Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 19. kapitola - Lovná kořist

27.06.2012 (18:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2154×

V minulém díle:

„Edwarde,“ vydechla jsem vyděšeně. Jemně mě na něj políbil a s klidným pohledem vzhlédl. Trochu jsem se zastyděla nad svou přehnanou reakcí. Evidentně měl situaci pod kontrolou víc, než jsem si myslela.

„Myslíš si, že bych se s tebou dokázal milovat, kdybych nebyl schopný potlačit svoji žízeň?“ optal se vyrovnaným, sametovým hlasem. Teď jsem už definitivně zrudla.

„Omlouvám se, já –“

„To je v pořádku,“ odvětil a smutně se usmál. Cítila jsem se hrozně. Jak jsem mohla tak hloupě zpanikařit?!

„Já jsem jen myslela, že je to pro tebe bolestné,“ hlesla jsem a doufala, že má slova pochopí. „Má krev tě přece pořád vábí.“

„To je pravda,“ připustil. „Ale její hlas slábne. Kdybych nepřekonával každý den ty malé dávky mučivé bolesti, která mi svírá hrdlo, nedokázal bych odolat.“

„Takže terapie postupného dávkování drogy?“ Usmála jsem se.

„I tak se to dá chápat,“ souhlasil.

Slunce zapadlo. Oblékl jsem si černý svrchník a do kožených pouzder zastrčil titanové dýky. Ucítil jsem její vůni. Otočil jsem se a sledoval její nechápavý pohled.

„Ty jdeš nad zem?“ zeptala se Bella. V ruce jsem protočil titanové ostří a připevnil ho k pasu.

„Mám práci,“ oznámil jsem přísně. Na čele se jí objevila drobná vráska.

„Nechci, aby se ti něco stalo,“ vydechla a z jejího hlasu čišel neskrývaný strach. Sevřela ruce na prsou.

„Nestane,“ řekl jsem klidně a přistoupil k ní. I teď, když byla její tvář potemnělá bolestnými obavami, byla nesmírně krásná.

„Slib mi to,“ zašeptala a v očích se jí zaleskly drobné slzy. Přivinul jsem ji do náruče a něžně políbil do vlasů.

„Slibuju,“ přísahal jsem. Podíval jsem se na ni a cítil tu rostoucí sílu, která mě naléhavě tlačila do hrudi. Opatrně jsem se k ní naklonil a jemně otřel své rty o její. Zachvěla se.

„Musím jít,“ přiznal jsem nerad. Nechtěl jsem ji opustit, ale moje povinnost byla chránit ji. A to znamenalo vyrazit dnes do nočních ulic.

„Dobře,“ vydechla a smutně se usmála. Políbila mě a silně objala.

XXX

Pozoroval jsem zářící nápis toho prokletého klubu a přemýšlel, co uděláme. Dnes mě doprovázel Alex, Lance a Joshua. Ostatní zůstali v sídle pod zemí. Potřeboval jsem Bellu nechat pod ochranou.

„Co máš v plánu?“ zeptal se Joshua. Znovu jsem se zadíval ke vchodu podniku, kde proudily skupinky lidí.

„Myslím, že vím, co udělat,“ řekl jsem. „Musíme je vylákat a k tomu existuje jeden zaručený způsob.“

„Snad mi nechceš říct, že –“ Vytáhl jsem ostrou ocelovou dýku a přejel po napnuté paži, na které se vytvářela krvavá rána.

„Edwarde!“ sykl Lance a obezřetně se na mě podíval.

„Takhle je vylákáme,“ odpověděl jsem a nechal po paži stékat kapky krve.

„Myslíš si, že jsou tak hloupí, že nepoznají vůni upíří krve od lidské? Žiješ staletí, přece nejsi takový blázen,“ řekl tvrdým hlasem Joshua. Zlověstně jsem se usmál.

„Poznají mou krev, ale to jim nezabrání, aby přišli,“ vysvětlil jsem a rozešel se směrem od klubu. Rána se zacelila do hladkého povrchu kůže.

„Nejsi blázen,“ připustil Joshua a vydal se s ostatními za mnou. Zastavil jsem v temné slepé uličce. Vyčkával jsem, připraven k útoku. Novorozenci byli ve svých instinktech primitivní. Nechali se svést prvním náznakem a nehleděli na to, co se děje kolem nich. Na to jsem spoléhal. Na jejich základní pud. Alex hluboce zavrčel a stáhl se do útočného postoje.

„Novorozenci. Jsou tři,“ řekl tichým hlasem a Lance s Joshuou se připravili vedle něj. Stál jsem tam a hleděl do neproniknutelné tmy, ze které se začaly ozývat zvířecí zvuky.

„Nezapomeňte, že jednoho chci živého,“ připomněl jsem jim a Alex vytáhl z kabátu tenké titanové lanko. Ve tmě se zjevily tři postavy a hrdelní vrčení se odráželo v uličce v ozvěnách.

„Tvoje krev je rozvášnila,“ oznámil mi Alex. Jejich vrčení zesílilo a vzduch prořízl šustivý pohyb. Prudce jsem vyskočil a s jedním novorozencem dopadl na zem. Krvavé žhnoucí oči mě nenávistně propalovaly a jeho chraplavý dech jsem ucítil ve tváři. Vyhnul jsem se jeho železným pažím a hbitým přemetem se přemístil za něj. Vytasil jsem titanovou dýku a silně ji zabodl do jeho lýtkového svalu. Padl na kolena a s hlasitým řevem se mu měnila noha v zelený tekoucí rosol. V ten moment ostří zasvištělo vzduchem a oddělilo hlavu od těla. Buněčný rozklad byl okamžitý. Pohledem jsem střelil k ostatním. V pažích drželi svázaného novorozence, který se zmítal v jejich ocelovém sevření. Marně. Titanové lanko se jasně třpytilo kolem novorozencova zápěstí a na kůži mu vytvořilo zjevné popáleniny.

„Dobrá práce,“ usoudil jsem.

„Myslím, že bychom se měli co nejdříve vytratit. Mohli bychom se vystavit riziku, že se objeví další,“ řekl Alex naléhavě. Měl pravdu. Bylo nutné okamžitě zmizet.

„Jdeme,“ přikázal jsem a vzduch se nebezpečně rozechvěl.

XXX

Přecházel jsem po laboratoři a cítil rostoucí tlak v hlavě. Ostatní seděli s Armandem v malém kruhu a tiše debatovali. Hledal jsem způsob, jakým mám s tím novorozencem začít. Vnímal jsem tu tíhu zodpovědnosti vůči Rodu, ale hlavně vůči Belle…

„Edwarde, co hodláš dělat?“ optal se Armando a vzápětí se ke mně upnulo několik párů zvědavých očí.

„Čas na výslech,“ řekl jsem chladně. Musel jsem znát odpovědi na otázky, které mě tak nesnesitelně sžíraly.

„Sethe, Grande, běžte s ním!“ přikázal Armando a oba stáli v mžiku na nohách.

„Ne,“ oponoval jsem ostře. „Půjdu sám.“ Armando si mě měřil nechápavým pohledem a Seth s Grandem se vrátili zpátky k ostatním.

Bez dalších slov jsem se rozešel dlouhou chodbou a snažil se potlačit tu dloubavou bolest na hrudi, která mě přepadla. Zastavil jsem se a po schodech sestoupil do kopulovitého sklepení. Z kamenných zdí čišel ponurý chlad a vlhkost se ve vzduchu srážela do drobných kapiček vody. Podíval jsem se na zmítající se tělo v okovech. V tváři novorozence nebyly žádné stopy lidskosti, všechno ovládání se vytratilo ve zvířecí podobě. Žhnoucí karmínové oči mě zlostně sledovaly. Přistoupil jsem k němu a zůstal stát dva metry před ním. S odporem jsem sledoval tu bezmocnou lidskou schránku v moci bezcitného a krvelačného zvířete.

„Co po mně chceš!“ sykl sípavým, zhrublým hlasem. Propaloval mě pohledem a nozdry se mu široce roztahovaly s každým hlubokým nádechem. Přešel jsem blíž.

„Chci vědět pár informací,“ oznámil jsem temným hlasem a novorozenec se hrdelně rozesmál. Jeho syčivý smích se odrážel od kamenných zdí a v ozvěnách ke mně doléhal zpátky.

