Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nor work model isn't perfect - 3.kapitola

18.12.2009 (18:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3228×

Před kavárnou na mě čekalo auto. Nasedla jsem a řidič zamířil do hotelu.

„Ahoj, už je tady nějaký učitel, ale není zrovna přátelský.“ Před hotelem stála Monika.

„Ahojik! Snad to nebude nejhorší. Ale já si mou náladu zkazit nenechám.“ Odpověděla jsem a nastoupila do výtahu. Za chvíli už jsem vystupovala v mém apartmá a u okna stál nějaký starý chlápek.

„Máte zpoždění přesně 17 minut a 29 sekund, tohle vám trpět nebudu.“ Otočil se na mě. To si s ním teda užiji. On je chlápek „chodící hodiny“.

„Jo, tak mám zpoždění, ale vy jste v pokoji, ve kterém nemáte bez mé přítomnosti co dělat. A vsadím se, že vás sem nikdo nepustil.“ Zašklebila jsem se, nechala ho tam stát s otevřenou pusou dokořán a šla se převléct.

Oblékla jsem si pohodlné jeany a triko.

Vzala jsem si zápisník, propisku a vydala se z5 za tím ‚příjemným‘ chlápkem do konferenčky spojené s malým ‚obývákem‘, kde jsem se usadila na gauč.

„Můžeme začít, já nemám zrovna moc času na ‚nic nedělání‘.“ Začala jsem, když se ani po dvou minutách nic nedělo.

„Jistě.“ Ten chlápek se zase postavil k oknu a začal s nudným výkladem. Nic nudnějšího jsem ještě neslyšela.

Občas se na mě otočil, aby se ujistil, že si píšu poznámky, tak jsem dělala, že si něco píšu a občas jsem si dokonce i něco napsala. Už jsem si jen přála, aby to bylo za mnou.

Naštěstí bylo mé přání vyslyšeno, jakmile uběhly dvě vyučovací hodiny, tak jsem ho i s tím jeho výkladem ‚vykopala‘ za dveří. Teda spíš do výtahu.

Chvíli jsem přemýšlela, co budu dělat, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem se dnes ještě neohlásila Villovi – což MUSÍM dělat pravidelně -, takže jsem šla vyhrabat mobil. Když jsem ho našla, byl vybitý, tak jsem ho dala na nabíječku a zapnula. Okamžitě mi tam naskákalo 7 nepřijatých hovorů.

Nevěděla jsem, jestli mu mám zavolat, ale nakonec jsem se odhodlala, zhluboka se nadechla, vydechla a zmáčkla jsem zelené tlačítko.

„Ville?“ promluvila jsem do mobilu.

„Isabello! Co děláš stím telefonem?“ křičel na mě tak, že jsem odtáhla mobil od ucha a slyšela ho stejně.

„Co, bych sním asi dělala. Vybil se mi a teď odešel hodný pan učitel. Který mě dost vytáčel svým výkladem. Tak to nedělej ještě ty.“ Zakřičela jsem zpátky.

„Dobře tak to neřeš. Co máš v plánu dneska?“ změnil okamžitě tón svého jednání.

„Přemýšlela jsem, že by sme mohli zajít někam na večeři.“

„To zní lákavě. V kolik tě mám vyzvednout?“ řekl sladkým hlasem, v kterém bylo slyšet tolik lásky, že by ji mohl rozdávat.

„Kolem 7?“

„Dobře v 7 budu na tebe čekat. Jeď opatrně!“

„Neboj se. Poletím a až budu v Las Vegas dám vědět.“

„Zatím ahoj. Miluju tě!“

„Taky tě miluju, Isabello,“domluvil a položil hovor.

Byla jsem si tak jistá jeho láskou, že jsem občas i přehlédla jeho úlety. Dlouho se ke mně nic nedostalo tak jsem se domnívala, že se změnil. Věřila jsem tomu, vlastně chtěla věřit. Ale říká se, že kdo jednou podvede, udělá to znovu.

Když jsem domluvila s Villem a položila mobil na stolek, šla jsem do koupelny a natočila si horkou vodu. Mezi tím jsem přešla k umyvadlu a sundala si drdol, který na mě holky udělali. V místnosti se začala rozprostírat mlha z vařící vody. Vzduch, byl tak osvěžující. Sundala jsem si oblečení a hodila ho na zem.

Zvedla jednu nohu, druhou nohu a sykla jsem bolestí. Ta voda, byla příliš teplá. Vyskočila jsem z vany a natočila tam trochu studené. Když, už byla akorád ponořila jsem se do vody a chtěla zapomenout na všechno kolem.

Poslední dobou toho na mě, bylo opravdu moc. S jedinou osobou, se kterou zapomínám na starosti je Rose. Nevím jak je to možné, ale je to tak. Občas prosím o přítele, který by jezdil semnou na jakýkoliv casting, zkoušku nebo prostě jen tak. Ale Vill na tohle nemá čas. Jezdí semnou jen na zkoušky, které musí být v Settelu jinak nemá čas. Na jednu stranu jsem, byla alespoň volná. Mohla jsem s Emmou chodit po večírkách, užívat si aniž bych brala ohledy na kohokoliv jiného.

Při mém přemýšlení mě vyrušil zvonek u dveří. Rychle jsem se osušila a vyšla z koupelny. Dotyčný nebyl moc trpělivý.

„Už jdu! Moment,“ volala jsem ke dveřím, ale za nimi pořád neustalo to hrozné ťukání.

„Kdo je tam?“

Teď mi došlo, že tyhle schody používá jen personál. Ale jestli jsou to oni tak mají klíče. Nikdo jiný se sem nedostane. V ten moment mě polilo horko. Nevěděla jsem co dělat.

„Kdo je tam?“ zavolala jsem ještě jednou.

„Edward,“ promluvil neznámí hlas.

„Edward? To je jako kdo?“ řekla jsem nepříjemně.

„Rose mě posílá. Ztratila mobil tak ti napsala dopis a já jí teď dělám poslíčka. Není to hloupé mluvit přes dveře?“

„Dobře. Pustím tě.“

Otevřela jsem dveře a nevěřila svým očím. Edward, by tak krásný. Podobný hodně své sestře.

„Tady to máš. Musím jít,“ podal mi papírek a odcházel. Než jsem se stačila vzpamatovat byl pryč.

Otevřela jsem papírek a bylo tam:

Ahoj Isabello,

Omlouvám se za to, že jsem poslala Edwarda. Ale ztratila jsem mobil. Absolutně nevím kde. Napsat jsem ale musela. Nechtěla, bys dneska zajít na skleničku? Docela ráda, bych pokecala. Nevím kolem osmi? Co ty na to? Doufám, že nebudeš mít nic jiného.

Rosalie