vůně. Pro upíry je velmi vzrušující,“ vysvětlil mi.

„Takže všichni tvoji přátelé poznají, že jsme se milovali?“ vypadlo ze mě. Tohle jsem potřebovala objasnit.

„Dalo by se to tak říct,“ připustil s úsměvem. Zřejmě ho pobavila moje spontánní reakce.

„Paráda,“ vydechla jsem a snažila se smířit s tím faktem, že náš intimní život v téhle společnosti nebude zas až tak intimní…

„Trápí tě, že budou ostatní vědět, co spolu děláme?“ zašeptal a políbil mě na lícní kost, ze které sjel přímo na tepající místo na mém krku.

„Edwarde,“ vydechla jsem vyděšeně. Jemně mě na něj políbil a s klidným pohledem vzhlédl. Trochu jsem se zastyděla nad svou přehnanou reakcí. Evidentně měl situaci pod kontrolou víc, než jsem si myslela.

„Myslíš si, že bych se s tebou dokázal milovat, kdybych nebyl schopný potlačit svoji žízeň?“ optal se vyrovnaným, sametovým hlasem. Teď jsem už definitivně zrudla.

„Omlouvám se, já –“

„To je v pořádku,“ odvětil a smutně se usmál. Cítila jsem se hrozně. Jak jsem mohla tak hloupě zpanikařit?!

„Já jsem jen myslela, že je to pro tebe bolestné,“ hlesla jsem a doufala, že má slova pochopí. „Má krev tě přece pořád vábí.“

„To je pravda,“ připustil. „Ale její hlas slábne. Kdybych nepřekonával každý den ty malé dávky mučivé bolesti, která mi svírá hrdlo, nedokázal bych odolat.“

„Takže terapie postupného dávkování drogy?“ Usmála jsem se.

„I tak se to dá chápat,“ souhlasil.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 18. kapitola - Otisk: