Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 9. kapitola - Ticho před bouří

28.08.2010 (22:00) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5876×

V minulé kapitole:

„Teď mě dobře poslouchej, kočičko. Já k tobě nemám žádnou povinnost a už vůbec nemám zájem tě tahat pryč z tohoto pajzlu. Vlastně… Tady mi vyhovuješ mnohem víc.

Smiř se prostě s tím, že já nejsem tvůj princ z pohádky, který by přijel na bílém koni a vysvobodil tě ze zakletí. Tohle je reálnej svět, tak už se sakra probuď, Šípková Růženko!“

-

Každé jeho slovo bolelo. Tolik mě zklamal. Ne snad, že bych se do něj zamilovala nebo něco podobného, zase taková naivka jsem nebyla, jen jsem doufala v pomoc a projevila jsem trochu důvěry a naděje. Ale to jsem se šíleně spletla. Moje chyba, mělo mi to dojít. Sobec jako on nezná slovo pomoc.

Teď ještě abych se strachovala, že to poví Frankiemu. Sakra, alespoň tohle jsem si měla uvědomit. Edward už mě nechal být a místo toho se soukal do oblečení. Nevypadalo příliš nositelně, spíše komicky, ale asi nebyl nejlepší nápad na to Edwarda upozorňovat. Nedalo se říct, že by překypoval dobrou náladou.

„Alice mě zabije,“ pronesl zkroušeně sám k sobě a snažil se nějakým způsobem udržet kalhoty v pase.

„Kdo je Alice?“ zeptala jsem se, ale Edward mou otázku okatě ignoroval a dál se snažil něco udělat se svým oblečením.

Neuvěřitelný ignorant, říkám to pořád.

„Fajn, zapomeň na to. Můžu se alespoň spolehnout, že nikomu neprozradíš, oč jsem tě dnes žádala?“

Edwardovi se konečně podařilo nasoukat do oblečení a znovu mi začal věnovat pozornost.

„Bez obav. Pro mě, za mě, si klidně uteč i na druhou stranu Států. Ale bude se mi stýskat… Tady ti to sluší víc než třeba někde na poli v Oklahomě.“

Své přesvědčení doplnil oslňujícím úsměvem, až se mi podlomila kolena. Najednou se všechna sprostá přízviska, kterými jsem ho v duchu častovala, rozplynula. Byl prostě neodolatelný a nedokázala jsem se na něj dlouho zlobit. Přesněji řečeno jsem nebyla schopna si udržet chladnou hlavu nebo provádět primitivní úkony jako přemýšlet, dýchat a  zároveň neslintat. Styděla jsem se za to, jak se nechám lehce  oblbnout hezkou tvářičkou, která však ukrývala prohnilé jádro.

Edward si mě nevšímal, sbalil všechny věci a nedbalým pokývnutím hlavy mi dal najevo, že odchází. No prostě každým coulem gentleman.

Mizel už mezi dveřmi, když jsem ještě zběsile vyhrkla poslední otázku:

„Přijdeš zase zítra?“ Obava ze záporné odpovědi se mi víc než výrazně promítla v hlase. Podivné. Copak mi na odpovědi tolik záleželo? A vlastně ano, proč si to nepřiznat. Edward sice nepatřil k nejslušnějším a nejpozornějším hostům, ale rozhodně to bylo lepší než nechutní chlapi typu Vern.

„Jasně, zlato. Klidně si mě připiš na ten svůj seznam osobních zákazníků. Jsem jen tvůj.“ A s těmi slovy zmizel z mého pokoje.

Trochu mě zamrzelo, když jsem si uvědomila, jak ráda bych tuhle větu slyšela v jiné situaci a za jiných okolností. Kdybychom společně chodili na střední, možná bych ho tajně milovala a doufala, že mě pozve na závěrečný ples. Jistě, asi by se to nestalo, ale mohla bych snít, jak je dokonalý, neznala bych tuhle jeho sobeckou a arogantní stránku a on by mě naopak nepovažoval za levnou holku, s kterou může zacházet jako s kusem hadru.

Přistihla jsem se, že žárlím na jeho život nebo spíše na osoby v jeho životě.

Kdo může být Alice?

Kamarádka?

Sestra?

Osobní švadlena?

Přítelkyně?

Chová se k ní stejně arogantně jako ke mně nebo nezájem a chlad v jeho očích vystřídá spalující vášeň, něžnost a náklonnost?

Ví vůbec tahle dívka o tom, že on chodí po večerech do tohoto pajzlu?

A proč to vlastně Edward dělá? Co mu v jeho vztazích schází, že raději navštěvuje pochybný podnik jako je tenhle?

Ještě chvíli jsem snila o tom, jaký je, jaký by mohl být a jaká bych mohla být já, kdybych nežila tady. Ale pak jsem se zachumlala do rozházených peřin a usnula tvrdým, bezesným spánkem.

Edward:

Les už se probouzel do nového rána, když jsem dopil a zahrabal třetího medvěda. Jestli to tak půjde dál, brzo se tento druh ocitne na seznamu ohrožených druhů. Asi se budu muset v nejbližší době uskromnit a přeorientovat se zase na srnky. Ale to začnu řešit, až to bude aktuální. Momentálně mi bylo výborně a cítil jsem se sytý jako nikdy.

Lidskou chůzí jsem se pomalu vydal k domovu. Neměl jsem potřebu spěchat. V poslední době jsem se tam cítil jako v nějaké kobce. Vše stálé a neměnné, a tak přízemně předvídatelné. Nudilo mě každodenní předstírání a hraní si na šťastnou lidskou rodinku. Nenáviděl jsem celé to malé město. Forks nabízelo až žalostně málo míst, poskytující alespoň průměrnou zábavu pro někoho jako jsem byl já.

Místní posilovna sice byla místem, kde se setkávala omladina, ale nemohl bych ani šáhnout na nějaký posilovací stroj, aniž bych nevystřelil závaží ke stropu.

Ve zdejší  knihovně se nenacházelo nic lepšího než pár ohmataných zamilovaných románů, sbírka pohádkových knížek, světový atlas starý několik desítek let a nespecifikovaný počet kusů víc než nekvalitní beletrie tohoto století. Upřímně i moje police v pokoji nabízela lepší výběr než místní svatostánek starých drben a zoufalých školáků.

A ani místní bistro s ohraným juboxem, které se majitel odvážil nazvat restaurací, mi neposkytovalo to pravé kulturní vyžití. Spolužákům by se asi dvakrát nezamlouval můj výběr z „jídelního lístku“.

Za to Seattle bylo místo, které jsem si zamiloval. Ten pocit neskonalé anonymity, přítulné slečny, hazard, to vše mě činilo šťastným. Bylo stokrát lepší se bavit s mírně opilou místní smetánkou, která spolu s alkoholem vypnula i pud sebezáchovy, než s ustrašenými a nedůvěřivými lidmi z Forks.

Noční život v Seattlu byl o tolik záživnější, než  házení povinných zamilovaných pohledů a sledování nedůležitého baseballového zápasu z pohovky v obývacím pokoji.

Bavil jsem se a měl pocit, že znovu ožívám. S každou nocí jakoby se mi do těla vrátila má stará energie, chuť žít a něco podniknout. To Bella mi tu energii vlévala do žil.

Jistě, byla víc než naivní a 90% času v její přítomnosti mě dováděla k šílenství - jako například dnes s tím svým nemožným plánem útěku, ale právě ta nepředvídatelnost mě bavila. A bavil mě i sex s ní.

Vicky byla také skvělá, ale co si budeme povídat, už mě nemohla překvapit. A ani svatba, která se s každým týdnem blížila víc a víc mi už nepřišla jako dvakrát dobrý nápad. Ještě se necítím na chomout, jsem příliš mladý, sto let sem – sto let tam, proč se hned ženit?

Nejspíš požádám Alici, aby s tempem příprav trochu zpomalila. A nebo bych si mohl promluvit s Viktorií. Prostě se jen tak posadit a dohodnout se jako dva dospělí rozumní lidé…

Stačila mi jen ta představa, abych se rozesmál na celý les jako blázen. Vicky by mi utrhla hlavu, kdybych se jen pokoušel promluvit si o změně data pro naši velkolepou svatbu.

Humor mě však okamžitě přešel, sotva jsem spatřil střechu našeho honosného domu. Doufal jsem, že zbytek rodiny bude někde na lovu nebo na nákupech. Přece jen přijít s kalhotami na půl žerdi a s natrhlou košilí je u mě celkem nezvyklé a zajisté by to spustilo salvu zvědavých otázek. Ale nebylo mi přáno. Už z dálky jsem slyšel melodické hlasy členů mé rodiny a zběsilé pobíhání jednoho z nich po celém domě. Alice!

Podle kroků se právě nacházela v mé ložnici. Co tam ksakru dělá? Už jsem si to šinul k přednímu vchodu, abych to co nejrychleji zjistil, když v tu mi v hlavě doslova vybuchla její myšlenka. Byla ostrá, bez špetky humoru a doslova na mě křičela: „Jestli nechceš, aby tě Victorie rozcupovala hned mezi dveřmi, jdi raději oknem. Hned! Čekám u tebe v ložnici.“

Ach, ta její jasnozřivost. Kdykoliv je tak vážná, vím, že není radno pokoušet štěstí a ignorovat její vize. Proto jsem obratem změnil směr mé cesty a téměř s panikou vyskočil do své ložnice.

Sjela mě přísným pohledem, ale dál na nic nečekala, urychleně mě zatáhla do koupelny, zabouchla dveře a jediným pohybem mi strhla mou už tak dost poničenou košili.

„Proboha, Alice, co to děláš, zbláznila ses?“ vykřikl jsem s hrůzou v hlase, když se mi snažila stejným způsobem sundat i kalhoty. Ale ona jen netrpělivě protočila očima a dál se se mnou přetahovala o spodní díl mého ošacení.

„Nefandi si tolik a dej mi ten kus hadru, Edwarde! Tvoje vymakaná muskulatura mě nijak nezajímá. Odkdy jsi vůbec takový stydlín? Nemám čas se tu s tebou přetahovat. Tohohle se musíme fakticky rychle zbavit.“

To mi jako vysvětlení opravdu nestačilo a znovu jsem odstrčil její ruce od svého pasu. „A proč se toho musíme zbavit? O co ti jde? Nechceš mi nejdřív něco vysvětlit?“

Alice opět netrpělivě zavrčela a zasypala mě palbou myšlenek:

„Victorie na tebe čekala celou noc. Po domě chodila jako lev v kleci a vzteky skoro neviděla. No a já vzápětí měla dost nepříjemnou vizi, co se týče tvé celistvosti. Ta vize není stoprocentní. Chápej, záleželo na tom, kdy a kudy přijdeš, ale opatrnosti zkrátka není nikdy nazbyt..

Navíc nevím, jestli sis toho všiml, ale ten lidský odér se směsí ženské voňavky se z tebe line na sto honů a kalhoty i košile jsou stejně skoro na kusy.“

„No tak se vymluvím, že jsem si po lovu zaběhl do města a prostě načichl „člověčinou“. To přece není zločin nebo ano?“ oponoval jsem zarytě.

„Není hloupá, Edwarde! Jestli to chceš vědět, tak na ten tvůj lov pum ti rozhodně neskočí. Včera večer jsi naháněl trochu jiné kočičky a ona to pozná, pokud s těma hadrama  něco rychle neuděláme! A mimochodem, měl bys své rozlučky se svobodu trochu omezit. Před chvílí vysílali ve zprávách, jak pomoci jeřábu sundávali nějakého nahého nebožáka z nejvyššího stromu v parku. Tak nějak si myslím, že v tom máš prsty.“

Zprávu o Vernovi jsem přešel bez komentáře a co se týče mé drahé, snažil jsem se Alice vysvětlit, že se před ní nehodlám svlékat do naha, jen kvůli nějaké vizi, která nemusí být ani pravdivá.

„Nebuď tak úzkostlivá, Alice. Proč se vždy upneš na ten nejtragičtější konec? Nechápu, co je tak neuvěřitelného na spontánní návštěvě města a pumách. Victorie je mnohem chápavější, než si myslíš. To chce klid. Sotva si dám sprchu, pach té lidské dívky zmizí a co se týče oblečení, vysvětlení je nasnadě. Puma při boji přirozeně seká drápy na všechny strany, takže se není čemu divit, že je potrhané!“

„Ty si vážně myslíš, že ti taková chabá výmluva projde? Tak mi teda pověz odkdy puma nechává rtěnku na límečku košile? To mi můžeš taky tak jednoduše vysvětlit?“ vyjekla má drahá sestra poněkud hlasitěji než bylo nutné a švihla po mně košilí.

Koukal jsem na dokonalý otisk Belliných rtů v němém úžasu a přemýšlel, kdy se to tam vzalo. Byl jsem si jistý, že jsem si košili sundal v čas. Mnohem dříve, než jsem se začal s Bellou líbat. Určitě. Nebo snad ne? Snažil jsem si ty intimní chvilky dopodrobna vybavit, ale bez úspěchu. Odkdy má upír výpadky paměti? Může za to ta spalující vášeň, kterou jsem v přítomnosti Belly posedlý? Či sama Bella? Je snad ona tím důvodem, proč nejsem sto si vybavit něco tak zásadního, jako je vlastní svlékání?

Můj tok myšlenek přeťal zvuk rychlých kroků po schodech a Alicina divoká gestikulace střídající se s zběsilou snahou mi sundat kalhoty.

„To je Victorie! Slyšela mě. Rychle shoď ten zbytek, vyskočím s tím z okna a zahrabu to v lese. Tak-dělej-a-ko-ne-čně-pusť-ty-kal-ho-ty.“

Nervózně jsem se ošil, ale se stejnou urputností, jakou se je ona pokoušela sundat, si je já snažil udržet v pase.

„Víš, Alice, asi bys měla vědět, že…

Se obvykle  neobtěžuji se spodním prádlem.“

Kdyby byla Alice člověk, v mžiku by příšerně zčervenala. Takto však jen rozpačitě ustala ve své činnosti a s téměř neslyšnou omluvou odskočila dozadu. Ve stejném okamžiku se Viktoriiny kroky zastavily před koupelnou a dveře se začaly pomalu otvírat…

Alice po mně mrskla zlostným pohledem, rozeběhla se k oknu a vyskočila. Už jen to, že jsem tu s ní byl zavřený polonahý by totiž pro mě znamenal obrovský problém... Alespoň z pohledu Victorie.

Ještě stačila procedit mezi zuby, ať všechno okamžitě strčím alespoň do koše na prádlo a vlezu pod sprchu. Nic neslibovala, ale pokud se Vicky v koupelně nezdrží příliš dlouho, mohlo by to klapnout. Ona pak skočí zpátky a oblečení odstraní.

Dala mi vteřinu.

Uchechtl jsem se.

To je spousta času…

Má drahá se nezdržela jen na nezbytně dlouho dobu, jak jsme s Alicí doufali. Z obyčejné rychlé sprchy se nakonec stala romantická koupel ve dvou. Koupelnové hrátky, které jsem tak nestoudně nabízel před pár hodinami Belle, jsem totiž nakonec úspěšně realizoval s Viktorií. Vlastně to byla skoro nutnost.

Když totiž přišla, v její hlavě bloudily samé znepokojivé myšlenky. Zvlášť jedna, týkající se utrhnutí mé chlouby, mě obzvlášť vyděsila.

Nebyl čas ztrácet čas. Musel jsem ji svést, aby na své, doufejme plané, výhružky co nejdříve zapomněla. Překvapivě to bylo docela snadné.

Stačilo nahodit ten správný pohled, aby se utopila v mých topazových očích, vykouzlit pokřivený úsměv, kterému nedokázala žádná žena odolat, přitáhnout si ji něžně k sobě a vášnivě políbit.

Abrakadabra…

A veškeré ošklivé a vysoce znepokojivé myšlenky, týkající se mé osoby, jsou fuč.

Co ty na to, Copperfielde…?

Bella

Byla jsem již vzhůru, ale odmítala jsem otevřít oči.

Ještě pár vteřin jsem si chtěla užít tu jedinečnou chvíli osobní svobody. Nemyslet na další noc, na povinnosti, na úchylné chlapíky, na nic.

Jen tak ležet a převalovat se. Snít. Představovat si, že můj pokoj je skutečně jen můj a nemuset ho každou noc sdílet s někým jiným. Jít kam se mi zachce a kdy se mi zachce a hlavně  bez doprovodu vyhazovačů nebo Frankieho. Nemuset dávat své tělo všanc každému, kdo si řekne. Co víc by mi stačilo ke štěstí. Jen trocha víc osobní svobody…

Ještě chvíli jsem si chtěla pohrávat s mou hloupou fantazií, ale prudké zaklepání na dveře mě z mého snění vytrhlo.

„Hej, míníš vůbec dneska vylézt z postele, slečinko?“

Frankieho hlas mě doslova zburcoval. Vždyť jsem byla nahá a kdyby vtrhnul dovnitř, tak… V prvotním šoku jsem se zběsile natáhla po županu, ale po krátkém přemýšlení jsem ho nechala dál ležet na zemi.

Vždyť už to bylo jedno.

Kdyby Frankie chtěl, stejně už ho dávno mám mezi nohama.

Proč se pořád tak úzkostlivě halit?

Co chci ještě zachránit?

A kvůli komu?

Proč dbát o to, aby nikdo neviděl mé tělo, když si ho každý může zaplatit?

Jak hloupé a -

„Tak slyšíš mě, ty malá děvko? Kdy míníš sejít dolů? Je potřeba doplnit bar. Jo a někdo pořádně zasvinil podlahu, tak to mazej uklidit.“

„Tohle není fér. Cecile nevzala mop do ruky celou věčnost a Vanda zrovna tak! Proč zase já?“ namýtla jsem zlostně a konečně se vyhrabala z postele.

„Protože ony jsou VIP narozdíl od tebe, protože stále nedělají problémy narozdíl od tebe a protože jsem to prostě řek! Hejbni zadkem, nemíním na ty blitky koukat celej den.“

***

Zuřila jsem. Proč nalévají takovým primitivům, kteří se ožerou pod obraz a pak nejsou schopni dojít ani na záchod?

Tu práci mi byl čert dlužen. Nevím sice, co dotyčný opilec jedl, ale nic menšího než mamut to být nemohlo. Sotva jsem totiž tu obrovskou hromadu uviděla, do nosu se mi zavrtal odporný puch a málem jsem tam přispěla i „svou troškou do mlýna“. Několikrát.

Trvalo mi skoro celé odpoledne, než jsem dala všechno do pořádku. Ještě tak zvládnout to samé se sebou. Nakyslý pach zvratků jsem měla nejspíš natrvalo zažraný pod kůží. Za pár minut se opět otvírá a já se bez úspěchu snažím odmočit ve vaně. No co, alespoň o mě nebude takový zájem. Parfém a la kopec zvratek se určitě netěší přílišné oblibě.

I když na druhou stranu to narušuje trochu můj nový bojový plán. Tak trochu jsem si totiž zjistila, co to VIP podle Frankieho přesně znamená a rozhodla jsem se k této dívčí elitě připojit.

VIP je holka, o kterou se denně muži perou a žadoní na kolenou, aby s ní mohli být. Dotyčná má pak podle Frankieho právo na pár laskavostí.

Například osvobození od „domácích“ prací.

Pár dnů volna, které mohou strávit ve svých ložnicích bez „společnosti“.

A výlety… Ano, přesně tak. VIP slečny mohou přijmout pozvání a vyrazit si se zákazníkem do restaurace a následně do jakéhokoliv hotelu po celém Seattlu. Tedy pokud s ní z nějakého důvodu nemíní sdílet lože ve Frankieho pajzlu...

Ale zpět k věci. Tato VIP samozřejmě ve městě není sama, ale s jedním z vyhazovačů za zadkem. To kdyby bylo potřeba zákazníka usměrnit nebo se slečna náhodou rozhodla vypařit. Ovšem tento vyhazovač je víc než diskrétní. Vždy jede ve svém voze a jen velmi nenápadně sleduje svůj „cíl“. Pokud slečna zajde do jakékoliv budovy, dotyčný čistě pro informaci zjistí, kolik má budova vchodů a nadále se pak drží na dohled slečny. Pochopitelně vyjma toalety a hotelové ložnice. Tam čeká přede dveřmi, poté si dívku vyzvedne a zaveze ji zpátky pod Frankieho střechu. Jak důmyslné.

Upřímně, zprvu mi připadalo, že takzvané výhody stojí za zlámanou grešli  a výlet není výletem, nýbrž vězeňskou vycházkou. Jenže když před sebou máte kýbl zvratek a začínáte plnit druhý, začnete přemýšlet nad čímkoliv, jen abyste se nemuseli soustředit na tu nechutnou práci. A jakým směrem se tedy ubíraly moje myšlenky?

Kolik takových VIP slečen se pokusilo utéct během toho „báječného“ výletu?

Co když jsou všechny až nebetyčně poslušné a vrací se bez odmlouvání zpět?

Nejsou pak pro vyhazovače zmíněné výlety už jen rutinní záležitostí?

Nesleví v takovém případě ze své pozornosti?

A všimne si vůbec, že když na toaletu odejde Bella, ale vyjde upjatá dáma v kostýmku a ve žluté paruce, že je to jedna a tatáž osoba?

Cítila jsem ďábelskou radost a pýchu nad mým skvělým plánem útěku.

Byla jsem tak hloupá. Celé dny jsem se utápěla v sebelítosti, obviňovala všechny kolem sebe a  nadávala na svůj zpackaný život, než abych se s tím něco snažila udělat. Ale tomu je konec!

Mám plán jak z tohoto pekla pryč. Bude to chtít hodně sebezapření, spoustu falešných úsměvů, krátkých sukní a lichotek. A hlavně musím zařídit, aby o mě Cullen ještě několikrát usiloval stejně tvrdě jako včera. Pak snad Frankiemu dojde, že jsem mnohem cennější, než si myslel. A až mě otituluje VIP děvkou, pokusím se z někoho vymámit pozvání do nějaké nóbl restaurace a pak už mě tady nikdo nikdy neuvidí!

Tehdy jsem ještě netušila, jak brzy mi budou písmena VIP znít před jménem...

Victorie

V duchu jsem zuřila. Jak si to jen představuje, bastard jeden? Že mi jen tak oznámí, že se jde projet, nasedne si do svého Volva a zmizí kdovíkde? A že já budu poslušně čekat doma, dokud se  zase nevrátí? Ze mě domácí puťku dělat nebude, chlapec!

Nejspíš si říká, jak je hrozně mazaný.

Spláchne puch té lidské nicky, párkrát na mě mrkne a myslí si, že mu uvěřím sebevětší pitomost.

Jak si jen mohl myslet, že necítím ten pach kouře, alkoholu, levné voňavky a potu? Jeho oblečení, ač schované v prádelním koši, dávalo víc než jasně najevo, kde můj drahý trávil noc. Válel se zas v kdovíjakém pajzlu za mými zády.  A určitě ne poprvé.

Nedala jsem však na sobě nic znát. Milovali jsme se a uspokojovali jeden druhého. Snažil se víc než obvykle a já se na krátkou chvíli rozhodla zcela poddat jeho dotekům... Ovšem může se snažit jak chce, já nezapomínám.

***

Sotva zmizel kdesi v ložnici, aby mi přinesl novou huňatou osušku, či pro co jsem ho to vlastně poslala, bez váhání jsem vyskočila z vany a nahlédla do prádelního koše.

Tak copak ten malý rozcuchaný skřet, kterého Edward nazývá sestrou, chtěl zakopat v lese? Vytáhla jsem cáry oblečení a stačilo mi sotva půl vteřiny, abych objevila rudý obtisk rtů. Nadechla jsem se a snažila si zapamatovat vůni té čubky. Ulpěla však na košili příliš slabě. Tím hůř pro ni. Znamená to, že Edward nebyl oblečený zrovna dlouho.

Pro zlost jsem skoro neviděla. Nehnu ani brvou, kdyby to byla jen ta hlupačka z Denali, ale žádná lidská holka mi nebude svádět mého muže. Ten je prostě můj!

Hodila jsem ty hadry rozmrzele zpátky, nasadila šťastný úsměv a myslela na něco tak bezduchého jako jsou svatební přípravy. To jen pro jistotu, kdyby se mi chtěl vrtat v hlavě. O pár hodin později, když začal netrpělivě sledovat hodinky a přecházet nervózně po pokoji, jsem stále zůstávala klidná, předstírajíc blaženou nevědomost a slepou oddanost tomu prolhanému parchantovi, i když nejraději bych mu urvala hlavu…

Ale to počká.

První je na řadě ta lidská nicka!

A k té se dostanu jen přes něho. Tak proč mu bránit, když mě zavede přímo k ní? Proč ho zdržovat? Ať si za ní klidně táhne.

A připraví ji tak nevědomky o pár let života navíc...

Protože já se budu držet těsně za ním!

Poté jsem již se skutečným úsměvem sledovala, jak můj drahý startuje své Volvo a mizí za první zatáčkou.

Počkala jsem ještě pár minut a vzápětí s divokým zavrčením vyskočila do noci.

Tak další kapitolka u konce.Co na ni říkáte?

Pro spestření jsem tam hodila Victoriin pohled. Není moc sympatická, že?:D Jenže to Edward ve své sebestřednosti nevidí.

Jak to bude dál? Zjistí Vicky, kam Edward každou noc mizí, za kým a proč?

Jakým způsobem mu to hodlá zatrhnout?

A jaké to bude mít pro všechny důsledky?

Vaše názory a případné nadávky zanechte v komentářích:D

10. kapitola

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 9. kapitola - Ticho před bouří: