Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nor work model isn't perfect - 5. kapitola

08.01.2010 (21:30) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3094×

Když nám číšnice přinášela jídlo, zaujatě se koukala na Edwarda. Opravdu to nechápu, ale měla jsem takový pocit… pocit žárlivosti, když jsem začala chodit z Villem a okolo něj se motaly různé holky, ten pocit časem vyprchal, ale teď se vrátil. Ale proč se vrátil? Cítím snad něco k Edwardovi?

Ta servírka na něho tak koukala tak, že ji div nevypadly oči z důlku. Nedávala pozor a celý tác s pitím vyklopila na mě. Naštěstí to bylo pití jen pro mě a Rose – obyčejná neperlivá voda.

„Nemůžete dávat pozor?“ Vyjel na ni Villiem a ona leknutím nadskočila a začaly se jí lesknout oči.

„P-promiňte já…já…“ Vykoktala a s brekem utekla.

„Omluvte mě prosím, jdu se s tím pokusit něco udělat,“ omluvila jsem se a zamířila na toalety, kde jsem si šaty vysušila.

Ještě jsem se zkontrolovala v zrcadle a vyšla z toalet.

Můj pohled instinktivně zamířil k našemu stolu, ale už u něho nikdo neseděl. Rozhlédla jsem se po restauraci a pohled se mi zastavil u malého pultíku, který sídlil u vchodových dveří. Stáli tam všichni tři a Rosalie o něčem diskutovala v Villiemem a pak něco říkala Edwardovi. Vydala jsem se za nimi.

„Co se děje?“ Tahle otázka patřila všem.

Rosalie se už nadechovala, že odpoví, ale Villiem ji předběhnul.

„Nic, jen myslím, že tohle není vhodný podnik.“

„Nevím, co ti vadí, ale ať je po tvém. S Edwardem můžete jít na skleničku, nebo do hotelu a já jdu s Rosalií na skleničku,“ pokrčila jsem rameny.

Vill mě silně chytnul za paži, přitáhl si mě k sobě a zavrčel mi do ucha: „Nemyslím, že jsou to pro tebe vhodní přátelé.“

„Můžu se přátelit, s kým chci,“ opáčila jsem se a on se na mě podíval takovým pohledem, který by mohl vraždit a já se ho trochu i bála.

Zdálo se mi to, nebo Edward vydal zvuk jako… zavrčení?

Vyškubla jsem se Villiemovi, chytla Rose za ruku – není nějaká studená? – a táhla ji za sebou.

„Omlouvám se, moc mě to mrzí!“ Po chvíli jsem zastavila a omluvila se.

„To je v pořádku Isabello.“

„Bello,“ opravila jsem ji automaticky.

„Bello, nepřemýšlela jsi někdy, že bys…“

„Rose, já vám, co chceš říct, ale já nemůžu, neptej se mě proč, ale nemůžu. Já sama nevím, proč.“ Zakroutila jsem hlavou a Rose přikývla.

„Myslím, že není nejlepší čas na skleničku,“ s Rose jsem musela souhlasit. Vydaly jsme se zpět do hotelu.

Byli jsme od něj kousek, když mi zazvonil mobil.

„Ano?“

„Bello, ještě než odjedeš, tak si novináři žádají rozhovor, co ty na to?“ Ozvala se Monika.

„To by šlo, nejsem proti, kdy a kde?“

„Teď je asi 21:15, zvládneš to v 21:50 dole v hotelu na mole? Letadlo, poletí podle tebe – objednala jsem ti tryskáč.“ Páni, tryskáč.

„To zvládnu. Pa pa.“ Položila jsem telefon.

Když jsme přišly k hotelu, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Před hotelem byl Edward s Villiemem, ale nebavily se, oni se prali. Chvilku jsem je sledovala, vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Edward, byl mnohem silnější než Villiem. On… on neměl vůbec žádnou šanci. Nechápala jsem to, ale bylo to tak. Jeden pravý hák, Villovi přímo do žeber. V zápětí dostal hned pěstí do obličeje. Ten se pod tou parou sesunul k zemi… k zemi jako domeček z karet. Bylo vidět, že už má dost. Ale všimnul si mě, jak na ně zírám. Asi chtěl udělat dojem tak se zvedl. Napřímil se, rozmáchl se pravou rukou a udělal výpad na pravý hák. Ale Edward jakýmsi divným způsobem uhnul, jako kdyby Villiem byl zpomalený film. Co to má znamenat? Když jsem si položila tuhle otázku, Edward se na mě podíval a usmál se. Nějak jsem to nepobrala. Proboha kvůli čemu se to perou… Pomalým krokem jsem šla k nim. Když jsem k nim došla, naskytnul se mi neuvěřitelný výhled na ty dva.

„Villieme,“ řekla jsem jemně. Neobtěžoval se ani podívat. To si ze mě dělá srandu nebo co.

„Villieme,“ skoro jsem na něj, už řvala. Ani teď nic.

„Děláte si ze mě, už srandu?“ Řvala jsem mezi lidmi. Cítila jsem se blbě. Edward měl snahu, ale ten pitomec po něm vždycky skočil a chtěl se prát.

„Dost!“ Zakřičela jsem, co mi hlasivky stačily. Oba přestali a já mohla v klidu mluvit.

„Můžete mi říct, co to do vás vjelo?“ Oba na mě koukali, jako neviní štěňata.

„Bello, já…“ – Villiem.

„Nechci nic slyšet. Myslím, že bude lepší jet domů.“

„Bello,“ promluvil konečně Edward.

„Žádné, ale. Ihned domů Ville!“ Zvedl se ze země a šel jak spráskanej pes.

„Bello, mohu s tebou mluvit?“ Otázal se Edward.

„Co potřebuješ?“

„Nejezdi pryč, prosím.“

„Edwarde tohle prostě nejde.“

„Bello,“ vzal mě za ruku, ale já se instinktivně odtrhla.

„Nedělej to.“

„Bells, já…“

„Edwarde, nic neříkej. Tohle nemůžeme a ty to víš. Mám Villiema, a s ním také odjíždím zpátky do Forks,“ odtočila jsem se zády k němu a pomalu odcházela. Vzal mě za paži, jemně mě otočil a políbil.

„Ne!“ Odstrčila jsem ho, ač jsem to cítila opačně.

„Mám tě rád Bello. Ty to nevidíš?“ Tenhle jeho rozhovor mě zabije. Samozřejmně, že to cítím stejně, ale nesmím.

„Sbohem Edwarde,“ políbila ho na tvář a odešla.

Když jsem byla zády k němu a myslela si, že jsem dost daleko od něj. Spustily se mi slzy, přímo od krokodýla. Vyšla schody do hotelu, utřela slzy a nasadila ironický úsměv. Podívala jsem se na recepčního a usmála se. Vstoupila do výtahu, který vedl ke mně do apartmá a čekala s hrůzou co si Vill vymyslí. Blížilo se poslední patro, a já si do úsměvu musela nasadit vážný obličej. Dveře se otevíraly a já koukala, kde je. Nikoho jsem neviděla. Šla jsem po hlasu… Vycházel z ložnice. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem už přišla. A v té chvilce jsem byla ráda. Rozhovor, který vedl mě ujistil v tom, že není žádný svatoušek. A tak jak říká, že mě miluje, není žádná pravda. Mluvil úplně normálně. Žádné schovávání, jako kdyby chtěl, abych ho načapala. Ale nedávalo mi to žádný smysl, když se popral s Edwardem.

„Miláčku… přijedu co nejdřív.“

„Ano,“ odpověděl do telefonu, div se nerozplýval.

„Ale vracíme se oba!“ Zahuhlal zpátky.

„Nech toho, víš, že jí neopustím!“ Křičel do mobilu.

„Uvidíme se doma,“ položil mobil a šel k oknu. Já jsem došla zpátky k výtahu a otevřela ho.

„Lásko, jsi to ty?“ Kdo jiný by to měl být ty pitomče. Jak jsem mu mohla naletět?

„Ano jsem to já. Kdo by to měl, být?!“ Řekla jsem podrážděně z rozhovoru co jsem si vyslechla.

„Mohl, bys mi laskavě vysvětlit, co to mělo venku znamenat?“ Založila jsem si ruce na prsou a čekala.

„Nechci, aby ses s nima stýkala!“

„Co prosím?“ Vždycky na mě byl hodnej, ale teď to opravdu přeháněl.

„Nepřeju si… abys s Edwardem a Rosalií kamarádila. Je ti to jasné?“

„Villieme Woote, jak se opovažuješ mi něco nakazovat?“ Jakmile jsem tuhle větu dokončila, svezla jsem se k zemi. On mi dal facku? Do očí se mi nahrnuly slzy. Bolelo to jako čert. Tohle nikdy neudělal. Co se to s ním děje… Podívala jsem se mu do očí a u něj nebyla vidět žádná lítost, ale jen vztek a opovržení.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nor work model isn't perfect - 5. kapitola: