Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 1


Nosím smůlu i smrt 1Další příběh o Belle. Není upír, ale ani člověk, tak co vlastně je? Něco s ní není v pořádku. Nosí smůlu a v horším případě i smrt všem kolem sebe, proto se na ni nikdo neváže, ale co když ji do cesty přijde nesmrtelný? Na tomto díle má obrouvskou zásluhu moje spolupisatelka eunta.

Jaký by mohl být ten správný začátek tohoto, pro mě smutného příběhu? Možná bych mohla začít tím, že se Vám představím. Mé jméno je Isabella Swan. Bydlím s matkou René ve slunném Phoenixu. Je tady opravdu nádherně, nádhernější místo byste asi nenašli, ale to mi ke štestí nepomůže, bohužel. Ono vlastně ani tak nejde o mé štestí jako spíš o to, které by měli mít ostatní. Přesněji řečeno ti, kteří by byli rádi se mnou, ale to už nikomu nemohu dovolit, ne po tom, co se stalo, po tom co jsem jim provedla, i když nepřímo, tak přesto za to všechno mohu jen já. Není pro ně příliš bezpečné, aby se ke mně snažili dostat jakkoli blíž. Dříve takových lidí bylo hodně, ale s postupem času a událostí jich ubývalo, až nezbyl skoro nikdo a ti co to ještě nevzdali? Ti jsou po většinu času v nemocnici. Ale o tom až později…

S René bydlím už odjakživa. Máme malý útulný domek kousek od centra. Je tam poměrně klid, ale sousedé nás příliš rádi nemají. Teda René ano, ale mě ne. Bojí se mě a já myslím, že právem. Ne že bych vypadala jak strašidlo nebo je odstrašovala svým vzhledem, ale prostě se šíří pověry a ty jsou bohužel o mě. Jak to bývá tak některé jsou pravdivé a jiné zase ne. Říká se toho spousta a také se toho spousta stala. 

Myslím, že to začalo už když mě René čekala. Tátovi se děli divné věci, ale jen když nám byl na blízku. Ze začátku to byli jen maličkosti – sem tam zakopl, to se mu ještě nic nestalo a navíc na tom by nebylo nic divného, zakopává přece občas každý, jenže pak to bylo pořád častější a častější a pak se to zhoršovalo. Padalo mu všechno z ruk a když říkám všechno, tak všechno. Nejhorší bylo, když mu spadl nůž na nohu. 
Oba dva byli čím dál tím vystrašenější a nevěděli co se děje. Podle mě táta něco musel tušit, protože René říkala, že když byl jinde než s námi doma, tak bylo všechno při starém, ale nikdo nechtěl nic říct nahlas. Jak by taky nenarozené dítě mohlo za něco takového.
Jenže nejhorší to bylo v den mého narození. René byla na sále a táta spěchal z práce. Aby všechno stihl, tak jel rychleji než měl a to se mu stalo osudným. Srazil ho kamión a on na místě zemřel. Vím, že to bylo kvůli němu a nikdy si to nepřestanu vyčítat. Připravila jsem René o milujícího manžela. Třeba jsem se nikdy neměla narodit a to všechno bylo znamení, jenže se tak stalo.

Vše v mém světě bylo hrozné a nepopsatelné. Každá osoba po mém boku trpěla a nikdo si nedokázal vysvětlit, proč je tomu tak. Své útlé dětství si nepamatuji, ale od svého čtvrtého nebo pátého roku si vše pamatuji velice podrobně. Bylo to jako zlý sen, ze kterého jsem se chtěla probudit, ale nebyl tu nikdo kdo by mi pomohl a já tak dále a dále ubližovala svým nejbližším. Jediným protikladem byla René, na ní jsem působila normálně, možná to bylo taky dáno tím, že jsem její dcera a porodila mě. Nevím, protože se pokouším na to vše zlé nemyslet, ale pokud to vše vidím okolo sebe, co způsobuji, tak to prostě jinak nejde.

René byla moje opora, ale já věděla, že se tím trápí i ona sama, poznala jsem to na ní. Kdykoliv se něco stalo, ta hrůza v jejích očích byla přímo viditelná a zarývala se hluboko do mé kůže, protože já byla ta hrůza. Já byla tady ta špatná a nechtěná, protože všude kam jsem vstoupila a kde jsem byla, tam jsem přinášela jenom bolest, smutek a v horších případech i smrt.

První co jsem si pamatovala bylo z období asi mých 5-ti let. Matka byla neustále za mými zády, ale ani to nepomohlo. Jako kdyby další malér číhal přímo za rohem a jen čekal na to, až tam vrkočím zrovna já.

,,Mami, mami….jdu na zahradu….můžu mamíííí?“ Zeptala jsem se dívčím hláskem a poskakovala vedle matky po kuchyni. Chtěla jsem jít ven, protože jsem tam zahlédla stejně starou dívku ze sousedství, jak si venku hraje na dece. Moc jsem si přála hrát se svými vrstevnicemi, ale matka nebyla téhož názoru. Věděla jsem to, bála se o mě a hlavně se bála o ostatní. Já si to ale v té době naprosto neuvědomovala. Byla jsem dítě a dítě potřebuje hry a nikdy nemyslí na to, co vše se může stát. 
Matka se na mě významně podívala, ale nemohla mě odmítnout a já to věděla.
,,Dobře Bello, ale prosím buď opatrná, za chvíli jsem u tebe.“ Řekla, sklonila se a políbila mě do mírně zvlněných kaštanových vlasků. Byla jsem v té chvíli nepopsatelně šťastná. Rychle jsem vyběhla zadními dveřmi z domu a pelášila na druhou stranu naší docela malé zahrady. Domy nebyly odděleny ploty, takže můj plán byl bez chyby.
,,Ahoj.“ Řekla jsem přátelsky a dívka sedící na dece zvedla hlavu. Byla to růžová blondýnečka. 
,,Ahoj.“ Odpověděla, ale okamžitě sklopila hlavu zpátky ke svým hračkám. Já ale neváhala a chtěla jsem navázat přátelský rozhovor.
,,Můžu si s tebou hrát?“ Zeptala jsem se mile a popostoupila k ní blíže a pomalu si sedla na deku. Dívka se mě ale lekla a poposkočila na dece a dobrých 20 čísel dál. Překvapilo mě to, ale moje podvědomí vědělo, že ta dívenka dělá dobře.
,,Nemůžeš. Mám zakázané si s tebou hrát. Jsi zlá.“ Vykřikla na mě a už se zvedala z deky. Byla jsem jako opařená a udiveně jí sledovala.
Dívenka se ale zvedla velice rychle a taky se vše velice rychle událo. Zbrkle se chtěla rozběhnout směrem k jejich domu, ale nohy se jí zamotaly do té proradné deky a já jenom viděla jak padá a nejhorší bylo, že padala přímo na ty ostré hračky. Spíše na dům pro panenky a jeho ostrou střechu. V té chvíli jsem ale nic nemohla udělat. Trvalo to mrknutí oka a dívenka narazila stranou tváře přímo na ostrou hranu. Ozval se škaredý zvuk a potom jenom pláč a pláč a křik a křik.
Dívenka si rozrazila obočí a krev se jí valila po celé straně obličeje. Její obličej byl vystrašený a já už jenom viděla její rodiče jak k nám utíkají a také moje matka tu byla během chvíle. Bylo však už velmi pozdě. Nemohla jsem s tím nic dělat. Smůla se mi lepila na paty a já se jí nemohla zbavit.

Nebyly to však jenom fyzické újmy na lidech v mém okolí. Byly i psychické a to jsem už nechápala vůbec. Spousta lidí v mém okolí bylo podrážděných, protivných, zlých, v depresích a já jsem jim všem začala připadat jako ďábel vyvrhnutý přímo z pekel. Ale co když něco takového skutečně jsem?

Takových událostí se dělo čím dál tím víc a mě začalo docházet, že to dělám já, nebo že je to přinejmenším kvůli mně. Rodiče se snažili nenechávat své děti bez dozoru a jakmile viděli, že se k nim blížím, tak je sebrali a vzali nohy na ramena. Věděla jsem, že dělají dobře, ale trápilo mě to. Neměla jsem si s kým hrát a kromě René ani s kým povídat. René viděla jak se trápím a trápila se tím se mnou, brala na sebe mou bolest, ale bylo v tom ještě neco víc. Něco co jsem neodhalila. 

Pak měl nastat zlom a tím měl být nástup do školy. Hrozně jsem chtěla jít, ale René byla jiného názoru. Chtěla, abych měla domácí vyučování a tak jsem celou základní školu seděla vlastně doma a neměla nikoho žádné přátelé, prostě nic. Byla jsem sama a opuštěná a nikým nechtěná. Hodně se to na mě podepisovalo. Byla jsem zamlklá a pořád smutná, v těžkých depresích, ale aspoň se nikomu nic nestalo.
Základní školu jsem dokončila bez problémů, co taky jiného dělat zavřená pořád doma. Už jsem se smířila s tím, že zůstanu doma snad celý život, jenže k čemu mi pak bude nějaké vzdělání? K ničemu. Já sama jsem naprosto k ničemu. René viděla co to se mnou dělá a tak se rozhodla udělat další krok, nechtěla o mě přijít nadobro.
Jednoho dne přišla ke mně do pokoje a posadila se na postel, sledovala jsem ji a čekala až začne. 
„Bells, zlatíčko, musíme si promluvit o tom, jak to bude dál.“ Na chvíli se odmlčela a zhluboka se nadechla a pokračovala.
„Už to nejde takhle dál, nemůžu tě držet až do konce života zavřenou doma a bát se o tebe.“ Věděla jsem, že tam mělo být spíše bát se o ostatní, ale nechala jsem ji mluvit, vypadalo to, že je to pro ni těžké.
„Za pár dní bys měla nastoupit na střední, budeš sice dojíždět, ale myslím, že je to tak lepší. Na zdejší střední jsem tě posílat nechtěla, není moc dobrá, takže budeš dojíždět, co ty na to?“ Co já na to? Jak se vůbec může ptát, poprvé půjdu do školy, opravdvé školy, kde mě nikdo nezná a já můžu začít od začátku. Zavřiškla jsem a vyskočila na nohy a běžela obejmout René.
„Děkuji mami, mockrát děkuji, já se tak těším, poznám nové kamarády.“ Viděla jsem, že její tvář se trochu zachmuřila, ale snažila se to přede mnou skrýt. Měla strach co se stane, ale nemohla mi zkazit mou radost z toho, že konečně někam půjdu.

Těch pár dnů než jsem měla nastoupit, jsem byla v takové eufórii, že jsem se musela pořád radovat. Byla jsem jako vyměněn, nepoznávala jsem se. Ale také jsem si ze začátku nevšímala toho, že René byla každým dnem více skleslejší a já nevěděla proč. Šla jsem za ní si o tom promluvit.
„Mami můžu?“ Seděla u klavíru,na který hodně dlouho nehrála, posadila jsem se vedle ní.
„Jistě, copak potřebuješ?“
„Co je s tebou? Jsi pořád tak smutná. Stalo se něco?“
„Ne zlatíčko nic se neděje, jen prostě nemůžu uvěřit, jak rychle si mi vyrostla.“ Otočila se ke klavíru a začala hrát pomalou melodii. Tiše jsem poslouchala, hrála opravdu nádherně, prostě slatst pro uši, ale byla moc smutná. Když dohrávala poslední tóny, tak ji steklo po tváři pár slz. Objala jsem ji a šla do svého pokoje. Zítra je můj velký den. Nová škola, nový začátek, jen doufám, že se nestane nic špatného.

Celá noc před dnem D byla strašná. Neustále jsem se budila a měla noční můry. Věděla jsem, že je to špatné znamení, ale moje nadšení na nový den bylo silnější než cokoliv. Ráno jsem se sice po krušné noci vzbudila rozlámaná a se šílenými kruhy pod oči, ale neřešila jsem to. Matka byla od rána hodně nervózní, ale snažila se to skrývat. Neúspěšně. Dokonce se jí klepaly ruce když mi postavila džus na stůl. Vyhýbala se mému pohledu a já už to prostě nevydržela, musela jsem zakročit.
,,Mami…prosím…“ řekla jsem úzkostně a chytila jsem ji za ruku. René se na mě konečně podívala a já viděla její nekonečný strach v očích. Byl zřetelný a nevymazatelný. Byl tam.
,,Neměj strach, prosím, kvůli mně.“ Snažila jsem se matku utěšit, ale sama jsem věděla, že mám také podvědomý strach z nového a nepoznaného a hlavně strach z toho, co se stane.

Cesta do nové školy uběhla neuvěřitelně rychle a já se ocitla na školních pozemcích. Bylo zde prostorné parkoviště a přede mnou se prostírala obrovská budova mého budoucího vzdělávání. Byla jsem napnutá a nervózní. Strach zapadl na své místo a stoupal napovrch. Zhluboka jsem se nadechla, poupravila batoh a vykročila. Lidé se po mě otáčely a já se cítila nesvá, protože vždy jsem byla sama a nebo jenom s matkou. 

Necítila jsem se ve společnosti lidí dobře. Vím, že jsem byla jiná a tito lidé to i podvědomě věděli, protože poustupovali dále a žádný nenavázal kontakt. Věděli, že jsem špatná. A já jsem ani nevěděla, zda jsem schopná normální verbální komunikace. Nevím, jak to chodí na školách a nevím, jak se mám chovat. Rozhodla jsem se tedy pro možnost stranění a nakonec jsem usoudila, že to bude pro všechny nejlepší řešení. Nesmím nikomu dovolit dostat se do mé společnosti. Tak je snad všechny ochráním před hrůzami, které moje osoba vyvolává.

Vstoupila jsem do školní kanceláře, která páchla starými papíry a nebyla zřejmě dlouho větraná. Tato místnost nebyla příjemná a nejradši bych okamžitě odešla, ale musela jsem vyřídit přijetí. Za pultem stále starší žena se špatnou trvalou, ale na tváři neustálý úsměv. Zřejmě sekretářka.
,,Dobrý den, jmenuji se Isabella Swanová a jsem tu dnes nová. Matka jistě volala.“ Představila jsem se a žena zvedla hlavu od papírů. Na tváři vykouzlila ještě větší úsměv, ale jakmile pohlédla do mého obličeje koutky úst jí spadly dolů. Něco je špatně. Žena na moment zaváhala, ale její profesionální přístup ke studentům nakonec převládl. Zpátky nahodila úsměv a snažila se být milá, ale nevěřila jsem jí.
,,Dobrý den drahoušku. Jistě, matka volala. Tady jsem ti nachystala tvůj rozvrh a tento papír mi potom dones po vyučování podepsaný od jednotlivých učitelů. Přeji příjemný den.“ Řekla mile, ale falešně. Vrazila mi papíry do ruky a očima mě popoháněla ke dveřím. Byla jsem zmatená a tak jsem i okamžitě odešla. Mráz mi běhal po zádech, protože tohle nebyla klasická situace. Tohle bylo jiné.

Pohlédla jsem do svých papírů a soustředila se na rozvrh, ale ruka se mi celá třásla. Nepatřila jsem sem a moc dobře jsem to věděla. Vyhledala jsem první hodinu a snažila se rozluštit kde přesně bude. Samozřejmě mi to dalo docela práce a přišla jsem pozdě.

Zaklepala jsem opatrně na učebnu číslo 42, kde jsem měla mít první hodinu historie. Zevnitř se ozvalo hlasité dále a já otevřela.
,,Omlouvám se, jmenuji se Isabella Swanová, jsem tu nová a nemohla jsem najít učebnu.“ Omluvila jsem se opatrně vstoupila do učebny. Najednou se všichni otočili mým směrem.
,,Jistě, sedněte si na volné místo.“ Odbyl mě učitel a já s pohledem do země vkročila mezi lavice, ale nenápadně hledala volné místo, pokud možno ve volné lavici, ale takové štěstí jsem opravdu neměla. Bylo zde jen jedno volné místo vedle blonďatého a velice hezkého kluka. Přistoupila jsem tedy k jeho lavici.
,,Můžu?“ Zeptala jsem se a pohlédla do jeho pomněnkových očí, které mě táhly k sobě. Kluk zaváhal, ale nakonec přikývnul. Mě ale přímo ohromil. Byl krásný, dobře stavěný a v očích jiskru. Líbil se mi a do tváři se mi nahrnula červeň.
,,Díky. Jsem Bella.“
,,Daniel.“ 


SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)


 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 1:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!