„Hlupáku,“ zachraptěl a zlost ve mně vzrostla na téměř neúnosnou míru. Ve vteřině jsem mu svíral hrdlo ocelovým stiskem a ve tváři cítil jeho zoufalé lapání po vzduchu. Oči mu žhnuly a ve zkřivené tváři se odrážela čirá hrůza. Pustil jsem ho a novorozenec divoce vydechl.

„Nezahrávej si se mnou,“ upozornil jsem ho hrozivým zavrčením. Koutky mu nenávistně cukaly a hruď se mu vzdouvala pod přívalem neskrývané zlosti.

„Nic ti neřeknu!“ vyprskl. Dopřál mi tak to potěšení, když jsem z koženého pouzdra na lýtku vytasil titanovou dýku. Když jsem ji protočil mezi prsty, její ostří se hrozivě zatřpytilo.

„Co chceš!“ zasyčel vyděšeným hlasem a nepřestával se zmítat v okovech.

„Chci vědět, proč tvůj Pán touží po jedné ženě –“

„Isabella,“ vydechl vzrušeně a hladově se oblízl. Tvrdě jsem ho přirazil ke zdi a dýku svíral v dlani jen pár centimetrů od jeho srdce. Krev mi vřela v žilách a jedovatě pulzovala ve spáncích.

„Co víš?!“ zahřměl jsem a jeho nelidská tvář se otřásala strachem.

„Její krev,“ zachraptěl. „Je to klíč.“

„Klíč k čemu?“ vyštěkl jsem a nepřestával mu dýkou tlačit do hrudi.

„Ke zplození našeho druhu,“ zasípal a já polevil ve svém tlaku. Zděšeně jsem ho pozoroval a snažil se pochopit to, co mi tu právě řekl.

„To je nesmysl!“ odsekl jsem. „Lidské ženy s naším druhem nemohou otěhotnět. Je to odvěké prokletí našeho rodu – rozmnožování je nemožné.“ Skrze ostré zuby se tiše zasmál.

„Její krev má vzácnou a ojedinělou genetickou vadu,“ připustil. „Díky tomu je schopná při měsíčním rituálu zplodit potomka.“ Hluboce jsem dýchal a v hlavě mi panoval šílený zmatek. Dlaně mě pálily a ze rtů se mi draly tiché kletby.

„Při měsíčním rituálu?“ zopakoval jsem a novorozencova tvář potemněla. Znovu jsem ho násilně přirazil ke zdi a nevnímal jeho bolestné skučení.

„Tak mluv!“ zavrčel jsem a nedokázal potlačovat návaly šílenství, které mě přepadaly.

„Když na noční obloze vyjde Modrý měsíc,“ zašeptal přidušeným hlasem. Hlasitě jsem odfrkl a nemohl si odpustit pohrdavý úsměv.

„To je jen legenda,“ odpověděl jsem s nedůvěrou. Novorozenec si mě změřil pronikavým pohledem.

„Mýlíš se,“ odvětil s nechutí. „Je to vzácnost, nikoli legenda. V lidové kultuře se mu také říká Dvojí úplněk. Objevuje se zřídka, ale jeho moc je magická. Modrý měsíc je posledním završením rituálu zplození. Poslední kapka vína v poháru naplnění.“ Pocity se ve mně mísily v bolestných návalech chladu a horka. Nedokázat jsem se smířit s tím, co jsem slyšel – s tím, že by se Belly kdy dotknul někdo jiný. Že je předurčena k tomu, aby ve svém lůně nosila upířího potomka. Jako jediná žena v celém pokolení…

„Bude jeho a ty tomu nezabráníš,“ zazněl novorozencův posměšný škleb prosycený záští a škodolibou radostí. Zvíře ve mně se prodralo na povrch. Hněv mi bolestně pulzoval v žilách a já to nedokázal potlačit. Dýka prosvištěla vzduchem a zabodla svůj pekelně ostrý hrot hluboko do novorozencova krku. Šílený výkřik se změnil v hrobové ticho, když se jeho tělo začalo rozkládat, a po pár vteřinách hlasitě zacinkaly prázdné okovy, které se odrazily o kamennou zeď.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 19. kapitola - Lovná kořist: